ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1161.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1161/2019-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 2 To 216/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2018, sp. zn. 1 T 13/2018, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2. Označené rozhodnutí napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 2 To 216/2018, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako neůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že v úmyslu neodvést daň z přidané hodnoty za přijaté zdanitelné plnění, jakožto jediný jednatel společnosti A. b. ch., IČ: XY, se sídlem XY, do 14. 11. 2012 se sídlem XY, v rozporu s ustanovením §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nepodal řádně ani dodatečně za tuto společnost u příslušného správce daně, a to Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště ve XY, přiznání k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2012, čímž nesplnil za 3. čtvrtletí roku 2012 povinnost přiznat daň z přidané hodnoty k datu vystavení daňových dokladů, přestože vykonával výdělečnou činnost, a to prokazatelně na základě faktury č. 120100074 ze dne 1. 7. 2012 (rovněž DUZP), kterou vystavila společnost A. b. ch., jako dodavatel, společnosti Bohemia Liguer, s. r. o., jakožto odběrateli, v částce 7 252 656 Kč, z čehož DPH činilo částku 1 208 776 Kč, a to za prodej plně automatizované linky pro výrobu a balení alkoholických nápojů, přičemž zálohovou platbu ve výši 400 000 Kč, kterou společnost A. b. ch., přijala již dne 1. 6. 2012 bezhotovostně na svůj bankovní účet od společnosti Bohemia Liguer, s. r. o., za prodej shora uvedené linky, do přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2012 zahrnul a z této částky byla odvedena daň na výstupu (DPH ve výši 66 680 Kč), avšak za 3. čtvrtletí roku 2012 pro přijaté zdanitelné plnění ve výši 6 852 656 Kč svou daňovou povinnost nesplnil, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty řádně ani dodatečně nepodal, daň z přidané hodnoty z této částky nepřiznal a neodvedl, přičemž tak uvedeným jednáním zkrátil za 3. čtvrtletí roku 2012 DPH ve výši 1 142 096 Kč ke škodě České republiky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 2 To 216/2018, podal obviněný M. B. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Uvedl, že se po celou dobu snažil soudy obou stupňů přesvědčit, že se v trestním řízení ocitl zcela bez svého zavinění, pouze v důsledku jednoznačného pochybení finančního úřadu, který špatně zhodnotil obchod týkající se projednávané výrobní linky na alkohol. Již v roce 2012 označil finanční úřad předmětný obchod za fiktivní, tedy že se nestal, a toto své stanovisko zaujímá až do dnešního dne, jak vyplývá z výpovědi svědkyně A. H., zaměstnankyně finančního úřadu, která sdělila, že se obchod nestal, poněvadž výrobní linka na alkohol neexistovala. O šest let později přichází Policie České republiky se zcela opačným stanoviskem, podle něhož k obchodu došlo, a společnost A. b. ch., proto měla státu odvést DPH. Jsou zde tedy dva státní orgány, které s prodlevou šesti let prezentují zcela protichůdná stanoviska, resp. hodnotí jednu a tutéž věc naprosto odlišně. Jestliže se obchod podle finančního úřadu nestal, společnost A. neměla povinnost tvrzené DPH odvést a České republice nevznikla žádná škoda. Jmenovaná svědkyně A. H. ostatně potvrdila, že státu žádná škoda nevznikla. Nicméně i přesto je dovolatel uznán vinným zločinem podle kvalifikované skutkové podstaty, tj. že způsobil škodu většího rozsahu. Nesourodý postup státních orgánů ostatně vyplývá i z podaného trestního oznámení týkajícího se projednávané výrobní linky, když trestní oznámení bylo finančním úřadem podáno na společnost Bohemia Liguer, s. r. o., (kterou dovolatel rovněž vlastní) a nikoliv na společnost A. b. ch. Dovolatel zdůraznil, že skutečnost, že výrobní linka existovala, že byla kompletní a byla dovezena do XY, vyplývá ze svědecké výpovědi svědka R. P.
6. Dále brojil proti tvrzení, že převod společnosti A. b. ch., na R. T. byl účelový. V této souvislosti podotkl, že společnost disponovala skladovými zásobami i nezaplacenými pohledávkami třetích osob, což potvrdila i svědkyně P. M., účetní, která uvedla, že skladové zásoby v době prodeje společnosti činily cca 2 000 000 Kč a nezaplacené pohledávky na realizovaných projektech společnosti se pohybovaly rovněž v řádech milionů korun. Otázkou však byla jejich vymahatelnost. Dalšími skutečnostmi svědčícími ve prospěch dovolatele, a sice že jednal v dobré víře a nikoliv protiprávně, je ve spise založená e-mailová komunikace mezi ním a advokátní kanceláří realizující převod společnosti na R. T. Z této je zřejmé, že dovolatel upozorňuje na nutnost podat daňové přiznání za dotčený kvartál 2012, byť k tomu podle názoru finančního úřadu není povinen. O jeho snaze situaci řešit svědčí i fakt, že daňové přiznání nakonec sám podal, byť v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti. Poznamenal, že pokud by daňové přiznání podal coby oprávněný jednatel společnosti, pak by finanční úřad musel mít problém DPH přijmout a zaplacené DPH by musel společnosti vrátit, když se podle jeho závěru obchod nestal. Další významnou skutečností svědčící o snaze dovolatele věc řešit a nejednat v úmyslu dopustit se jakéhokoli protiprávního jednání je i dopis odeslaný datovou schránkou finančnímu úřadu, v němž finanční úřad upozorňuje na to, že dochází k převodu společnosti. Všechna tato jednání ze strany dovolatele se přitom odehrávala v období realizace prodeje společnosti, tedy v době, když vůči němu neprobíhalo žádné trestní ani jiné řízení. Pokud by skutečně jednal účelově, stěží by k uvedeným krokům přistoupil, a upozorňoval tak na sebe. V souvislosti s tvrzenou účelovostí převodu konstatoval, že nebyl vyslechnut navrhovaný svědek R. T., který by zcela jistě osvědčil, že se o žádný účelový převod nejednalo.
7. Uzavřel, že v roce 2012 mu byla v podstatě způsobena újma tím, že obchod nebyl uznán, resp. že se nestal, a v roce 2018, resp. 2019, byl pravomocně odsouzen za to, že se obchod stal a že nepodal daňové přiznání. Prosté vysvětlení soudů obou stupňů, že si každý orgán provádí samostatné šetření, přeci nemůže jít k jeho tíži.
8. Podle jeho mínění, byť po formální stránce mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, s ohledem na všechny shora uváděné skutečnosti – na odlišné skutkové závěry dvou státních orgánů, a tedy různé závěry týkající se povinnosti odvést či neodvést DPH, na šestiletou prodlevu v uskutečnění těchto závěrů a na jeho snahu jednat s finančním úřadem a věc vyřešit – je namístě uplatnění materiálního korektivu vyjádřeného v §12 odst. 2 tr. zákoníku, a sice zásady subsidiarity trestní represe. V opačném případě se totiž jedná o přílišný formalismus, neboť je potrestán za to, že neudělal něco, co po něm stát, resp. finanční úřad, nikdy nechtěl.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 2 To 216/2018, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění soudů ani přezkoumávání správnosti soudy provedeného dokazování. Z dikce tohoto dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Citovanému dovolacímu důvodu proto neodpovídají zejména námitky obviněného, v nichž nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudů a rozsahem provedeného dokazování. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech svá rozhodnutí založily, jakým způsobem důkazy hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Přesvědčivě přitom reagovaly i na obhajobu obviněného.
11. Žádný extrémní rozpor (jehož existenci obviněný ani nenamítl) státní zástupkyně neshledala. Konstatovala, že obviněného usvědčují zejména výpovědi svědků (A. H., pracovnice kontrolního oddělení finančního úřadu, S. H., účetní obviněného, R. P., majitele likérky), jakož i listinné důkazy (podklady od místně příslušného správce daně, kupní smlouva, daňové doklady, daňová přiznání). Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný se dopustil jednání, kterým naplnil zákonné znaky žalovaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to tím, že jakožto jediný jednatel společnosti A. b. ch. (dále též jen jako „A.“) měl povinnost podat daňové přiznání a odvést DPH, což však neučinil a účelově daň na výstupu za společnost A. neodvedl, a zároveň si nárokoval nadměrný odpočet za společnosti Bohemia Liguer, s. r. o., kde byl také jediným jednatelem. Podle státní zástupkyně tedy skutkový stav popsaný nalézacím soudem v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah.
12. K argumentaci obviněného, že soudy neprovedly navržené důkazy – výslech svědka R. T., na kterého obviněný převedl obchodní podíl společnosti A., který se po něm stal jednatelem této společnosti a jehož se nepodařilo vypátrat ani orgánům činným v trestním řízení, uvedla, že se jedná o námitku uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající. Navíc z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz strana 5) je zřejmé, že soudy obou stupňů se tímto návrhem na doplnění dokazování podrobně zabývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 449/03). Doplnila, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obhajoba, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
13. Námitku údajného nedostatku společenské škodlivosti činu shledala státní zástupkyně nedůvodnou. Připomněla, že zákonným znakem trestného činu, kterým je obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku), společenská škodlivost činu (resp. její určitý stupeň) není, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto jej obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, a je nutné vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zjištěné jednání obviněného se přitom nevymyká běžně se vyskytujícím případům zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívající v účelovém nedovedení daně z přidané hodnoty na výstupu. Z okolností případu se nepodává nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému. Ostatně ani obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné významné skutečnosti, které by uvedenou výjimku odůvodňovaly. Způsob jednání obviněného a další okolnosti svědčí podle státní zástupkyně o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje k ochraně práv uplatnění trestní odpovědnosti vůči nim a trestněprávních důsledků s ní spojených (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci byly proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně.
15. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného, prostřednictvím kterých jsou zpochybňována skutková zjištění soudů, nenaplňují uplatněný dovolací důvod, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [pozn.: státní zástupkyně měla patrně na mysli podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
21. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Obviněný vytkl, že v řízení nebyl vyslechnut navrhovaný svědek R. T., který by podle jeho mínění osvědčil, že převod společnosti A. b. ch. na jeho osobu nebyl účelový. Z obsahu trestního spisu se podává, že soud prvního stupně návrh obviněného na výslech uvedeného svědka (č. listu 394, 412) reflektoval a ve spolupráci s Policií České republiky se jej pokusil předvolat k hlavnímu líčení (viz žádost o vypátrání pobytu svědka na č. listu 414, zpráva o policejním šetření na č. listu 424, pokyn ke kontaktování svědka na č. listu 425, žádost o doručení písemnosti na č. listu 427, sdělení o nemožnosti doručení zásilky na č. listu 426). Nicméně vzhledem k tomu, že pátrání po svědkovi nebylo úspěšné, což mimo jiné dokládaly v hlavním líčení konaném dne 14. 9. 2018 přečtené policejní zprávy, a že obhajoba k dotazu, zda má návrhy na doplnění dokazování, požadavek na slyšení zmíněného svědka nezopakovala, soud podle §216 odst. 1 tr. ř. prohlásil dokazování za skončené s tím, že další dokazování s ohledem na jeho nadbytečnost nebude probíhat (č. listu 430). V odůvodnění svého rozhodnutí pak konstatoval, že R. T., který figuruje v mnoha společnostech pravděpodobně jako bílý kůň, se nepodařilo předvolat, neboť je neznámého pobytu (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud, jenž na výtku obviněného o neprovedení výslechu svědka reagoval, poznamenal, že R. T. byl průběžně statutárním orgánem v 11 společnostech, byl osobou nekontaktní, okresní soud po něm vyhlásil pátrání, neboť obviněný navrhoval jeho výslech, přičemž policejním orgánům se jej nepodařilo vypátrat (bod 14., str. 5 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud má vzhledem k postupu soudů nižších stupňů za to, že k opomenutí důkazů v daném případě nedošlo. Nalézací soud se důkaznímu návrhu snažil vyhovět, přičemž z objektivních důvodů, které v řízení vysvětlil, nebyl schopen požadavek obviněného realizovat. Proto rozhodl o tom, že další dokazování nebude provádět. Své rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku komentoval, přičemž i odvolací soud se výtkou obviněného řádně zabýval.
23. V projednávané věci dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména bod 15., str. 9 a 10 rozsudku nalézacího soudu, body 13.–15., str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Pro úplnost je nicméně vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů se výtkou obviněného týkající se existence (či neexistence) automatizované linky na alkohol řádně zabývaly, přičemž správně dovodily, že existence této linky byla prokázána nejen výpovědí samotného obviněného, ale i výpověďmi svědků A. H. (č. listu 391–392), R. P. (č. listu 408–411) a P. M. (č. listu 411) a rovněž listinnými důkazy, zejména zprávou o daňové kontrole (č. listu 16–18 spisu sp. zn. 1 T 33/2018), výpisem z účtu (č. listu 19 spisu sp. zn. 1 T 33/2018), fakturami (č. listu 25, 58–60, 63 spisu sp. zn. 1 T 33/2018), kupními smlouvami (č. listu 26–27, 56–57, 61–62 spisu sp. zn. 1 T 33/2018) a fotodokumentací (č. listu 99–101 spisu sp. zn. 1 T 33/2018). Dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že trestní řízení a správní řízení vedené finančním úřadem jsou na sobě nezávislá a že orgány činné v trestním řízení provádějí vlastní vyšetřování a dokazování, důkazy samostatně hodnotí a činí vlastní skutková zjištění. V konkrétním případě proto není skutkový závěr soudů o existenci automatizované linky na alkohol vyloučen s odkazem na zjištění, k nimž v jiné situaci a v jiném časovém období dospěl finanční úřad. Pokud jde o výhradu týkající se převodu společnosti A. b. ch., na R. T., nelze než opětovně zopakovat přesvědčivou argumentaci soudů nižších stupňů, podle níž obviněný převedl svou společnost na nekontaktní osobu R. T. v době, kdy ohledně linky na alkohol vznikly pochybnosti a finanční úřad začal provádět místní šetření a daňové kontroly u další společnosti, jež obviněnému patřila.
25. S ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázka, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio .
26. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
27. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
28. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
29. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se soud odvolací ztotožnil, se obviněný M. B. dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tím, že v úmyslu neodvést daň z přidané hodnoty za přijaté zdanitelné plnění, jakožto jediný jednatel společnosti A. b. ch. v rozporu s ustanovením §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepodal řádně ani dodatečně za tuto společnost u příslušného správce daně přiznání k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2012, čímž nesplnil za 3. čtvrtletí roku 2012 povinnost přiznat daň z přidané hodnoty k datu vystavení daňových dokladů, přestože vykonával výdělečnou činnost, a to prokazatelně na základě faktury č. 120100074 ze dne 1. 7. 2012 (rovněž DUZP), kterou vystavila společnost A. b. ch., jako dodavatel, společnosti Bohemia Liguer, s. r. o., jakožto odběrateli, v částce 7 252 656 Kč, z čehož DPH činilo částku ve výši 1 208 776 Kč, a to za prodej plně automatizované linky pro výrobu a balení alkoholických nápojů, přičemž zálohovou platbu ve výši 400 000 Kč, kterou společnost A. b. ch. přijala již dne 1. 6. 2012 bezhotovostně na svůj bankovní účet od společnosti Bohemia Liguer, s. r. o., za prodej shora uvedené linky, do přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2012 zahrnul a z této částky byla odvedena daň na výstupu (DPH ve výši 66 680 Kč), avšak za 3. čtvrtletí roku 2012 pro přijaté zdanitelné plnění ve výši 6 852 656 Kč svou daňovou povinnost nesplnil, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty řádně ani dodatečně nepodal, daň z přidané hodnoty z této částky nepřiznal a neodvedl, a tak zkrátil za 3. čtvrtletí roku 2012 DPH ve výši 1 142 096 Kč ke škodě České republiky.
30. Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy označeného zločinu nese. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li takový čin ve značném rozsahu, dopustí se zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný ve značném rozsahu zkrátil daň.
31. V posuzované věci obviněný tím, že z pozice statutárního orgánu společnosti, kterou vlastnil, vědomě a záměrně nepodal řádně ani dodatečně za tuto společnost přiznání k dani z přidané hodnoty, ač k tomu byl s ohledem na realizovaný obchod – na přijaté zdanitelné plnění za prodej automatizované linky na alkohol v hodnotě 7 252 656 Kč povinen, zkrátil vzhledem k tomu, že od kupujícího přijatou zálohovou platbu ve výši 400 000 Kč do přiznání k dani z přidané hodnoty zahrnul a z této částky daň na výstupu odvedl, ke škodě České republiky daň ve výši 1 142 096 Kč, což je částka odpovídající znaku „ve značném rozsahu“. V posuzované věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného nutno považovat za zcela typický, běžný případ zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. S přihlédnutím k účelovosti celé transakce, následnému cílenému převodu společnosti A. b. ch. na R. T. (tzv. „bílého koně“), jenž byl činěn ve snaze zakrýt původní „podvodné“ jednání, s ohledem na výši způsobené škody a formu úmyslu (úmysl přímý) nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly v žádném případě dány podmínky.
32. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu