ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1173.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1173/2019-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovoláních, která podali obvinění P. S., nar. XY, trvale bytem XY, a J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 4 To 66/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 123/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a J. S. odmítají .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 1 T 123/2017, uznal obviněné P. S. a J. S. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že
1) obvinění P. S. a J. S.
dne 31. 5. 2017 obviněný P. S. vyvěsil na Úřední desce v obci XY písemnost „doznání“ obsahující nepravdivé údaje, které byly způsobilé značnou měrou mezi občany ohrozit vážnost pana V. B., nar. XY, v té době starosty obce K., a narušit jeho rodinné vztahy, a o osobě M. S., nar. XY, o údajném poměru s tehdejším starostou obce K. V. B., nar. XY, když oba obvinění společně donutili zneužívajíce tísně a závislosti M. S., nar. XY, aby podepsala dokument „doznání“, kdy jí byl odebrán její cestovní pas, přičemž nejméně od dubna 2017 do června 2017 s vědomím a souhlasem obviněného J. S. obviněný P. S. poškozenou M. S. obtěžoval telefonáty z pevné linky v domě na adrese XY ze svého mobilního telefonu a mobilního telefonu otce J. S. a psal jí sms zprávy v denní i noční době, v jejich obsahu ji vulgárně urážel, vyhrožoval tím, že ji nechá prohlásit za blázna, přijde o zaměstnání i bydlení a nechá ji upálit jako čarodějnici, dále dne 14. 6. 2017 na Úřední desce v obci XY vylepil nápis „oni nám tu jebů …“, který byl po předchozí události jasně adresován osobě tehdejšího starosty V. B. a poškozené M. S., a dále tyto informace šířil mezi občany písemnou formou a prostřednictvím e-mailových zpráv na Obecní úřad XY a Základní školu B., kde v té době byla poškozená S. zaměstnána,
2) obviněný P. S. sám
dne 10. 10. 2017 od 16.45 hod. do 17.10 hod. na dvoře rodinného domu č. p. XY v obci K., okres Třebíč, bezdůvodně napadl svoji matku poškozenou M. S., nar. XY, kterou nejprve tahal za kabát, následně ji minimálně jednou kopl do oblasti zad a zezadu ji nejméně třikrát udeřil uzavřenou dlaní oblasti krku, a tak jí způsobil pohmoždění a podvrknutí krční a horní hrudní páteře, pro tato zranění byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života v období od 11. 10. 2017 do 31. 10. 2017 včetně a na tuto dobu jí byla vystavena pracovní neschopnost .
2. Takto popsané jednání obviněného P. S. soud právně kvalifikoval jednak jako přečin útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství, jednak jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku [pod bodem 1) rozsudku], a jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2 rozsudku)]. Za to mu uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou a půl roku. Současně mu podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení protialkoholické v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ 41197518, škodu ve výši 2 708 Kč. Jednání obviněného J. S. popsané pod bodem 1) rozsudku pak právně kvalifikoval jako přečin útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství, za což mu uložil podle §177 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Také jemu uložil podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení, a to psychiatrické v ambulantní formě. Konečně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené V. B., nar. XY, bytem XY, a M. S., nar. XY, bytem XY, s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 4 To 66/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím totožného obhájce Mgr. Martina Urbáška dovolání, přičemž tak učinili s odkazem na shodný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Oba dovolatelé pak v následujícím textu svých podání (s výjimkou jejich závěrečných částí pod body 2//, v nichž se ve své argumentaci, logicky i proto, že obviněný P. S. byl uznán vinným rovněž přečinem ublížení na zdraví a uplatnil výhrady také v tomto směru) rozvedli obsahově zcela stejné dovolací námitky a tvrzení.
6. Po podrobné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před soudy obou stupňů a obsahu svých odvolání (též argumentačně totožných) obvinění vytkli soudu druhého stupně, že se jejich odvolacími námitkami a argumenty zabýval neúplně, resp. velmi zjednodušeně, přičemž konkrétně pochybil tím, že se odmítl dostatečně zabývat jejich námitkami ohledně nesprávného hodnocení důkazů s odkazem, že jde o právo soudu prvního stupně, do kterého mu nepřísluší zasahovat. Uvedli, že takový často a dlouhodobě prezentovaný právní názor odvolacích soudů je v rozporu se zákonem, resp. judikaturou Ústavního soudu. Poukázali na to, že přestože u skutku popsaného pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu upozorňovali na řadu listinných důkazů týkajících se zejména vývoje dokumentu „doznání“ a navrhli výslech dvou svědků s tím, že tito mohli potvrdit vědomost poškozené M. S. (dále též jen „poškozená“) o předmětné listině a o jejím obsahu dávno předtím než došlo k jejímu vyvěšení na Úřední desce obce XY, odvolací soud o tomto důkazním návrhu, avizovaném již v odvolání, nijak nerozhodl a nejevil sebemenší zájem tento provést, neboť bezprostředně po přednesu objasnění jeho významu ze strany obhájce vyzval strany k přednesu závěrečných návrhů.
7. Dovolatelé dále zdůraznili, že též údajné seznámení se odvolacího soudu s obsahem audionahrávky, jež se týkala skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, v rámci přípravy na veřejné zasedání ve spojení s tím, co k ní následně odvolací soud uvedl, nasvědčuje spíše tomu, že tento soud se s ní ve skutečnosti neseznámil; jestliže tak učinil, je vyhodnocení jejího obsahu ve vztahu k relevantním skutkovým i právním skutečnostem a souvislostem (průběh incidentu, věrohodnost poškozené) naprosto nepochopitelné, nepřijatelné a odporující normálnímu chápání a vnímání skutkového děje, takže jde o zjevný exces navazující na exces nalézacího soudu. Vyjádřili přesvědčení, že v dané trestní věci bylo a je vše zaměřeno na nutnost jejich odsouzení při zachování věrohodnosti poškozené, ač tato byla jednoznačně zpochybněna, resp. dílem dokonce zcela vyvrácena. Vyslovili názor, že zmíněné vady dokazování jednoznačně svědčí o tom, že dokazování v řízení před soudy obou stupňů neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., stejně jako soudy nepostupovaly podle zásady oficiality, zásady vyhledávací a zásady presumpce neviny (ve smyslu §2 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v jejich postupu tak lze shledávat projevy svévole pro účely jejich odsouzení.
8. S poukazem na již výše zmíněné pochybení odvolacího soudu spočívající v neprovedení jimi navrhovaného výslechu dvou svědků (v němž spatřovali též porušení zásady vyšetřovací) obvinění namítli existenci tzv. opomenutých důkazů v dané věci, za něž považovali i jimi předložené listinné důkazy, týkající se zejména vývoje dokumentu „doznání“, a dále problematického a psychicky narušeného chování poškozené v době společného soužití všech zúčastněných. Vytkli přitom soudům obou stupňů, že tyto důkazy bez adekvátního odůvodnění v podstatě přehlížely a nehodnotily s tím, že tato okolnost sama o sobě představuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu argumentace o existenci zjevných extrémních pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
9. Obviněný P. S. pak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že vedle výše uvedených pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů není úplné, dostatečné a správné ani jeho právní posouzení jako přečinu ublížení na zdraví. V tomto směru jednak zpochybnil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a zraněními poškozené s tím, že tato si poškozená měla příležitost přivodit sama později (což s ohledem na její psychiku a další chování zachycené na audionahrávce považoval minimálně za velmi pravděpodobné), a dále vytkl soudům obou stupňů, že nevzaly v potaz nesporný fakt, že poškozená mu agresivně vytrhla jeho mobilní telefon z ruky. Tvrdil, že následným bezprostředním fyzickým kontaktem vůči poškozené jen reagoval na uvedenou skutečnost, kterou je nutno vyhodnotit minimálně formálně jako loupež, a tudíž taková reakce (podpořená výpovědí svědka J. S. i nahrávkou) nemůže být trestná a lze jen těžko uvažovat o prokázání nějakého úmyslu ve smyslu dosáhnout ublížení na zdraví vůči poškozené. I kdyby k nějakému zranění poškozené skutečně došlo, jednalo by se o zcela přiměřenou obranu a společensky neškodlivé jednání, které nemůže být trestně postižitelné. Vyjádřil proto přesvědčení, že soudy jej bez ohledu na důkazní situaci zjevně chtějí odsoudit.
10. Obviněný J. S. pak namítl i to, že příliš nerozumí některým údajům v popisu skutku týkajícím se jeho osoby a vztahujícím se k vyvěšené písemnosti či dokumentu „doznání“ (tento dokument není blíže specifikován, ve spise existuje několik verzí, přičemž žádná z nich nebyla vyhotovena v období uvedeném v popisu skutku), a dále ke skutečnosti, že poškozené byl odebrán pas (jde o pouhé a ničím neověřitelné tvrzení poškozené, které považuje za čirou lež, přičemž navíc není zřejmé, zda se toho měl dopustit on či někdo jiný). Za příliš nesrozumitelný považoval rovněž význam té části popisu skutku, že s jeho vědomím a souhlasem obviněný P. S. obtěžoval poškozenou telefonáty …, když v popisu skutku není uvedeno nic bližšího a konkrétního též ohledně údajné tísně a závislosti. Uzavřel proto, že skutek pod bodem 1) není dostatečně určitě vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, a tudíž nejsou splněny ani předpoklady pro jeho právní posouzení jako přečinu útisku, resp. jakéhokoli jiného trestného činu.
11. Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a případně i jemu předcházející odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil příslušnému orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasili s projednáním svých dovolání v neveřejném zasedání.
12. Dovolání obou obviněných byla v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručena v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněných předně uvedl, že jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze část jejich námitek. Konstatoval, že dovolatelé z velké míry opakují výhrady vznesené již ve svých odvoláních proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním učiněným soudy a snaží se dosáhnout jiného hodnocení provedených důkazů a odlišných skutkových zjištění; relevantními by mohly být toliko námitky existence tzv. opomenutých důkazů a tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními.
13. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, státní zástupce nezjistil, že by soudy obou stupňů neprovedly a nevypořádaly se s nějakým listinným důkazem; dovolatelé navíc takové důkazy ani nespecifikovali, pouze obecně uvedli, čeho se měly týkat. Obdobně v případě návrhu výslechu dvou svědků obvinění v podaném odvolání nespecifikovali jejich identitu a ani jejich vztah k věci či osobám účastným trestnímu řízení, přičemž ani z protokolu o veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 19. 3. 2019 nevyplývá, že by zde dovolatelé svůj návrh výslovně přednesli, svědky specifikovali a na tomto návrhu trvali; takto tedy odvolací soud nemusel a ani nemohl o nutnosti jejich výslechu rozhodnout. Dodal, že za kvalitu a proveditelnost důkazního návrhu odpovídá zásadně procesní strana, jež tento důkazní návrh podává, a v případě, že návrh je zcela nekonkrétní, nelze tuto skutečnost dávat k tíži soudu, resp. namítat procesní pochybení soudu.
14. Ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními státní zástupce vyslovil názor, že v dané věci rozhodnutí soudů takovým deficitem zjevně netrpí. Pokud jde o skutek pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, tento je dostatečně prokazován zejména výpovědí poškozené, která je podporována výpověďmi svědků V. B., Z. C. a Z. P., dále listinnými důkazy a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie. I skutek pod bodem 2) rozsudku je prokazován zejména výpovědí poškozené, která je ve zřejmém kontextu s protokolem o prohlídce těla s fotodokumentací, jakož i příslušnými lékařskými zprávami. Zdůraznil, že oba soudy podrobně hodnotily i dovolateli zdůrazňovanou audionahrávku ze dne 10. 10. 2017 s tím, že není v rozporu s výpovědí poškozené a hodnocením dalších ve věci provedených důkazů, a rovněž se podrobně vypořádaly s vyhodnocením věrohodnosti výpovědí obou obviněných a na druhé straně i věrohodnosti poškozené. Shrnul proto, že soudy obou stupňů tak v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, provedené důkazy pečlivě hodnotily a podrobně se zabývaly námitkami obviněných (jež nyní opakují ve svých dovoláních) a vypořádaly se s nimi.
15. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obou obviněných jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněná (zřejmým písařským pochybením zde státní zástupce použil formulací v jednotném čísle). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných (bylo mu doručeno dne 18. 9. 2019). Případnou repliku ani jednoho z obviněných k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , o nějž oba obvinění svá dovolání výslovně opřeli, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
20. Z tohoto pohledu je zřejmé (jak rovněž konstatoval státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), že podstatu dovolací argumentace obviněných, o niž formálně opřeli citovaný dovolací důvod, nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť po stránce věcné šlo o námitky skutkové, jež směřovaly proti úplnosti provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění. Tak tomu bylo v případě, pokud oba dovolatelé ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně zpochybňovali jednak soudem zjištěné skutečnosti, které předcházely vyhotovení dokumentu „doznání“, týkaly se jeho sepisu a zejména pak ty, za nichž jej poškozená podepsala, a dále jestliže ohledně skutku popsaného pod bodem 2) uvedeného rozsudku brojili proti způsobu hodnocení jimi předloženého důkazu – audionahrávky – soudem druhého stupně s tím, že označili způsob, jakým odvolací soud tuto hodnotil ve vztahu k průběhu incidentu a věrohodnosti poškozené, za naprosto nepochopitelný, nepřijatelný a odporující normálnímu chápání a vnímání skutkového děje, a též tehdy, pokud obviněný P. S. považoval za velmi pravděpodobné, že zranění, jež poškozená následkem jeho jednání utrpěla, si mohla přivodit sama v pozdější době, a tvrdil, že se chovala natolik agresivně, že on na její chování reagoval toliko přiměřenou obranou. Na podkladě takto vytknutých pochybení soudů pak namítli, že věrohodnost poškozené byla jednoznačně zpochybněna, resp. dílem dokonce zcela vyvrácena, a byli přesvědčeni, že zmíněné vady dokazování nepochybně svědčí o tom, že dokazování před soudy obou stupňů neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu§2 odst. 6 tr. ř., stejně jako soudy nepostupovaly dle zásady oficiality, zásady vyhledávací a zásady presumpce neviny (ve smyslu §2 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v jejich postupu tak lze shledávat projevy svévole pro účely jejich odsouzení.
21. Takovou argumentaci obviněných směřující výhradně do procesní oblasti pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým, resp. procesním námitkám neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
22. Dovolatelé ovšem současně vytkli oběma soudům nižších instancí, že jednak při provádění důkazů opomenuly některé jimi navržené důkazy provést, a jednak se při hodnocení provedených důkazů dopustily zjevného excesu až svévole. Přestože takové námitky tzv. opomenutých důkazů a tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními již lze z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněné, Nejvyšší soud shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
23. Předně je zapotřebí připomenout, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, jak v posuzované věci oba obvinění učinili. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
24. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněných (srov. zejména strany 13 až 17 odůvodnění jeho rozsudku). Těmto hodnotícím úvahám, skutkovým zjištěním a právnímu posouzení přisvědčil i soud odvolací v (byť poněkud stručném) odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 3), přičemž se zabýval i odvolacími námitkami obviněných a vyložil, proč se s nimi neztotožnil.
25. Nejvyšší soud tak v dané trestní věci nemá, co by v tomto směru mohl soudům obou stupňů vytknout, a proto námitce tzv. extrémního nesouladu nepřisvědčil. Jen pro úplnost (opět ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) je možné dodat, že skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně byl nepochybně prokázán zejména výpovědí poškozené, jež je podporována výpověďmi svědků V. B., Z. C. a Z. P., a dále listinnými důkazy, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, vypracovaným znalkyní Mgr. Norou Bártkovou mimo jiné k posouzení věrohodnosti poškozené; jmenovaná znalkyně dospěla k závěru, že obecná i speciální věrohodnost poškozené je dobrá a že její výpověď se jeví být reprodukcí jí prožitých událostí. Obdobně nevznikají žádné pochybnosti stran skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, neboť jednání obviněného P. S., stejně jako zranění, jež způsobil poškozené, jsou dostatečně prokazovány výpovědí poškozené, která je však navíc podporována i protokolem o prohlídce jejího těla a fotodokumentací ze dne 10. 10. 2017 a lékařskými zprávami J. M. a J. Š., a dále též obsahem dovolateli předložené audionahrávky, jenž rozhodně nesvědčí o nevěrohodnosti poškozené a jemuž naopak skutečnosti tvrzené poškozenou odpovídají.
26. V posuzovaném případě se pak nejednalo ani o situaci tzv. opomenutých důkazů, jimiž měly být obviněnými navržené a soudy neprovedené listinné důkazy a výslechy dvou svědků. Ve vztahu k prvně jmenovaným je zapotřebí zdůraznit, že obvinění pouze obecně uvedli, že se měly týkat zejména vývoje dokumentu „doznání“ a dále problematického a psychicky narušeného chování poškozené v době společného soužití zúčastněných, aniž by je však jakkoli konkrétně označili. Co se týče jimi namítaných opomenutých důkazů v podobě odvolacím soudem neprovedených výslechů dvou svědků, jež mohli potvrdit vědomost poškozené o listině „doznání“ a jejím obsahu dávno předtím než došlo k jejímu vyvěšení na Úřední desce obce XY, je třeba obdobně konstatovat, že ani tyto svědky obvinění žádným způsobem nespecifikovali. Jak vyplývá z odůvodnění jejich písemných odvolání, v těchto pouze uvedli, že „… označí a navrhnou v dalším průběhu řízení k provedení důkaz, resp. výslech svědka(ů), kteří by měli potvrdit, že poškozená rovněž o vlastním obsahu „Doznání“, které bylo opatřeno jejím úředně ověřeným podpisem, věděla a tento podrobně projednávala se třetím osobami již v době před událostmi z roku 2017“. To však neučinili ani písemnou formou, ani ústně v řízení před odvolacím soudem; jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2019 (založeném na č. l. 203 a 204 spisu), obhájce obviněných odůvodnil odvolání zcela v intencích písemného vyhotovení a přednesl i shodný závěrečný návrh, přičemž dále uvedl, že „pokud jde o navrhované důkazy, na těchto nadále trvá a navrhuje je provést před soudem prvního stupně“, a obviněný J. S. se vyjádřil tak, že souhlasil s obhájcem (obviněný P. S. byl vzhledem k tomu, že byl v podnapilém stavu, před zahájením veřejného zasedání vykázán z jednací síně). Za této situace je tedy zjevné, že odvolací soud nemusel a ani nemohl takové naprosto nekonkrétní důkazy provést a ani o těchto nijak blíže nespecifikovaných důkazních návrzích rozhodnout, a v tomto směru se tudíž nedopustil žádného pochybení.
27. Jestliže pak obviněný J. S. namítl, že skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně určitě vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, a tudíž nejsou splněny ani předpoklady pro jeho právní posouzení jako přečinu útisku, resp. jakéhokoli jiného trestného činu, Nejvyšší soud shledal, že jde rovněž o nedůvodnou výhradu. Ze skutečností uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obvinění donutili, zneužívajíce její tísně a závislosti, poškozenou podepsat předmětné „doznání“. Okolnosti, za nichž byla donucena tuto písemnost podepsat, a které svědčí pro to, že tak učinila v tísni a v důsledku závislosti, jsou přitom dostatečně rozvedeny nejen v popisu skutku, ale podrobněji zejména v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, resp. vyplývají z výpovědi poškozené o tom, jak se k ní obvinění během společného soužití i následně v rozhodné době chovali, přičemž o této její výpovědi není důvod pochybovat (jak vyplývá ze závěrů již shora zmíněného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, vypracovaného znalkyní Mgr. Norou Bártkovou), když navíc nestojí osamocena, nýbrž je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (viz zejména strany 5, 6 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takto zjištěným jednáním obviněných vůči poškozené byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a tudíž právní kvalifikace daného skutku je správná a zákonná.
28. Konečně poslední námitkou, kterou by obecně bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla výhrada obviněného P. S., jíž mířil k aplikaci ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně s tím, že v jeho jednání je třeba spatřovat jen reakci, resp. přiměřenou obranu vůči poškozené, a tedy společensky neškodlivé jednání, které nemůže být trestně postižitelné. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že taková výhrada obviněného naplňuje citovaný dovolací důvod jen zdánlivě, neboť je založena na vlastních tvrzeních obviněného ohledně průběhu skutkového děje, jež jsou odlišná od skutkových zjištění soudů obou stupňů; obviněný totiž předestřel svou verzi o agresivním chování poškozené, zpochybňoval, že poškozená utrpěla zranění, jak byla zjištěna, v důsledku jeho jednání, ba dokonce považoval za velmi pravděpodobné, že si je poškozená později přivodila sama. Za těchto okolností po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jako přečinu ublížení na zdraví a domáhal se jeho posouzení jako jednání v nutné obraně.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných P. S. a J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu