ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1313.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1313/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání obviněného M. E. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 6 To 195/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 112/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 27 T 112/2018-81, byl obviněný M. E. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 14. 8. 2018 ve 21:00 hodin v Chabařovicích na pozemní komunikaci u parkoviště u jezera M. řídil osobní automobil tov. zn. Volkswagen Multivan, r.z. XY , přestože věděl, že trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 5. 2016, č.j. 5 T 63/2016-25, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2016, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, který mu s ohledem na mezitímní výkon trestu odnětí svobody běžel od 23. 6. 2016 do 19. 10. 2018.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §53 odst. 2, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, dále podle §53 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb, přičemž výši denní sazby určil částkou 1 000 Kč (celkově tedy 60 000 Kč), když podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše 6 (šesti) pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, a konečně podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) let.
3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že tomuto rozsudku předcházel trestní příkaz téhož soudu ze dne 4. 1. 2019, č. j. 27 T 112/2018-62, jímž byl obviněný rovněž uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud mu tehdy uložil i stejné druhy trestů s tím, že trest obecně prospěšných prací stanovil v identické výměře 200 hodin, zatímco peněžitý trest dosahoval pouze celkové částky 40 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody délky 4 měsíců, naopak trest zákazu činnosti mu byl stanoven v delší výměře 3 roků. K odporu podanému státní zástupkyní byl však trestní příkaz zrušen a soud ve věci nařídil hlavní líčení.
4. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s následně vyhlášeným (shora identifikovaným) rozsudkem soudu prvního stupně, resp. s jeho výrokem o trestu, který považovala za nepřiměřeně mírný. Proto proti němu v tomto rozsahu podala v neprospěch obviněného odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 6 To 195/2019-109, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku jednak (nepodmíněný) trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, jednak podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 (tří) roků.
5. S tímto rozhodnutím odvolacího soudu naopak nesouhlasil obviněný a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Soukupa dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl rozhodnutí soudů obou stupňů ve všech jejich výrocích. Dále také namítl, že mu byl uložen exemplární trest , byť v mezích zákonné trestní sazby pro danou právní kvalifikaci, což považoval „ve světle judikatury Ústavního soudu“ za dovolací důvod.
6. Dovolatel spatřoval naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že nižší soudy neaplikovaly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, čímž došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, především k porušení principu ultima ratio a porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege. Přestože nijak nepopíral, že řídil osobní automobil i přes uložený trest zákazu činnosti, považoval za klíčové další okolnosti případu, a to především důvod samotné cesty. Celý den pracoval ve svém baru na pláži u jezera M., kde se tehdy nacházeli i manželé P. Večer se však V. P., která byla v jiném stavu, zdravotně přitížilo, a proto se s manželem rozhodli, že půjdou domů. Jelikož tam byli pěšky, museli by dojít až na 2 km vzdálenou zastávku autobusu. Z tohoto důvodu jej požádali, zda by je k této zastávce „nepřiblížil“, aby nemuseli pěšky šlapat alespoň prudký kopec vedoucí od pláže k hlavní pozemní komunikaci. Třebaže si byl vědom uloženého trestu zákazu řízení, nechtěl těhotnou V. P. nechat jít pěšky do prudkého kopce, považoval za svou morální povinnost těhotné ženě pomoci, a proto s jejich žádostí souhlasil. Svolil však jen k tomu, že je doveze pouze na parkoviště k hlavní silnici, tedy pomůže jim překonat nejhorší úsek cesty, prudký kopec, který má asi 600 m (jednalo se navíc o polní cestu, kam je vjezd motorových vozidel zakázán). Celá tato cesta, tedy jeho „řízení“, mohlo trvat maximálně dvě minuty.
7. Všechny tyto okolnosti podle názoru obviněného jednoznačně odůvodňují aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Svědkyně V. P. navíc při hlavním líčení vypověděla, že jej k jízdě přemlouvala, protože jí nebylo dobře. Důvodem k cestě tedy byl její zdravotní stav, zejména byla-li ve 30. týdnu těhotenství. Oba svědky odvezl jen nahoru na kopec, kde je vyložil na parkovišti, tedy ještě před pozemní komunikací. On i oba svědci popřeli, že by je měl vést až na zastávku MHD. K tomu dodal, že na místě nebyl nikdo jiný, kdo by byl schopen manželům P. pomoci, neboť všichni v baru pili alkohol. Je si vědom, že porušil zákaz řízení, lituje toho, což je patrné i z dopisu probační a mediační služby, se kterou se spojil, aby situaci aktivně řešil, vyjádřil i jednoznačný souhlas s uložením trestu obecně prospěšných prací. V konečném důsledku byl tak shledán vinným tím, že pomohl těhotné ženě. Takové důsledky přitom jistě nejsou účelem trestněprávního postihu. Kategoricky odmítl závěr odvolacího soudu, který uvedl, že z hlediska generální prevence je třeba ukládat trest spojený s přímým výkonem odnětí svobody. Vyjádřil naopak přesvědčení, že pokud má být něco dáno veřejnosti jasně najevo, pak spíše to, že lidé si mají pomáhat. Jestliže trestněprávní postih takové pomoci jej vede k vyjádření lítosti nad tím, že vůbec pomohl, neplní právo vůbec svůj smysl, ale naopak jde přímo proti němu. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17, podle něhož moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy a pro případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality.
8. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti, především s ohledem na zásadní okolnosti jeho protiprávního jednání, které odůvodňují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, nejméně však zrušení výroku o trestu, neboť uložený nepodmíněný trest odnětí svobody porušuje zásadu proporcionality, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně zdvořile požádal, aby v rámci řízení u dovolacího soudu bylo postupováno podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody, jestliže jej prozatím nenastoupí, případně aby mu tento výkon trestu byl přerušen.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen opis dovolání obviněného, ve svém podrobném vyjádření uvedl, že dovolatel ve svém podání v podstatě uplatnil dvě námitky: jednak namítl, že nalézací i odvolací soud porušily princip ultima ratio, jestliže neužily ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jednak brojil proti uloženému trestu, jímž měl být porušen princip proporcionality.
10. K první z těchto námitek státní zástupce konstatoval, že proti výroku o vině, který vyslovil nalézací soud, se neodvolal ani obviněný ani státní zástupce (státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného pouze do výroku o uloženém trestu). Odvolací soud proto v odstavci 4 odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že přezkoumal toliko zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu a jemu předcházejícího řízení. Jeho navazující obecné úvahy o dokazování je proto třeba vnímat tak, že se týkají pouze skutkových zjištění významných pro uložení trestu, nikoliv pro rozhodnutí o vině. Z uvedeného je patrno i to, že odvolací soud neměl žádný podnět k tomu, aby se zabýval otázkou škodlivosti jednání obviněného pro společnost.
11. Státní zástupce poté zmínil ustanovení §254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. a následně citoval rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož „[m]ůže dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ K tomu dodal, že stejný závěr je patrný i z rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr., které na rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. odkazuje.
12. Z těchto podstatných důvodů státní zástupce považoval podané dovolání v této části za nepřípustné, neboť dovoláním napadený výrok o vině vůbec nemohl být předmětem přezkumu odvolacím soudem; v uvedené části dovolání obviněného tak není splněna podmínka jeho přípustnosti podle §256a tr. ř. „jestliže soud rozhodl ve druhém stupni“ . V návaznosti na to a jen k případnému obiter dictum připomněl z právních vět rozhodnutí publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. ke společenské škodlivosti, že důvodem beztrestnosti by bylo, pouze pokud by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomu odkázal na argumentaci v odstavci 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud při hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností zdůraznil, že společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšuje zejména to, že na místě činu odmítl úkony ke zjištění, zda před jízdou nepožil alkoholické nápoje a za toto jednání byl pravomocně potrestán v přestupkovém řízení. Na místě se však zdaleka nejednalo o natolik dramatickou situaci, že by obviněný svým skutkem odstraňoval nějaké konkrétní nebezpečí hrozící zdraví přítomné těhotné ženy. Na místo by v takovém případě bylo možno snadno zavolat sanitku, jak se nakonec také stalo – sanitka ovšem odvezla obviněného, nikoliv zmíněnou těhotnou ženu. Dovolatel přitom ani nenamítal, že by snad jednal v krajní nouzi.
13. Ohledně druhé námitky obviněného, která se vztahovala k výroku o trestu, resp. k porušení principu proporcionality trestání, měl sice státní zástupce za to, že je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, nicméně za důvodnou ji nepovažoval.
14. K tomu státní zástupce uvedl, že dovolatel takovou námitkou brojil proti trestu, který mu byl z podnětu odvolání státní zástupkyně uložen odvolacím soudem (dovolatel označil trest za „exemplární“ a namítal, že jím byl porušen „princip proporcionality“), čímž měl zjevně na mysli zásadu proporcionality trestních sankcí podle dále uvedené judikatury. Státní zástupce proto připomenul rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, kde uvedl, že „[S] poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“ . Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
15. Státní zástupce proto tyto úvahy uzavřel konstatováním, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy v případě, že by byl uložený trest skutečně v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak v závěru svého dovolání namítal dovolatel.
16. Z tohoto důvodu státní zástupce považoval za potřebné zmínit některá rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud otázkou proporcionality trestních sankcí zabýval. V nepublikovaném usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, Nejvyšší soud připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ . V judikované věci se jednalo o otázku, zda má být matce tří týraných nezletilých dětí ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, když na svobodě bude mít lepší šanci „získat potřebný náhled, uvědomit si, v čem spočívá její role matky, odpovědnost za řádnou výchovu a vývoj dětí“ . Obviněné tehdy uložený trest neobstál v testu proporcionality.
17. Státní zástupce však současně zdůraznil, že judikovaná věc je velmi specifická a je patrno, že obdobné rozhodnutí by bylo možno učinit opět jen za obdobně specifických podmínek. Tyto podmínky následně Nejvyšší soud vymezil v odstavci 32. odůvodnění svého usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 (publikovaném z jiných důvodů pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr.), takto: „Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016)“ .
18. Nejvyšší soud podle názoru státního zástupce shodně argumentoval i ve svých dalších rozhodnutích pod sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, 8 Tdo 1769/2016, 8 Tdo 1753/2016, 8 Tdo 1694/2016, 8 Tdo 610/2017 a 6 Tdo 1516/2017. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, k tomu dodal: „[Z]ásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná“ .
19. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení pouze ve shora citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, státní zástupce porovnal posuzovanou věc dovolatele s věcí judikovanou a dospěl k závěru, že toto porovnání vyznívá nakonec v neprospěch dovolatele. V jeho neprospěch musí být zohledněno již to, že je speciálním recidivistou, kdežto obviněná ve věci judikované dosud trestaná nebyla. V jeho prospěch sice svědčí to, že obviněná ve věci judikované se dopustila podstatně závažnějšího trestného činu, celkově však o citovaný judikát případné porušení zásady proporcionality opřít nelze.
20. Za mnohem přiléhavější rozhodnutí považoval státní zástupce jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018. Obviněný byl v této věci shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako traktorista nedal v křižovatce přednost v jízdě osobnímu automobilu jedoucímu po hlavní silnici a jeho řidičku usmrtil. Nejednalo se přitom o hazardní způsob jízdy – řidičku tohoto automobilu pouze přehlédl. Přesto mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Nejvyšší soud dovolání obviněného nevyhověl, přestože obviněný projevil upřímnou lítost, byl zaměstnaným mužem s velmi dobrou pověstí u zaměstnavatele i v obci, v níž žije, neměl podstatnou trestní minulost a řádně vychovával tři nezletilé děti, které byly v době jeho nástupu do výkonu trestu ve věku 9, 11 a 15 let.
21. Pokud dovolatel ve svém podání poukázal na případné trauma své osmileté dcery, spojené s jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, pak státní zástupce konstatoval, že Nejvyšší soud v naposled citované věci neshledal dostatečný důvod ke zmírnění trestu ani v případě otce a devítileté dcery, tedy vztahu svou podstatou obdobného. Jestliže bylo v judikovaných věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně, s požadavkem na tak nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak u dovolatele obdobnou úvahu není o co opřít. Jeho osmiletá dcera je z pohledu citované judikatury příliš vysokého věku, než aby se podle shora uvedené argumentace Nejvyššího soudu nemohla vypořádat s nástupem dovolatele do výkonu trestu.
22. K přiměřenosti uloženého trestu státní zástupce jinak odkázal na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu, který v odstavcích 7. až 13. odůvodnění napadeného rozsudku obsáhle a přesvědčivě uvedl argumenty pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zejména dovolatelovu trestní minulost.
23. Státní zástupce své podrobné úvahy poté shrnul, že ohledně výroku o vině je dovolání obviněného nepřípustné. K dále namítanému porušení zásady proporcionality trestních sankcí nedošlo. V této další části neodpovídá dovolání uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 23. 10. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci bylo podáno obviněným jako osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
26. Pokud jde o posouzení otázky přípustnosti podaného dovolání [srov. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru jako státní zástupce, totiž že v jeho první části přípustné není. S odkazem na podrobné a přiléhavé vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud jen dodává (případně upřesňuje), že proti výroku o vině, který v dané věci vyslovil soud prvního stupně, se neodvolal ani obviněný ani státní zástupkyně (státní zástupkyně sice odvolání podala, ale učinila tak v neprospěch obviněného pouze do výroku o uloženém trestu). Odvolací soud proto přezkoumal jen zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu a řízení, které mu předcházelo. Na jeho navazující obecné úvahy o dokazování je třeba nahlížet tak, že se týkají pouze těch skutkových okolností, které byly významné pro uložení trestu, nikoliv pro rozhodnutí o vině.
27. Pokud státní zástupce následně zmínil ustanovení §254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. a v návaznosti na to citoval rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (lze upřesnit, že jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003), je třeba připomenout, že podle tohoto respektovaného a stále aktuálního judikátu platí, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ . Stejný závěr je patrný i z celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která státní zástupce ve svém vyjádření citoval (srov. například usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, v poslední době ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 Tdo 383/2019).
28. Jestliže dovolatel ve svém podání rovněž upozornil na dvě údajná pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem (prvním měla být skutečnost, v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem bylo doplněno dokazování čestnými prohlášeními, ale tyto důkazy v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zcela chybí, druhým pak skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice uvedl, že obviněný zcela jistě měl a mohl zvolit nespočet jiných variant pomoci, namísto toho, aby sám usedl za volant motorového vozidla, ale neuvedl ani jedinou), nejsou takové výhrady pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřaditelné, nehledě na to, že podle §265a odst. 2 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
29. Pokud pak dovolatel spatřoval naplnění uplatněného dovolacího důvodu rovněž v tom, že oba soudy nižších instancí neaplikovaly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se k tzv. subsidiaritě trestní represe, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (byl porušen princip ultima ratio a ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod), nemohl se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení ani touto otázkou zabývat, neboť i stran této problematiky – vztahující se výhradně k výroku o vině – bylo třeba na podané dovolání nahlížet jako na nepřípustné.
30. Nejvyšší soud proto učinil jednoznačný závěr, že dovolání obviněného je v této části a ve vztahu k uvedeným námitkám nepřípustné. Při jeho podání totiž nebyla splněna podmínka jeho přípustnosti ve smyslu §256a odst. 1 tr. ř. „[j]estliže soud rozhodl ve druhém stupni …“ . Případná další argumentace k posouzení této otázky by již byla jen opakováním té, kterou dopodrobna uvedl již státní zástupce; proto na ni lze (z důvodu procesní ekonomie) pouze odkázat (srov. shora).
31. Ze stejného důvodu lze odkázat i na zevrubné a pečlivě zpracované vyjádření státního zástupce k dovolatelově výhradě vztahující se k výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, resp. k porušení principu proporcionality trestání (přesněji porušení „zásady proporcionality trestních sankcí“ ) . Obviněný tuto výhradu podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je ovšem dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu tedy není možné namítat, že (obviněnému) byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
32. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., „[N]ámitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ .
33. S tímto názorem se ztotožnil rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž mimo jiné uvedl, že „[S] poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“ . Jak na to již poukázal státní zástupce, obě citovaná rozhodnutí zmínil i Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
34. Pokud by bylo možné uvažovat o aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém podání neuplatnil), je vhodné alespoň v obecné rovině uvést, že je stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž jmenovaný soud „[p]řipomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“ .
35. V plné shodě se státním zástupcem lze proto konstatovat, že námitky obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod jím uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným již nalézacím soudem. Zpřísnění uloženého trestu (který v rámci odvolacího řízení není ničím výjimečným) bylo i v souladu s procesními ustanoveními, neboť odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného.
36. Tyto úvahy lze uzavřít konstatováním, že otázka přiměřenosti trestu (v dané věci trestu odnětí svobody, včetně otázky jeho podmíněného odložení) žádnému z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody – jak na to také poukázal státní zástupce – v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy v případě, že by uložený trest byl skutečně v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí.
37. Z tohoto důvodu také státní zástupce ve svém vyjádření zmínil některá rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud otázkou proporcionality trestních sankcí zabýval. Připomněl, že v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 (vyhlášeném shodou okolností stejným senátem, který rozhoduje i v této věci), Nejvyšší soud připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „[p]okud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ . V uvedené věci se jednalo o otázku, zda má být matce tří týraných nezletilých dětí ukládán již nepodmíněný trest odnětí svobody, když na svobodě bude mít lepší šanci „[z]ískat potřebný náhled, uvědomit si, v čem spočívá její role matky, odpovědnost za řádnou výchovu a vývoj dětí“ . Obviněné tehdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody neobstál před dovolacím soudem v testu proporcionality.
38. Při komparaci právě zmíněné trestní věci s trestní věcí dovolatele by bylo možné znovu podrobně rozvést i rozhodnutí v dalších trestních věcech, v nichž se Nejvyšší soud otázkou proporcionality trestních sankcí v minulosti zabýval a která státní zástupce ve svém vyjádření zmínil. Jelikož se tak ovšem stalo záměrně již v narativní části tohoto usnesení, stačí i na tato rozhodnutí jen odkázat a akcentovat, že Nejvyšší soud se plně identifikoval s názorem státního zástupce, že shora uvedená věc (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016) je naprosto výjimečná, takže obdobné rozhodnutí by bylo možno učinit opět jen za obdobně výjimečných podmínek.
39. Posuzovaná trestní věc dovolatele snese srovnání spíše s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu (například s usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, s usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, s usnesením ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1753/2016, s usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, nebo s usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017 – ve všech případech opět shodou okolností vyhlášených stejným dovolacím senátem), v nichž Nejvyšší soud důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení neshledal. Nejinak je tomu i v případě dovolatele, který je speciálním recidivistou, jenž si z předchozích trestních postihů žádné ponaučení nevzal. Posuzované trestné činnosti se dopustil dokonce ve zkušební době, která mu byla stanovena při jeho podmíněném propuštění z výkonu předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud ve svém podání poukázal na případné trauma své osmileté dcery, spojené s jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, pak je mu třeba připomenout, že ji svým nezodpovědným chováním vystavil zřejmě ještě většímu traumatu již v minulosti výkonem předchozích nepodmíněných trestů odnětí svobody, kdy byla ještě o 1-2 roky mladší. V dalších podrobnostech lze odkázat též na přiléhavou argumentaci soudu druhého stupně, který v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. odstavce 7. až 13. na stranách 2 až 4) zevrubně, logicky konzistentně a naprosto přesvědčivě uvedl argumenty, které jej vedly k uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tím byly splněny i požadavky stanovené Ústavním soudem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. například jeho nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13).
40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolání obviněného v části vztahující se k výroku o vině je nepřípustné, proto by přicházelo v úvahu je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Jeho další část vztahující se k porušení zásady proporcionality trestních sankcí neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
41. Pokud dovolatel ve svém podání rovněž požádal, aby v rámci řízení u dovolacího soudu bylo postupováno podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody, jestliže jej prozatím nenastoupí, případně aby mu tento výkon trestu byl přerušen, je třeba pro úplnost uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro takové rozhodnutí – už s ohledem na výsledek dovolacího řízení – neshledal.
42. Rozhodnutí o dovolání obviněného učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu