ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1376.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1376/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněné B. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 11 To 198/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 10 T 7/2018, byla obviněná B. V. uznána vinnou přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §358 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 30 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.
2. Proti označenému rozsudku, jeho výroku o vině a tím všem na něj navazujícím výrokům, podala obviněná odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 11 To 198/2018, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 15. 2. 2017 kolem 10:25 hodin, kdy na pastvinách v katastrálním území XY, registrační číslo hospodářství CZ XY a CZ XY, chovatele, zemědělského podnikatele J. V., byl na základě návrhu Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj, se sídlem Černoleská 1929, Benešov, ze dne 14. 2. 2017, č. j. SVS/2017/021077-S, zahájen odchyt koní, jako řidička motorového vozidla Mitsubishi Pajero Pinin, RZ: XY, za přítomnosti minimálně 15 osob úmyslně najela na poškozeného P. J., narozeného XY, kdy ke střetu vozidla řízeného obžalovanou s poškozeným nedošlo díky tomu, že poškozený v okamžiku, kdy bylo z jízdy obžalované zřejmé, že směr své jízdy nezmění, uskočil před jedoucím vozidlem do strany.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 11 To 198/2018, a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 10 T 7/2018, podala obviněná B. V. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Měla za to, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily její právo na nestranné posuzování věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy zpravidla v její neprospěch a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.
5. Vyjádřila přesvědčení, že byla uznána vinnou toliko na základě výpovědi poškozeného P. J., jenž si vytvořil představu (posléze prezentovanou v médiích a na sociálních sítích), že dovolatelka své motorové vozidlo nezastaví, případně nezmění směr jeho jízdy tak, aby nedošlo ke kontaktu s jeho osobou. Úmysl do poškozeného najet (ve smyslu dosažení kontaktu) přitom obviněná nikdy neměla a možnost zastavení vozidla před poškozeným, případně změnu směru jízdy vozidla, potvrdily i závěry odborného vyjádření z oboru doprava. Z jednotlivých videozáznamů je navíc zřejmé, že dovolatelka se poškozenému skutečně vyhnula. Že k najetí na poškozeného nedošlo, vyplývá i z odůvodnění rozsudku a z provedených svědeckých výpovědí. Z vyjádření dovolatelky a výpovědi poškozeného se podává, že dovolatelka poškozeného poté, co tento ve vzdálenosti nejméně 1,5 m před pomalu jedoucím vozidlem uhnul (nikoliv uskočil, jak je uvedeno ve výroku o vině), objela a nikoliv do něj najela. Uvedená vzdálenost byla zjevně dostatečná k tomu, aby dovolatelka v nízké rychlosti, kterou se pohybovala (15 km/h), mohla vozidlo před poškozeným zastavit či poškozeného z vlastní vůle vozidlem objet. Přesto, že k najetí na poškozeného vůbec nedošlo a v trestním řízení není možné presumovat, že by k němu při neuhnutí poškozeného došlo, soud ve výroku o vině konstatoval, že je takovým najetím vinna. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy vnitřně rozporný a nejasný, a v důsledku toho vadný. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně i představu vyvolanou jednáním dovolatelky u poškozeného přejal. Závěry odborného vyjádření z oboru doprava a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které shodně potvrzují tvrzení dovolatelky o neexistenci úmyslu najet do poškozeného i skutečnost, že i kdyby dovolatelka snad neuvedla vozidlo do klidu (nezabrzdila), k následkům na zdraví poškozeného by došlo jedině tak, že by poškozený pod vozidlo spadl, pak odvolací soud nevyhodnotil logicky tak, že se daný skutek nestal, ale nelogicky tak, že se nestal skutek, který by se – kdyby ale daný děj probíhal zcela jinak – stát mohl. Uzavřela, že byla uznána vinnou ze skutku, kterého se nedopustila a ani dopustit nechtěla.
6. Nesprávné právní posouzení skutku spatřovala nejen ve výše uvedeném, ale i v tom, že soudy nesprávným způsobem zhodnotily otázku společenské škodlivosti činu a subsidiarity trestní represe. Z komentáře k trestnému činu výtržnictví i z konstantní judikatury (rozhodnutí uveřejněná pod č. 40/1977 a 44/1990 Sb. rozh. tr.) vyplývá, že k naplnění znaku výtržnosti nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby. Zmíněný požadavek jednak charakterizuje trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak ho odlišuje od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku [§47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích] a proti občanskému soužití [§49 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, resp. §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích]. V tom je rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012).
7. Míra intenzity jejího jednání, kdy se poškozeného vozidlem ani nedotkla a pouze jej pomalou jízdou míjela, přičemž právě v důsledku této korigované pomalé jízdy byla schopna vozidlo kdykoliv zastavit, jistě nebyla nikterak vysoká a nesvědčila o vyšší závažnosti. Připustila, že psychický stav, v němž se t. č. nacházela, byl ovlivněn dlouhodobou mediální kampaní bulvárního charakteru a mohl být vnímán jako podrážděnost. Podle jejího názoru ale nutno vnímat popis incidentu ze strany poškozeného a jeho prezentaci v médiích ve světle toho, jak moc by asi daný incident byl pro jeho diváky zajímavý (a pro něj „prodejný“), kdyby jej popsal způsobem odpovídajícím skutkovému stavu, tedy že obviněná pomalou jízdou mířila ke skupině osob, objela ji a zastavila. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011, v němž Nejvyšší soud na jednu stranu konstatoval, že za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného lze pokládat i jednání pachatele, který napadne jinou osobu tak, že na ni najíždí motorovým vozidlem, zvláště když ji srazí na přední kapotu vozidla, na druhou stranu dovodil, že byť v konkrétním případě došlo až k dokonanému sražení poškozeného a obviněný byl pod vlivem návykové látky, dovolání bylo zčásti důvodné, neboť soudy nižších stupňů se nevypořádaly se všemi významnými okolnostmi a jejich skutková zjištění neskýtala dostatečný podklad pro řešení právní otázky materiální stránky trestného činu výtržnictví, tj. zákonem požadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněná se domnívá, že stejnými vadami trpí i napadená rozhodnutí, která jsou nezákonná a nepřezkoumatelná.
8. Navrhla, aby Nejvyšší soud obě tato rozhodnutí zrušil a zprostil ji obžaloby.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnou aplikaci norem trestního práva hmotného či na něj navazujících hmotněprávních norem z jiných právních odvětví souvisejících s projednávanou věcí na skutkový stav definovaný soudem prvního stupně, eventuálně korigovaný soudem druhého stupně. Posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně, se zásadně nepřipouští. Přesně uvedeného se ovšem obviněná dopouští, když napadá skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku je neprůkazný, neboť na redaktora televize Prima natáčejícího na jejích pozemcích zákrok Městského úřadu Votice podle §28c odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, spočívající v odchytu týraných koní úmyslně nenajížděla. V uvedeném ohledu tak dovolání nebylo podáno důvodně a užitá argumentace uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. neodpovídá.
10. Obviněná navíc v zásadě opakuje námitky, které vznášela před soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně připustila, že nalézací soud část skutkové věty, kde hovoří o tom, že obviněná na poškozeného P. J. úmyslně najela, neformuloval zcela přesně, poněvadž k najetí na poškozeného fakticky nedošlo, když správně mělo být uvedeno, že na poškozeného úmyslně najížděla, nicméně zdůraznila, že další část skutkové věty již vysvětluje, že ke střetu vozidla s poškozeným nedošlo, neboť ten uskočil. Z odůvodnění obou soudních rozhodnutí ostatně vyplývá, že soudy se s touto skutečností patřičným způsobem vypořádaly. V řízení byl prokázán motiv jednání obviněné, která nesouhlasila s postupem Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj o tom, že koně jsou v jejich chovu týráni. Právě z iniciativy Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj probíhal předmětného dne zákrok Městského úřadu Votice ohledně zajištění náhradní péče o týrané koně. Protože J. V., otec obviněné a chovatel koní, si ve správním řízení rozhodnutí o odchytu koní nepřebíral, fakticky se o něm dozvídal až po samotném výkonu rozhodnutí na pastvině, přičemž k takovému postupu došlo v jeho chovu opakovaně již asi třikrát. Obviněná tedy musela být srozuměna s tím, že pokud se kolem chovu shromažďuje větší počet osob, které tam přijely vozidly, bude se jednat o obdobnou záležitost, tedy o odchyt týraných koní. Protože s takovým postupem vnitřně nesouhlasila a stejně tak odmítala medializací celého případu, kterou ze svého pohledu vnímala jako manipulativní zkreslování skutečnosti, rozjela se svým vozidlem Mitsubishi Pajero Pinin za přítomnosti minimálně patnácti osob proti těm, které považovala za zdroj vzniklých problémů, konkrétně pak proti poškozenému P. J., který v inkriminovaný okamžik celé jednání pro televizi Prima natáčel. Rychlost jízdy jejího vozidla přitom byla taková, že pokud by do poškozeného najela, mohla by mu způsobit pouze poranění lehká. K vážnému a případně i život ohrožujícímu či smrtícímu zranění by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by poškozený před vozidlo spadl. Sama obviněná ale v konečném důsledku do poškozeného nenajela, neboť se svým vozidlem změnila směr jízdy, kdy poškozený ještě předtím uskočil před jedoucím vozidlem do strany. Pokud soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním, pak se věcí řádně zabývaly a dokazování provedly v potřebném rozsahu, aby mohly učinit skutkové závěry, které byly podkladem pro rekonstrukci skutkového děje tak, jak je soustředěn ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Takto zjištěný skutek byl také správně kvalifikován nikoliv jako trestný čin proti životu a zdraví, tedy jako pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, ale jako trestný čin spadající do kategorie rušení veřejného pořádku, protože se obviněná veřejně dopustila výtržnosti.
11. Podle názoru státní zástupkyně obviněná relevantně namítala pouze to, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. V posuzované věci se obviněná dopustila výtržnosti, za kterou se považuje jednání, jež závažným způsobem hrubě narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem, byť je třeba připustit, že ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. V projednávaném případě však výrok, kterým byla dovolatelka uznána vinnou přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupkyně akcentovala, že obviněná se dopustila jednání, které vybočuje z rámce akceptovatelných společenských vztahů, když za přítomnosti většího počtu lidí, kteří byli na místě přítomni v souvislosti s výkonem správního rozhodnutí, najížděla na reportéra televize Prima, který tento výkon rozhodnutí natáčel. Obviněné lze přisvědčit, že přítomnost reportéra na jejích pozemcích nebylo možné považovat za oprávněnou, současně je ale třeba zdůraznit, že celou situaci vzniklou na místě činu bylo možné řešit kultivovaněji, jinak než na reportéra TV Prima najíždět vozidlem a dávat mu tak tím najevo nevoli s jeho činností. Státní zástupkyně uzavřela, že obviněná uvedeným způsobem útočila na poškozeného, byť jejím úmyslem nebylo způsobit mu žádnou újmu na zdraví. Takové jednání je z hlediska společenského neúnosné a je třeba na ně reagovat prostředky trestního práva.
12. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
19. K žádnému opomenutí důkazů v řízení nedošlo. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nalézací soud návrhy obhajoby na doplnění dokazování obsažené v přípisu ze dne 22. 4. 2018 (č. listu 360–362) usnesením zamítl (č. listu 402), neboť naznal, že skutkový stav je na základě provedeného dokazování dostatečně prokázaný (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Jelikož tedy o důkazních návrzích rozhodl a své zamítavé rozhodnutí taktéž náležitě zdůvodnil (srov. jeho vyjádření k jednotlivým důkazním návrhům na str. 8 rozsudku nalézacího soudu), je evidentní, že svým shora naznačeným povinnostem zcela dostál. Ke stejnému závěru přitom dospěl již odvolací soud, který se s výtkou obviněné stran neprovedení navrhovaných důkazů uspokojivě vypořádal (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
20. Dále je nezbytné konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněná je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčována výpověďmi poškozeného P. J. (č. listu 393–399) a svědků Z. P. (č. listu 340–345), M. R. (č. listu 346–349), J. H. (č. listu 350–352), D. H. (č. listu 352–355) a V. K. (č. listu 386–393), podporovanými zejména pořízenými videozáznamy (č. listu 55, 71 a 174), odborným vyjádřením z oboru doprava, zpracovaném Ing. Jindřichem Zoulem (srov. č. listu 155–162) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaným znalkyní MUDr. Olgou Plockovou Tatičovou (č. listu 165–168). Pro úplnost je vhodné doplnit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7 až 9, body 16.–19. rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 4, body 5., 6. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázka, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio .
22. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
23. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
24. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
25. Podle skutkových zjištění soudů se obviněná přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že v době, kdy byl na pastvinách, na nichž se nacházeli koně jejího otce, zahájen na základě návrhu veterinární správy odchyt těchto koní, jako řidička motorového vozidla Mitsubishi Pajero Pinin za přítomnosti minimálně 15 osob úmyslně najela na poškozeného P. J., přičemž ke střetu vozidla s poškozeným nedošlo pouze v důsledku jednání poškozeného, který v okamžiku, kdy bylo z jízdy obviněné zřejmé, že nezmění směr jízdy, uskočil před jedoucím vozidlem do strany.
26. Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněné nese charakteristické rysy označeného přečinu.
27. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná se veřejně dopustila výtržnosti.
28. Obviněná tím, že na místě, kde t. č. probíhal za přispění minimálně 15 osob úřadem nařízený odchyt koní, najížděla svým terénním vozidlem na stojícího člena televizního štábu, jenž událost spojenou s odchytem koní zaznamenával na kameru, před nejméně třemi osobami současně přítomnými [srov. §117 písm. b) tr. zákoníku] fyzicky – prostřednictvím účinné zbraně, kterou použila k zastrašení pro ni nežádoucí osoby – napadla jiného. Její jednání přitom bylo zcela očividně úmyslné. Jestliže se na rozlehlé pastvině, která umožňovala bezproblémový a osoby neohrožující pohyb vozidel, poměrně razantně rozjela proti na místě dlouhodobě stojícímu muži, který, nechtěje být sražen, musel z její jízdní dráhy uskočit (v kontextu situace, v níž se poškozený nacházel, považuje dovolací soud výraz „uskočit“, který byl užit k popsání jeho jednání spočívajícím v hbitém ustoupení do strany, za zcela výstižný), je zjevné, že zájem na ochraně klidného občanského soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek chtěla porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněná vnímala, že ji kameraman z televizního štábu, o němž byla přesvědčena, že proti ní vede štvavou kampaň, snímá. Za účelem demonstrace svého negativního postoje vůči domnělému nepříteli a ve snaze dát všem přítomným najevo, že jako majitelka pozemku je oprávněná rozhodovat o tom, kdo se na něm bude nacházet, přistoupila k jednání, které bylo způsobilé porušit zájem na ochraně lidského zdraví.
29. V posuzované věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tj. odpovědnosti za přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Jednání obviněné nutno považovat za zcela typický, běžný případ přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odehrávalo se před zraky velkého množství osob a v době probíhajícího výkonu rozhodnutí a bylo vedeno velice agresivně s cílem „potrestat“ nenáviděný subjekt, který si dovolil vstoupit na soukromý pozemek a na něm kamerou snímat jeho majitelku. S ohledem na prostředek, který obviněná k činu použila – zbraň v podobě osobního automobilu, rychlost jízdy, jež při přibližování k poškozenému činila podle závěrů odborného vyjádření z oboru doprava 15 až 25 km/h (srov. č. listu 162), hrozící následky na zdraví poškozeného (byť jednání obviněné nebylo vedeno úmyslem způsobit mu újmu na zdraví), k nimž by došlo, pokud by poškozený nezareagoval dostatečně předvídavě a před rozjetým vozidlem, které na něj mířilo, by neuskočil, a které by podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, měly podobu oděrek, podkožních krevních výronů či případně i tržně zhmožděných ran (č. listu 168), a rovněž s ohledem na formu úmyslu nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem.
30. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že jízda obviněné nebyla nikterak pomalá, nepůsobila korigovaně a v poškozeném jako i v ostatních svědcích události vzbudila bezprostřední obavu. Ostatně nelze přehlédnout, že na místě činu přítomní policisté, kteří při nařízeném odchytu koní poskytovali úředním osobám součinnost, se za vozidlem obviněné v okamžiku, kdy viděli, že zcela cíleně míří na stojícího kameramana, rozběhli a snažili se je zastavit. I osoby dohlížející na veřejný pořádek tudíž okamžitě zaregistrovaly nestandardnost jízdy obviněné a za účelem eliminace hrozících následků přistoupily k zákroku. Rovněž tyto osoby vnímaly, že jednání obviněné je nebezpečné a vymykající se běžnému a ve společnosti akceptovatelnému chování.
31. Dovolací argumentace, podle níž rozhodnutí soudů nižších stupňů projednávajících posuzovanou trestní věc trpí stejnými vadami jako rozhodnutí soudů ve věci, kterou se ve svém usnesení ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011, zabýval Nejvyšší soud, nemůže obstát. Nejvyšší soud v citované trestní věci rozhodnutí soudů nižších stupňů sice zrušil a uvedenou věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, neučinil tak ale proto, že by připustil správnost teze, že jednání spočívající v najíždění na jiného vozidlem lze zpravidla považovat za běžné či méně závažné rušení občanského soužití (měl za to, že se soudy v jím projednávané trestní věci, která se od posuzované věci v mnoha ohledech zásadně lišila a jejíž průběh se na rozdíl od posuzované věci neodehrával v přítomnosti více než 15 osob a nebyl zachycen na videozáznamu, nevypořádaly se všemi významnými okolnostmi a že jejich skutková zjištění nebyla úplná, neboť nebyly provedeny všechny potřebné důkazy). Naopak dovodil, že takové jednání bývá vnímáno jako hrubé porušení zásad občanského soužití, přičemž ve svých závěrech obecně konstatoval, že za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví lze pokládat i jednání pachatele, který napadne jinou osobu tak, že na ni najíždí motorovým vozidlem, zvláště když ji srazí na přední kapotu vozidla. V této souvislosti je ale nutné zdůraznit, že případná úvaha, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011, vyplývá, že k naznačené výtržnosti může dojít pouze v případě, že je osoba vozidlem, které na ní najíždí, skutečně sražena, by musela být označena za mylnou. Sražení poškozeného vozidlem, jež na něj předtím úmyslně najíždělo, není předpokladem naplnění znaku výtržnosti. O tom koneckonců svědčí i užití formulace „zvláště když“.
32. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu