ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.153.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 153/2019-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 4 To 210/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 114/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvinění M. V., J. K. (nar. XY v XY, trvale bytem XY) a P. N. (nar. XY v XY, trvale bytem XY) byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 32 T 114/2017, uznáni vinnými, že
dne 25. 3. 2017 v době kolem 17:30 hodin, v obci XY, okr. České Budějovice, bez souhlasu vešli neuzamčenými dveřmi na uzavřený dvůr zemědělského stavení č. p. XY a následně M. V., nar. XY, vstoupil neuzamčenými dveřmi do předsíně bytu poškozeného R. K., nar. XY, zavolal na něho, a když poškozený přišel ke dveřím, beze slova ho uchopil za levou paži a vytáhl ho přes předsíň na dvůr domu, kde čekali J. K., nar. XY, a P. N., nar. XY, načež J. K., nar. XY, bez varování udeřil R. K. pěstí do obličeje a P. N., nar. XY, na něho začal křičet „dej mu ty peníze, jak se teda domluvíme?“, na to poškozený K. odpověděl, že neví, kolik peněz má dát a že žádné peníze nemá, P. N. mu na to důrazně řekl „dojdi domů a přines všechny peníze, co máš“, poškozený K. poslechl, odešel domů, kde vzal z peněženky 1 200 Kč a vrátil se zpět na dvůr, tyto peníze předal M. V., nar. XY, jenž si ponechal 1 000 Kč a zbytek peněz poškozenému vrátil, a když se ho poškozený ptal, kolik peněz mu ještě dluží, tak mu odpověděl, že 18 000 Kč, poté začal P. N., nar. XY, znovu křičet a vyhrožovat, že poškozený má týden na to, aby zmíněných 18 000 Kč zaplatil, jinak se k němu domů vrátí, dají mu znovu do držky a zapálí mu dům, poté všichni pachatelé z místa odjeli.
2. Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval jednak jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Za to obviněnému M. V. uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Současně uložil tresty i obviněným J. K. a P. N., a všem obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému R. K., nar. XY, škodu ve výši 1 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 4 To 210/2018, tak, že je všechna podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Fidry z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu dovolatel vyjádřil povědomost o ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu, dle níž Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, což ovšem neplatí v případě, že případná restriktivní interpretace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by nereflektovala hlavní účel institutu dovolání, tj. nápravu nejzávažnějších právních a procesních vad, neboť trestní proces nesmí vzbuzovat, byť třeba jen hypotetické, podezření o projevu libovůle. Dále vyslovil přesvědčení, že právě nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu vedlo soudy obou stupňů k nesprávným závěrům o jeho vině a že v dané věci se jedná o situaci, která je označována jako extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, což je případ, který je možno a nutno podřadit pod namítaný dovolací důvod. Vytkl přitom oběma soudům, že nehodnotily důsledně provedené důkazy, nevypořádaly se dostatečně s jeho obhajobou, kterou uplatňoval neměnně od počátku trestního řízení, a nedostály požadavku na pečlivé uvážení všech okolností případu v odůvodnění svých rozhodnutí, a tím zásadně porušily ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., což v konečném důsledku znamenalo, že byl uznán vinným na základě naprosto nedostatečných důkazů, které by svědčily o jeho vině.
6. Obviněný konkrétně poukázal na to, že jak nalézací soud, tak soud odvolací, jenž nekriticky převzal jeho argumentaci, považovaly jednoho ze stěžejních svědků – poškozeného R. K. (dále jen „poškozený“) za zcela věrohodného, ačkoli bylo jednoznačně prokázáno, že v průběhu trestního řízení měnil svá stanoviska, jeho výpovědi vykazovaly značné odlišnosti a vzájemně si odporovaly. Přesto soud druhého stupně v podstatě obecnými formulacemi přisvědčil závěru nalézacího soudu, výpověď poškozeného podporovanou výpověďmi jeho přátel J. M. a J. H. hodnotil jako věrohodnou, a jeho obhajobu označil naopak za nelogickou. Zdůraznil, že z hlediska provedených důkazů v posuzovaném případě existují dvě odlišné verze; verze poškozeného, k níž se nalézací soud přiklonil, však vykazuje značné rozpory a jeví se jako nedůvěryhodná. Nelze přisvědčit přitom názoru soudu, že by trestní oznámení poškozeného postrádalo jakoukoli logiku, neboť tento byl v pozici dlužníka a trestní řízení, byť smyšlené, nepochybně vzbuzovalo obavy u osob, proti nimž bylo vedeno, takže poškozený pak byl ve výhodě. Upozornil rovněž na to, že poškozený předmětnou událost neoznámil policejnímu orgánu ihned poté, nýbrž až po několika hodinách, kdy intenzivně požíval alkoholické nápoje, a dále na to, co uváděl o způsobu napadení a charakteru svého zranění s tím, že i o těchto skutečnostech vypovídal odlišně. Vyslovil proto názor, že neexistuje jediný důkaz, že by poškozený měl dostat úder pěstí, ba naopak ostatní důkazy popisované napadení spíše vylučují.
7. V závěru svého podání dovolatel poukázal na to, že od samého počátku trestního řízení odmítal, že by jednal v úmyslu poškozeného vydírat, vysvětlil, za jakých okolností proběhla komunikace s poškozeným ohledně jeho závazku, a svoji obhajobu podpořil uvedením celé řady relevantních skutečností. Vyjádřil přesvědčení, že v dané věci došlo k tzv. deformaci důkazů, svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení a nedůvodnému odmítnutí jím navrhovaných důkazů, což vedlo k porušení práva na spravedlivý proces a k nerespektování zásady „in dubio pro reo“ ze strany soudů obou stupňů. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 32 T 114/2017-199 ze dne 6. 11. 2017 a podle §265l odst. 1 trestního řádu mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí“ .
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně uvedla, že je opakováním argumentace známé z dosavadní obhajoby obviněného i z jeho odvolání s tím, že se jí náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Současně zdůraznila, že jednání obviněných je prokázáno především neměnnou výpovědí poškozeného a dalšími listinnými důkazy, přičemž neodpovídá skutečnosti, že by poškozený rozhodné okolnosti a fyzické násilí, které proti němu bylo užito, udával odlišně; podle svědecké výpovědi J. M. a J. H., kteří rovněž vypovídali neměnně, je totiž bezprostředně po útoku obviněný vyrozuměl, že byl zasažen úderem pěstí do obličeje. Státní zástupkyně poukázala na to, že kromě toho se obviněný zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými, soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Domáhá se tedy odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, vykládá je jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady obviněného však nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 5. 2. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly výhradně procesního charakteru, protože směřovaly proti vedení dokazování, jeho rozsahu, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily (vytkl, že soudy jednak nehodnotily důsledně provedené důkazy, čímž nedostály požadavku na pečlivé uvážení všech okolností případu v odůvodnění svých rozhodnutí a zásadně porušily ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a jednak, že se nevypořádaly dostatečně s jeho neměnnou obhajobou a zcela bezdůvodně odmítly jím navrhované důkazy, což mělo za následek, že byl uznán vinným na základě naprosto nedostatečných důkazů a nesprávného a neúplného zjištění skutkového stavu; konkrétně pak nesouhlasil s tím, že soudy hodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou, ačkoli bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený v průběhu trestního řízení měnil svá stanoviska, jeho výpovědi vykazovaly značné odlišnosti a vzájemně si odporovaly, a že naopak jeho obhajobu označily za nelogickou). Na podkladě uvedených vad a pochybení pak dovodil, že v dané věci je dán extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, a to v té jeho podobě, která zahrnuje případy deformace důkazů a svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení, jenž ve svém důsledku znamená, že v dané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady in dubio pro reo.
14. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění a předkládal vlastní verzi předmětného skutkového děje s tím, že popřel, že by jednal v úmyslu poškozeného vydírat. Teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že soudy obou stupňů učinily chybný závěr i v právním posouzení daného skutku jako (mimo jiné) zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako též přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku žádnou dovolací argumentaci neuvedl). Neuplatnil tudíž žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
15. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
16. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, zabýval se rovněž obhajobou obviněného s tím, že je zřejmé, že se s ní dostatečně vypořádal, a taktéž řádně odůvodnil, proč neprovedl jím navrhované další důkazy (srov. zejména strany 7 až 10 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se též znovu zabýval verzí skutkového děje, kterou prezentoval poškozený (srov. jeho strany 4 až 6). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout.
18. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
19. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je opakováním námitek, jež uplatnil ve svém odvolání, a rovněž v podstatě celé obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu