ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1561.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1561/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. M. , roz. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 427/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 25/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná J. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 4 T 25/2015, uznána vinnou, že:
na přesně nezjištěném místě nejpozději dne 14. října 2014 v 08:17 hod. při telefonickém rozhovoru mezi obviněným P. H. a obviněnou J. M. požádala obviněná J. M. obviněného P. H. o úplatek ve výši 25 000 Kč pro blíže nezjištěného novináře z deníku MF Dnes za to, že v údajné připravované reportáži o slabém výsledku komunálních voleb ČSSD nebudou zmíněny negativní údaje o obviněném P. H. a o jeho trestním stíhání, které by jej mohly poškodit, kdy tak učinila z pozice prokuristy firmy P., která zajišťuje mimo jiné provozování reklamy a poradenské činnosti v reklamě a ekonomiky , a obviněný P. H. jí tento úplatek ve výši 25 000 Kč slíbil a současně si domluvili schůzku na 15. října 2014, avšak v blízkosti firmy obviněné J. M. byl obviněný P. H. dne 15. 10. 2014 v 08:07 hod. policií zatčen a mimo jiné byla u něho zajištěna finanční hotovost ve výši 20 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí za to podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně jí podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 25 000 Kč (dvacet pět tisíc korun českých) sestávající se z pětadvaceti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. Citovaným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný P. H., nar. XY (dále převážně jen „spoluobviněný“), a to pokusem přečinu podplacení podle §21 odst. 1 a §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen trest.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že uvedený rozsudek je v pořadí již druhým rozsudkem Okresního soudu v Chebu, neboť prvý rozsudek jmenovaného soudu ze dne 13. 4. 2016 byl v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 6 To 266/2016, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Okresní soud v Chebu přitom svým prvým rozsudkem uznal obviněnou vinnou (dle obžaloby podané na ni státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Chebu) přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2 tr. zákoníku a uložil jí trest.
5. Proti výše citovanému (v pořadí druhému) rozsudku Okresního soudu v Chebu podali obviněná, obviněný P. H. a v neprospěch obou obviněných i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu (ten tak učinil v případě obviněné do výroku o vině a trestu a v případě obviněného P. H. do výroku o vině) odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 427/2017 (tedy v pořadí svým druhým rozhodnutím ve věci), o nich rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou stejným skutkem (z jehož popisu pouze vypustil část zvýrazněnou shora v odstavci 1 tohoto usnesení), jenž právně kvalifikoval jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 2 tr. zákoníku, a uložil jí podle tohoto zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále jí podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v počtu dvaceti pěti denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 25 000 Kč (dvacet pět tisíc korun českých), a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Odvolací soud současně uznal vinným i obviněného P. H. (dokonaným) přečinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a uložil mu trest.
Proti tomuto (v pořadí druhému) rozsudku soudu druhého stupně podala dovolání již jen obviněná. Učinila tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Pelecha, Ph.D., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dovolatelka v podrobnostech namítla, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily provedené důkazy a jejich použitelnost v daném trestním řízení a rovněž se s těmito důkazy a jejich použitelností řádně nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a napadený rozsudek je tak nezákonný a nepřezkoumatelný. Nesprávnost právního posouzení přitom konkrétně spatřovala v tom, že oba soudy nebyly schopny učinit jednoznačný závěr, jakého trestného činu se měla dopustit. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je již v pořadí čtvrtým rozhodnutím v posuzované věci, když v průběhu trestního řízení byla odsouzena jak pro trestný čin přijetí úplatku, tak pro trestný čin podvodu, to vše za situace, kdy jednak nedošlo k provedení žádných nových důkazů, jednak nebyla zjištěna totožnost redaktora a ani nebylo prokázáno, že by byl předmětný článek připravován. Vyjádřila přesvědčení, že takové jednání orgánů činných v trestním řízení nelze tolerovat, a vytkla, že postupem soudů byla zkrácena na svých právech a bylo jí upřeno právo na spravedlivý proces; trestní řízení totiž bylo zatíženo zmatečností, kdy v podstatě ani před samotným jednáním jednotlivých soudů nevěděla, proti jakému trestnému činu se bude ten den hájit, a její obhajoba tak byla do značné míry ztěžována.
8. V dalším textu svého podání obviněná shodně jako již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně trvala na tom, že v daném případě je hlubokým omylem konstrukce orgánů činných v trestním řízení, že jejím jednáním snad mohl být spáchán jakýkoli trestný čin, a že se jednalo o učebnicový příklad krizového public relations s cílem omezit nebo úplně vyloučit negativní vliv krizové situace na pověst a image zastupovaného obviněného P. H. Tvrdila, že její jednání s ním směřovalo k uzavření nové smlouvy (poté, co jejich předchozí spolupráce byla ukončena na základě dohody dne 23. 9. 2014), na základě které by, tak jako již tolikrát v minulosti, poskytla své služby a prostřednictvím placeného inzerátu se případně vyjádřila ke skutečnostem ohledně článku, který měl být dle jejích informací připravován. Zdůraznila, že meritem věci je skutečnost, že jmenovaného spoluobviněného kontaktovala v souvislosti s podnikatelskou činností za účelem poskytnutí služeb public relations, a právě proto byla na den 15. 10. 2014 dohodnuta předmětná schůzka, jak ostatně potvrzuje ve své výpovědi z hlavního líčení nejen tento spoluobviněný, ale i další svědci J. J. a M. S. K tomu připomněla, že nová smlouva byla již připravena nejenom v písemné, ale i elektronické podobě a byla zajištěna Policií České republiky s tím, že objektivně nemohlo dojít k jakékoli manipulaci s ní. Poukázala podrobně i na běžnou praxi v rámci realizace public relations a na to, že částka 25 000 Kč, kterou měl spoluobviněný zaplatit, odpovídá rozsahu případné placené inzerce, na níž se měli v rámci své schůzky dohodnout; dodala, že rovněž platba předem za objednávku placeného inzerátu ze strany jakéhokoli klienta je zcela logická. S poukazem na to, že v deníku MF Dnes docházelo k ovlivňování obsahu článků ve prospěch politického hnutí ANO, o čemž věděl a na čemž se sám podílel svědek J. P., namítla, že bylo třeba přehodnotit důvěryhodnost a hodnotu jeho výpovědi, čímž se však odvolací soud vůbec nezabýval. Na podkladě uvedených skutečností uzavřela, že se jednalo o standardní obchodní případ, když jednání společnosti P. zastoupené jí jako prokuristkou lze z pohledu práva charakterizovat jako ofertu na poskytnutí služeb public relations, a je zřejmé, že její obhajoba nebyla žádným z provedených důkazů (a to i přes provedení důkazů nezákonných) vyvrácena a napadené rozhodnutí postavené nikoli na argumentech, ale na dohadech a spekulacích, nemůže jako zákonné obstát.
9. Dále se dovolatelka zaměřila na jí tvrzené jiné nesprávné hmotněprávní posouzení v dané věci, jež spatřovala v nezákonně použitých důkazech, resp. nesprávném hmotněprávním posouzení použitelnosti některých provedených důkazů. Poukázala na to, že od počátku trestního řízení brojila proti provedení důkazu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Přestože soud druhého stupně ve svém v pořadí druhém rozhodnutí dospěl k závěru o nepoužitelnosti předmětného odposlechu a záznamu jako důkazu v této trestní věci pro nesplnění zákonem stanovených podmínek podle §88 odst. 6 tr. ř., posoudil nesprávně použitelnost dalších důkazů získaných na jeho základě. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, a rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu vyslovila názor, že v souladu s americkou doktrínou „Plody z otráveného stromu“ veškeré důkazy opatřené a shromážděné na základě poznatků z nezákonně získaného důkazu jsou procesně nepoužitelné a je nutné je neprodleně ze spisu odstranit a zničit. Zdůraznila, že právě uvedený nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl jediným důkazem, který měl indikovat možné páchání trestné činnosti, a na jeho základě došlo k jejímu zadržení a zadržení spoluobviněného, k objevení finanční hotovosti ve výši 20 000 Kč a následně rovněž k procesně použitelnému výslechu spoluobviněného dne 16. 10. 2014.
10. V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozhodnutí, které vydání dovoláním napadeného rozsudku předcházelo, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, in eventum aby podle §265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby v celém rozsahu.
11. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k němu uvedl, že vlastní dovolací argumentaci, jež je obsažena v bodech III. až V. dovolání, představují námitky, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc předmětné námitky nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině a poukázal na to, že obviněná jimi pouze opakuje výhrady, které uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení. Zdůraznil, že soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné; již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
12. Konkrétně státní zástupce uvedl, že pokud jde o obviněnou vytýkaný zásah do předvídatelnosti rozhodnutí a s tím spojenou zmatečnost řízení, ztížení obhajoby a porušení práva na spravedlivý proces, když tato pochybení měla být způsobena především posouváním právní kvalifikace jednání obviněné, závěr odvolacího soudu o tom, že v tomto ohledu k žádnému porušení práv obviněné nedošlo, je sice stručný, avšak dostatečně odůvodněný. S tímto názorem se ztotožnil a doplnil, že v posuzovaném případě nemůže být o takových pochybeních řeč, neboť sám skutek (pro nějž, nikoliv pro právní kvalifikaci, je trestní stíhání vedeno), resp. jeho totožnost, zůstala po celou dobu zachována, a obviněná tedy byla velice dobře seznámena s tím, jaké skutkové okolnosti jsou jí kladeny za vinu, takže jí bylo známo, proti jakým závěrům orgánů činných v trestním řízení může brojit. Úvahy soudů obou stupňů týkající se možnosti různých právních kvalifikací se přitom vždy odehrávaly na půdorysu jednoho a toho samého skutku, takže takové úvahy samy o sobě nemohly nijak nepředvídatelně do koncepce obhajoby obviněné zasáhnout; navíc, jak zdůraznil odvolací soud, i ona možnost odlišné právní kvalifikace byla obviněné soudy zřetelně artikulována. K výtkám obviněné, podle nichž se v jejím případě nejednalo o trestnou činnost, nýbrž o výsostně soukromoprávní smluvní vztah s tím, že částka 25 000 Kč nebyla úplatkem, ale částkou poskytnutou v přímé souvislosti s objednávkou služeb v souladu se sjednávanou smlouvou, odkázal na závěr soudu druhého stupně, podle něhož (v návaznosti na soud prvního stupně) tuto verzi skutkového děje, kterou opakovaně prosazuje obviněná, odmítá. Jestliže dovolatelka v této souvislosti zpochybňuje věrohodnost svědka J. P., poukázal na vyhodnocení důkazů soudy, jež jako odpovídající zásadám formální logiky i prosté lidské zkušenosti považoval za správné, přičemž upozornil na to, že závěr o vině ostatně ani není primárně o výpověď jmenovaného svědka opírán. Konečně ohledně obviněnou namítané nepoužitelnosti označených usvědčujících důkazů, odkázal na stranu 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde tento vysvětluje, proč předmětné důkazy proti obviněné uplatnit lze. Nad rámec toho pak doplnil, že obviněnou citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, přičemž Nejvyšší soud v něm vysvětlil, že „česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů“, jak se nesprávně obviněná domnívá.
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupce nepovažoval námitky obviněné za důvodné, ovšem předně ani za takové, jež by bylo možné pod tvrzený, a ani jakýkoli jiný, dovolací důvod podřadit. Vzhledem k tomu vyslovil názor, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněné (jak uvedl rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadila pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti provedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítla, že oba soudy jednak nesprávně posoudily provedené důkazy, například výpovědi svědků J. J. a M. S. učiněné v její prospěch, a rovněž výpověď svědka J. P., jejíž věrohodnost a hodnotu soudy měly přehodnotit, a současně i jejich použitelnost, kdy brojila zejména proti nezákonnému provedení důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu v daném trestním řízení, a chybnému posouzení použitelnosti i dalších důkazů získaných na jeho základě, a s poukazem na svou obhajobu od počátku trestního řízení vytkla, že orgány v něm činné zcela mylně vytvořily konstrukci o tom, že jejím jednáním snad mohl být spáchán jakýkoli trestný čin, ačkoliv je zřejmé, že její obhajoba nebyla žádným z provedených důkazů, a to i navzdory provedení důkazů nezákonných, vyvrácena, a napadené rozhodnutí postavené na dohadech a spekulacích tak nemůže jako zákonné obstát) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděla vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládala vlastní setrvalou verzi skutkového děje, jež spočívá v tvrzení, že v daném případě se jednalo o učebnicový příklad krizového public relations a současně standardní obchodní případ, kdy podstatou jejího jednání bylo (opětovné) poskytnutí služeb jako prokuristky předmětné společnosti svému klientovi – obviněnému P. H. – spočívající ve vyjádření se k negativním údajům o jmenovaném spoluobviněném prostřednictvím placeného inzerátu, přičemž částka 25 000 Kč, kterou měl tento spoluobviněný za poskytnutí služeb public relations uvedené společnosti zaplatit, odpovídá rozsahu případné placené inzerce, na které se měli v rámci dané schůzky dohodnout. Vzhledem k jí tvrzeným skutečnostem a pochybením záležejícím i v zásahu do předvídatelnosti rozhodnutí, ve zmatečnosti řízení a ve ztížení její obhajoby v důsledku změn v právní kvalifikaci daného skutku měla za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
18. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněné (srov. zejména strany 11 až 17 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 8 až 12), přičemž se podrobně zabýval i procesními námitkami obviněné ke změnám právní kvalifikace posuzovaného skutku a rovněž k použitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu týkajícího se telefonického rozhovoru obviněné a spoluobviněného. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
21. K právě zmíněným výhradám obviněné ve vztahu k předmětnému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a závěrům soudu druhého stupně v tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné jen pro úplnost dodat a zdůraznit následující. Není pochyb o tom, že tento odposlech a záznam byl zákonným způsobem povolen v jiné trestní věci spoluobviněného P. H. a v dané trestní věci jej jako důkaz skutečně nebylo možné užít, neboť pro to nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 6 věty třetí tr. ř., jak správně dovodil a uvedl odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí. Současně je třeba přisvědčit i jeho konstatování, že přes nepoužitelnost uvedeného důkazu v této trestní věci soud prvního stupně dospěl k správným skutkovým závěrům vyjádřeným v popisu skutku, neboť tyto zjistil z výpovědi spoluobviněného P. H. z přípravného řízení (viz protokol o jeho výslechu ze dne 16. 10. 2014 na č. l. 110 až 116 spisu), a byly podpořeny rovněž nálezem finanční částky 20 000 Kč u jmenovaného dne 15. 10. 2014 při jeho zatčení policií. Poznatky z předmětného odposlechu a záznamu tak sice byly podkladem pro zahájení úkonů v této trestní věci, ovšem skutečnosti z něj vyplývající nebyly použity jako skutková zjištění, na jejichž podkladě by byl učiněn závěr o vině obviněné předmětným trestným činem; taková skutková zjištění, jež vymezují daný skutek a jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině, učinil soud prvního stupně (a shledal je správnými i soud odvolací) až na podkladě právě uvedené výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení (jenž by byl za dané situace vyslechnut v každém případě) jakožto zákonně provedeného a procesně použitelného důkazu.
22. Obdobně se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem soudu druhého stupně o právní kvalifikaci předmětného skutku jako přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je nade vší pochybnost zřejmé, že částka, o kterou obviněná spoluobviněného požádala, byla skutečně určena pro blíže nezjištěného novináře z deníku MF Dnes (a nikoliv jako platba za poskytnutí služeb public relations, resp. za placený inzerát) za to, že neuveřejní připravovanou reportáž s negativními údaji o spoluobviněném, a nikoliv, že by tuto částku žádala pod takovou záminkou, tj. že by uvedla spoluobviněného v omyl a vylákala ji proto, aby sebe nebo jiného obohatila.
23. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Pokud by pak výhrady dovolatelky měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu