ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.298.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 298/2019-1177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného K. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 8 To 92/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 20/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 1 T 20/2017, uznal obviněného K. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
poté, co se vlivem pravidelného a dlouholetého užívání drog marihuany a pervitinu, kdy vliv účinných látek kanabinoidů a metamfetaminu na svoji psychiku znal a byl také o jejich účincích poučen v průběhu tříměsíční protitoxikomanické léčby v Psychiatrické nemocnici Bohnice, kterou absolvoval od 20. 5. 2016 do 18. 8. 2016, přesto však drogy užíval i nadále, dne 8. 3. 2017 dostal do stavu akutní toxické psychózy, která ovlivnila jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti tak, že nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto ovládat, přičemž v přesně nezjištěné době od 20:00 hodin do 20:40 hodin, v zadní obytné místnosti, v přízemí rodinného domku, v XY, ul. XY, bez předchozí slovní či fyzické neshody a bez zjevného důvodu, napadl nožem o délce čepele 11 cm, délce ostří 10 cm a šíře čepele u rukojeti 2,4 cm, který si s sebou přinesl a před napadením si s ním pohrával, z bezprostřední blízkosti vedle sebe sedící tři poškozené, a to J. B., nar. XY, D. B., nar. XY, a M. B., nar. XY, kdy útok nožem nejdříve vedl velkou intenzitou proti poškozenému J. B., kterému způsobil průbod pravého lýtka, ale poškozenému B. se podařilo po první bodné ráně vyskočit a utéct z místnosti a z rodinného domku pryč, a tak obviněný následně v útoku pokračoval proti poškozeným M. B. a D. B., kterým značnou intenzitou zasadil větší množství úderů nožem do různých částí těla a v útoku pokračoval až do okamžiku, kdy se oběma bratrům B. podařilo vyběhnout z místnosti a z rodinného domku na ulici, kde v obavách o svůj život vyhledali pomoc a požádali o zavolání RZS, přičemž i poté je obviněný pronásledoval až na ulici, ale když viděl, že vyhledali pomoc, v útoku již nepokračoval a utekl pryč, a tímto svým jednáním způsobil těmto poškozeným bodná a řezná poranění, která si vyžádala urychlený, vysoce odborný operativní zákrok s následnou hospitalizací, a to M. B. deset bodných a řezných ran, z nichž nejzávažnější přeťala vřetenní tepnu, vřetenní žílu a vřetenní nerv a poškozenému D. B. způsobil jedenáct bodných a řezných ran, z nichž hluboká bodná rána vlevo na hrudníku s poraněním levé plíce osrdečníku a levé srdeční komory vedla k tomu, že poškozený po převozu RZS ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady zemřel, přičemž opakovaný útok ostrým nástrojem, kdy si poškozený B. uvědomoval, že je těžce zraněn, masivně krvácí, pociťoval značnou bolest, měl strach o svůj život i o život svého bratra a usiloval o jejich záchranu, lze hodnotit jako trýznivý, a tímto jednáním by obviněný K. Š. naplnil vůči všem třem poškozeným skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a vůči zemřelému D. B. také skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve stadiu dokonaném.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; dále mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to jednoho kusu zajištěného nože; podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil rovněž ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Konečně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozenému M. B., nar. XY, bytem XY, na nemajetkové újmě částku ve výši 1 500 000 Kč, poškozené R. B., nar. XY, bytem XY, na nemajetkové újmě částku ve výši 750 000 Kč, poškozené M. Ch., nar. XY, bytem XY, na nemajetkové újmě částku ve výši 150 000 Kč a na náhradě majetkové škody (náklady pohřbu) částku ve výši 27 148 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, na náhradě majetkové škody částku ve výši 212 784 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozené M. B., R. B. a M. Ch. se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně na toto řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. také poškozené J. B., nar. XY, V. Ch., nar. XY, a V. V., nar. XY, s jejich nároky na náhradu škody.
3. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 8 To 92/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jitky Bludské dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu svého podání dovolatel rozvedl stěžejní námitku v tomto směru, jíž byla výhrada nesprávného posouzení otázky příčiny vzniku (původu) psychózy, s ohledem na niž se dopustil daného protiprávního jednání ve stavu nepříčetnosti. Vytkl soudům obou stupňů, že jimi učiněná skutková zjištění týkající se uvedené otázky jsou v zásadním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž nalézací soud při hodnocení jednotlivých důkazů důsledně nezvážil všechny skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly. Poukázal konkrétně na to, že pokud by znalec MUDr. Miroslav Kopeček z Národního ústavu duševního zdraví, jenž při stanovení diagnózy vyšel pouze z lékařských záznamů od roku 2016, nepominul výpověď svědkyně K. K., nestanovil by příčinu psychózy jako jednoznačně toxickou, kterou si zavinil užíváním návykových látek, nýbrž by musel připustit, že příčina psychózy mohla být i schizofrenní, kterou si nezavinil. Současně zrekapituloval průběh řízení před oběma soudy nižších instancí a obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aby jednak vytkl odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho argumenty, a dále oběma soudům, že písemná odůvodnění jejich rozhodnutí jsou zcela nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná. Vyslovil názor, že chybný závěr soudů obou stupňů o toxickém původu psychózy, a tedy i o tom, že si stav nepříčetnosti přivodil zaviněně, a to úmyslně, znamenající jeho trestní odpovědnost, je výsledkem porušení práva na spravedlivý proces, neboť odporuje zásadě volného hodnocení důkazů a zásadě in dubio pro reo.
6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu uvedl, že dovolací argumentaci obviněného nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani žádný jiný) podřadit. Dovolatel totiž primárně zpochybňuje skutkový závěr o toxickém původu psychózy a až teprve sekundárně, v návaznosti na to, uvažuje o absenci trestní odpovědnosti z důvodu nezaviněné nepříčetnosti. Státní zástupce zdůraznil, že ačkoliv si lze hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které soudy provedly, jejich skutkové závěry nejsou extrémně vadné, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to především znaleckých posudcích, resp. ve výpovědích znalců. V dané věci tudíž není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, tato svědčí o vině obviněného bez jakékoliv důvodné pochybnosti, což dokládá zejména odůvodnění usnesení odvolacího soudu, na jehož stranách 3 až 5 jsou tyto otázky v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu řešeny; soud druhého stupně se zde zároveň správně vypořádává s možnými rozpory či nedostatky skutkových zjištění, jež mají podle názoru obviněného svědčit v jeho prospěch, přičemž je správně vyhodnocuje jako bezpředmětné. Státní zástupce vyslovil názor, že okolnosti zakládající trestní odpovědnost obviněného jsou tedy zjištěny bezpečně, a proto neobstojí nejen výhrada extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, ale ani námitka porušení principu in dubio pro reo či tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces.
8. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 11. 3. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. V tomto ohledu dovolání obviněného (jak uvedl i státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (zejména revizního ústavního znaleckého posudku vypracovaného Národním ústavem duševního zdraví, výpovědi znalce MUDr. Miroslava Kopečka a výpovědi svědkyně K. K., přičemž tvrdil, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů důsledně nezvážil všechny skutečnosti, které z nich vyplynuly, resp. v případě výpovědi jmenované svědkyně je zcela pominul) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (měl za to, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a potvrzená soudem odvolacím jsou v nesouladu s provedenými důkazy, neboť závěr o toxickém původu psychózy z nich jednoznačně nevyplývá a nelze vyloučit, že její příčina mohla být i schizofrenní). Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů – výše uvedeného znaleckého posudku, výpovědí shora jmenovaného znalce a svědkyně a výpovědí znalců MUDr. Jiřího Švarce a PhDr. Petra Goldmanna – a vyslovil názor, že v dané věci s ohledem na to, že není zcela vyloučen schizofrenní původ psychózy, nebylo spolehlivě prokázáno, že si stav nepříčetnosti, v němž se daného protiprávního jednání dopustil, přivodil zaviněně (úmyslně) požíváním návykových látek. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením se domníval, že soudy porušily základní zásady spravedlivého procesu, a to zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu in dubio pro reo, a na podkladě vadného hodnocení provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům ohledně příčiny vzniku psychózy a následně i k chybným závěrům právním o tom, že se předmětného skutku dopustil ve stavu nepříčetnosti, který si přivodil vlivem návykových látek, a naplnil tak skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku včetně chybného závěru o jeho zavinění ve vztahu k přivození si stavu nepříčetnosti. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
15. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že hodnotily důkazy zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
16. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 11 až 12 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se opětovně zabýval i obhajobou obviněného spočívající v setrvalém tvrzení o nesprávném závěru o toxickém původu jeho psychózy, a tedy i příčině stavu nepříčetnosti, ve kterém se dopustil protiprávního jednání (srov. strany 3 až 5 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
18. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
19. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu