ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.362.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 362/2019-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného K. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 424/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 97/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 3 T 97/2018, byl obviněný K. S. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 25 000 Kč (200 denních sazeb po 125 Kč), přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené J. Č., nar. XY škodu ve výši 152 562 Kč a poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, IČ 46354182, škodu ve výši 151 689 Kč.
2. Proti označenému rozsudku, a to všem jeho výrokům, podal obviněný K. S. odvolání. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 424/2018, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené J. Č. škodu ve výši 152 562 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 22. ledna 2018 v době od 10:00 do 10:15 hodin v XY, okr. Trutnov, při lyžování v lokalitě SkiResort XY na dojezdu do prostoru nástupních stanic lyžařských vleků XY a XY jako jezdec jedoucí na lyžích nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům a hustotě provozu, tedy celkové situaci na sjezdové trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážku, kdy při jízdě nereagoval na zde jedoucí lyžařku J. Č., nar. XY, která jela pod ním pomalu v pravé části dojezdu do prostoru nástupních stanic lyžařských vleků XY a XY, nerespektoval informační cedule, kde je upozornění ke zpomalení jízdy lyžařů s nápisem POMALU a SLOW, zřetelně umístěné po pravé straně obou dojezdových částí sjezdovek, ve vzdálenosti 45 metrů od místa spojení sjezdových tratí XY a XY, 3 metry od ohraničení pravého okraje sjezdových tratí a cca 40–50 metrů nad turniketem na lyžařský vlek XY, nezvládnul svoji jízdu v levotočivém oblouku a ve značné rychlosti přejel zadní část lyží a současně narazil do levého boku před ním pomalu jedoucí lyžařky J. Č., v důsledku čehož došlo k jejímu přetočení a pádu na zem, po srážce s poškozenou J. Č. na místě hned nezastavil a nezajímal se o její zdravotní stav, což učinil až při dalším sjetí sjezdovky, čímž porušil závazná pravidla pro chování lyžařů na sjezdových tratích vydaná Mezinárodní lyžařskou federací ČSN 01 8027 (FIS), schválená v roce 1967 a naposledy upravená v roce 2002, a to pravidlo číslo 1 - každý lyžař nebo snowboardista se musí neustále chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného, pravidlo č. 2 - každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit na dohled, svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu, pravidlo č. 3 - lyžař nebo snowboardista přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním, pravidlo č. 4 - předjíždět se může shora nebo zespodu, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému lyžaři či snowboardistovi pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru, pravidlo č. 8 - každý lyžař nebo snowboardista musí respektovat značení a signalizaci, pravidlo č. 9 - při úrazu je každý lyžař nebo snowboardista povinen poskytnout první pomoc, pravidlo č. 10 - každý lyžař nebo snowboardista, ať svědek, nebo účastník, ať odpovědný, nebo ne, je povinen v případě úrazu prokázat své osobní údaje, a ačkoli pravidla FIS nejsou obecně závazným právním předpisem, pro lyžaře a snowboardisty na sjezdových tratích jsou závazná a obecně uznávaná a jejich nedodržením se obviněný K. S. dopustil porušení povinnosti uložené mu ustanovením §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného, přičemž při nárazu a pádu došlo k těžkému zranění J. Č., nar. XY, a to ke zlomenině třetího bederního obratle bez neurodeficitu, které si vyžádalo hospitalizaci s následnou operací páteře na Neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové v době od 22. 1. 2018 do 31. 1. 2018, přičemž při operaci byly poškozené do páteře implantovány 4 šrouby, s následným dlouhodobým omezením poškozené na běžném způsobu života s předpokládanou pracovní neschopností po dobu 2–3 měsíců, kdy poškozená nemůže sedět, nemůže se předklánět, může jenom ležet nebo stát, jíst musí vestoje, z počátku mohla chodit jen s pomocí chodítka, nemůže zvedat těžší věci, dělá jí problém zvednutí třeba jen varné konvice, musí nosit zpevňovací pás, který odkládá pouze při hygieně, není schopna vykonávat běžné domácí práce, je odkázána na pomoc svého přítele J. P., nar. XY, který s ní žije ve společné domácnosti a který se stará o domácnost a pomáhá jí s osobní hygienou, při některých pohybech trpí bolestmi, proto příležitostně v malých dávkách bere léky na bolest, jakmile jí to zdravotní stav dovolí, bude podstupovat rehabilitace, po operaci jí byl lékařem doporučen lázeňský pobyt.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 424/2018, podal obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
5. Vytkl, že se odvolací soud nezabýval jeho argumentací obsaženou v řádném opravném prostředku, zejména namítaným porušením zásady in dubio pro reo a poukazovanými rozpory ve svědeckých výpovědích. Toliko převzal odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a sám rezignoval na jakýkoliv přezkum. Obviněný odkázal na své odvolání a na podání založené do spisu při veřejném zasedání u odvolacího soudu a uvedl, že v rámci dovolání uplatňuje stejné vady.
6. Poznamenal, že závěr soudů, že na sjezdovce při velké rychlosti srazil poškozenou, přičemž nepřizpůsobil rychlost ceduli „SLOW“ a porušil pravidla FIS platná na sjezdovkách, nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru o tom neexistuje jediný přímý důkaz a celý popis skutku je odrazem spekulace soudů. Na sjezdovce nebyla přítomna kamera, která by průběh střetu zachycovala, a která by tak prokazovala jeho vyšší rychlost, poškozená měnila výpověď, kdy si na náraz nejprve nevzpomněla, na ten si rozpomněla až posléze, a jedinými svědky události byly děti v pubertálním věku vypovídající nejednotně, z jejichž následného jednání byla patrná fascinace nepřímou účastí na incidentu (fotily se s údajným pachatelem, na základě čehož došlo k zatčení odlišné osoby). Z čeho tedy soud dovodil jeho vyšší rychlost, není zřejmé. Navíc je otázkou, jakou rychlostí měl správně jet, když neexistují žádná závazná pravidla a cedule „SLOW“ znamená zpomalit. Nikdo nedokáže přesně říci, zda zpomalil; nikdo není schopen určit rychlost, na kterou bylo třeba zpomalit. Již tento sám o sobě neurčitý pokyn nemůže být důvodem pro uznání viny.
7. Připomněl svou verzi události, podle níž jeli s poškozenou po určitou dobu vedle sebe, v jednu chvíli začali odbočovat, každý však na jinou stranu, tudíž došlo k protnutí trajektorie a střetu - přejetí zadních lyží obviněného poškozenou. Této situaci nešlo zabránit a vinu na ní nesou stejnou měrou oba dva. Uvedená verze, kterou soudy bez dalšího odmítly, nebyla v řízení vyvrácena, potvrdila ji i svědkyně FFFFF (pseudonym), dítě ze skupiny lyžařské školy, která vypověděla, že lyžař projížděl mezi nimi a poškozenou, poškozenou tedy objížděl z její pravé strany. Soudy nereflektovaly, že v rámci pravidel FIS je odbočující lyžař vždy povinen se před zahájením odbočování rozhlédnout, což poškozená evidentně neudělala, když, jak uvedli svědci, buď stála, nebo jela rovně dolů a hledala, kam by odbočila. Nelze přehlédnout, že poškozená se svědkům nejevila jako zdatná lyžařka, tudíž pokud se nerozhlédla a odbočila, nedokázala zřejmě adekvátně reagovat na situaci, kterou sama spoluzavinila. Obviněný na změnu směru poškozené nedokázal reagovat, neboť v tom okamžiku jel vedle ní, resp. pod ní.
8. Podle mínění obviněného se soudy k situaci na sjezdovce staví jako k pravidlům silničního provozu, která však mají jasný řád a pokrývají skoro všechny situace. V daném případě je ale událost obdobná té, k níž dochází při jízdě na kole, kdy osoby jedoucí vedle sebe stočí řídítka proti sobě, nebo té, k níž může dojít například při fotbalovém zápase. Obviněný nerozporoval, že pravidla FIS je třeba dodržovat a jízdu přizpůsobit svým možnostem. Nicméně je to povinností obou lyžařů incidentu, přičemž nebylo prokázáno, že by tak on sám neučinil (nebylo ostatně prokázáno ani to, že by došlo ke střetu, ať už přejetím lyží či jiným způsobem). Pravidla FIS jsou značně obecná a vždy se musí zkoumat konkrétní skutek a konkrétní situace s přihlédnutím ke všem faktorům, tedy i k tomu, že někdy může dojít k nešťastné události (stejně jako když dva chodci jsoucí vedle sebe se rozhodnou oba odbočit každý na jinou stranu a střetnou se). Obviněný si je vědom obezřetnosti na sjezdovce a opatrné jízdy. Uvedené však respektoval, přičemž z jednoho střetu, při němž poškozená utrpěla poranění, nelze hned usuzovat na jeho vinu. Zejména tehdy, pokud není vyloučeno, že toto poranění vzniklo bez jeho přičinění v důsledku rotace poškozené při špatném podjetí lyží (poškozená nebyla zdatný lyžař a na sjezdovce ji mohlo rozhodit cokoliv, i jen stín osoby, jak sama uváděla). Podle názoru obviněného postavil soud zcela nekonkrétní pravidla FIS nad logiku, přiměřené trestání osob a jejich trestní odpovědnost.
9. Při rozhodování měl soud údajně vycházet z fotodokumentace pořízené při ohledání lyží poškozené. Pokud by to ale bylo pravdou a soud by uvedenou fotodokumentaci viděl, zjistil by, že se na lyžích poškozené nenacházejí žádné stopy poškození, ať už vepředu nebo vzadu. Z protokolace naopak vyplývá, že poškrábané jsou lyže obviněného, a to vzadu, jako by je někdo přejel, jak obviněný tvrdí. S touto skutečnosti se soud nevypořádal, stejně jako nenechal zpracovat posudek z oboru forenzní biomechaniky, který by při neexistenci kamerového záznamu či obdobného zařízení objasnil průběh kolize a úrazu. Další vadu spatřuje obviněný ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kdy znalec jej zpracovávající neměl předchozí zdravotní dokumentaci a při průběhu skutku uváděl, že vychází z výpovědí svědků, kteří jej ale popisovali odlišně. Co tedy bylo podkladem posudku, není zřejmé. Znalec nehodnotil možný průběh události popisované obviněným a svědkem Z. C., což je značné pochybení za situace, kdy sám připustil, že by ke stejným zraněním došlo i v případě verze obviněným uváděné (důsledkem zranění totiž byla rotace).
10. Procesní chybou soudu rovněž bylo, že se nezabýval tím, zda poškozená měla dříve problémy se zády. Příslušný důkazní návrh zamítl přesto, že by se z hlediska zjišťování vzniku újmy měl zabývat všemi rozhodnými skutečnostmi majícími na ni vliv. Vznik těžké újmy je zcela nepravděpodobný v případě, kdy poškozená tvrdí, že skoro stála, a žádný ze svědků neuvedl, že by se obviněný po minutí se s poškozenou jakkoliv vychýlil z trajektorie. Obviněný soudu taktéž vytkl, že neprovedl dokazování formou výslechů svědků. Obviněný neměl možnost podrobit svědky dotazům a přispět k objasnění rozporů v jejich výpovědích. Nebyl (a ani nemohl být) přítomen jedinému svědeckému výslechu, proto mu mělo být umožněno klást jim dotazy. Je přesvědčen, že se neměl možnost relevantně hájit. Pozornosti soudů ušla také skutečnost, že poškozená neměla před sezonou seřízené lyže, ačkoliv je to povinností lyžařů. Navíc byla osobou starší 50 let, přičemž u těchto osob se z důvodu křehkostí kostí posouvá nastavení tak jako u dětí (rychlejší vypnutí). I zmíněné mohlo mít na způsobenou škodu a její výši vliv, stejně jako na příčinnou souvislost, a soud se tím měl v rámci náhrady škody zabývat. Za pochybení lze považovat i postup soudu, který následky úrazu rozvedené v popisu skutku (odkázání poškozené na pomoc druhé osoby, pomoc s hygienou, nemožnost zvednout konvici, přestože poškozená u hlavního líčení uváděla, že pracuje) převzal bez dalšího z vyjádření poškozené, k danému neprovedl žádných důkazů ani nevyšel ze zdravotní dokumentace. V rámci náhrady škody na zdraví se vyskytuje mnoho okolností mající na výši škody (formu ublížení) vliv, které musí soud zkoumat a dokazovat. Jedná se o příčinnou souvislost se vznikem zranění a předchozí zdravotní stav poškozené, jednání poškozené, stav lyží, otázek forenzní biomechaniky, důsledků vzniku takto rozsáhlého zranění. Jen ojediněle rozhodně trestní soud o náhradě škody na zdraví, co do prokazování značně rozdílné od náhrady škody na majetku. K něčemu takovému by neměl přistoupit po velmi zkráceném dokazování vycházejícím z výpovědi poškozené a z pár listinných důkazů. Podle mínění obviněného měl soud poškozenou odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž neučinil-li tak, zasáhl do jeho práva na řádnou obhajobu a na řádné vedení řízení s právem hájit svá práva.
11. V závěru brojil proti svědeckým výpovědím, které podle něj obsahují rozpory. Měl za to, že je značně nevěrohodné, aby skupinka osmi lidí, před nimiž stála učitelka a něco jím říkala, nevěnovala učitelce pozornost a v daný krátký okamžik sledovala poškozenou. Navíc někteří studenti uváděli, že učitelka před nimi byla, jiní tvrdili, že ne. Někteří sdělovali, že poškozená jela, jiní, že stála. Někteří vypověděli, že tam byli 3 studenti, jiní, že tam byli všichni. Někteří uváděli, že náraz vůbec neviděli, jiní tvrdili, že ano, jedni ale zleva, druzí zprava. Je však s podivem, že by v situaci, kdy stáli několik metrů od poškozené, neviděli náraz, ale přejetí lyží ano. Protože je obviněný nemohl podrobit otázkám, nemohl se jich zeptat, zda došlo k jeho vyosení. Zdůraznil, že váží sto kilo, tudíž kdyby do poškozené vrazil, a to ve vysoké rychlosti, jistě by ji zcela přetočil a odhodil, přičemž jeho by náraz v rychlé jízdě „vyosil“. Svědci však uváděli, že si poškozená jen přidřepla na zem. Jak došlo k pádu a co bylo jeho příčinou, tak není vůbec prokázáno. Soud uvádí, že došlo k fyzickému kontaktu mezi ním a poškozenou, přestože ta náraz vyvrátila. S ohledem na věk poškozené, pevnost jejích bot a nevypnutí vázání je více než pravděpodobné, že k úrazu došlo pouhým jednáním poškozené bez přičinění obviněného či i tak, že poškozená něco, třeba lyže obviněného, přejela. Lyžování je spojeno s hlukem způsobeným různě se pohybujícími osobami, jejichž schopnosti pro výkon daného sportu nejsou na stejné úrovni. Ne každou situaci lze předvídat, rychlost může být vnímána odlišně, navíc na jednom metru čtverečním se může vyskytnout i pět osob (nejsou dány povinné rozestupy); na sjezdovce není omezen počet osob. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, III. ÚS 2065/15, pojednávající o úrazu dítěte na parkovišti. Podle Ústavního soudu nelze za všech okolností klást míru opatrnosti jen na řidiče (zde tedy lyžaře přijíždějícího shora), ale je třeba zvážit spolehnutí se na určité vyhodnocení situace a posoudit veškeré okolnosti případu. Podle mínění obviněného je takto třeba přistupovat k pravidlům FIS a k vyhodnocování náhlé a rychlé situace.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 424 /2018, zrušil v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně (výrok: ve zbytku zůstává rozsudek soudu prvního stupně nezměněn) a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba provést dokazování u soudu prvního stupně, navrhl zrušit i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 3 T 97/2018.
13. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci, a to do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Je přesvědčen, že dovolání je důvodné, přičemž v případě úhrady škody mu hrozí újma. Zdůraznil, že nedisponuje volnými prostředky k zaplacení částky přesahující 150 000 Kč, která je značně vysoká pro každou, byť pracující osobu. Hrozí mu exekuce na majetek a s tím spojené další náklady. V případě, že by bylo jeho dovolání úspěšné, musel by vymáhat uvedenou částku zpět a opět by byl delší dobu bez prostředků. Naproti tomu poškozená je velkou společností, která prostředky disponuje a posečkání s výkonem rozhodnutí jí nezpůsobuje takovou újmu jako jemu. Domnívá se proto, že proporcionalita je na jeho straně. Znovu poukázal na svoje přesvědčení, podle něhož skutek nebyl prokázán, ve spise se vyskytují značné nejasnosti v důkazech, byla porušena zásada in dubio pro reo , nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody (zranění), soudy neprovedly zásadní důkaz ohledně zdravotního stavu poškozené před incidentem, což je rozhodné pro stanovení rozsahu škody, a znalecký posudek je stižen vadou. Všechny tyto skutečnosti musí být posouzeny dovolacím soudem, přičemž souvisí s uloženou povinností k náhradě škody. Odložení vykonatelnosti rozhodnutí do doby vydání rozhodnutí dovolacího soudu je tak vzhledem k tomu, že se týká náhrady škody a nikoliv trestu, možné a není překážkou pro újmu druhé strany. Odložením vykonatelnosti nebude dotčen veřejný zájem. Obdobné argumenty pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí vztáhl i na peněžitý trest.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, přičemž vzhledem k tomu, že obviněný neuvedl žádné námitky, které by existenci citovaného dovolacího důvodu zakládaly, nelze se k jím uplatněnému dovolacímu řízení blíže vyjádřit. Co se dále dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týče, připomněl, že jeho prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění soudů ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, ve způsobu jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Uvedenému dovolacímu důvodu proto neodpovídají výhrady zaměřené na údajné neprokázání příčinné souvislosti a trestní odpovědnosti. Státní zástupce připustil, že zásah do skutkových zjištění soudů je možný i v rámci řízení o dovolání, a to v případě tzv. extrémního rozporu, nicméně zdůraznil, že k tomu může dojít pouze tehdy, pokud dovolatel učiní extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V projednávaném případě přitom obviněný existenci extrémního rozporu nenamítl, nadto takovou vadu nelze v jeho trestní věci shledat. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech svá rozhodnutí založily, jakým způsobem důkazy hodnotily, proč je tak hodnotily a z jakých skutkových závěrů při právním posouzení skutku vycházely. Poznamenal, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani výtky, jimiž obviněný poukázal na porušení pravidla in dubio pro reo , poněvadž se jedná o institut trestního práva procesního, který v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze nijak zpochybňovat.
15. Podle státního zástupce nelze v návaznosti na shora uvedené závěry akceptovat ani námitku obviněného, ve které soudům nižších stupňů vytkl neprovedení některých důkazů (v konkrétní rovině šlo o údajně opomenuté důkazy v podobě znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky). Taková námitka rovněž neodpovídá uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, navíc v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud provedení navrženého důkazu odmítne, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, k čemuž v posuzované věci došlo, když soud prvního stupně (viz str. 8 jeho rozsudku) sice stručně, avšak věcně adekvátně odůvodnil, proč důkazním návrhům obviněného nevyhověl.
16. Neshledal rovněž porušení práva obviněného na obhajobu. Konstatoval, že z protokolů o hlavním líčení jednoznačně vyplývá, že obviněný se hlavního líčení účastnil a jeho procesní práva, včetně práva na obhajobu, byla postupem soudu dodržena. Pokud jde o výslech navrhovaných svědků, kteří byli osobami mladšími osmnácti let, soud respektoval §102 odst. 2 tr. ř. a provedl důkaz přečtením protokolů o výpovědích těchto svědků z přípravného řízení. Uvedené výslechy přitom byly v přípravném řízení provedeny podle §158a tr. ř. jakožto neodkladný úkon za účasti soudce. Státní zástupce v této souvislosti zmínil, že právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je limitováno dalším základním právem zaručujícím zvýšenou ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) a podle Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Tomu ostatně odpovídá i ustanovení §102 tr. ř. o výslechu osoby mladší než osmnáct let. Byl-li výslech proveden za účasti soudce, došlo ke kompenzaci případného omezení práva na obhajobu vyplývajícího z dané procesní situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1241/2013). Se čtením úředních záznamů o podaných vysvětlení dalších osob podle §211 odst. 6 tr. ř. pak obviněný souhlasil, což ostatně vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 10. 2018. Co se týče výslechu poškozené J. Č., ten byl proveden v hlavním líčení téhož dne a obviněný měl možnost klást poškozené otázky, což ostatně prostřednictvím své obhájkyně také učinil.
17. Podle mínění státního zástupce dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky proti výroku o náhradě škody. Akcentoval, že jiné nesprávné hmotněprávní se sice může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem podle §228 odst. 1 tr. ř., ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména v ustanoveních, která upravují vznik odpovědnosti za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. Citovanému dovolacímu důvodu však neodpovídá námitka vytýkající jen nesprávný postup soudu v adhezním řízení, pokud je upraven ustanoveními trestního řádu (včetně případných procesních překážek pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody způsobené trestným činem), protože jde o procesní námitku, která se netýká aplikace hmotného práva (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004). Zmíněnými námitkami zaměřenými proti výroku o náhradě škody však obviněný nevytýkal porušení hmotného práva, nýbrž zpochybnil skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a napadl správnost provádění a hodnocení důkazů.
18. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
22. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 a §11a tr. ř. S poukazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř., v §11 odst. 2 tr. ř. a v §11a tr. ř.
23. Protože obviněný neuvedl jediný důvod, který jej vede k závěru, že v jeho případě bylo trestní stíhání nepřípustné, Nejvyšší soud se případným naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezabýval.
24. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
25. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
26. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
27. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
28. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
29. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obhajoby na provedení důkazu zdravotnickou dokumentací poškozené J. Č., z níž mělo být zjištěno, zda se poškozená před incidentem léčila se zády, byl v hlavním líčení konaném dne 15. 10. 2018 usnesením pro nadbytečnost zamítnut (č. listu 295). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (str. 8 rozsudku), že označený důkaz nemá s projednávanou věcí nic společného a nepřinesl by žádný nový poznatek, neboť je zřejmé, že poškozená lyžovala, a logicky tedy neměla žádné vážné zdravotní problémy, přičemž její zdravotní stav byl dostatečně prokázán znaleckým posudkem a lékařskými zprávami. Vzhledem k tomu, že nalézací soud o důkazním návrhu explicitně rozhodl a své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil, nelze o opomenutí důkazu uvažovat. Za opomenutý důkaz nelze se zřetelem k povaze opatřených a provedených důkazních prostředků a výsledkům provedeného dokazování považovat ani absenci obviněným v dovolání zmiňovaného posudku z oboru forenzní biomechaniky, poněvadž průběh kolize a povahy úrazu byla řádně objasněna.
30. Pokud jde o dovolací námitku, podle níž nalézací soud zasáhl do práva obviněného na relevantní obhajobu tím, že neprovedl výslechy svědků, a obviněnému tak upřel možnost klást jim dotazy a přispět k objasnění rozporů v jejich výpovědích, nutno zdůraznit, že důkazy v podobě výpovědí osob, jež byly přítomny inkriminované události, resp. poškozené poskytly namístě činu bezprostřední pomoc, a jež nebyly vyslechnuty v žádném z hlavních líčeních, byly v procesu dokazování získány procesně přípustným způsobem, a tudíž neexistuje důvod k tomu, aby byly vyloučeny z předmětu úvah soudu směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Instruktorka lyžařského výcviku, studenti tohoto výcviku se účastnící, přítel poškozené a zaměstnanci horské služby byli vyslechnuti v přípravném řízení, přičemž jejich výpovědi byly v hlavním líčení konaném dne 15. 10. 2018 přečteny, a to v návaznosti na procesní postavení těchto osob buď podle §211 odst. 6 tr. ř., tj. se souhlasem obviněného, anebo podle §102 odst. 2 tr. ř., tj. na základě rozhodnutí soudu souhlasem obviněného nepodmíněným (č. listu 295). Nicméně ani proti realizaci výslechů osob mladších osmnácti let nelze mít žádných výhrad. Z příslušných písemných protokolů vyplývá, že se konaly v přítomnosti soudce, státního zástupce a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tudíž splňovaly podmínky trestním řádem stanovené (srov. §158 odst. 9, §158a). Byly-li pak v hlavním líčení protokoly o uvedených výsleších podle §102 odst. 2 tr. ř. přečteny, bylo pouze respektováno ustanovení §102 odst. 1 tr. ř. věty první před středníkem, podle níž je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat, v návaznosti na to také citované ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. věty první, která stanoví, že v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V daných souvislostech nelze než souhlasit se státním zástupcem, uvedl-li, že právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je limitováno dalším základním právem zaručujícím zvýšenou ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) a podle Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Byl-li výslech proveden za účasti soudce, došlo ke kompenzaci případného omezení práva na obhajobu vyplývající z dané procesní situace.
31. Dále je nezbytné zdůraznit, že ve věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován výpověďmi poškozené J. Č. (č. listu 293-294) a svědkyň CCCCC (pseudonym) (č. listu 68–71), DDDDD (pseudonym) (č. listu 83–86), BBBBB (pseudonym) (č. listu 95–98), FFFFF (pseudonym) (č. listu 100–103), AAAAA (pseudonym). (č. listu 110–113), EEEEE (pseudonym) (č. listu 115–118) a GGGGG (pseudonym) (č. listu 129–132), dívek absolvujících v rozhodné době v bezprostřední blízkosti místa činu lyžařský výcvik, které incident zřetelně viděly a shodně hovořily o střetu, resp. o tom, že obviněný do poškozené ve velké rychlosti narazil a způsobil její pád k zemi. Tyto výpovědi jsou podporovány výpověďmi svědků P. B. (č. listu 64–65), učitelky t. č. provádějící s uvedenými dívkami lyžařský výcvik, která celou událost vnímala sice periferně, nicméně totožně jako její svěřenkyně, a XXXXX (pseudonym) (č. listu 124–127), chlapce z lyžařské skupiny vedené svědkyní P. B., jenž zaznamenal pád poškozené na zem v důsledku předchozího jednání obviněného. Stran popisu situace nastalé po pádu poškozené a stran zdravotního stavu tímto pádem způsobeného nutno vyzdvihnout rovněž výpovědi svědků W. B. (č. listu 73–74) a R. H. (č. listu 93–94), zaměstnanců horské služby, kteří poškozené poskytli okamžitou pomoc, jako i svědka J. P. (č. listu 120–123), přítele poškozené na místě činu přítomného. Mezi všemi výše specifikovanými výpověďmi přitom Nejvyšší soud neshledal žádný výrazný nesoulad, naopak má za to, že tyto výpovědi spolu vzájemně konvenují a že rovněž korespondují se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. listu 140–146), zpracovaným a posléze v hlavním líčení podaným znalcem MUDr. Miroslavem Šafrem (č. listu 294–295), lékařskými zprávami (č. listu 148 a 149) a s dalšími provedenými listinnými důkazy.
32. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 8 a 9 jeho rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil, z něhož vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
33. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost není od věci konstatovat, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýkal-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu seznatelný. Učinil-li obviněný součástí svého dovolání také odkaz na odvolání a vady v něm vytknuté, nezbývá než upozornit, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
34. Byť jsou námitky, jimiž obviněný brojí proti naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve své podstatě skutkového charakteru a dovolací soud se proto právním posouzením skutku věcně nezabýval, přesto alespoň stručně k právním závěrům soudů, jež obviněný žádnou relevantně uplatněnou námitkou nezpochybnil, poznamenává následující:
35. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
36. Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby těžká újma na zdraví nastala. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.
37. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Lyžař je povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy na lyžích svým schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí (tedy zejména terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům, počtu a pohybu ostatních lyžařů či jiných osob apod.), aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážku v jízdě. Pokud zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti uložené každému podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Způsobí-li lyžař porušením této povinnosti z nedbalosti jinému těžkou újmu na zdraví, přichází v úvahu jeho trestní odpovědnost za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Pravidla chování pro lyžaře, která vydala Mezinárodní lyžařská federace (FIS), nejsou obecně závazným právním předpisem, avšak pro lyžaře na sjezdové trati jsou závazná a jejich zaviněné nedodržení znamená porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod ve smyslu §2900 občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, uveřejněné pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr.).
38. Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
39. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
40. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
41. V posuzované věci je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel FIS bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Při určování hranice okolností, jež lyžař může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité situace na sjezdové trati, která může být určena celou řadou faktorů (terénní, sněhové a klimatické podmínky, výhledové poměry, počet a pohyb ostatních lyžařů či jiných osob apod.), přičemž tyto okolnosti lyžař vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých lyžařských znalostí, zkušeností, schopností i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z pravidel FIS existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je lyžař schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
42. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že jako lyžař pohybující se na sjezdové trati jel v prostoru dojezdu k vleku nepřiměřeně rychle, šusem, nedbal výstražných cedulí o tom, že by měl zpomalit, zezadu přijel k poškozené, která ho neviděla, ani vidět nemohla, přejel jí lyže, narazil do ní a poté jel dál na lanovku, aniž by zastavil, přičemž poškozené způsobil zranění s delší dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života.
43. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, správným.
44. Není sporu o tom, že obviněný, který jel v prostoru dojezdu k vleku nepřiměřeně rychle, šusem, nedbal výstražných cedulí „POMALU“ a „SLOW“, zezadu přijel k poškozené, která ho neviděla, ani vidět nemohla, přejel jí lyže, narazil do ní, způsobil její pád na zem a poté jel dál na lanovku, aniž by zastavil, přesvědčil se o zdravotním stavu poškozené a poskytl jí první pomoc, porušil pravidla FIS č. 1-10, specifikovaná ve skutkové větě výroku o vině. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku porušení povinností obviněného (viz pravidla pod č. 1-8) došlo ke střetu s poškozenou, k jejímu pádu na zem a ke vzniku těžké újmy na zdraví. Tím, že porušil důležité povinnosti uložené mu podle zákona a ve vysoké rychlosti, která byla v daném místě vzhledem k výstražným cedulím a rovněž z logiky věci (jednalo se o dojezd k vleku) zakázána, do nic netušící poškozené prudce narazil, zapříčinil vážnou nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Poškozená by nebyla sražena, nespadla by na zem, nezlomila by si třetí bederní obratel, nebyla by hospitalizována v nemocnici, neprodělala by operaci, při které jí byly do páteře implantovány šrouby, a následně by dlouhodobě nebyla omezena v běžném způsobu života. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil pravidla FIS a v návaznosti na to prevenční povinnost stanovenou občanským zákoníkem, lze spatřovat příčinu takto vzniklého následku, a to příčinu jedinou a výlučnou. Soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku střetu obviněného s poškozenou a jeho následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tím, že porušil povinnosti uložené mu pravidly FIS a jako lyžař pohybující se na sjezdové trati se nechoval tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného, nejel na dohled, svou rychlost a způsob jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem a hustotě provozu, při přijíždění zezadu si svou stopu nezvolil tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním, nepředjížděl s odstupem a nerespektoval značení, porušil povinnost uloženou mu ustanovením §2900 občanského zákoníku a jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví (pravidla FIS uvedená pod č. 9 a 10 porušil tím, že poté, co poškozenou srazil, nezastavil, neposkytl jí první pomoc a bez dalšího pokračoval dál směrem na lanovku). Dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů o existenci subjektivní stránky ve formě nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně zdraví jiného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej neporuší. Jeho trestní odpovědnost nebyla v posuzované věci vyloučena, neboť na straně poškozené, která se na rozdíl od něj v prostoru dojezdu k vleku nechovala v rozporu s pravidly FIS, jela pomalu a neučinila žádný neočekávatelný pohyb, na který již nebylo možné bezprostředně zareagovat, nelze shledat ani minimální spoluzavinění. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, III. ÚS 2065/15, není přiléhavý, neboť v posuzované věci se nejednalo o objektivní nemožnost předvídat, že může dojít ke střetu, když poškozená obviněnému nevjela nečekaně do jízdní dráhy. Že ke střetu s nejvyšší pravděpodobností dojde, bylo vzhledem k aktuální situaci na sjezdové trati naopak zcela očividné.
45. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
46. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel porušení hmotného práva v souvislosti s výrokem o náhradě škody ve skutečnosti nenamítal, když popíral svou trestní odpovědnost, odmítal jakýkoliv podíl viny na těžké újmě na zdraví a tvrdil, že jej soud zavázal k náhradě škody na základě zkráceného dokazování vycházejícího z výpovědi poškozené a z pár listinných důkazů. Za této situace lze jen v krátkosti poznamenat, že odvolací soud, který ponechal beze změny výrok nalézacího soudu o náhradě škody, jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, IČ 46354182, škodu ve výši 151 689 Kč, nepostupoval chybně. Obviněný tím, že poškozenou na sjezdové trati v důsledku svého bezohledného jednání srazil a způsobil její pád na zem, zapříčinil nutnost nezbytných prvotních lékařských ošetření a vyšetření, hospitalizaci poškozené v nemocnici, její operaci a následnou péči (č. listu 262–265). Za veškeré náklady spojené s takto poskytnutými zdravotními službami, jež byly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, požadovala Zaměstnanecká pojišťovna Škoda oprávněně náhradu (č. listu 261), čemuž také nalézací soud (a tedy posléze i soud odvolací) správně vyhověl.
47. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
48. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání přerušila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudkyně soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu