ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.526.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 526/2019-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání obviněného E. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 447/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 7 T 6/2018, byl obviněný E. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
v XY dne 20. 10. 2017 v době od 20.30 hodin do 21.00 hodin v prostoru parku u XY ulice (XY) v přítomnosti dalších nejméně pěti osob po verbální roztržce s M. K., nar. XY, tohoto vyzval k vydání mobilního telefonu a věcí z kapes, přičemž mu mimo jiné řekl: „Jinak dostaneš!“, a když poškozený K. vstal z lavičky, obviněný do něj strčil rukama, tak že se mu podlomily nohy a sedl si zpět na lavičku, a poté, co se poškozeného M. K. zastal J, K., nar. XY, tohoto obviněný udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil podlitinu v oblasti levého oka, což si nevyžádalo lékařské ošetření, následně obviněný napadl poškozeného M. K. údery pěstí do hlavy, přičemž mu vyndal z kapsy jeho mobilní telefon zn. Huawei Y3 s vloženou SIM kartou Vodafone s účastnickým číslem XY, v hodnotě 1.600 Kč, který následně rozbil, pak mu začal prohledávat kapsy bundy a kalhot, přičemž další dvě osoby držely poškozeného M. K. za ruce, aby umožnily prohledání kapes, a následně obviněný vzal poškozenému M. K. pánskou peněženku Steiner v hodnotě 240 Kč s hotovostí 500 Kč, občanským průkazem na jméno poškozeného, který poškozenému následně vrátil, Plzeňskou kartou a kartou Vojenské zdravotní pojišťovny na jméno poškozeného, dalších 1.300 Kč z nezjištěné kapsy, sluchátka špunty zn. Sony v hodnotě 180 Kč a z hlavy mu shodil kšiltovou čepici zn. Jordan v hodnotě 440 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 27 Tm 17/2015, který téhož dne nabyl právní moci, byl odsouzen mimo jiné pro provinění výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 18 měsíců.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 447/2018, rozhodl o odvolání státního zástupce a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněnému při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil jednak proti výroku o trestu námitkou, že odvolací soud nesprávně trest neuložil za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a jednak proti výroku o vině, jemuž vytýkal vadný popis skutku u přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
5. V dovolání obviněný uvedl, že i přes výhrady, které měl vůči zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, reagoval jen na odvolání státního zástupce, který brojil proti výroku o trestu pro nesprávnost použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž se obviněný neztotožnil, protože ze strany státního zástupce šlo pouze o formální odvolací námitky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 320/2016, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017). Námitkami obviněného se však odvolací soud v podstatě nezabýval, v čemž se projevila jeho libovůle svědčící o porušení práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soud ze dne ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 797/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015). S ohledem na zmíněnou judikaturu obviněný dospěl k závěru, že odvolací soud řádně neposoudil všechny skutečnosti rozhodné pro ukládání trestu z hledisek §38, §39 a §58 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Pochybení obviněný shledal i v popisu skutku, a to s ohledem na bod 9. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud řešil otázku znaku skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v opětovném spáchání takového jednání. Obviněný namítal, že z hlediska zpětnosti je určující okamžik, kdy se individuálně určený subjekt dopustí výtržnosti. Odvolací soud nezměnil výrok o vině a výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv identifikoval vady definice skutkového děje. Rozpor mezi skutkovou a právní větou tak zůstal v dovoláním napadeném rozhodnutí zachován a skutková věta výroku o vině neodpovídá ustanovení §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť uvádí okamžik, kdy se měl obviněný dopustit předcházející výtržnosti, jíž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 27 Tm 17/2015. Podle obviněného dokazování nebylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., a proto byl přesvědčen, že skutek nebyl správně právně posouzen.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 447/2018, a další rozhodnutí na zrušený rozsudek nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a zároveň, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že se obviněný dovoláním nemůže domáhat nároku na použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, pokud pro jeho aplikaci nebyly shledány podmínky, tak jako to je v tomto případě. I přesto zmínila správnost postupu odvolacího soudu, jestliže toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nepoužil. Ztotožnila se s tím, že okolnosti v této věci nejsou takového charakteru, aby uvedené ustanovení mohlo být užito. Zejména zdůraznila bohatou trestní minulost obviněného, z níž vyplynulo, že projednávané činy byly spáchány ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tyto okolnosti nesvědčí pro závěr, že by trest odnětí svobody pod dolní hranící sazby vedl k nápravě obviněného.
9. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně shledala, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo podáno dovolání, není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného, který však tohoto oprávnění do konání neveřejného zasedání nevyužil.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného, které podle jeho obsahu směřuje jak proti výroku o trestu, tak i proti výroku o vině, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., avšak s tím, že splnění uvedených podmínek bylo třeba nejprve dovodit z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu.
12. Přípustnost dovolání podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., je vymezena tak, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
13. Pokud jde o podmínku přípustnosti dovolání spatřovanou v tom, že odvolací soud rozhodl ve druhém stupni, je třeba uvést, že v přezkoumávané věci obviněný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 447/2018, rozhodoval výlučně na podkladě odvolání státního zástupce podaného výhradně proti výroku o trestu (č. l. 343 až 344). Odvolací soud však i přesto, aniž by pro to měl podstatné důvody, v bodě 9. rozsudku uvedl skutečnosti směřující k výroku o vině, který nebyl v odvolání státního zástupce napadán, a sám se zabýval otázkou správnosti popisu skutku, jemuž vytýkal nepřesné označení zločinu jako „zvlášť závažného zločinu“ a tím, zda je ve výroku rozsudku dostatečně popsán znak „opětovnosti“ u §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tím, že odvolací soud takto přezkoumal i správnost výroku o vině, překročil svou přezkumnou pravomoc, neboť nerespektoval, že podle §254 odst. 1 tr. ř. je povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo odvolání podáno, i správnost postupu řízení které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Je tedy vázán i obsahem odvolání, které podal státní zástupce, u něhož má význam vymezení důvodů, pro které je podáno, protože státní zástupce je povinen uvést, zda je podáno ve prospěch či neprospěch. Je-li podáno v neprospěch obviněného, je odvolací soud vázán těmito důvody, což vyplývá zejména z povahy odvolání jako řádného opravného prostředku, u něhož se nejedná o tzv. revizní princip (od něhož bylo ustoupeno novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jenž je typický např. pro řízení o stížnosti), ale je ovládán dispoziční zásadou, tzn. že nemůže dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. V zásadě proto není důvod, aby odvolací nerespektoval tato hlediska a aby bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé přecházející řízení (např. pokud některá ze stran podá odvolání pouze proti výroku o trestu, automaticky přezkoumal i celý výrok o vině). Důvodem je to, že platí princip vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami.
14. Tento princip vázanosti odvolacího soudu je však rozšířen tam, kde je třeba respektovat obsahovou (věcnou) souvislost jednotlivých částí napadeného rozsudku, protože výroky odvoláním napadené a nenapadené mohou mít takovou vzájemnou návaznost, že vada jednoho z nich ovlivňuje správnost i výroku jiného. Tím se odvolateli zaručuje dostatečně efektivní využití odvolacího práva i v případech, jestliže se mu nepodařilo v odvolání dostatečně vystihnout všechny souvislosti a důsledky jinak správně a důvodně vytýkaných vad. V odvolání totiž postačí správně vymezit všechny napadené vady, neboť pak jsou přezkoumány i jiné než odvoláním napadené výroky, jestliže v nich má vytýkaná vada původ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3031, 3032).
15. Uvedené podmínky však odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně zcela nerespektoval, protože státní zástupce v odvolání vytýkal výhradně vadnost výroku o trestu, a to v té části, v níž byl soudem prvního stupně aplikován §58 odst. 1 tr. zákoníku. Při tomto vymezení odvolacích důvodů i výroků z rozhodnutí, proti němuž bylo odvolání zaměřeno, nelze najít vztah k formálnímu označení a pojmenování trestného činu jako zvlášť závažného zločinu a popisu skutku uvedeného ve výrok o vině u přečinu podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž odvolací soud v bodě 9. rozvinul svou polemiku. Ta neměla ani podstatný vztah k odvoláním napadenému výroku, protože se týkala §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož nebyl trest ukládán (viz §43 odst. 1 tr. zákoníku), neboť určující pro uložení trestu byl zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pro ukládání trestu bylo přitom bez významu, že nebyl citovaný zločin zcela přesně slovně označen. Z uvedeného tedy vyplynulo, že odvolací soud se zhostil uvedených výkladů bez toho, aby byl z podnětu odvolání státní zástupce směřujícího výhradně proti výroku o trestu k takovému postupu ve smyslu §254 odst. 1 věta druhá tr. ř. oprávněn, neboť jím uváděná kritika pojmenování trestného činu a popisu skutku neměla vliv na rozhodnutí o trestu ve smyslu odvolání podaného státním zástupcem, jenž se domáhal nesprávnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Na základě uvedeného postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není v této trestní věci oprávněn přezkoumat nedostatky výrok o vině, které obviněný v dovolání vytýkal, protože v řízení o dovolání není vázán rozsahem přezkumu, který provedl odvolací soud, nýbrž je povinen sám posoudit odvolání z hlediska jeho obsahu a podle něj vyhodnotit, jaký měl být rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Jestliže tento soud v rozporu s podaným odvoláním státní zástupkyně nesprávně přezkoumal nejen výrok o trestu, ale byť částečně i výrok o vině, jenž neměl vztah k výroku o trestu z hledisek §254 odst. 1 druhá věta tr. ř., neboť námitky se týkaly jen výroku o trestu, není Nejvyšší soud takovým postupem odvolacího soudu vázán, a proto dovolání obviněného směřující i proti výroku o vině není oprávněn přezkoumávat (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1169/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2006, pod T 933).
17. K formálním náležitostem podaného dovolání Nejvyšší soud dále zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž obviněný brojil proti výroku o trestu, lze s ohledem na námitky obviněného považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť jedině na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
IV. K podmínkám, za nichž lze dovoláním napadat výrok o trestu
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
19. Ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
20. Požadavek na snížení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014).
V. K výhradám obviněného proti trestu
21. Obviněný v dovolání ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody vytýkal odvolacímu soudu, že při jeho ukládání nepoužil §58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se domáhal s odkazem na důvody, pro které mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby uplatnil soud prvního stupně.
22. Jak již shora Nejvyšší soud vyjádřil (bod 20.), v řízení o dovolání nelze s úspěchem tyto skutečnosti namítat na základě žádného dovolacího důvodu, tj. ani podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., a proto nebyl Nejvyšší soud povinen se s uvedenými výhradami obviněného zabývat.
VI. K výhradám obviněného obiter dictum
23. Nejvyšší soud jen pro úplnost a nad rámec obviněným označeného dovolacího důvodu považuje z hlediska své povinnosti jako dovolacího soudu přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uvedené námitky nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] uvést, že posuzoval, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
24. Z takto uvedených hledisek Nejvyšší soud odkazuje ve vztahu k námitce o vadném posouzení podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku na body 5. až 8. rozsudku odvolacího soudu, který podrobně rozvedl úvahy a závěry, proč neshledal podmínky pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když nejsou dány jak s ohledem na okolnosti případu, tak ani na poměry obviněného, které neobsahují žádné výjimečné nebo zvláštního zřetele hodné skutečnosti (mimo jiné lze zdůraznit, že obviněný se předmětného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení a již dříve jinému úmyslně ublížil na zdraví, viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu).
25. Nejvyšší soud tyto závěry o nenaplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku, považuje za korespondující se zákonným vymezením uvedeného ustanovení a připomíná, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v souladu se zákonem zhodnotil všechny rozhodné okolnosti [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ]. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl podstatné okolnosti, které posuzoval [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
26. Nejvyšší soud jen zcela mimo podané dovolání (obiter dictum) poznamenává, že popis skutku nevykazuje vady, jimiž by byla pravidla spravedlivého procesu porušena, protože tak, jak byl čin v rozsudku soudu prvního stupně popsán, dávají učiněná skutková zjištění dostatečný podklad pro závěr, že byl naplněn znak opětovnosti ve smyslu §358 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Pouze pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně uvedený znak vyjádřil tím, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 27 Tm 17/2015, který téhož dne nabyl právní moci, odsouzen mimo jiné pro provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 9. rozsudku).
28. Z uvedených údajů je tak v potřebné míře vyjádřeno, že jde o případ opakování téhož trestného činu, neboť se nevyžaduje, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu (viz rozhodnutí č. 58/2011 Sb. rozh. tr.). Těmto podmínkám soud prvního stupně dostál, neboť v popisu skutku (což rozvedl i v odůvodnění svého rozsudku) vyjádřil, že za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 27 Tm 17/2015 (srov. č. l. 200 až 204 spisu). Jestliže soud prvního stupně použil výraz, že obviněný byl pravomocně odsouzen uvedeným rozsudkem za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, je uvedená formulace dostačující pro závěr, že obviněný se činu dopustil opětovně, protože z něj plyne, že šlo o uvedený přečin, který obviněný v minulosti spáchal, a tedy že ho v přezkoumávané věci zopakoval.
29. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť rozhodnutí vadami, jež obviněný namítal, netrpí a soudy postupovaly v souladu se zákonem.
VII. Závěr
30. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu