ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.831.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 831/2019-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 12 To 60/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 56 T 1/2017, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil proti výroku o trestu, a státní zástupce, který je podal v neprospěch i prospěch obviněného, a to proti výroku o vině a proti výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným R. B. a J. Š. a nepřímo též poškozenému M. Ch. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 12 To 60/2018, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pod body 1) až 20) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil zjednodušeně tím, že ve 20 případech blíže specifikovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu v období od jara roku 2014 do 17. 2. 2015 od poškozených pod záminkou uzavření smlouvy o zápůjčce vylákal finanční prostředky, ačkoliv byl srozuměn, že vzhledem ke splatným závazkům, majetkovým poměrům a výši příjmu nebude schopen peníze řádně a včas poškozeným vrátit podle dohody, což se také stalo, čímž jednotlivým poškozeným způsobil škodu v rozpětí od 15 000 Kč do 3 250 000 Kč. Jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 11 607 000 Kč, přičemž do doby rozhodování odvolacího soudu poškozeným vrátil pouze celkem 983 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 12 To 60/2018, podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný měl za to, že v jeho případě mohlo a mělo být aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že mu měl být trest odnětí svobody snížen pod dolní hranici trestní sazby stanovené pro trestný čin, který spáchal. Připomněl svou dosavadní bezúhonnost, přiznání ke spáchání trestného činu i pokusy o nápravu způsobené škody, v níž mu bude bránit délka uloženého trestu odnětí svobody. Upozornil, že s ohledem na probíhající trestní stíhání nebylo z jeho strany možné nalézt jakékoliv stabilní zaměstnání s pravidelným příjmem, z nějž by mohl začít pravidelně hradit způsobené škody, rovněž ve věznici mu nebyla žádná pracovní pozice přidělena. Poukázal i na skutečnost, že odměny za práce vykonávané při výkonu trestu odnětí svobody se ve skupinách prací, které by obviněný mohl s ohledem na svou úroveň vzdělání a své zkušenosti dosáhnout, pohybují v rozmezí přibližně od 5 000 Kč do 8 000 Kč měsíčně, přičemž po odečtení výživného a nákladů výkonu trestu by bylo možno měsíčně hradit maximálně přibližně 1 500 Kč měsíčně na pohledávky. Stanovením delšího trvání trestu odnětí svobody, než je potřebné k jeho nápravě, je tak podle obviněného eliminována jeho možnost hradit způsobenou škodu po dobu dalších téměř šesti let. Tato skutečnost by podle jeho názoru měla být považována za jednu z okolností podmiňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Za další takovou okolnost považoval výživu manželky a výživu a výchovu nezletilého syna, který studuje střední školu v Praze, přičemž částka, kterou by mu mohl poskytnout, pokud by mu byla přiřazena ve výkonu trestu odnětí svobody práce a zároveň by byl zařazen do vyšší skupiny odměn, by mu nemohla vystačit ani na běžné životní náklady, natož pak na výdaje mimořádně spojené s jeho zdravotním stavem či studiem. Rovněž vyjádřil svou lítost nad tím, že jako výlučně pečující rodič nemůže být po dobu následujících let fyzickou a psychickou oporou svému synovi, přičemž zdůraznil, že jeho nezletilý syn má k němu velice hluboký citový vztah a jeho odsouzení jej velice zasáhlo. Biologická matka jeho syna je v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a proto není schopna o syna dostatečně pečovat a poskytnout mu odpovídající zázemí. Dlouhodobá nepřítomnost obviněného proto odporuje nejlepšímu zájmu nezletilého syna. Upozornil, že odvolací soud se při svém rozhodování vůbec nezabýval osobními a rodinnými poměry obviněného, nepřezkoumal podmínky výživy a výchovy nezletilého syna, ani vyživovací a výchovné možnosti a schopnosti, majetkové poměry a zdravotní stav jeho biologické matky, ani současnými majetkovými, zdravotními a jinými poměry manželky obviněného. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 10. 1969, sp. zn. 4 Tz 78/69, a uvedl, že pokud by dovolací soud nevyhodnotil jednotlivé okolnosti za dostatečné samostatně, pak ve svém souhrnu zcela jistě dosahují takového významu, aby bylo možno je hodnotit jako výjimečné okolnosti podle §58 tr. zákoníku. Obviněný dospěl k závěru, že s ohledem na uvedené důvody mělo v jeho případě dojít k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž použití nesnížené trestní sazby je pro něj nepřiměřeně přísné. Sankční a výchovný účel trestu na tomto závěru nic nemění, jelikož v jeho případě by tento účel byl naplněn zcela jistě i v případě trestu mírnějšího, neboť obviněný již v průběhu řízení projevil svou hlubokou a upřímnou lítost. Uvedl, že je připraven a ochoten nést následky za své chyby, které si uvědomuje, ale je také připraven vést řádný život.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a buď podle §265 l odst. 1, 4 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž zároveň rozhodl o vazbě, nebo v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám novým rozsudkem uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněného nejprve připomněla, že obviněný uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i odvolání. Státní zástupkyně se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku neaplikoval, neboť okolnosti případu ani osobní poměry obviněného nejsou nikterak mimořádné ve smyslu citovaného ustanovení. Skutečnost, že obviněný se stará o syna narozeného v roce 2002, sama o sobě nemůže odůvodnit mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Podle jejího názoru se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl za použití §58 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby z důvodu, že soud nevyužil tohoto oprávnění, ale vyměřil trest v rámci zákonné trestní sazby, a zároveň nelze nepoužitím ustanovení §58 tr. zákoníku dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Co se týče otázek trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 430/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). V těchto souvislostech je vhodné uvést, že k výroku o trestu se explicitně vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
14. Dovolání obviněného, opřené o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo koncentrováno k námitkám, že odvolací soud pochybil, pakliže neaplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku a nesnížil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem.
15. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle §58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Ze znění §58 odst. 1 tr zákoníku lze dovodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
16. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně neaplikovaného ustanovení §58 tr. zákoníku nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
17. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik netypické až výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěl, též náležitě zdůvodnil (viz strana 7, bod 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců, tedy velice mírně nad dolní hranicí trestní sazby stanovené pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, která činí pět až deset let. Obviněný se projednávané trestné činnosti dopouštěl po delší dobu, větším množstvím dílčích skutků a způsobil škodu více než dvojnásobně přesahující škodu velkého rozsahu, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč. Skutečnost, že má obviněný syna, kterého vyživuje a vychovává, navíc narozeného v roce 2002, tedy syna již téměř zletilého, ani skutečnost, že obviněný by byl schopen škodu způsobenou poškozeným odčinit lépe na svobodě, rozhodně nejsou okolnostmi výjimečnými, které se běžně nepojí se spácháním trestného činu podvodu či obecně trestné činnosti.
18. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu