ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1140.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1140/2020-1137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. F. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 15 To 10/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 53 T 9/2017, byl obviněný A. F. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
obviněný A. F. a obvinění N. M., O. K. a D. S., jehož věc byla předána Švýcarské konfederaci v přesně nezjištěné době nejméně od ledna roku 2015 do června roku 2015 O. K., N. M., D. S. a později přistoupivší obviněný A. F. úmyslně, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů se jako členové organizované skupiny působící přinejmenším na území České republiky a Švýcarska, vedeni společným záměrem, spolu s dalšími nezjištěnými osobami, vědomě podíleli na organizování a realizaci neoprávněného vývozu a následné nabídky a prodeje omamných látek konopí a kokainu z České republiky do Švýcarska, s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takové látky jedná, přičemž O. K. v jednom případě sám a později spolu s A. F. organizovali tuto činnost z území České republiky tím, že od dosud neustanovené osoby či osob opatřil O. K. nejméně v jednom případě omamnou látku kokain a později společně s obviněným nejméně ve dvou případech omamnou látku konopí, pro plánované kurýrní cesty zajišťovali na území České republiky tzv. kurýry, jako kterého sjednali přinejmenším N.M., která následně za jejich doprovodu cestovala osobním motorovým vozidlem do Prahy, odkud dle jejich pokynů odcestovala autobusem společnosti Student Agency do Švýcarska, kde D. S. prodala či nabídla dovezenou drogu, za účelem distribuce další neustanovené osobě či osobám na území Švýcarska a předala mu telefon, který za tímto účelem převzala od O. K. nebo A. F., prostřednictvím něhož pak komunikoval O. K. s D. S. ohledně upřesnění podmínek předem smluveného prodeje omamné látky, poté převzala finanční odměnu za prodej omamné látky, kterou následně dovezla zpět do České republiky a předala ji O. K., přičemž takto jednali nejméně v následujících případech:
pod bodem 1b) v přesně nezjištěné době od 14. 4. 2015 do 16. 4. 2015, po předchozí telefonické domluvě s D. S. O. K. a A. F. zarezervovali místenky autobusového spoje u společnosti Student Agency „Praha-Curych a zpět“, sjednali jako kurýra N. M., kterou z místa tehdejšího bydliště na adrese Liberec, XY, následně odvezli osobním motorovým vozidlem na autobusové nádraží F. v Praze, v průběhu cesty jí udělili pokyny, předali mobilní telefon a finanční hotovost k uhrazení cestovních výloh a na místě O. K. uložil do autobusu cestovní zavazadlo s přesně nezjištěným množstvím, v řádu nejméně jednoho kilogramu konopí uloženého do neprodyšného obalu a s plastovou láhví s vodou, aby váha zavazadla odpovídala jeho velikosti, a popsaným spojem N. M. odcestovala do Švýcarska, kde v XY, XY, v kadeřnickém a kosmetickém salónu, kontaktovala D. S., kterému předala mobilní telefon, který za tímto účelem převzala od O. K. a A. F., a prostřednictvím uvedeného telefonu se O. K. s D. S. v německém jazyce dohodli na podmínkách prodeje dovezeného konopí, kdy poté, co dovezené konopí D. S. zkontroloval, vyplatil N. M. částku ve výši nejméně 8.000,- CHF (švýcarských franků), v přepočtu tehdejšího kurzu 1,- CHF kurz 25,675 Kč, tedy nejméně 205.400,- Kč, která utrženou finanční odměnu dovezla zpět do České republiky, kde ji předala O. K., který ji vyzvedl opět osobním motorovým vozidlem na autobusovém nádraží F. v Praze a odvezl do místa jejího bydliště, kde jí po směně cizí měny vyplatil odměnu za cestu formou srážky 10.000,- Kč z dluhu, který u něho měla, a vyplacením hotovosti ve výši 5.000,- Kč a 10 g metamfetaminu,
pod bodem 1c) v přesně nezjištěné době od 12. 6. 2015 do 14. 6. 2015, po předchozí telefonické domluvě s D. S., O. K. a A. F. zarezervovali místenky autobusového spoje u společnosti Student Agency „Praha-Curych a zpět“, sjednali jako kurýra N. M., kterou z místa tehdejšího bydliště na adrese XY, XY, následně odvezli osobním motorovým vozidlem na autobusové nádraží F. v Praze, v průběhu cesty jí udělili pokyny, předali mobilní telefon a finanční hotovost k uhrazení cestovních výloh, a na místě O. K. uložil do zavazadlového prostoru autobusu cestovní zavazadlo s přesně nezjištěným množství, v řádu nejméně jednoho kilogramu konopí, uloženého do neprodyšného obalu, opatřené jmenovkou N. M., která popsaným spojem odcestovala do Švýcarska, kde v XY, XY, v kadeřnickém a kosmetickém salónu, kontaktovala D. S., kterému předala mobilní telefon, který za tímto účelem převzala od O. K. a A. F., a prostřednictvím tohoto telefonu se O. K. s D. S. v německém jazyce dohodli na prodeji dovezeného konopí, kdy poté, co dovezené konopí D. S. zkontroloval, vyplatil N. M. částku nejméně 8.000,- CHF (švýcarských franků), v přepočtu tehdejšího kurzu 1,- CHF kurz 26,118 Kč, tedy nejméně 208.944,- Kč, která utrženou finanční odměnu dovezla zpět do České republiky, kde ji předala O. K., který ji vyzvedl opět osobním motorovým vozidlem na autobusovém nádraží F. v Praze a odvezl do místa jejího bydliště, kde jí po směně cizí měny vyplatil odměnu za cestu ve výši 5.000,- Kč a 15 g metamfetaminu,
přičemž se popsaného jednání všichni obvinění dopustili bez příslušného povolení a přesto, že konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách, v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků, a kokain je omamnou látkou zařazenou do seznamu I podle Jednotné Úmluvy o omamných a látkách, v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Za to byl obviněný A. F. odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. O odvolání obviněného A. F. proti výše označenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, a to usnesením ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 15 To 10/2020, kdy podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
3. Obviněný A. F. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podle §256 tr. ř. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný v podstatě uvedl, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a tvrdí, že i při posouzení zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru o jeho vině. Následně namítl, že kategoricky odmítá, že by se dopustil jakékoli drogové trestné činnosti. Dále vytkl, že rozsudek nalézacího soudu neodpovídá požadavkům uvedeným v §125 tr. ř., když výrok o vině je vágní a vnitřně rozporný, zejména ohledně časového údaje týkajícího se jeho zapojení do posuzované trestné činnosti.
5. Svou další námitku obviněný směřoval do způsobu hodnocení výpovědi spoluobviněné N. M. ze strany soudů, když má za to, že toto hodnocení bylo provedeno v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Ohledně spoluobviněné N. M. rovněž zpochybnil naplnění formálních podmínek pro přiznání statusu spolupracující obviněné, a to pokud jde o její vyjádření souhlasu s takovým postavením, a dále pokud jde o její povinnost učinit pravdivou a úplnou výpověď. V dovolání podrobně zhodnotil výpověď této spoluobviněné a vyslovil nesouhlas s tím, jak na ni nahlížely nižší soudy. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1b), obviněný zdůraznil svou obhajobu, že nemohl být dne 16. 4. 2015 při příjezdu spoluobviněné N. M. v Praze, když byl v uvedené době prokazatelně hospitalizován v nemocnici, a proto dovozuje, že výpověď spoluobviněné N. M. je nepravdivá. V případě skutku uvedeného pod bodem 1c), se obviněný vůbec nenacházel na území České republiky, což rozvádí svou polemikou se závěry uvedenými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
6. Obviněný dále vyslovil nesouhlas s postojem odvolacího soudu, který laicky vyhodnotil pravost podpisů na dokumentech předložených obviněným, aniž by se k této otázce vyslovil znalec. Do trestné činnosti byl obviněný vtažen z iniciativy spoluobviněné N. M., jejímž cílem bylo vytvořit organizovanou skupinu, aby tak pro sebe získala postavení spolupracující obviněné.
7. Svou další námitkou obviněný brojil vůči neprovedení výslechu navrhovaného svědka H. K., když zamítnutí provedení tohoto důkazu nebylo ze strany soudů nikterak odůvodněno. Na základě této námitky obviněný dovozuje existenci opomenutého důkazu, s čímž spojuje nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí soudu prvního stupně. V návaznosti na to obviněný dovozuje existenci „tzv. extrémního nesouladu právních závěrů a učiněných skutkových zjištění“ .
8. Závěrem obviněný navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 15 To 10/2020, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a následně se podrobně vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného.
10. Státní zástupce především obecně uvedl, že námitky uplatněné obviněným obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, když podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Státní zástupce zároveň zdůraznil, že ve věci obviněného není možné shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Pokud jde o namítanou vágnost popisu skutku pod body 1b) a 1c) výroku o vině, pak ani tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Popis skutku zcela zjevně naplňuje parametry vyplývající z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. K námitkám obviněného proti kvalitě odůvodnění rozsudku nalézacího soudu státní zástupce konstatoval, že tyto námitky by Nejvyšší soud neměl vůbec brát v potaz s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř.
11. K námitce obviněného týkající se provedeného dokazování státní zástupce dále uvedl, že nalézací soud přistupoval k hodnocení důkazů relativně obezřetně, když klíčovou výpověď spolupracující obviněné N. M. konfrontoval i s dalšími ve věci provedenými důkazy. Soud zároveň nezjistil žádné skutečně věrohodné okolnosti, které by měly vést další spoluobviněné ke křivému nařčení dovolatele z účasti na drogovém obchodu, kdy jejich výpovědi korespondují a jsou dále v souladu i s dalšími provedenými důkazy. Soudy se navíc dostatečně zabývaly i obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že do obou jemu přisouzených termínů kurýrních cest při převozu drog se nemohl zapojit, když se měl nacházet jinde. Provedeným dokazováním však došlo k vyvrácení této obhajoby obviněného. Státní zástupce dále uvedl, že neprovedení důkazu výslechem svědka H. K. nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz, když jeho neprovedení soudy sice stručně, ale věcně adekvátně odůvodnily.
12. Námitky, jimiž obviněný brojí proti statusu obviněné N. M. jakožto spolupracující obviněné, státní zástupce shledal námitkami neodpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolatel totiž není osobou, která je oprávněna takovou námitku učinit, jelikož status spolupracující obviněné se jej vůbec netýká. Nadto se zároveň jedná o námitku procesní povahy, která se vymyká hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Státní zástupce závěrem konstatoval, že obviněný ve svém dovolání nevznesl žádné konkrétní hmotněprávně relevantní námitky, čímž nezaložil přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání. Z hlediska formálního pak poukázal na to, že obviněný své dovolání neopřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterýžto nedostatek však nebrání Nejvyššímu soudu zabývat se opodstatněností jednotlivých námitek obviněného. Uplatněný dovolací důvod však může být úspěšný pouze v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před nalézacím soudem. Touto vadou však rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem výslovně neuvedený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
14. Státní zástupce pak navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněný A. F. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale svými námitkami jednak pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění, jednak své námitky směřuje do otázek procesních. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď spoluobviněné N. M. a obviněným předloženým CMR dodacích listů a podpisů na nich) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání v této části výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a postupem v rámci dokazování, čímž se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný zde sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Je zřejmé, že svými námitkami obviněný zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje.
20. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to především v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.). Přitom Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci obviněný tzv. extrémní rozpor (nesoulad) i tzv. údajně opomenutý důkaz namítl.
21. Po prostudování spisového materiálu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů zakládající existenci tzv. extrémního nesouladu.
22. K namítanému extrémnímu nesouladu (obviněným označenému jako extrémní nesoulad právních závěrů a učiněných skutkových zjištění ) Nejvyšší soud uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud přitom tomuto požadavku plynoucím z uvedeného ustanovení trestního řádu dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Tento závěr potvrdil i soud odvolací, který rozhodoval o odvolání obviněného.
23. Nejvyšší soud také dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i soud odvolací, a provedenými důkazy není dán žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad, a to především ve výpovědích spoluobviněných N. M. a J. J. J. Nejvyšší soud se s argumentací nižších soudů ztotožňuje a učiněné závěry považuje za správné, odpovídající provedeným důkazům. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního, resp. i druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
24. K námitce týkající se neprovedení důkazu výslechem svědka H. K. Nejvyšší soud uvádí následující. Důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů nejde tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
25. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný skutečně opakovaně činil návrh na provedení důkazu výslechem svědka H. K. Nalézací soud o tomto návrhu rozhodl usnesením v hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2019. Své rozhodnutí náležitě, byť stručně ústně odůvodnil, jak vyplývá z protokolu o hlavním léčení ze dne 28. 8. 2019 (na č. l. 896), resp. ze zvukového záznamu o hlavním líčení konaném dne 28. 9. 2019 (na č. l. 911, zvukový záznam JS2000_0614-53T9-2017-HL28.8.2019.mp3, časový úsek od 50:05 min. až 50:50 min.), když uvedl, že okolnosti, které měly být prokázány navrhovaným výslechem, byly v řízení již prokázány jinými provedenými důkazy, a proto návrh na provedení důkazu výslechem svědka H. K. pro nadbytečnost zamítl. Vzhledem k výše uvedenému se tudíž nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jelikož o tomto důkazním návrhu obviněného soud rozhodl a v rámci trestního řízení se s ním vypořádal.
26. Pokud jde o námitku obviněného brojící proti nesplnění podmínek pro přiznání statutu spolupracujícího obviněného v případě spoluobviněné N. M., Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku procesní povahy, která stejně jako předchozí námitky nenaplňují uplatněný, ani jiný dovolací důvod vyjmenovaný v §265b odst. 1. tr. ř. Obviněný navíc není osobou oprávněnou k podání této námitky, jak správně podotkl státní zástupce. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. oprávněn dovoláním napadnout nesprávnost výroku, který se jej bezprostředně týká. Jelikož se navíc jedná o námitku v neprospěch spoluobviněné N. M., je k takovým námitkám v daném případě oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce. Skutečnost, že spoluobviněné N. M. byl přidělen statut spolupracující obviněné, nikterak neovlivňuje postavení dovolatele a nemá tak ani vliv na výrok o vině a trestu, který se jej bezprostředně týká.
27. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. F. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu