ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1241.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1241/2020-3715
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněných T. B., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov a E. B., nar. dne XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 11 To 54/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. B. a E. B. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 34 T 1/2017, byli uznáni vinnými:
- obviněný T. B. pod body 1), 2), 3) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
- obviněná E. B. pod bodem 3) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni:
- obviněný T. B. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
- obviněná E. B. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněných J. O., D. B., P. N., A. B. a R. E.
2. Stalo se tak na základě zjištění, že mimo jiné
aniž by disponovali povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu ustanovení §4, §8 a §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů,
přičemž mezi omamné látky patří konopí, které jako tato látka jednak je obsaženo v seznamu IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách ve znění Protokolu o změnách Jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění vyhlášky č. 458/1991 Sb.), jednak je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., a mezi psychotropní látky patří delta-9-tetrahydrokanabinol (dále jen THC), který jako tato látka jednak je obsažen v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), jednak je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., tak
1.
obvinění T. B., J. O., D. B. a P. N.
v době od počátku října 2014 do počátku ledna 2015 se záměrem získat vysušením zejména květenství vypěstovaných rostlin konopí toxikomanicky využitelnou drť s vysokým obsahem THC – marihuanu za účelem její další distribuce nejprve obvinění T. B. a J. O. v nelegální indoor pěstírně konopí vybudované nejméně obviněným T. B. v prvním patře rodinného domu na adrese XY č. p. XY, XY, okres Louny, za použití umělého osvětlení, vzduchotechniky, vytápění, pěstebních substrátů, vody a hnojiv společně vypěstovali nejméně 196 rostlin konopí, jež následně na přelomu let 2014 a 2015 sklidili a převezli do rodinného domu na adrese XY č. p. XY, XY, okres Louny, kde je společně s obviněnými D. B. a P. N. vysušili a získali z nich kolem tří kilogramů marihuany s nezjištěným obsahem účinné látky THC, kterou následně obviněný T. B. za nezjištěných okolností prodal další osobě či osobám,
2.
obvinění T. B., D. B. a P. N.
v době nejméně od počátku ledna 2015 do 19. října 2015 v nelegální indoor pěstírně konopí vybudované nejméně obžalovaným T. B. v přístavbě rodinného domu na adrese XY č. p. XY, XY, okres Louny, všichni tři obvinění společně za použití umělého osvětlení, vzduchotechniky, vytápění, pěstebních substrátů, vody a hnojiv nejméně ve dvou po sobě následujících pěstebních cyklech pěstovali rostliny konopí za účelem získání marihuany určené k další distribuci, takto pěstovali v prvním případě nezjištěné množství rostlin konopí, ve druhém případě ke dni 19. října 2015 celkem 95 rostlin konopí s již plně vyvinutým květenstvím, z toho jednu o výšce cca 80 cm a zbývající o výšce cca 60 cm, z nichž by k uvedenému dni v případě jejich sklizení a zpracování byla získána marihuana o hmotnosti 804,3 gramy a obsahující 58,7 gramů účinné látky THC,
3.
obvinění T. B., J. O., A. B., E. B. a R. E.
v nelegální indoor pěstírně konopí, kterou v průběhu měsíce ledna 2015 vybudoval obviněný T. B. za přispění obviněných J. O., A. B. a E. B. ve dvou místnostech části H1 zemědělské usedlosti nacházející se na stavební parcele č. XY, katastrální území XY, obec XY, administrativní adresa XY č. p. XY, a do které některé z agrotechnických komponentů a prostředků dodal obviněný R. E.,
vždy se záměrem získat marihuanu určenou k další distribuci z pěstovaných rostlin konopí a za použití umělého osvětlení, vzduchotechniky, vytápění, pěstebních substrátů, vody a hnojiv,
nejprve v období od konce ledna 2015 do počátku května 2015 obvinění T. B., J. O., A. B. a E. B. vypěstovali kolem 300 rostlin konopí, jež návazně sklidili, vysušili a získali z nich kolem 6 kilogramů marihuany s nezjištěným obsahem účinné látky THC, takto získanou marihuanu poté obviněný T. B. prodal obviněnému R. E., jenž ji pak nejméně přechovával za účelem její další distribuce,
následně v období od počátku května 2015 do 19. října 2015 obvinění T. B. a A. B. nejméně ve dvou po sobě následujících pěstebních cyklech pěstovali rostliny konopí, takto pěstovali v prvním případě nezjištěné množství rostlin konopí, ve druhém případě ke dni 19. října 2015 celkem 256 rostlin konopí s již plně vyvinutým květenstvím, z toho 252 o výšce 70 až 80 cm a 4 o výšce 30 až 35 cm, z nichž by k uvedenému dni v případě jejich sklizení a zpracování byla získána marihuana o hmotnosti 4.176,6 gramů a obsahující 458 gramů účinné látky THC.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak státní zástupkyně v neprospěch obviněného T. B., jednak obvinění T. B., D. B., E. B. a R. E. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 11 To 54/2019, rozhodl tak, že
a) ohledně obviněného T. B. na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině ve zrušené části rozsudku nově rozhodl tak, že obviněného T. B. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
b) ohledně obviněných T. B., D. B., E. B. a R. E. odvolání podané těmito obviněnými podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k němu
4. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců včas dovolání obvinění T. B. a E. B. Obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný T. B. s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu nejprve stručně rekapituloval průběh řízení u soudu prvního a druhého stupně. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě spatřuje obviněný v tom, že na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu se soud odvolací ztotožnil s námitkou státní zástupkyně ohledně aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodl uvedené ustanovení ve prospěch obviněného nepoužít, jelikož pro to nejsou splněny podmínky, byť k takovému postupu došlo na základě shodných skutkových závěrů. V tomto případě je proto zjevné, že dovolací důvod obviněného lze ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu podřadit pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný ve svém dovolání podrobně popsal okolnosti, v nichž spatřuje naplnění možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku a vysvětlil, proč souhlasí s rozhodnutím, resp. postupem soudu prvního stupně. Zároveň se domnívá, že by mělo být adekvátně zohledněno to, že mu dosud nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a že byl řadu let vojákem z povolání. Při posuzování jeho rodinných poměrů je rovněž nutné vzít v potaz, že je otcem nezletilého dítěte a že se svou družkou pečuje o její dvě, rovněž nezletilé děti. V souladu s judikaturou se proto obviněnému jeví nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let jako nepřiměřeně přísný. Obviněný obšírně popsal důvody, proč se jeví jako správné při stanovení výše trestu použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Judikatura za poměry pachatele, za nichž je možné postupovat podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, považuje i to, že pachatel trpí vážnou chorobou. Obviněný trpí únavovým syndromem, což se velmi negativně projevuje na jeho zdravotním stavu. Mimo to obviněný trpí depresemi, psychickými obtížemi ve formě prudkých změn nálad, třesem, dýchacími obtížemi a chronickými bolestmi svalů a kloubů a občasnou omezenou schopností pohybového ústrojí. Obviněný rovněž uvedl, že před nástupem do výkonu trestu byl hospitalizován a byly mu provedeny popsané zákroky, které doložil zprávami o ambulantním ošetření. Z uvedených skutečností proto obviněný dovozuje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení popsaných poměrů obviněného jako takových, které podle názoru odvolacího soudu nemají odůvodňovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody, s čímž však obviněný nesouhlasí. Nadto obviněný poukázal na skutečnost, že byl vojákem z povolání, po celou dobu spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nikterak se nevyhýbal nástupu do výkonu trestu a k výkonu trestu přistupuje od první chvíle naprosto konstruktivně. Vzhledem k tomu, že je válečným veteránem, lze bezpochyby očekávat, že již samotné uložení trestu odnětí svobody bude na možnost resocializace odsouzeného působit více než dostatečně. Obviněný proto považuje nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let za nepřiměřeně přísný vzhledem k okolnostem případu a jeho poměrům, když navíc nápravy obviněného lze dosáhnout trestem i výrazně nižším.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 11 To 54/2019, ve smyslu §265k tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Obviněná E. B. po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynula pochybnost o tom, že by se skutek neměl stát, avšak z provedených důkazů vyplynulo, že obviněná nespáchala skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, resp. ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Tato okolnost vyplynula pouze z osamocené výpovědi spoluobviněného J. O. Závěr soudu o její vině byl pro obviněnou překvapivý rovněž ve světle konstatování nalézacího soudu, že nemá pochybnosti o věrohodnosti důkazů předložených obhajobou. Důkazy předložené obviněnou jsou zásadní, když zcela vyvrací účelovou obhajobu obviněného J. O., který usiloval o statut spolupracujícího obviněného. Soud se nevypořádal s klíčovou argumentací obhajoby a nalézací soud nepostupoval důsledně podle §125 odst. 1 tr. ř. a své rozhodnutí přesvědčivě neodůvodnil, zejména pokud obviněná základní a objektivní fakta nepopírá, ale interpretuje je ve smyslu své neviny. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná dále poukázala na rozpory v provedeném dokazování a popsala průběh dokazování, přičemž odkázala na několikerá rozhodnutí Ústavního soudu týkající se především hodnocení svědeckých výpovědí. Obviněná považuje napadený rozsudek za vnitřně rozporný. Nižším soudům vytýká nedostatečné vypořádání se s jejími námitkami, pokud jde o důvěryhodnost výpovědi J. O. Nižší soudy se vůbec nevypořádaly s obhajobou, která vyvracela nepravdivá tvrzení různými důkazy, o jejichž objektivitě není možno pochybovat, kdy nabízela ještě další důkazy, které nalézací soud odmítl s odůvodněním, že jejich provedení není potřeba, neboť předložené důkazy ze strany obviněné nikdo nezpochybňuje. Obviněná předložila řadu konkrétních listinných důkazů, na které ve svém mimořádném opravném prostředku odkázala a které vyvracely výpověď obviněného J. O. Žádné z těchto důkazů nalézací soud neodmítl, veškeré listinné důkazy byly předány také intervenující státní zástupkyni, všechny byly provedeny v hlavním líčení, avšak ve své podstatě se s nimi nikdo nevypořádal a ani se je nesnažil jakkoli zpochybnit.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 11 To 54/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 34 T 1/2017, a věc přikázal podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Plzni k novému rozhodnutí.
7. Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření vyslovil k námitkám obviněných.
8. Státní zástupce se nejprve vyjádřil k námitkám uplatněným obviněnou E. B., kdy v podstatě uvedl, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje obhajobu, kterou již před nalézacím soudem uplatnila a kterou shrnula ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Námitky obviněné nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněná neuplatnila ani námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Obviněná svými námitkami spíše směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Státní zástupce svou argumentaci opřel o citaci několikerých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž dovodil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněné na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a ani být nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud samy nemají zopakovat celé dokazování.
9. K námitkám obviněného T. B. státní zástupce v podstatě uvedl, že obviněný dovozuje možnost podřadit svou námitku týkající se nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007. Názor obsažený v tomto rozhodnutí však neodpovídá starší i novější judikatuře Nejvyššího soudu, podle které není námitka zaměřená na užití §58 odst. 1 tr. zákoníku podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry uloženého trestu. Státní zástupce svou argumentaci rovněž podepřel několikerými rozhodnutími Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že námitky proti neužití §58 odst. 1 tr. zákoníku jsou námitkami vůči přiměřenosti uloženého trestu, a proto nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Nadto státní zástupce připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání lze úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy v rámci tohoto dovolacího důvodu je možné podat dovolání se zřetelem na §58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle uvedeného ustanovení, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby, neboť jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
12. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného T. B. je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], v případě obviněné E. B. je dovolání rovněž přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], všechna dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
a. K dovolání obviněné E. B.
16. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněná sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale svými námitkami jednak pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění, jednak své námitky směřuje do otázek procesních.
17. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud není další odvolací instancí, a nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.
18. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to především v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
19. Po prostudování spisového materiálu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu zakládající existenci žádného, natož pak tzv. extrémního nesouladu, který by mohl ve světle uvedeného založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud přitom tomuto požadavku plynoucím z uvedeného ustanovení trestního řádu dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obvinou vinnou ze spáchání předmětného zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tento závěr potvrdil i soud odvolací, který rozhodoval o odvolání obviněné. Např. oba soudy přiléhavě poukázaly na obsah pořízených odposlechů, zejména na konspirativní charakter komunikace obviněné se spoluobviněným T. B. Nižší soudy se zároveň pečlivě a detailně zabývaly věrohodností výpovědí J. O., jehož věrohodnost obviněná zpochybňuje, přičemž se Nejvyšší soud se závěry učiněnými těmito soudy ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje (viz body 38 – 43 rozsudku nalézacího soudu a body 39 – 45 rozsudku odvolacího soudu).
b. K dovolání obviněného T. B.
21. Obviněný ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku domáhající se aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem při stanovení výše trestu za jím spáchaný trestný čin. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému, ale ani žádnému jinému taxativně uvedenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněným uplatněné dovolací námitky směřující proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, totiž nemohou být relevantně uplatněny v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. K tomuto Nejvyšší soud opakuje, že v rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení. Ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu se přitom může jednat např. o pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten ovšem spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu tohoto dovolacího důvodu je zároveň zřejmé, že ani s případným poukazem na porušení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí trestní sazby tímto zákonem stanovené, neboť nevyužil-li soud tohoto výjimečného a fakultativního oprávnění a nepostupoval-li podle citovaného ustanovení, nýbrž trest vyměřil v rámci zákonné (tj. nesnížené) trestní sazby (a to v daném případě na její samé spodní hranici), nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Právě uvedené tedy znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může naplnit jen nesprávné použití ustanovení §58 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Naproti tomu nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci běžného rozpětí jeho nesnížené trestní sazby (navíc na její samé spodní hranici) tento dovolací důvod nenaplňuje. Z výše uvedeného tedy plyne jasný závěr, že obě shora uvedené varianty mimořádného snížení trestu odnětí svobody je soud v rámci své rozhodovací činnosti oprávněn využít, pokud ovšem takový postup (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jím řešené věci) nezvolí, dovolatel se jejich uplatnění nemůže účinně domáhat cestou podaného dovolání.
23. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že se obviněný svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání domáhá uložení trestu odnětí svobody mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Obviněný naopak nevznesl žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. ř.
24. Nejvyšší soud přitom v daném případě neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost podle §58 odst. 1 tr. zákoníku zmírnit uložený trest odnětí svobody jeho vyměřením pod spodní hranicí zákonné trestní sazby (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 1 Tdo 55/2016). Otázka stanovení konkrétní výše (výměry) trestu odnětí svobody je tedy pouze a výlučně na úvaze soudu příslušného k rozhodnutí. V tomto ohledu lze odkázat na závěry odvolacího soudu, obsažené v bodech 91. – 97. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kde se odvolací soud přiklonil k názoru státní zástupkyně a přesvědčivým a logicky správným způsobem se vypořádal s absencí, resp. neexistencí podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných T. B. a E. B., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu