ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.374.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 374/2020-1011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 o dovolání obviněného D. Š. , narozeného XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 To 54/2019-943, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný D. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2019, č. j. 50 T 8/2018-912, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se přitom podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
od přesně nezjištěné doby v průběhu roku 2015 až do 21. 4. 2016 dosud nezjištěným způsobem, nejméně však dílem od J. V., nar. XY, si obstarával za účelem dalšího prodeje tablety extáze, které obsahují účinnou látku methylenamfetamin (dále jen „MDMA“), MDMA v krystalické formě a kokain, ačkoliv nebyl držitelem příslušného oprávnění k nakládání s těmito látkami, jednal tak s vědomím, že se o takové látky jedná a s úmyslem dosažení finančního zisku, přičemž dále s nimi naložil tak, že
1. v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2015 po předchozí vzájemné dohodě v Brně v ul. XY v bytě č. 19, který měl pronajatý, prodal osobě I. P., nar. XY, občanu Slovenské republiky, nejméně ve čtyřech případech celkem 1 200 ks tablet extáze (vždy po 300 ks) za cenu nejméně 60 Kč za 1 ks tablety, tedy celkem za částku 72 000 Kč, přičemž věděl, že I. P. tablety vyveze na Slovensko, kde je bude dále prodávat dalším osobám a koncovým uživatelům,
2. po předchozí vzájemné dohodě dne 28. 1. 2016 v době kolem 20:00 hod. v Brně v ul. XY v bytě č. 19, který měl pronajatý, prodal osobě I. P., nar. XY, minimálně 1 005 ks tablet extáze za částku 2 700 EUR (což je při kurzu 27,02 Kč/1 EUR celkem 72 954 Kč), které se skládaly z 1 000 ks zelených tablet s logem WhatsApp o hmotnosti 295,54 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 35,8 %, což představuje 105,8 g báze MDMA, a 5 ks růžových tablet s logem Porsche o hmotnosti 1,4 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 34,9 %, což představuje 0,496 g báze MDMA, přičemž věděl, že I. P. tablety vyveze na Slovensko, kde je bude dále prodávat dalším osobám a koncovým uživatelům,
3. po předchozí vzájemné dohodě dne 29. 3. 2016 v době kolem 21:00 hod. v Brně v ul. XY v bytě č. 19, který měl pronajatý, prodal osobám I. P., nar. XY, a F. M., nar. XY, občanům Slovenské republiky, minimálně 998 ks tablet extáze za částku 2 694,6 EUR (což je při kurzu 27,075 Kč/1 EUR celkem 72.956 Kč), které se skládaly z 500 ks růžových tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 148,93 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 46,1 %, což představuje 68,66 g báze MDMA, 497 ks žlutozelených tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 148,23 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 45,4 %, což představuje 67,3 g báze MDMA, a 1 ks zelené tablety s logem Porsche o hmotnosti 292 mg, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 37,3 %, což představuje 0,110 g báze MDMA, přičemž věděl, že I. P. a F. M. tablety vyvezou na Slovensko, kde je budou dále prodávat dalším osobám a koncovým uživatelům,
4. po předchozí vzájemné dohodě dne 21. 4. 2016 v době kolem 21:00 hod. v Brně v ul. XY v bytě č. 19, který měl pronajatý, prodal osobě I. P., nar. XY, minimálně 4 254 ks tablet extáze za částku 10 635 EUR (což je při kurzu 27,025 Kč/1 EUR celkem 287 411 Kč), které se skládaly z 1 000 ks světlezelených tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 298,86 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 44,9 %, což představuje 134,188 g báze MDMA, 1 004 ks fialových tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 298,42 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 46 %, což představuje 137,273 g báze MDMA, 1 000 ks světlezelených tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 299,65 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 46,2 %, což představuje 138,438 g báze MDMA, 1 000 ks fialových tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 299,27 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 47,3 %, což představuje 141,555 g báze MDMA, 97 ks světlezelených tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 28,933 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 47 %, což představuje 13,599 g báze MDMA, a 153 ks fialových tablet s logem Lamborghini o hmotnosti 45,454 g, s obsahem účinné látky MDMA ve výši 46,9 %, což představuje 21,318 g báze MDMA, přičemž věděl, že I. P. tablety vyveze na Slovensko, kde je bude dále prodávat dalším osobám a koncovým uživatelům,
5. v rámci kontaktů uvedených výše pod body č. 1 až 4 v době od roku 2015 do 21. 4. 2016 v Brně v ul. XY v bytě č. 19, který měl pronajatý, prodal osobě I. P., nar. XY, v přesně nezjištěných počtech případů celkem 10 g MDMA v krystalické podobě (vždy po cca 2 – 3 g) za cenu 1 000 Kč za 1 g látky, tedy celkem za částku 10 000 Kč, a v přesně nezjištěných počtech případů celkem 10 g kokainu (vždy po cca 1 – 2 g) za cenu 2 000 Kč za 1 g kokainu, tedy celkem za částku 20 000 Kč,
přičemž MDMA je zařazena jako psychotropní látka v seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a kokain je zařazen mezi omamné látky v seznamu I. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci – digitální váhy bez označení a 6 ks tablet fialové barvy bez loga, a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému uložil i trest propadnutí náhradní hodnoty, a to osobního počítače, který blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný řádně a včas odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněný D. Š. v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve konstatuje, že usnesení odvolacího soudu (přičemž níže uvedené vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále obviněný rovněž namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, přičemž při hodnocení zjištěných skutečností soudy obou stupňů postupovaly způsobem, kterým porušily základní práva obviněného garantovaná v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kdy takovouto námitku lze taktéž podřadit pod shora uvedený dovolací důvod. V návaznosti na uvedené obviněný uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě.
6. Podle přesvědčení obviněného se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména za situace, kdy ohledně skutkových zjištění vyvstaly pochybnosti, na něž obhajoba opakovaně upozorňovala. In concreto obviněný uvádí, že obžaloba je založena toliko na jediném přímém důkazu, a to výpovědi svědka I. P., tj. osoby, která byla Okresním soudem v Nitře odsouzena ve vlastní drogové trestní věci. V přípravném řízení byli dále vyslechnuti svědci F. M. a M. H., přičemž tito byli rovněž odsouzeni ve vzpomenuté trestní věci svědka I. P. Soudy obou stupňů přitom výpovědi těchto svědků považovaly za zcela souladné s výpovědí svědka P., přičemž obhajoba poukazovala na skutečnost, že tito vypovídali pouze v přípravném řízení, když výpověď v hlavním líčení odmítli s tím, že by si jí sami mohli přivodit trestní stíhání. Podle obviněného je namístě si položit otázku, proč tito svědci odmítli vypovídat u hlavního líčení, když takováto úvaha je nanejvýš důležitá ve vazbě na výpověď svědka P., která představuje klíčový důkaz v jeho trestní věci. Obviněný k tomuto zdůrazňuje, že daný svědek vypovídal v přípravném řízení den předtím, než se u Okresního soudu v Nitře konalo řízení o dohodě o vině a trestu, kdy s ohledem na tuto skutečnost usuzuje na pragmatičnost výpovědi daného svědka v nyní projednávané trestní věci a pokud by tento vypovídal v hlavním líčení (již nemotivován probíhajícím řízením o schválení dohody o vině a trestu), lze předpokládat, že by svou výpověď změnil a nelze vyloučit, že ve prospěch obviněného. Tuto skutečnost, již obhajoba opakovaně namítala, avšak soudy nižších stupňů nepokládaly za důležitou a blíže ji nezkoumaly.
7. Stran svědeckých výpovědí zbývajících dvou svědků obviněný uvádí, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se tyto doplňují a jsou ve vzájemném souladu. Především je podle něj třeba klást důraz na to, že tito nebyli účastni jakéhokoliv jednání, při němž by probíhala konkrétní transakce prodeje extáze a odebírání drog. Svědek M. měl ve své výpovědi uvést, že nevěděl o účelu cesty do České republiky a tento se dozvěděl až po návratu do Bratislavy od svědka H., když ani po dobu cesty z Brna se svědek P. tomuto nezmínil o tom, že by měl od obviněného (ve vztahu k jednání pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně) nakupovat extázi a podobné drogy a tyto sám svědek M. ani během cesty neviděl. Ohledně jednání pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný zdůrazňuje, že svědek M. ve své výpovědi sám uvedl, že v bytě obviněného, kam byl přivolán svědkem P., nebyl přítomen žádnému obchodu s drogami. Současně je logické, že pokud byl svědek M. přivolán do bytu obviněného, byl schopen jej popsat, stejně jako popsat osobu obviněného. Ve vztahu k jednání pod bodem 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak svědek M. dle obviněného vypověděl, že při další návštěvě svědka P. u obviněného seděl se svědkem H. v autě před domem, v němž obviněný bydlel, když svědek M. spatřil k domu přijíždět černé vozidlo zn. AUDI A6, z něhož viděl vystupovat muže s igelitovou taškou s obsahem, o němž si domyslel, že jde o drogy. S ohledem na roční období a pozdní večerní hodinu však podle obviněného nelze předpokládat, že by viditelnost byla taková, aby umožnila svědku pozorovat a následně identifikovat obsah igelitové tašky. K tomu dále obviněný poukazuje na výpověď svědka H. z přípravného řízení, podle něhož v tentýž den při čekání se svědkem M. na svědka P. tito trávili v autě čas hraním na mobilních telefonech a svědek neviděl nikoho do domu obviněného vcházet. Podle obviněného přitom lze očekávat, že pakliže by svědek M. shora uvedenou osobu skutečně zaznamenal, upozornil by na ni svědka H.
8. V souvislosti s uvedeným pak obviněný připomíná, že během rekognice provedené v přípravném řízení, svědek P. označil J. V. jako osobu, která měla obviněnému dodávat drogu a již měl údajně zahlédnout před domem obviněného, toliko s 50% jistotou. Svědek M. pak J. V. jako osobu, kterou měl spatřit při výstupu z vozidla před domem obviněného, neoznačil vůbec. Obviněný má tak za to, že na základě uvedeného měly soudy nižších stupňů dovodit patřičnou míru věrohodnosti výpovědí všech tří svědků, zejména vysvětlit zmíněné rozpory a nepřesnosti v jejich výpovědích a změnu v postojích při spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Závěr o hodnověrnosti svědků proto obviněný považuje za zarážející, a to zvláště za situace, kdy neexistuje žádný další přímý či nepřímý důkaz, který by jeho vinu prokazoval (k tomu obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a akcentuje, že svědci měli při svém výslechu v přípravném řízení tendenci působit v nejlepším možném světle, a to s ohledem na probíhající vlastní trestní řízení ve Slovenské republice). Obviněný přitom nerozporuje právo svědků odepřít výpověď; uvádí ale, že s ohledem na popsané okolnosti podání a následného odepření výpovědi měla být posuzována i věrohodnost uvedených svědků (z opačného postupu soudů nižších stupňů pak obviněný usuzuje na porušení svého práva na presumpci neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny). Závěrem pak obviněný k této námitce uzavírá, že všechna skutková zjištění učiněná na základě výpovědí uvedených svědků jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když vedle obsahu jejich výpovědí je třeba hodnotit i jejich „procesní aktivity“.
9. Obviněný rovněž tvrdí, že při domovní prohlídce provedené v jím obývaném bytě nebylo nalezeno ničeho, co by jej usvědčovalo z trestné činnosti, pro niž byl odsouzen. Sám byl uživatelem drog – kokainu a MDMA, proto nález tablet a digitálních vah v daném bytě nelze označit za usvědčující důkazy, když ač sám uživatel drog, tyto neprodával a byl finančně podporován svojí matkou (k jeho finančním poměrům mělo být zjištěno, že v době trestního stíhání byl nemajetný). Obviněný také zmiňuje, že nebyly zajištěny žádné daktyloskopické stopy na zajištěných obalech s drogami, přičemž ani záznamy telekomunikačního provozu neobsahují vůči jeho osobě ničeho podstatného. Pohyb SIM karty s číslem IMEI, kterou používal J. V. na buňkách a adresách v bezprostřední blízkosti bytu užívaného obviněným v pozdních večerních hodinách dne 29. 3. 2016, pak obviněný vysvětluje tím, že daná osoba má v Brně rodinné vazby a bydliště jeho rodiny je právě na označené trase, což svědek i v hlavním líčení vypověděl. O tento poznatek proto podle obviněného závěr o jeho vině opírat nelze. Protože však k uvedeným skutečnostem soudy nižších stupňů nepřihlížely a automaticky je posuzovaly k tíži obviněného, má za to, že i skutková zjištění učiněná ve vztahu k předmětům nalezeným v jím obývaném bytě jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť toliko dokazují, že s drogami obviněný disponoval, ne však, že by se dopustil trestné činnosti, za niž byl odsouzen.
10. Dále obviněný namítá, že v rámci obhajoby navrhoval doplnění dokazování připojením trestního spisu, který byl veden proti obviněným P. B. a V. M., kterýžto důkaz však soud prvního stupně odmítl pro nadbytečnost. Obviněný takový postup soudu prvního stupně označuje za chybný, když první z uvedených byl v období roku 2015 až do dubna 2016 prokazatelně jedním z velkých dodavatelů svědka P., přičemž dne 20. 4. 2016 ještě svědek P. od dané osoby zakoupil 1 000 tablet extáze, tj. den předtím, než mělo dojít k nákupu extáze od obviněného. Podle obviněného se tak logicky nabízí otázka, proč by svědek kupoval extázi hned další den od obviněného, když „čile obchodoval“ s P. B. Obviněný je proto toho názoru, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když se nezabýval důležitostí daného spisu pro posouzení jeho trestní věci, resp. pro posouzení obchodů svědka P. s drogami a potažmo tak i jeho věrohodnosti. Jestliže soud prvního stupně odmítl provést důkaz svědčící jasně v prospěch obviněného, zasáhl tím do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
11. Závěrem obviněný shrnuje, že všechna jím uvedená pochybení lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, kdy vzhledem k tomu, že pochybení odvolacího soudu lze bez dalšího spatřovat rovněž v rozsudku soudu prvního stupně, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a veškerá rozhodnutí na tato navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně danou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu trestního řízení a shrnutí dovolací argumentace obviněného konstatuje, že uplatněné námitky obviněného pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. V tomto směru připomíná státní zástupce v prvé řadě podstatu obviněným primárně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a uvádí, že obviněný sice formálně prohlašuje naplnění daného dovolacího důvodu, ve skutečnosti však vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení (tj. v podaném dovolání neuplatňuje žádnou námitku v tom smyslu, že by právě ta skutková zjištění, která jsou precizovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nenaplňovala znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným). Obsahem dovolání je podle státního zástupce ve skutečnosti přesvědčení obviněného o nesprávném zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, a to na základě neúplného, vadně provedeného dokazování. V tomto ohledu se – v zásadě obdobně jako v předešlých stadiích trestního řízení – ohrazuje vůči hodnocení výpovědí shora uvedených svědků a napadá jejich věrohodnost. Takové námitky skutkové a procesní povahy však podle státního zástupce pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Současně platí, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
13. K argumentaci obviněného pak státní zástupce připomíná, že soud prvního stupně realizoval pečlivé a z hlediska úplnosti také komplexní dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Provedl ho tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, a jednotlivé důkazy řádně (nejen izolovaně, jak to činí obviněný, ale i ve vzájemných souvislostech) vyhodnotil. Nepominul ani návrh obviněného na doplnění dokazování, přičemž pokud mu pro nadbytečnost nevyhověl, důvody tohoto postupu také řádně vysvětlil, a to jak přímo u hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2019, tak i v odstavci 26. odůvodnění svého rozsudku. Vadou tzv. opomenutých důkazů tak jeho rozhodování zatíženo není. Své úvahy a zjištěné závěry soud prvního stupně také přehledně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Současně má státní zástupce za to, že svým povinnostem se nezpronevěřil ani odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se beze zbytku vypořádal.
14. K tomu státní zástupce připomíná, že obviněný je usvědčován v prvé řadě přesvědčivou výpovědí svědka P., s níž korespondují rovněž výpovědi svědků M. a H. Svědek P. se vyjádřil k nákupům drogy od obviněného, kterého také popsal a označil při rekognici, obdobně jako svědek M. Svědek H. sice přímo v bytě nebyl, shodně jako P. a M. však popsal mj. okolnosti související s cestou do České republiky a nákupem extáze. Soud prvního stupně pak dle státního zástupce hodnotil pečlivě hodnověrnost uvedených svědků a dospěl k jednoznačnému závěru, že jejich výpovědi jsou zcela věrohodné. Nebyl totiž zjištěn žádný důvod, proč by měli svědci uvádět nepravdivé informace a lživě obviňovat obviněného ze spáchání jednání, kterého by se – jak tvrdí on – nedopustil. Byl to naopak právě obviněný, kdo ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti vypovídal účelově a zásadním způsobem bagatelizoval a zkresloval např. své kontakty s J. V., L. T., V. H. či svědkem P. Obviněný je navíc dle názoru státního zástupce usvědčován i dalšími, byť nepřímými důkazy. Svědek L. B.sice nesdělil nic konkrétního ke skutku samému, potvrdil však, že svědek P. měl kontakt v České republice, od kterého získával extázi a kokain. Pokud jde o množství, vzhled, hmotnost a kvalitu drogy, kromě výpovědi svědků P., M. či H. nabývají na významu listinné materiály a fotodokumentace zajištěné ve Slovenské republice v rámci trestní věci, ve které jako obvinění figurovali I. P., M. H., F. M. a L. B. Z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, případně odposlechů pak vyplývají intenzivní kontakty obviněného se svědky V., T., H. a P. Pominout současně nelze ani závěry domovní prohlídky provedené v bydlišti obviněného, mj. nález digitální váhy a sáčku s tabletami extáze. Ty samozřejmě obviněného samy o sobě neusvědčují. Ve vazbě na zbylé důkazy však podporují právě zjištění soudu prvního stupně vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, neboť je z nich patrno, že obviněný s látkami obsahujícími MDMA a kokain nakládal.
15. Státní zástupce tak uzavírá, že soudy nižších stupňů učinily správná skutková zjištění, která jsou podrobně vymezena ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedena v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů. Důvodně pak tyto shledaly naplněnými všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu a v návaznosti na to jednání obviněného také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím jeho odvolání, není dle mínění státního zástupce chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (natož extrémně, jak naznačuje obviněný), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
16. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
18. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
19. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
20. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa).
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je (stručně řečeno) naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
23. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud konstatuje, že po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i příslušné části spisového materiálu, zjistil, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [na nějž ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně poukazuje skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě], ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Je tomu tak (stručně řečeno) proto, neboť podané dovolání neobsahuje žádné námitky právní povahy, jejichž prostřednictvím by obviněný zpochybňoval právní posouzení skutku (popř. jiné hmotněprávní posouzení) jakožto zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož spácháním byl soudem prvního stupně uznán vinným. Zároveň Nejvyšší soud shledal, že ani té části dovolací argumentace obviněného, opírající se o tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv, nelze přisvědčit, když žádné z obviněným tvrzených pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistil. K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné alespoň stručně – ve shodě s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:
25. Obviněný své dovolání vystavěl primárně na tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dále údajných pochybnostech ohledně učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud však tyto výhrady obviněného nesdílí.
26. Pokud jde o námitky stran svědka P., má Nejvyšší soud za to, že s těmito se zcela adekvátně a přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně v bodu 20. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 10. in fine odůvodnění svého usnesení. Sama skutečnost, že svědek P. byl (spolu se svědky M., H. a B.) pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nitře ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 33Tk/1/2017, za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, jedů a prekurzorů, jejich držení a obchodování s nimi podle §172 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) slovenského trestního zákona, nejenže nijak nesnižuje věrohodnost jeho výpovědi, ale nelze ani přehlédnout, že právě skutečnosti zjištěné v daném trestním řízení vedly k poznatkům o trestné činnosti obviněného. Obdobný závěr samozřejmě lze vztáhnout i ke svědkům M. a H., popř. B. Pokud obviněný poukazuje na to, že označení svědci vypovídali pouze v přípravném řízení (pozn. za účasti tehdejší obhájkyně obviněného, která měla možnost jim klást otázky a této také využila) a svoji výpověď v hlavním líčení odmítli, pak je třeba říci, že této námitce se věnoval odvolací soud v bodu 10. svého usnesení, kdy daná skutečnost rovněž věrohodnost jejich předchozích výpovědí nijak nesnižuje. Případnými spekulacemi obviněného o tom, jaký důvod svědci mohli mít pro to, že v hlavním líčení odmítli vypovídat, se Nejvyšší soud nezabýval. Není však pravdou, že by tuto námitku obviněného soudy nižších stupňů oslyšely, když se jí soud prvního stupně zabýval v bodu 20. svého rozsudku, přičemž nezjistil žádné skutečnosti, pro které by měl svědek P. ohledně obviněného vypovídat nepravdivě.
27. Obviněný dále nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí svědků M. a H. Jak však Nejvyšší soud zjistil z obsahu rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu trestního spisu (výpověď svědka H. je založena na č. l. 141 až 149, výpověď svědka M. na č. l. 161 až 167), obviněný poukazuje toliko na dílčí informace, které následně interpretuje při vytržení z celkového kontextu výpovědi daného svědka, jakož i dalších provedených důkazů. Tak jestliže obviněný poukazuje na dílčí části výpovědi svědka M., přehlíží, že tento k jednání pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně vypověděl o průběhu cesty do Brna daného dne, popsal místo, kde zaparkoval a počkal na svědka P., který se po dvaceti minutách vrátil s igelitovou taškou, kterou následně druhý den předal v Bratislavě svědku H., jenž mu sdělil, že obsahuje tablety extáze, načež mu (za jeho službu řidiče) dal bezúplatně okolo 100 ks tablet extáze (srov. č. l. 164). Stran jednání pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak svědek uvedl, že svědka P. opět vezl do Brna na stejnou adresu jako v předchozím případě, kdy však již věděl, že účelem cesty je nákup drog pro svědka H., přičemž po dvaceti minutách čekání mu svědek P. zatelefonoval a dovedl jej do bytu obviněného (tuto návštěvu potvrzuje i sám obviněný – viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně, byť zpochybňuje její důvody), načež svědek M. uvádí, že poté se svědkem P. nasedli do vozidla, kdy svědek P. opět položil tašku s tabletami extáze pod sedadlo spolujezdce. O obsahu tašky měl přitom svědka informovat svědek P. Druhý den následovalo opět předání tašky s tabletami extáze svědku M. (viz č. l. 185). Konečně co se týče jednání pod bodem 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně, svědek M. vypověděl – mimo jiné –, že muž vystupující z vozidla AUDI A6 nesl v ruce průsvitnou igelitovou tašku, ve které se nacházely „nějaké“ tabletky oranžové barvy, tento muž vešel do téhož vchodu jako předtím svědek P. a posléze se svědek P. vrátil s taškou, ve které se nacházela tatáž průsvitná igelitová taška, jakou viděl předtím u neznámého muže (č. l. 165). K dotazu obhájkyně obviněného pak svědek uvedl, že o daném muži s taškou se se svědkem H. nebavil (č. l. 167).
28. Z popsaných částí výpovědi svědka M. je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný se snaží poukazovat na rozdílnosti a rozpory mezi výpověďmi svědků M. a H., které však ve skutečnosti neexistují. Pokud totiž svědek H. nevěnoval určité skutečnosti pozornost, neznamená to, že tato nezaujala svědka M. Jestliže dále obviněný naznačuje, že svědek M. nevěděl o účelu předchozích cest do Brna, je z obsahu jeho shora předestřených výpovědí zjevné, že tento účel se dozvěděl později od svědka H. při předání tašky obsahující tablety extáze, kterou z Brna spolu se svědkem P. přivezl. Svědek H. pak při své výpovědi potvrdil, že extázi poptával u svědka M., který ji vozil z Brna, díky kontaktu svědka P. (viz č. l. 145). Jinými slovy výpovědi daných svědků si (ve skutečnostech důležitých pro objasnění skutkového stavu dané trestní věci) neodporují, ale naopak poskytují ucelený obraz o tom, jakým způsobem se droga extáze prodávaná obviněným svědku P. dostávala až k svědku H. a posléze (zde již jde o poznatky v trestní věci obviněných P., M. a H.) díky předstíraným převodům ke slovenským orgánům činným v trestním řízení.
29. Co se týče rekognice provedené v přípravném řízení, která se měla týkat případného ztotožnění svědka V. jako osoby, kterou měl svědek M. vidět dne 21. 4. 2016 vcházet ve večerních hodinách do domu, v němž bydlel obviněný, popř. s níž se měl setkat svědek P., postačí poukázat na bod 19. rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že uvedenému nejistému poznatku soud prvního stupně při posouzení viny obviněného nepřikládal žádný význam. Podle soudu prvního stupně totiž bylo v tomto směru irelevantní, zda osobou, která obviněnému drogy v daný den přinesla, byl svědek V. či jiná osoba. Související námitka obviněného tak pro posouzení dané trestní věci není nijak rozhodná.
30. Stran námitky obviněného, že při domovní prohlídce provedené v jím obývaném bytě nebylo nalezeno ničeho, co by jej usvědčovalo z trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, pak Nejvyšší soud připomíná, že nález tablet extáze a digitálních vah se stopami MDMA, lidokainu a kokainu soud prvního stupně hodnotil jako nepřímé důkazy, které ale podporovaly závěr o tom, že obviněný se dopustil jednání uvedeného shora. Zjevně účelové obhajobě obviněného o tom, že si drogy vážil pro svoji vlastní potřebu, přitom soud prvního stupně neuvěřil a Nejvyšší soud na jeho závěrech neshledává ničeho nelogického.
31. Namítá-li obviněný, že získané záznamy telekomunikačního provozu neobsahují vůči jeho osobě ničeho podstatného, je třeba říci, že i tyto lze považovat pouze za nepřímý důkaz mající vypovídací hodnotu toliko v tom směru, že obviněný byl přinejmenším v roce 2015 v intenzivním telefonickém a osobním kontaktu s J. V., V. H. a L. T., kteří byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č. j. 43 T 6/2017-5208, pravomocně uznáni (mimo jiné) vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spočívají právě v dovozu MDMA ve formě tablet (extáze) do České republiky z Nizozemského království. V podrobnostech lze odkázat na související úvahy soudu prvního stupně v bodu 14. jeho rozsudku. Obviněnému lze přisvědčit v tom směru, že spíše nad rámec je úvaha o pohybu SIM karty s číslem IMEI, kterou používal svědek V., na buňkách a adresách v bezprostřední blízkosti bytu užívaného obviněným v pozdních večerních hodinách dne 29. 3. 2016, když z daného poznatku nelze ničeho bližšího dovozovat, avšak závěr soudu prvního stupně o vině obviněného je i bez ohledu na tuto informaci přesvědčivě vystavěn (viz výše).
32. Obviněný dále ve svém dovolání poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, který považuje za přiléhavý, a na jehož základu se snaží dále rozporovat závěr soudu prvního stupně o hodnověrnosti svědků, a to zvláště za situace, kdy prý neexistuje žádný další přímý či nepřímý důkaz, který by jeho vinu prokazoval. Z označeného nálezu Ústavního soudu se přitom podává (viz bod 44.), že „(…) v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.“
33. Promítne-li Nejvyšší soud tento závěr Ústavního soudu do poměrů projednávané trestní věci, je přesvědčen, že o naznačenou situaci v tomto případě nejde. Proti výpovědi obviněného stojí výpovědi celkem tří svědků, kteří v různé míře popsali, jak vnímali skutkový děj, který se stal základem pro popis skutku uvedeného výše. U žádného z nich přitom soud prvního stupně nezjistil, že by měli důvod vypovídat ve vztahu k obviněnému lživě, tj. obviňovat jej ze spáchání trestného činu, kterého se dopustila jiná osoba či osoby. Výpovědi těchto svědků pak byly podpořeny poznatky slovenských orgánů činných v trestním řízení, které vyústily v jejich vlastní odsouzení za drogovou trestnou činnost, navazující právě na shora popsanou trestnou činnost obviněného. Ve věci byly následně provedeny i další – byť nepřímé důkazy – které výpovědi daných svědků podporovaly v tom směru, že obviněný byl rovněž v (místy intenzivním) kontaktu s osobami, které byly posléze uznány vinnými rovněž drogovou trestnou činností spočívající v dovozu (mimo jiné) extáze z Nizozemského království do České republiky a v jeho bydlišti byly nalezeny jak drogy, tak i digitální váhy, které se užívají právě při jejich distribuci. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že veškeré tyto skutečnosti, po zvážení vzájemných souvislostí, neponechávají prostor pro jiný závěr než ten, že obviněný se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, má Nejvyšší soud za to, že takovéto hodnocení – nahlíženo optikou shora vzpomenutého nálezu Ústavního soudu – z hlediska požadavků práva na spravedlivý proces obstálo.
34. Nejvyšší soud tak uzavírá – ve shodě s odvolacím soudem i s vyjádřením státního zástupce – že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, kdy jeho skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a související hodnotící úvahy jsou vedeny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. O skutkovém stavu věci přitom nepanují (navzdory námitkám obviněného, které však Nejvyšší soud vyvrátil výše) žádné důvodné pochybnosti a tento tak byl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v §2 odst. 5 tr. řádu. Přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, pak zcela odpovídá požadavkům §125 odst. 1, popř. §134 odst. 2 tr. řádu, a to včetně řádného vypořádání relevantních námitek obhajoby. Lze toliko dodat, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tzv. extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018). Právě o takový případ však jde i v nyní projednávané trestní věci obviněného.
35. Obviněný nad rámec výše uvedeného brojí proti nevyhovění jeho důkaznímu návrhu na provedení důkazu trestním spisem ve věci vedené proti obviněným B. a M., přičemž se neztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů o nadbytečnosti tohoto důkazu a předkládá důvody, pro které provedení daného důkazu považuje za relevantní pro objasnění skutkového stavu této trestní věci.
36. Tato námitka obviněného se zřetelně dotýká problematiky tzv. opomenutých důkazů , kterou se ve své dosavadní rozhodovací praxi velice podrobně zabýval Ústavní soud. Ve světle doktríny opomenutých důkazů je přitom třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
37. Pokud jde o návrh obviněného na doplnění dokazování připojením trestního spisu ve věci vedené proti obviněným B. a M., pak Nejvyšší soud zjistil, že tento důkazní návrh obhajoby byl soudem prvního stupně zamítnut podle §216 odst. 1 tr. řádu v rámci hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2019 (viz č. l. 906). V bodu 26. svého rozsudku pak soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, že provedení tohoto důkazu by bylo zcela nadbytečné, když v nyní projednávané trestní věci nebyla případná trestná činnost těchto osob řešena a tato ani nemá souvislost s trestnou činností obviněného, která je předmětem probíhajícího trestního řízení. Jinými slovy soud prvního stupně dospěl k závěru, že daný důkazní návrh nedisponoval žádnou vypovídací hodnotou k předmětu projednávané trestní věci, když předmětem tohoto trestního řízení nebyla účast svědků P., M. a H. na údajném vyvezení, prodeji a nabídkách omamných a psychotropních látek realizovaném obviněnými B. a M.
38. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že odmítnutí důkazu pro jeho bezpředmětnost (myšleno ve vztahu k předmětu řízení), tj. proto, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, představuje jeden ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu obviněného (resp. obecně účastníka – strany jakéhokoliv soudního řízení) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09]. Zamítnutí zmíněného důkazního návrhu obviněného právě z tohoto důvodu tak Nejvyšší soud plně akceptuje a jeho odůvodnění shledává zcela logickým a přesvědčivým. Lze tak uzavřít, že soud prvního stupně se daným důkazním návrhem obviněného náležitě zabýval a jeho zamítnutí nelze považovat za jakkoliv excesivní v tom smyslu, že by vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
39. Protože Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky obviněného D. Š. jako způsobilé naplnit jím uvedené, popř. jiné zákonem vymezené, dovolací důvody, nezbylo mu, než dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, což učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.