ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.693.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 693/2020-1030
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného S. D. G. , narozeného XY v XY, Bulharská republika, státního občana Bulharské republiky, bytem XY, XY, Bulharská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 12 To 192/2019-931, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 32/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného S. D. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný S. D. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 5. 2019, č. j. 26 T 32/2019-905, uznán (společně s obviněnou P. H.) vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se přitom měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že:
v přesněji nezjištěné době do doby svého zadržení dne 9. 5. 2018 dovážel z nezjištěného místa do České republiky drogu pervitin, která obsahuje psychotropní látku metamfetamin, uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zák. č. 167/1998 Sb., přičemž úplatně obžalované P. H. poskytl dne 4. 3. 2018 nejméně 10 gramů pervitinu v ulici XY v Kladně, dne 15. 3. 2018 jí poskytl v jejím bytě v Kladně v ulici XY nejméně 120 gramů pervitinu a dne 9. 5. 2018 kolem 18:00 hodin v okolí hotelu A. v Praze 9 v XY ulici jí poskytl množství nejméně 50 gramů pervitinu, určené k prodeji dalším uživatelům.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jeho výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému podle §80 odst. 1 tr. zákoníku uložil soud prvního stupně rovněž trest vyhoštění, a to na dobu 4 (čtyř) let a dále podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – finanční hotovosti ve výši 1 043 Kč a 2 547 EUR.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které však Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný konstatuje povědomí o tom, že na základě jím uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů. Současně ale doplňuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry nemůže Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení pominout právo dovolatele na spravedlivý proces. Obviněný přitom namítá, že vůči jeho osobě byla porušena zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Je totiž zřejmé, že soudy nižších stupňů důkazy hodnotily zcela v jeho neprospěch a nevyhledávaly žádné důkazy svědčící o jeho nevině. K tomu obviněný dodává, že účelem trestního řízení přitom není pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale rovněž fair proces , který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu.
6. Obviněný dále namítá, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu jsou založeny výhradně na nepřímých důkazech, jichž je však třeba k prokázání dokazované skutečnosti vícero, když nepřímé důkazy mají důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými. Přitom platí, že nepřímé důkazy musí ve svém souhrnu tvořit logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, uveřejněné pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.). Mají-li nepřímé důkazy vést k závěru o vině, musí tedy tvořit uzavřený řetěz, jehož jednotlivé články jsou ve vzájemné návaznosti a vedou k jedinému nepochybnému závěru o vině a současně vylučují závěr jiný, pro obviněného příznivější. Obviněný je přitom přesvědčen, že řetězec důkazů, tak jak jej předložily soudy nižších stupňů, nevede k závěru o jeho vině shora popsaným skutkem.
7. In concreto obviněný poukazuje na skutek ze dne 4. 3. 2018, ohledně něhož soudy nižších stupňů vyšly toliko z tzv. prostorových odposlechů a ze zadokumentované schůzky v Baru v Kladně, kdy však žádný z těchto důkazů přímo neprokazuje to, že by spoluobviněné P. H. předal 10 gramů pervitinu. Kamerový záznam z uvedeného baru totiž pouze prokazuje jejich setkání. Obviněný má tak za to, že jednání ze dne 4. 3. 2018 nebylo v souladu se základními zásadami trestního řízení prokázáno bez důvodných pochybností, když uvedené nepřímé důkazy soudy nižších stupňů vyložily výhradně v jeho neprospěch a nijak se nezabývaly tím, zda skutečnosti, zmíněné v hovoru zaznamenaném prostorovým odposlechem, odpovídaly realitě, resp. z nich dovodily pouze to, že skutek byl spáchán, ač tomu tak být nemuselo.
8. Z tohoto důvodu má obviněný za to, že skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s právním hodnocením skutku, neboť z provedeného dokazování vůbec nevyplývá, že se skutek stal a tudíž ani nemohl být jako trestný čin posouzen.
9. S ohledem na uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu, aby danou trestní věc znovu projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud následně informovala, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
12. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
13. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Uvedený dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
15. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
16. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
17. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s průběhem jemu předcházejícího trestního řízení, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného v prvé řadě neodpovídají ani jím uvedenému, ale ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu. Je tomu tak proto, jelikož obviněný odvolacímu soudu zcela zjevně nevytýká nesprávné právní posouzení shora vymezeného skutku [tj., že daný skutek nelze právně kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], popř. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (kupř. nesprávné počítání běhu promlčecí doby). Naopak, obviněný toliko rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. tomuto vytýká absenci nestranného dokazování a brojí proti konkrétním skutkovým závěrům, resp. proti míře důkazů, na jejich základě tyto soudy nižších stupňů učinily. Jak však Nejvyšší soud podrobně vysvětlil výše, taková argumentace není s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však obviněný součástí svého dovolání výslovně učinil námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudy nižších stupňů (s tím, že jeho odsouzení bylo dílem založeno na nepřímých důkazech, které však netvořily tzv. ucelený řetězec), jejímž smyslem je zajistit ochranu práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud podané dovolání bez dalšího neodmítl. K jednotlivým dovolacím námitkám proto – ve shodě s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – vyslovuje následující:
19. Obviněný předně namítá porušení základních zásad trestního řízení, kdy výslovně namítá porušení zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (zásady materiální pravdy) ve smyslu §2 odst. 5 věty prvé tr. řádu, dílem pak tvrdí (byť tak nečiní explicite ) i porušení zásady vyhledávací ve smyslu §2 odst. 5 věty třetí tr. řádu.
20. Pokud jde o tvrzené porušení zásady vyhledávací, má Nejvyšší soud za to, že z obsahu spisu, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí, se nepodává, že by se orgány činné v trestním řízení měly svým postupem jakkoliv zpronevěřit uvedené základní zásadě trestního řízení. Pro připomenutí lze říci, že smyslem dané základní zásady je, že právě orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení objasňují způsobem uvedeným v trestním řádu i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem je pak soud (kterýžto je rovněž orgánem činným v trestním řízení) povinen sám doplnit dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí [srov. KMEC, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až §1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 14]. V trestním řízení se tedy zásadně neuplatňuje zásada projednací a po osobě, proti níž se trestní řízení vede, nelze vyžadovat, aby orgány činné v trestním řízení upozorňovala na skutečnosti svědčící v její prospěch, resp. aby k těmto bylo přihlíženo toliko na její návrh.
21. Na danou námitku pak navazuje tvrzení o porušení zásady materiální pravdy (zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení). Podstatou dané základní zásady přitom je (stručně řečeno) dobrání se dostupnými prostředky poznání skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a s potřebnou mírou jistoty. Trestní řád v principu nedovoluje spokojit se se skutkovými zjištěními, o nichž jsou důvodné pochybnosti, a tyto pochybnosti aprobovat určitými procesními pravidly [srov. KMEC, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až §1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 14]. K tomu lze poukázat kupř. na pravidlo zakotvené v §2 odst. 5 větě druhé tr. řádu.
22. Obviněný má evidentně za to, že k porušení dané základní zásady došlo tím, že soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, že „úplatně obžalované P. H. poskytl dne 4. 3. 2018 nejméně 10 gramů pervitinu v ulici XY v Kladně,“ toliko na základě nepřímých důkazů, které společně netvořily tzv. ucelený řetězec ve shora uvedeném smyslu. Již na tomto místě je třeba doplnit, že ve vztahu ke zbývajícím částem skutku obviněný žádné konkrétní námitky nevznáší, přičemž není úlohou dovolacího soudu v jakémkoliv směru dovolací argumentaci obviněného doplňovat.
23. K problematice nepřímých důkazů považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že teorie trestního práva procesního i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé a nepřímé. Přímé důkazy jsou takové, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými důkazy se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní, popř. nepřímé důkazy slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný ve vztahu k vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Přitom platí, že nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky ergo soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.).
24. Nejvyšší soud přitom plně souhlasí s tvrzením obviněného, že ani prostorové odposlechy pořízené v obydlí spoluobviněné P. H. (viz především č. l. 268 a násl.), ani zadokumentovaná schůzka této s obviněným dne 4. 3. 2018 v C. Baru v Kladně (která byla zachycena na kamerovém záznamu z uvedeného baru – viz č. l. 350 a násl.) nepředstavují přímý důkaz o tom, že by obviněný poskytl spoluobviněné dne 4. 3. 2018 úplatně 10 gramů pervitinu. Je však třeba říci, že obviněný uvedené nepřímé důkazy prezentuje izolovaně, nikoliv ve vzájemné souvislosti. Z kamerového záznamu se totiž jednoznačně podává, že daného dne proběhla několikahodinová schůzka obviněného se spoluobviněnou v předmětném baru, která se uskutečnila v brzkých ranních hodinách. Ze záznamů o sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i z připojeného protokolu ve smyslu §158d odst. 7 tr. řádu (viz č. l. 267 a násl. a 216) plyne, že spoluobviněná byla dohodnuta s obviněným na schůzce (č. l. 267), přičemž k této skutečně došlo dne 4. 3. 2018 v C. Baru. Pro upřesnění lze dodat, že dne 4. 3. 2018 v ranních hodinách proběhl hovor mezi spoluobviněnou a další osobou, která jí vysvětlila, kde má proběhnout schůzka (konkrétně specifikovala, že má k této dojít v Kladně na ulici generála XY v „kafáči“, kde se nachází právě C. Baru, v němž následně ke schůzce obviněné se spoluobviněným i došlo). Po návratu z této schůzky pak obviněná opakovaně hovořila o tom, že jí obviněný, kterého po celou dobu označovala jako „B.“, poskytl 10 gramů (pervitinu) [viz č. l. 269, ale také 277 či 287].
25. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv ve vztahu ke konkrétnímu jednání obviněného dne 4. 3. 2018 existují toliko nepřímé důkazy, i na jejich základě soud prvního stupně (viz s. 7, odst. 1. a 3. jeho rozsudku), jakož i odvolací soud (viz body 7. a 8. jeho usnesení) dospěly k argumentačně přesvědčivě podloženému závěru, že obviněný se shora popsaného jednání skutečně dopustil.
26. Jinými slovy na základě provedeného dokazování, a to při pečlivém hodnocení všech provedených (byť nepřímých) důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, dospěly soudy nižších stupňů k praktické jistotě o tom, že se obviněný dopustil dne 4. 3. 2018 jednání, které mu bylo kladeno za vinu, kdy tento svůj závěr zcela logicky, přesvědčivě a jasně odůvodnily (v souladu s požadavky §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu). Takový postup soudů nižších stupňů přitom nelze hodnotit jako odporující shora vzpomenutým základním zásadám trestního řízení, ani jako zakládající tzv. extrémní nesoulad a jako takový tedy i porušující ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného S. D. G. nebyly dány podmínky pro jeho případný kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž jeho výhrady směřující do údajného porušení práva na spravedlivý proces neshledal jako důvodné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.