ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.862.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 862/2019-1432
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněné M. B. , narozené dne XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2018, č. j. 15 To 67/2018-1279, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněná M. B. byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 8. 2018, č. j. 47 T 7/2018-1185, uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se přitom obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila společně s T. Ch. A., který byl týmž rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to následovně:
společně s dosud blíže neztotožněnými pachateli, vedeni společným záměrem dovážet z Brazílie do Evropské unie prostřednictvím najatých osob „kurýrů“ pro další odběratele drogu kokain, která je jako látka omamná zařazena v Seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedena v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, s vědomím, že se jedná o látky, nakládání s nimiž je regulováno zákonem, a s vědomím, že nemají povolení s těmito látkami zacházet, tedy v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,
když byli nejméně srozuměni s tím, že jednají v rámci skupiny více osob s vnitřní organizační strukturou a působící ve více státech s rozdělením funkcí a dělbou činností, jejíž činnost je zaměřena na soustavné páchání úmyslné drogové trestné činnosti, přičemž jim byly i známy jejich role a role dalších dosud neztotožněných osob v rámci dovozu omamné látky kokain,
tedy nezákonně a úmyslně zacházeli s uvedenou omamnou látkou tím způsobem, že
oba obžalovaní
v blíže nezjištěné době od září 2014 do 3.12.2014 nejdříve na blíže nezjištěných místech hl. m. Prahy a Příbrami oslovili svědky K. V., nar. XY, H. B., nar. XY a A. M., nar. XY s nabídkou finanční odměny ve výši 100.000 Kč každému za uskutečnění dovozu drogy z města Sao Paulo v Brazílii do města Madrid ve Španělsku, poté, co svědci tuto nabídku akceptovali, na základě pokynů obžalovaného A. si obstarali vydání nových pasů, obžalovaní jim zajistili zakoupení letenek na spoj Praha-Madrid dne 21.11.2014, které sami svědci neplatili, a předali jim je, před cestou jim obžalovaný A. udělil další instrukce a pokyny, kterými se mají po dobu jejich cesty řídit, zejména jak mají nadále v Madridu komunikovat s dosud neztotožněnými dalšími členy organizované skupiny osob, kteří je zde sami osloví, a jak se mají chovat, aby účel jejich cesty nebyl odhalen, s příslibem, že v případě problémů jim budou nápomocni, po příletu svědků do Madridu dne 21.11.2014 jim zde nejméně další dva dosud neztotožnění pachatelé operující na území Španělska po předchozí dohodě s obžalovaným A. zajistili a uhradili ubytování, předali mobilní telefony, španělskou a brazilskou SIM kartu k další komunikaci se členy organizované skupiny, finanční hotovost sloužící k jejich běžné útratě a letenky Madrid-Porto-Sao Paulo a Sao Paulo-Lisabon-Madrid, dne 22.11.204 pak všichni svědci odletěli na základě pokynů těchto osob leteckým spojem č. TP1007 z Madridu na letiště v Porto v Portugalsku a odtud navazujícím leteckým spojem č. TP081 do Sao Paulo, kde jim další dosud neztotožněni pachatelé operující na území Brazílie zajistili a uhradili ubytování, dne 30.11.2014 jim jeden z nich předal na blíže nezjištěném místě v restauraci McDonalds příruční zavazadla – dvě dámské kabelky a jeden batoh, ve kterých byla, k tomu v účelově zřízených skrytých prostorách, uložena droga kokain, a následně svědci v pozici tzv. „kurýrů“ dne 02.12.2014 odletěli s drogou ve směru Sao Paulo-Lisabon pravidelnou leteckou linkou č. TP082, přičemž po přistání dne 03.12.2014 v 05:35 hodin místního času na mezinárodním letišti v Lisabonu byli zadrženi při přestupu na navazující letecký spoj č. TP1024 do Madridu, když během běžné kontroly byl v červené kabelce svědkyně K. V., opatřené dvojitou podšívkou, zajištěn ve třech balíčcích kokain o čisté hmotnosti 1.978,99 gramů, v béžové kabelce svědkyně H. B., opatřené dvojitou podšívkou, ve třech balíčcích kokain o čisté hmotnosti 1.992,748 gramů, a v batohu svědka A. M., opatřeném falešnou konstrukcí, v jednom baličku kokain o čisté hmotnosti 1.990,450 gramů.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněné uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně obviněné uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to blíže specifikovaného mobilního telefonu a blíže určené SIM karty.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to do výroku o vině, jakož i o trestu. V záhlaví označeným usnesením pak Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněné zrušil, avšak pouze ve výroku, jímž jí byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Učinil tak proto, neboť obviněná společně s odvoláním předložila doklad prokazující, že předmětný mobilní telefon zakoupila až po spáchání shora uvedeného trestného činu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněná předně v rámci podaného dovolaní rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, načež připomíná závěry vybraných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkajících se dokazování v trestním řízení a odůvodnění skutkových závěrů obecných soudů. Následně uvádí, že „jakkoliv soudu prvního stupně nelze upřít snahu provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek (…), když za tímto účelem v hlavním líčení provedl prakticky všechny důkazy opatřené v přípravném řízení, jsem přesvědčena, že v mé, shora uvedené, věci nepostupovaly orgány činné v trestním řízení, a zejména pak soud prvního stupně, v procesu dokazování a zejména hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají citovaná ustanovení trestního řádu (pozn. jde o ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu)“ . Obviněná má jinými slovy za to, že skutkové závěry soudu prvního stupně neměly nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, popřípadě byly v rozporu s obsahem některých provedených důkazů, a proto byl odvolací soud povinen na tuto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestně procesní důsledky. Podle obviněné se však odvolací soud omezil pouze na konstatování, že soud prvního stupně respektoval shora uvedená ustanovení trestního řádu a v jednotlivostech přisvědčil správnosti jeho úvah, přičemž se neztotožnil s jejími námitkami stran věrohodnosti svědkyně K. V., již obviněná označuje za korunního svědka. S ohledem na tato svá tvrzení má obviněná za to, že v posuzovaném případu existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
6. Co se týče jednotlivých důkazů – konkrétně svědeckých výpovědí svědků K. V., H. B. a A. M., má obviněná za to, že tyto soudy nižších stupňů hodnotily v rozporu se zásadami hodnocení důkazů, na které obviněná poukázala výše, když způsob jejich hodnocení postrádá logický základ a je „toliko snahou nalézacího soudu vlastní úvahou o tom ‚jak to mohlo být‘ dotvořit ‚ucelený‘ obraz.“ Dále obviněná rozporuje závěr soudů nižších stupňů o věrohodnosti svědkyně K. V., o jejím vztahu k dané svědkyni (popírá, že by si byly blízkými přítelkyněmi, jak konstatoval soud prvního stupně), namítá mstivý motiv dané svědkyně, jakož i její údajnou větší angažovanost v celé trestní věci, což však soudy nižších stupňů pominuly. Rovněž je obviněná přesvědčena, že soudy nižších stupňů její úlohu při tlumočení nabídky obviněného T. Ch. A. zcela neopodstatněně a bez náležité opory v důkazech zveličují. Pokud jde o hodnocení výpovědi svědkyně H. B., vytýká obviněná soudům nižších stupňů, že její výpověď považují za nevěrohodnou z důvodu příbuzenství (sesterství), aniž by blíže zdůvodnily, z jakých dalších důvodů dovodily, že výpověď dané svědkyně je zkreslována ve prospěch obviněné. Obdobně obviněná brojí i proti hodnocení výpovědi svědka A. M., které označuje za svévolné, když daný svědek neměl důvod svojí výpovědí zlepšovat své postavení či minimalizovat počet zapojených osob, protože již vykonal trest odnětí svobody (obdobně jako svědkyně K. V., jejíž výpovědi však soudy uvěřily).
7. Obviněná dále namítá, že závěr soudů nižších stupňů o tom, že bez pomoci obviněné by T. Ch. A. nemohl trestnou činnost na území České republiky sám realizovat, se neopírá o žádný přímý či nepřímý důkaz. Přitom návrh obviněné na doplňující výslech svědkyně L. K., která s obviněným posléze žila, nebyl vyslyšen. Soudy nižších stupňů se podle obviněné dále nijak nevypořádaly s otázkou, jak obviněný po rozchodu s obviněnou organizoval činnost kurýrů, pokud měla být činnost obviněné v podobě tlumočení dle jejich závěru „nezbytná k dosažení předpokládaného cíle“ . V neposlední řadě se obviněná ohrazuje proti závěru soudů nižších stupňů o tom, že z dané trestné činnosti měla mít finanční prospěch, což označuje za nehoráznou spekulaci (za tu ostatně obviněná označuje i úvahu soudu prvního stupně o tom, že by se o jejího čtvrtého potomka mohl starat jeho otec, který však žije v zahraničí a nijak se o něj nezajímá).
8. Na závěr této části své dovolací argumentace obviněná shrnuje, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla nijak vyvrácena její obhajoba a skutkové spekulace soudu prvního stupně a odvolacího soudu proto představují porušení pravidla in dubio pro reo .
9. Ve druhé části dovolání obviněná rozporuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze její jednání právně kvalifikovat jako přečin nepřekažení trestného činu podle §367 tr. zákoníku. Obviněná je přesvědčena, že její jednání odpovídá danému zákonnému ustanovení, přičemž by na ni v takovém případě dopadalo pravidlo obsažené v §367 odst. 2 tr. zákoníku, když obviněný je otcem tří jejích dětí. Nadto se trestné činnosti účastnila i její sestra H. B., kterou je třeba také považovat za osobu blízkou ve smyslu daného ustanovení.
10. Závěrem svého dovolání obviněná Nejvyšší soud žádá ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu o odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody s tím, že nejmladšímu z jejích čtyř dětí (které má vychovávat sama, resp. společně se svojí nemocnou matkou, která ale vychovává ještě další dvě nezletilé děti sestry obviněné) je jeden rok, kdy její nástup výkonu trestu odnětí svobody by mohl nenávratně poznamenat jejich zdravý psychický vývoj a narušit rodinné vazby.
11. Protože má obviněná za to, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, popřípadě aby sám Nejvyšší soud rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněné vyjádřil tak, že první skupinu námitek obviněné zásadně nelze podřadit pod jí uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Jejich prostřednictvím totiž obviněná pouze rozporuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů a rozsah dokazování, namítá-li neprovedení opětovného výslechu svědkyně L. K. Státní zástupce v tomto směru vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je pečlivě a v rozsahu potřebném pro patřičné objasnění celé věci, tedy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu. Podle státního zástupce si byl soud prvního stupně dobře vědom protichůdných tvrzení obviněné a svědků H. B. a A. M. na straně jedné a svědkyně K. V. na straně druhé, přičemž o to důkladněji posuzoval jejich věrohodnost v kontextu dalších důkazů. Se závěrem soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi svědkyně K. V. a naopak účelovosti výpovědí zbývajících svědků se proto státní zástupce ztotožňuje a toliko dodává, že zde nebyl dán prostor pro uplatnění pravidla in dubio pro reo , neboť soud prvního stupně žádné pochybnosti neměl. Obdobně kladně hodnotí státní zástupce i postup odvolacího soudu, který se s veškerými odvolacími námitkami obviněné přesvědčivě vypořádal, k čemuž státní zástupce dodává, že odvolací soud se (mimo jiné) zabýval i důkazním návrhem obviněné na opětovný výslech svědkyně L. K., který však odmítnul jako nadbytečný.
13. Pokud jde o druhou skupinu dovolacích námitek (resp. námitku směřující k posouzení jednání obviněné jako přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku), má státní zástupce za to, že tato je zjevně neopodstatněná. K uvedenému státní zástupce poukazuje na bod 27. usnesení odvolacího soudu a dále dodává, že o předmětný přečin nemůže jít v situaci, kdy se dotčená osoba sama aktivně účastní na trestné činnosti pachatele (k tomu státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 634/2016). To byl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně i případ obviněné.
14. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, popřípadě učinil jiné než navrhované rozhodnutí. Z těchto důvodů se státní zástupce neztotožnil ani s návrhem obviněné na odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce obviněné k její případné replice, kdy následně obdržel vlastnoručně psané podání obviněné, na které její obhájkyně v průvodním dopise odkázala. V uvedeném podání pak obviněná polemizuje se závěrem státního zástupce o správnosti hodnocení a rozsahu dokazování před soudem prvního stupně, především namítá, že daný soud nevzal dostatečně v potaz jazykovou vybavenost svědkyně K. V., popřípadě rozpory v rámci její výpovědi, z čehož dovozuje i nevěrohodnost dané svědkyně. Obviněná rovněž nesouhlasí s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, nadto s argumentací odvolacího soudu, že tento nemohl přehlédnout povahu a výměry trestů, uložených svědkům B., M. a V. Obviněná nadále trvá na tom, aby Nejvyšší soud vrátil věc soudu prvního stupně, popřípadě zrušil uložený nepodmíněný trest a uložil nově trest podmíněný.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze dovolací argumentaci obviněné podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem [§265i odst. 3 tr. řádu].
18. Obviněná v rámci dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud, poté co se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a spisového materiálu, konstatuje, že dovolací argumentace obviněné dílem spadá pod jí uplatněný dovolací důvod (co se týče údajného nesprávného právního posouzení skutku), ve zbytku pak neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů stanovených ustanovením §265b tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zbývající dovolací námitky obviněné směřují pouze do oblasti dokazování (a to včetně námitky porušení pravidla in dubio pro reo ), přičemž Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů v tomto směru neshledal žádná pochybení, která by byla s to porušit právo obviněné na spravedlivý proces, ať již ve formě porušení shora vzpomenutého pravidla, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, popřípadě mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, anebo v podobě tzv. opomenutých důkazů . Ke konkrétním námitkám obviněné pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést následující.
22. Obviněná předně namítá, že soudy nižších stupňů přecenily její úlohu při tlumočení nabídky obviněného T. Ch. A. jednotlivým svědkům. Postavením obviněné se přitom soud prvního stupně podrobně zabýval v bodu 19. jeho rozsudku, přičemž s jeho posouzením se lze plně ztotožnit (viz také bod 26. usnesení odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného je třeba říci, že sama obviněná v rámci své výpovědi v hlavním líčení doznala, že poskytla jednak překlad nabídky obžalovaného svědkyni V., a to v rozsahu, kdy přeložila nabídku na převoz drog z Brazílie do Madridu (č. l. 1126 a zvláště na č. l. 1128) a po konfrontaci se svojí výpovědí z přípravného řízení rovněž připustila, že svědkyni V. přeložila i ujištění obviněného A., že vše bude v pořádku a nic se nemůže stát (č. l. 1136) [viz také bod 14. rozsudku soudu prvního stupně]. Pokud jde o participaci obviněné na tlumočení nabídky svědkům H. B.a A. M., je třeba říci, že soud prvního stupně v tomto směru neuvěřil výpovědi H. B., podle níž obviněná neměla být schůzce obviněného A. s uvedenými svědky přítomna. Závěr soudu prvního stupně, že obviněná participovala i na poskytnutí nabídky zbývajícím svědkům, přitom má oporu ve skutkových zjištěních daného soudu, kdy tento především vyzdvihl elementární znalost angličtiny v případě svědkyně B. (blíže viz hodnotící úvahu soudu prvního stupně v bodu 15. jeho rozsudku) a neznalost angličtiny u svědka M. (kterou potvrzuje sám svědek na č. l. 1166), jakož i výpověď svědkyně V. popisující schůzku obviněného, obviněné a zbývajících svědků a konečně slova svědkyně B. „Nám řekli, že to bude v pořádku, že máme z Prahy letět do Madridu, tam si nás někdo vyzdvihne.“ (č. l. 1163), kdy svědkyně nebyla s to k dotazu předsedkyně senátu soudu prvního stupně vysvětlil, koho slovem „řekli“, vyjma obviněného A., měla na mysli.
23. Nejvyšší soud má za to, že z těchto stručně rekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledává v souladu s průběhem provedeného dokazování, je zřejmé, že pomoc obviněné při tlumočení komunikace obviněného A. s dalšími svědky byla pro spáchání předmětné trestné činnosti stěžejní. Pokud jde o související námitku obviněné stran závěru soudů nižších stupňů, že bez její pomoci by obviněný A. nebyl s to trestnou činnost realizovat, postačí podle Nejvyššího soudu poukázat na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 19.), z níž se podává, že obviněný podle svého vlastního vyjádření neovládal v předmětné době český jazyk, nevykonával žádnou práci a staraly se o něj obviněná s její matkou, což dostatečně vypovídá o jeho schopnosti zařizovat si samostatně své záležitosti na území České republiky (k tomu srov. také hodnotící úvahu odvolacího soudu – bod. 26. jeho usnesení in fine ).
24. Pokud jde o další námitku obviněné, ohledně neprovedení doplňujícího výslechu svědkyně L. K., je třeba přisvědčit vyjádření státního zástupce, jenž poukázal na to, že daným důkazním návrhem obviněné se zabýval odvolací soud (viz bod 28. jeho usnesení). Nejvyšší soud přitom plně akceptuje závěr odvolacího soudu, že doplňující výslech uvedené svědkyně k dorozumívacím schopnostem obviněného a k úrovni jeho soběstačnosti na území České republiky, by byl vzhledem k dosavadním skutkovým zjištěním k této otázce zcela nadbytečný. V projednávané věci tedy nejde o případ tzv. opomenutého důkazu (ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), neboť odvolací soud přesvědčivě a logicky vysvětlil, že provedení daného důkazu by nemohlo jakkoliv přispět k objasnění již ustálených skutkových zjištění.
25. Obviněná dále namítá, že soudy nižších stupňů prý nijak nebyla řešena otázka, jak byl obviněný po jejich rozchodu schopen dále organizovat činnost svědků – kurýrů. K tomu postačí uvést, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se zjevně podává, že v době, kdy obviněná napomáhala spáchání předmětné trestné činnosti, ještě s obviněným A. žila ve společné domácnosti. K tlumočení nabídky, ale i k zaslání osobních údajů za účelem zakoupení letenky svědkyni V. (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně), tedy došlo zjevně v době předcházející rozchodu obviněných.
26. Další skupina námitek obviněné směřuje proti hodnocení svědecké výpovědi K. V. Nejvyšší soud v tomto směru primárně odkazuje na hodnotící úvahu soudu prvního stupně (s níž se ztotožnil jak soud odvolací – viz bod 26. jeho usnesení, tak i státní zástupce) uvedenou v bodu 14. jeho rozsudku, kdy považuje za potřebné vyzdvihnout následující. Výpověď uvedené svědkyně se především – co se nabídky obviněného A. dané svědkyni týče – shoduje s výpovědí samotné obviněné, což Nejvyšší soud uvedl již výše, ale dílem i s výpovědí obviněného (který však svoji účast na trestné činnosti minimalizoval do té míry, že svědkyni pouze odkázal na osobu „U. J.“). Pokud jde o další část výpovědi dané svědkyně, konkrétně co se týče schůzky obviněného se svědkyní H. B. a obviněným, které se dle svědkyně V. měla účastnit i obviněná, je třeba poukázat na bod 15. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento podrobně vysvětluje, proč této části výpovědi uvěřil, když ostatně odpovídá i shora zmíněnému „podřeknutí se“ svědkyně H. B. Protože tedy výpověď svědkyně K. V. byla v těchto stěžejních částech (ve vztahu k obviněné) v souladu i s dalšími provedenými důkazy, nelze její hodnocení jakožto věrohodné považovat za jakkoliv excesivní. Soud prvního stupně se ostatně v tomto ohledu zabýval i otázkou vztahu mezi obviněnou a označenou svědkyní, kdy tento značil jako vztah „blízkých přítelkyň“, kdy takový závěr má oporu v provedeném dokazování (srov. výpověď obviněné z hlavního líčení na č. l. 1127, kdy tato uvádí, že se svědkyní V. se kamarádily; viz také výpověď svědkyně K. V. z hlavního líčení na č. l. 1148, kdy tato uvádí, že své rozhodnutí přijmout nabídku obviněného oznámila obviněné, jakožto své kamarádce). Pokud obviněná za této situace v rámci odvolání namítala existenci mstivého motivu na straně svědkyně V. vůči její osobě, má Nejvyšší soud za to, že uvedená tvrzení představují pouze následnou snahu obviněné zvrátit závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti její svědecké výpovědi. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se soudem odvolacím, který uzavřel, že nic ze spisového materiálu pravdivosti tvrzení obviněné o mstivém motivu dané svědkyně nenasvědčuje (viz bod 27. usnesení odvolacího soudu). Namítla-li dále obviněná, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz jazykovou vybavenost svědkyně V., postačí zde poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bod 27. in fine ), kde k tomuto odvolací soud uvedl, že není rozhodné, zda svědkyně V. neměla komunikační problémy s kontakty v Brazílii a ve Španělsku, když informace o průběhu celé akce obdržela již v České republice.
27. Obviněná dále v rámci podaného dovolání brojí proti hodnocení svědecké výpovědi své sestry H. B., když se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že tato vypovídala účelově v její prospěch. K tomu podle Nejvyššího soudu postačí bez dalšího poukázat na závěry stran hodnocení svědecké výpovědi uvedené svědkyně učiněné výše.
28. Konečně je třeba dodat, že z obsahu spisového materiálu je zjevné, že svědek A. M. vypovídal v hlavním líčení vyhýbavě (viz č. l. 1164–1167) a jeho výpověď se rozcházela s výpověďmi svědkyň H. B. a K. V. např. v tom směru, že tvrdil, že obviněného A. nezná (č. l. 1165), ačkoliv obě svědkyně potvrdily, že se účastnil schůzky s nimi a s obviněným (jakož i s obviněnou, což však svědkyně H. B. popírala). Hodnocení soudu prvního stupně, že se svědek A. M. snažil minimalizovat počet osob, se kterými se během dané trestné činnosti seznámil (srov. bod 16. jeho rozsudku), pročež jeho tvrzením neuvěřil, lze tedy považovat za argumentačně dostačující a opírající se rovněž o další ve věci provedené důkazy.
29. Nejvyšší soud proto uzavírá, že jestliže za dané důkazní situace soud prvního stupně uvěřil svědkyni K. V., jejíž výpověď považoval ve vztahu k obviněné za věrohodnou (oproti výpovědím svědkyně H. B. a A. M., u nichž shledal zjevnou snahu nespojovat obviněnou s danou trestnou činností), je takové posouzení dostatečně argumentačně přesvědčivé a mající oporu v provedeném dokazování. Vlastní hodnocení důkazů prováděné obviněnou v takové situaci představuje pouhou polemiku se skutkovým stavem, jenž byl zjištěn soudem prvního stupně, a kterou se Nejvyšší soud dále již nezabýval.
30. Závěrem lze k námitkám týkajícím se hodnocení důkazů shrnout, že v postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu Nejvyšší soud neshledává žádné náznaky ústavně nepřípustného extrémního nesouladu, popřípadě jakékoliv jiné diskrepance. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se dostatečně přesvědčivě podává, na základě jakých důkazů učinil svá skutková zjištění, kdy dílčí důkazy byly provedeny a následně i hodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněné, kdy odvolací soud – po přezkoumání důkazní situace a navazujících hodnotících úvah soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti, a proto neshledal porušení příslušných ustanovení trestního řádu, především §2 odst. 6, ale i §125 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud je přitom (stejně jako státní zástupce) na základě shora předestřeného přesvědčen, že závěru soudů nižších stupňů o absenci důvodných pochybností stran zjištěného skutkového stavu věci, které by bylo třeba vykládat ve prospěch obviněné, nelze ničeho vytknout. Z tohoto důvodu námitku obviněné spočívající v údajném porušení pravidla in dubio pro reo neshledal jako důvodnou.
31. Nejvyšší soud toliko dodává, že v projednávané věci neshledal ani případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a navazujícím právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Samotný extrémní nesoulad ostatně nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
32. Konečně co se týče námitek obviněné směřujících proti výroku o uloženém trestu, resp. proti související pasáži odůvodnění usnesení odvolacího soudu, je třeba říci, že tyto nespadají pod žádný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. řádu.
33. Nejvyšší soud proto toliko obiter dictum stručně uvádí, že obviněnou zpochybňované tvrzení odvolacího soudu o jakémsi zprostředkovaném prospěchu z trestné činnosti (viz bod 45. jeho usnesení) se nikterak neodrazilo v konkrétní výměře trestu, jenž jí byl uložen pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně (srov. jeho bod 38.). Údajná úvaha soudu prvního stupně o péči o čtvrtého nezletilého potomka obviněné se pak v odůvodnění napadených rozhodnutí nijak neodráží, kdy lze v tomto směru pouze připomenout, že jak soud prvního stupně, tak zvláště soud odvolací (viz bod 46. jeho usnesení, kde tento připomněl článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) braly v úvahu skutečnost, že uložení trestu obviněné se dotkne i jejích nezletilých dětí. Jestliže však s ohledem na povahu a závažnost dané trestné činnosti (tj. drogové trestné činnosti s mezinárodním prvkem) dospěly k závěru, že v případě obviněné pro dosažení účelu trestu nepostačí uložení toliko podmíněného trestu odnětí svobody, nelze tomuto jejich závěru ničeho vytknout. Jako nesprávné je naopak třeba označit tvrzení soudu prvního stupně o potřebě zachování proporcionality ukládaných trestů za tutéž trestnou činnost všem jejím pachatelům. Uvedený argument však zjevně nepředstavoval nosný důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, jak je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jinak respektujícího zásadu přiměřenosti trestu, patrné.
34. Pokud jde o zbývající část argumentace obviněné, jejímž prostřednictvím se tato domáhá právní kvalifikace shora popsaného skutku jako přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, ztotožňuje se Nejvyšší soud se závěrem státního zástupce, že uvedenou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když jejím prostřednictvím obviněná brojí proti právnímu posouzení skutku. Současně je však třeba dodat, že vznesená námitka obviněné není důvodná, neboť jednání obviněné popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze podřadit pod skutkovou podstatu daného přečinu, ale naopak plně odpovídá pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) ve spojení s §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
35. Důvodem je skutečnost, že trestný čin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku představuje z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu tzv. pravý omisivní trestný čin (viz KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . Praha: C. H. Beck, 2012, s. 360.). To znamená, že jej lze spáchat výlučně opomenutím pachatele (tj. vůlí řízeným zdržením se pohybu), nikoliv konáním (tedy vůlí řízeným pohybem), popřípadě opomenutím zvláštní povinnosti konat ve smyslu §112 tr. zákoníku (tzv. nepravý omisivní delikt ). K tomu lze připomenout i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž odkazuje ve svém vyjádření státní zástupce, totiž že právní kvalifikace skutku, jakožto trestného činu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, nepřichází v úvahu tam, kde měl pachatel zároveň nějakou formu aktivní účasti na spáchání trestného činu jiného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 634/2016).
36. Oproti tomu pro pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jakožto obecnou formu trestné součinnosti, je charakteristické, že z hlediska objektivní stránky může mít toliko charakter komisivního , anebo nepravého omisivního jednání (viz KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . Praha: C. H. Beck, 2012, s. 359.). Neméně důležitým pro odlišení pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku od trestného činu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku je i rozdíl co do subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Platí totiž, že pomocník zamýšlí nepřekažením trestného činu poskytnout pomoc ke spáchání trestného činu, zatímco úmysl pachatele trestného činu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku se může omezit jen na to trestný čin nepřekazit (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2012, s. 351.), nikoliv tedy umožnit nebo usnadnit jinému jeho spáchání.
37. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyzdvihnout, že úvaha obviněné o právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku vychází z velké části z vlastní představy obviněné o skutkovém stavu. Ta se přitom odlišuje od toho, jak byl tento zjištěn soudem prvního stupně. Obviněná se prezentuje jako pasivní účastník rozhovoru obviněného T. Ch. A. s osobami svědků V. (ev. B. a M.), kteří byli získáni jako kurýři pro dovoz drogy kokain z Brazílie do Španělska. Jak však uzavřel soud prvního stupně, jednání obviněné nespočívalo pouze v pasivním sledování „verbování“ kurýrů a jejich následné instruktáže. Naopak obviněná v tomto směru aktivně vystupovala, když podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tlumočila nabídku T. Ch. A. shora uvedeným svědkům. Aktivní charakter jejího jednání proto vylučuje aplikaci ustanovení §367 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jak Nejvyšší soud ozřejmil výše, trestný čin nepřekažení trestného činu je z hlediska objektivní stránky pravým (čistým) omisivním trestným činem a lze jej tedy spáchat výlučně opomenutím – vůlí řízeným zdržením se pohybu. S ohledem na aktivitu obviněné nelze mít ani pochyb o tom, že její úmysl nesměřoval k „prostému“ nepřekažení jiného trestného činu, ale k pomoci ke spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právní posouzení jednání obviněné soudy nižších stupňů nelze označit za nesprávné v tom směru, jaký prezentuje obviněná. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, proto v tomto případě nebyl naplněn.
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného usnesení
39. Pokud jde o podnět, který obviněná učinila v rámci svého petitu, tedy aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon napadeného usnesení, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu) však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněné s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněné rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněné shledal dílem nepodřaditelnými pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani pod jakýkoliv jiný dovolací důvod), dílem pak sice odpovídajícími tomuto dovolacímu důvodu, avšak nedůvodnými. Z tohoto důvodu musel dovolání obviněné M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.