ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.881.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 881/2020-1564
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného Ch. M. O. , narozeného XY v XY, Nigerijská federativní republika, státního příslušníka téhož státu, bytem XY, Italská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020, č. j. 11 To 75/2019-1417, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Ch. M. O. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 8. 2019, č. j. 74 T 1/2019-1265, byl obviněný Ch. M. O. (společně s obviněným O. R.) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Označeného trestného činu se přitom obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili následovně:
v blíže nezjištěné době od 12. 6. 2018 do 19. 10. 2018, společně s dosud blíže neztotožněnou spolupachatelkou vystupující pod přezdívkou „B.“, která užívá tel. číslo XY a pobývá s největší pravděpodobností na území Filipínské republiky, a s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli nacházejícími se na území Brazilské federativní republiky a Italské republiky, při srozumění s tím, že jejich úkolem je nelegálně dovézt z Brazilské federativní republiky přes Českou republiku do Italské republiky omamnou látku kokain, kdy jednali s vědomím, že se jedná o látky, u nichž nakládání s nimi je regulováno zákonem a s vědomím, že nemají povolení s těmito látkami zacházet, když současně byli minimálně srozuměni s tím, že jednají v rámci skupiny více osob s vnitřní organizační strukturou působící ve více státech, s rozdělením funkcí a dělbou činností, jejíž činnost je zaměřena na spáchání úmyslného drogového trestného činu, přičemž jim byli i známy jejich role a role dalších dosud neztotožněných osob v rámci dovozu omamné látky kokain do Italské republiky,
když dosud neztotožněná spolupachatelka vystupující pod přezdívkou „B.“ a další dosud blíže neztotožnění spolupachatelé trestnou činnost z území daných států organizovali, „B.“, jednající na základě pokynů od doposud neustanovené osoby či osob, sjednala jako kurýra v Malajsii se nacházejícího obžalovaného O. R., který dle jejích pokynů následně odletěl z Malajsie do Brazilské federativní republiky, zatímco ona mu udělovala další pokyny prostřednictvím multiplatformní aplikace WhatsApp Messenger, dle kterých v rámci svého pobytu dle předchozí dohody převzal od dosud neustanovené osoby omamnou látku kokain v množství 3.937,7 g ukrytou v cestovním zavazadle, s čímž byl srozuměn,
následně obžalovaný dne 15. 10. 2018 dle předem sjednaného plánu odletěl z Brazilské federativní republiky do Prahy v České republice, kdy byl srozuměn s tím, že droga má být dále dopravena do Itálie a měl dle pokynů od „B.“ drogu předat v Hotelu K., na adrese XY, Praha 6, další osobě, jejíž konkrétní totožnost neznal, kdy touto osobou byl obžalovaný Ch. M. O., za což měl dne 19. 10. 2018 od něho dostat finanční odměnu odpovídající částce 2.000 USD, kdy obžalovaný Ch. M. O., který byl v kontaktu buďto s osobou „B.“ anebo s neztotožněnou osobou, se kterou byla v kontaktu „B.“, za účelem převzetí omamné látky kokain ukryté v cestovním zavazadle a předání uvedené finanční odměny, kterou měl v hotovosti při sobě, a následného převozu kokainu do Itálie přicestoval autobusem společnosti FlixBus linkou XY z Padovy v Italské republice s odjezdem dne 18. 10. 2018 ve 21:40 hod a příjezdem do Prahy dne 19. 10. 2018 v 09:25 hod, na základě pokynů od doposud neztotožněné osoby či osob, načež se následně dostavil téhož dne v čase kolem 12:30 hod do pokoje č. XY v Hotelu K. na Praze 6 v úmyslu převzetí kokainu od obžalovaného R., přičemž k převzetí omamné látky a jejímu následnému dovozu do Italské republiky nezávisle na jeho vůli nedošlo, neboť dne 16. 10. 2018 v 18:30 hodin byl obžalovaný O. R. zadržen poté, co přiletěl do Prahy na mezinárodní Letiště Václava Havla v Praze 6 – Ruzyni, Aviatická 1048/12, Terminál 2, linkou XY z Lisabonu, Portugalsko (dálková trasa Rio de Janeiro, Brazílie - Lisabon, Portugalsko - Praha, Česká republika) a zde byl v 19:30 hodin kontrolován pracovníky Celního úřadu Praha-Ruzyně, kdy ve svém cestovním zavazadle - hnědé koženkové cestovní tašce s kostkovaným vzorem, označené jako TAG č. XY, převážel ve dvou bočních stěnách, ve schránce zhotovené z papíru a lepenky v podobě plátu ukryté, dva (2) balíčky s obsahem kokainu v podobě bílé práškovité látky o hmotnosti 1.990,8 g (stopa č. 3) - kokain hydrochlorid s celkovým obsahem 1.586,67 g účinné látky, tj. 79.7% kokainu báze a bílé práškovité látky o hmotnosti 1.946.9 g (stopa č. 4) – kokain hydrochlorid s celkovým obsahem 1.538,05 g účinné látky, tj. 79.0% kokainu báze, celkem tedy 3.937,7 g kokainu hydrochloridu s celkovým obsahem účinné látky kokain báze o hmotnosti 3.124,72 g,
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále soud prvního stupně uložil obviněnému trest vyhoštění, a to na dobu 10 (deseti) let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému i trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku svého rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku pak soud prvního stupně rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to 1 980 gramů a 1 941 gramů omamné látky kokain. V neposlední řadě soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu oba obviněné zprostil obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 1 KZV 185/2018, pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok shora uvedeného (pokračujícího) trestného činu, neboť tento není trestným činem.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 11 To 75/2019-1417, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný Ch. M. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Úvodem tvrdí, že vadami, které vytýká napadenému usnesení, je zatížen i rozsudek soudu prvního stupně, a proto – ačkoliv své dovolání obviněný směřuje proti usnesení odvolacího soudu – navrhuje i jeho zrušení. Co se týče důvodů podaného dovolání, uplatňuje obviněný dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný dále vyslovuje přesvědčení, že vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně předcházela řada poměrně zásadních procesních pochybení soudu prvního stupně, stejně jako soudu odvolacího, když tyto nerespektovaly ustanovení trestního řádu o vedení řízení. Kombinace těchto pochybení pak dle obviněného způsobila značnou deformaci skutkových zjištění, jež byla podkladem napadeného rozsudku a měla značný vliv na výsledek celého řízení. S ohledem na charakter těchto pochybení má obviněný za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s článkem 40 odst. 2 a 3 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen „Úmluva“]. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (zvláště stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) má přitom obviněný za to, že porušení daného základního práva lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Uvedená pochybení nadto dle obviněného nenapravil ani odvolací soud, který se vůbec nevypořádal s námitkami obhajoby ohledně netransparentního postupu soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů.
6. Dle obviněného přitom bylo o jeho vině rozhodnuto toliko na základě nepřímých důkazů, které soud prvního stupně hodnotil značně tendenčně. V řízení šlo v podstatě o dvě základní otázky. Předně zda to byl skutečně obviněný, kdo se v inkriminovanou dobu dostavil do Hotelu K. v Praze a zde se pokusil učinit předmětnou transakci (nákup drog). Druhou zásadní otázkou bylo vypořádání námitek obhajoby ohledně nedostatku subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného. Žádný z provedených důkazů totiž dle mínění obviněného nebyl způsobilý prokázat alespoň nepřímo, že by osoba, která se do hotelu dle výpovědi svědka M. dostavila – a jíž byl podle závěru soudů nižších stupňů obviněný – věděla, že se účastní obchodování s kokainem. Podle obviněného soudy nižších stupňů nevěnovaly posouzení těchto skutkových otázek náležitou péči a nevypořádaly se s námitkami obhajoby ohledně rozporů mezi jednotlivými důkazy, které dle názoru soudu prvního stupně svědčily o zapojení obviněného do onoho nelegálního obchodu. Naznačená pochybení podle obviněného nadto nabyla takové intenzity, že vedla k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
7. V návaznosti na uvedené obviněný rekapituluje jednotlivé provedené důkazy, které dle soudů nižších stupňů měly svědčit o jeho vině. In concreto jde o výpověď svědka M. (policisty provádějícího předstíraný převod), záznam o předstíraném převodu, z něhož (mimo jiné) vyplývá, že obviněný zaklepal na dveře hotelového pokoje č. 1309 dne 19. 10. 2018 ve 12:34 hod., následně vešel a z pokoje odešel ve 12:38 hod., dále skutečnosti týkající se zadržení spoluobviněného O. dne 16. 10. 2018 v 19:30 hod. poté, co přicestoval letecky po trase Rio de Janeiro – Lisabon – Praha a bylo zjištěno, že v jím podaném zavazadle se nacházela bílá sypká látka o hmotnosti 4 272,7 gramu obsahující kokain, výpověď spoluobviněného O., dále fotografickou dokumentaci elektronické komunikace spoluobviněného O. s blíže neustanovenou osobou vystupující pod přezdívkou „B.“, záznam o telekomunikačním provozu dokládající kontakty obviněného po jeho příjezdu do České republiky, protokol o sledování osob a věcí, ze kterého vyplývá, že obviněný opustil dne 19. 10. 2018 v čase 12:38 hod. pokoj č. 1308 v Hotelu K. v Praze, ve 12:40 zašel do bufetu daného hotelu, kde se posadil a u ucha držel několikrát černý mobilní telefon, přičemž téhož dne byl ve 20:00 obviněný zadržen, dále o protokol o zadržení obviněného a protokol o vydání věci obviněným (mimo jiné) peněžní hotovosti ve výši 2 055 EUR.
8. K předestřenému výčtu důkazů obviněný zdůrazňuje, že tyto představují vesměs důkazy nepřímé, kteréžto mohou vést k vydání odsuzujícího rozsudku toliko tehdy, pokud společně tvoří tzv. uzavřený řetězec, který nad důvodnou pochybnost svědčí o tom, že se skutek stal tak, jak je uvedeno v obžalobě. Tato mozaika nepřímých důkazů přitom do sebe může zapadat toliko tehdy, kdyby osobou, o které hovoří svědek M., byl skutečně obviněný, k čemuž se však žádný důkaz dle obviněného nenabízí. V tomto směru obviněný namítá, že se svědkem M. nebyla „pohříchu“ provedena rekognice podle §104b tr. řádu, bez níž zůstaly orgány činné v trestním řízení u domněnek, že způsob, jakým svědek předávající osobu popsal, v hrubých rysech odpovídal obviněnému. Taková konstrukce je podle obviněného zcela nedostatečná.
9. Dále obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů se ani nezabývaly tím, zda bylo v řízení prokázáno, že obviněným byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tj. zda (pokud byl na předstíraném převodu účasten skutečně obviněný) lze bez důvodných pochybností prokázat, že věděl o tom, že předmětem transakce jsou drogy. V tomto ohledu se dle obviněného žádný důkaz nenabízí, avšak přesto soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, vč. jeho subjektivní stránky.
10. V neposlední řadě obviněný konstatuje, že dle jeho přesvědčení soudy nižších stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost rozporům mezi jednotlivými důkazy – to se týká zejména nesouladu mezi časovými údaji uvedenými svědkem a v protokolu o předstíraném převodu, oproti časům zjištěným v elektronické komunikaci spoluobviněného O., jakož i toho, v jakém pokoji mělo ke schůzce dojít. Obviněný je proto toho názoru, že v dané trestní věci nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a který je výsledkem řádného dokazování, nýbrž že tento byl zjištěn na základě libovůle, překračující míru přípustného soudcovského uvážení.
11. Obviněný je ergo přesvědčen, že jeho dovolání je důvodné a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu ve vztahu k jeho osobě zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, a to včetně předcházejícího vadného řízení spočívajícího v rozsudku soudu prvního stupně a dále ve smyslu §265k odst. 2 tr. řádu přikázal posledně jmenovanému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Závěrem svého dovolání pak obviněný podle §265o odst. 1 tr. řádu předsedu senátu Nejvyššího soudu žádá, aby rozhodl o přerušení výkonu trestu, a to do pravomocného rozhodnutí o jeho dovolání, jímž bude nezákonnost odsuzujícího rozsudku postavena najisto.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného státní zástupce nejprve konstatuje, že dovolání je dle jeho názoru přípustné, bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě a oprávněnou osobou a formálně splňuje obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, má státní zástupce za to, že obviněný, ačkoliv odkázal toliko na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mínil uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, byť tak výslovně neučinil. K tomuto závěru dospívá státní zástupce proto, neboť obviněný namítá, že i přes pochybení soudu prvního stupně stran posouzení skutku bylo jeho odvolání zamítnuto.
13. Pokud jde o samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, upozorňuje státní zástupce, že vzhledem k tomu, že obviněný výslovně neuvedl, kterou ze dvou alternativ tohoto dovolacího důvodu uplatňuje, je třeba vyjít z dalšího textu podaného dovolání, v němž obviněný nezmiňuje jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný tak brojí pouze proti právnímu posouzení skutku, resp. namítá neprokázání skutkových okolností trestného činu, který mu je kladen za vinu. Podle státního zástupce však konkrétní dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, když – po pečlivém zhodnocení dosavadního řízení před soudy nižších stupňů – tato fakticky pouze kopíruje odvolací námitky a směřuje výlučně proti dílčím aspektům hodnocení důkazů nalézacím soudem a od nich se odvíjejícím skutkovým zjištěním. Hodnocení důkazů přitom obviněný považuje za nesprávné, a to především v částech týkajících se vyhodnocení důkazů k jeho vědomému podílu na prokazované drogové transakci, jejíž další související okolnosti v zásadě nezpochybňuje. Následně dle státního zástupce obviněný činí vlastní odlišné hodnocení důkazů, a to za pomoci vytrhávání dílčích zjištění z celkových souvislostí. Tyto námitky obviněného se však dle státního zástupce opakují v celém dosavadním průběhu řízení a provedeným dokazováním byly vyvráceny, což se podává z podrobného a přehledného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, doplněného poté o argumentaci odvolacího soudu. Obviněný tak nabízí jen jinou verzi hodnocení provedených důkazů, a to za pomoci argumentace nevyloučení teoreticky jiných (jakkoliv v praxi nepravděpodobných) průběhů skutkového děje. Provedené dokazování však státní zástupce hodnotí jako zcela řádné a odpovídající příslušným ustanovením trestního řádu, a to ve vztahu k oběma spoluobviněným, včetně jejich vědomých podílů na trestné činnosti. S důkazními a skutkovými odvolacími námitkami se pak podle státního zástupce podrobně vypořádal i odvolací soud, přičemž oba soudy nižších stupňů pak dospěly na základě shodného hodnocení více na sebe navazujících důkazů ve vzájemných souvislostech ke skutkovým závěrům vymezeným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to v míře nezbytné pro rozhodnutí o vině, tedy bez důvodných pochybností.
14. Státní zástupce dále připomíná, že s odkazem na obviněným uplatněný dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, přičemž mimo daný dovolací důvod jsou i takové námitky, které představují pouze polemiku se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení či provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). V posuzované věci pak dle státního zástupce nelze shledat ani případ tzv. extrémního nesouladu , nadto obviněný ani výslovně žádný přímý rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neuvádí a neoznačuje ani žádný zásadní důkaz, jenž by zůstal opomenut. Sama skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby – jsou-li důvodné – neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
15. Nad rámec výše uvedeného pak státní zástupce k námitkám obviněného doplňuje, že soud prvního stupně velmi podrobně hodnotil i obviněným označené důkazy z hlediska jejich důkazního přínosu k jednotlivým prokazovaným skutečnostem (viz bod 34. jeho rozsudku; konkrétněji ve vztahu k osobě obviněného pak body 56. až 62. a 66. až 67. rozsudku soudu prvního stupně). Na úvahy soudu prvního stupně přitom státní zástupce – jako na zcela správné a vyčerpávající – plně odkazuje. Odvolací soud pak tytéž námitky, jako uplatňuje obviněný i nyní v podaném dovolání, zvažoval v bodech 30 až 35 svého usnesení a zcela logicky se s nimi vypořádal. Poukazy obviněného na jiné číslo hotelového pokoje uvedené v protokolaci o jeho sledování (1308 místo 1309) státní zástupce označuje za upínání se ke zjevné písařské chybě. Fakt, že to byl právě obviněný, s nímž se v rozhodné době v pokoji č. 1309 v hotelu K. sešel policista, jenž měl provést předstíraný převoz, se zřetelně podává z řady důkazů, na něž státní zástupce poukazuje. Za této situace pak dle názoru státního zástupce bylo namítané provádění rekognice k znovupoznání osoby, která se s policistou provádějícím předstíraný převod sešla, opravdu nadbytečné. Porovnají-li se všechny objektivně zjištěné okolnosti průběhu skutkového děje (vč. telefonické komunikace obou spoluobviněných), lze bez jakýchkoliv pochybností dle státního zástupce učinit závěr o srozumění obviněného s tím, že předmětem transakce, na níž má být účasten, je výplata finanční hotovosti za dovoz a předání zboží – drogy – přičemž s ohledem na velikost zásilky a výši hotovosti půjde o velké množství tvrdé drogy, kterou má dále vyvézt do zahraničí. Jiný skutkový závěr lze podle státního zástupce označit za absurdní a provedeným dokazování vyvrácený. Konečně pokud jde o časové disproporce ohledně setkání obviněného s policistou, připomíná státní zástupce, že s těmito se již vypořádal odvolací soud v bodu 31. svého usnesení.
16. Na základě shora uvedeného tak státní zástupce uzavírá, že dovolání obviněného nenaplňuje ani jím formálně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani fakticky uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Z tohoto důvodu proto navrhuje, aby podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
17. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
19. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
20. Obviněný v dovolání výslovně uplatňuje pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak přitom správně podotýká státní zástupce, fakticky lze v dovolání obviněného vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se lze zásadně v dovolacím řízení domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
22. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
23. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
24. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu. Obviněný totiž veškerou svoji dovolací argumentaci staví na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, přičemž taková námitka (jak Nejvyšší soud vysvětlil výše) neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu [o případ uvedený v §265b odst. 2 tr. řádu v projednávané trestní věci zjevně nejde]. Rovněž námitky obviněného směřující proti údajnému porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud nemohl akceptovat, když k obviněným namítanému nesprávnému procesnímu postupu, jenž by mohl mít za následek deformaci skutkových zjištění, v průběhu řízení před soudy nižších stupňů zjevně nedošlo (jak Nejvyšší soud vysvětlí níže). Co se týče jednotlivých dovolacích námitek obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – následující:
26. Obviněný svoji argumentaci směřuje proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně (včetně aprobace takového hodnocení soudem odvolacím) co do otázek, zda to byl skutečně obviněný, kdo se dostavil dne 19. 10. 2018 v čase kolem 12:30 hod. do pokoje č. 1309 v Hotelu K. v Praze 6 v úmyslu převzetí kokainu od obžalovaného R. a pakliže tomu tak bylo, zda na jeho straně bylo dáno zavinění ve vztahu k takovému jednání v nezbytné formě. Obviněný tak v podstatě uplatňuje námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, byť ji takto explicitně neoznačuje.
27. Ani jedna ze shora uvedených námitek obviněného přitom v projednávané trestní věci nezaznívá poprvé. Právě naopak, naznačenými skutkovými otázkami týkajícími se totožnosti osoby, s nímž se policista provádějící předstíraný převod sešel a skutečnosti, zda obviněný věděl, že svým jednáním může porušit, resp. ohrozit předmětný chráněný zájem a zda takové ohrožení chtěl způsobit, se již podrobně zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.
28. K otázce identity osoby, která se předmětného dne sešla v Hotelu K. v Praze 6 s policistou provádějícím předstíraný převod lze poukázat na body 5. a 55. až 61. rozsudku soudu prvního stupně. Z prvého z uvedených se přitom podává výpověď svědka J. M. [pozn. šlo o policistu provádějícího předstíraný převod ve smyslu §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu], který osobu, jež vešla dne 19. 10. 2018 „po půl jedné“ do pokoje č. 1309 v Hotelu K., popsal jako muže, „věk cca 35 až 40 let, měřil cca 190 cm, byl afrického vzhledu, černé vlasy, šedou mikinu s kapucí, pod mikinou měl bílé triko, měl světlé, bílé nebo krémové kalhoty, s sebou měl hnědý cestovní kufr s vysunovacím madlem (…) [t]elefon, kterým volal, byl černý a byl tlačítkový. Ten, který současně držel v ruce, tak byl dotykový a na zadní stěně byla britská vlajka.“ Nelze přitom přehlédnout skutečnost, že další okolnosti setkání popsal svědek M. shodně jako samotný obviněný (viz body 3. a 5. rozsudku soudu prvního stupně a také bod 32. usnesení soudu odvolacího).
29. Navíc jak připomenul soud prvního stupně, právě svědkem M. zmíněné dva mobilní telefony (zvláště pak telefon s charakteristickým motivem v podobě britské vlajky na jeho zadním krytu) byly u obviněného následně zajištěny [viz bod 56. rozsudku soudu prvního stupně]. Dále nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný byl zadržen rovněž v typově shodném oblečení, jaké popisoval svědek M. (jak připomenul v bodu 33. svého usnesení odvolací soud). Zásadní poznatky k totožnosti dané osoby pak přináší i protokol o sledování osob a věcí (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně), z něhož tento zjistil, že dne 19. 10. 2018 bylo provedeno příslušníky Generálního ředitelství cel sledování osoby, která ve 12:38 hod. opustila pokoj č. 1308 v Hotelu K. v Praze, ve 12:40 hod. zašla do bufetu naproti recepci, kde se posadila a u ucha držela několikrát černý mobilní telefon. Následně byla tato osoba příslušníky Generálního ředitelství cel sledována i poté, co prostory daného hotelu opustila, a to až do okamžiku, kdy byla téhož dne ve 20:00 hod. zadržena a identifikována jako obviněný (viz body 12. a 13. rozsudku soudu prvního stupně). Již tyto, zcela přesvědčivé poznatky ohledně identity osoby, s níž se svědek J. M. setkal, následně soud prvního stupně zasadil do kontextu skutečností vyplynuvších ze znaleckého zkoumání telefonu NOKIA vydaného obviněným, z něhož vyplynulo, že obviněný opakovaně, a v souladu s časy uváděnými svědkem M. a vyplývajícími z protokolu o sledování osob a věcí, telefonoval, a to na jediné italské telefonní číslo XY) [srov. bod 58. rozsudku soudu prvního stupně].
30. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné dodat, že námitka obviněného stran odlišného označení čísla pokoje byla již vypořádána odvolacím soudem (viz bod 34. jeho usnesení) a Nejvyšší soud se s jeho závěrem o zjevně nesprávném číselném označení pokoje v protokolu o sledování osoba a věcí ztotožňuje. Obdobně výhrada obviněného stran údajného rozporu v časových údajích obsažených v zajištěné elektronické komunikaci obviněného O. a uvedených svědkem M., či v rámci protokolu o sledování osob a věcí, byla zcela věcně a argumentačně přesvědčivě vypořádána odvolacím soudem (viz podrobné odůvodnění v bodu 31. jeho usnesení), na niž Nejvyšší soud bez dalšího odkazuje. Konečně nelze přisvědčit ani výhradě obviněného, že ve věci nebyla provedena rekognice podle §104b odst. 1 tr. řádu, neboť jak správně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, tento identifikační procesní úkon byl za dané situace zcela nadbytečný. Jestliže byl totiž obviněný příslušníky Generálního ředitelství cel sledován od okamžiku opuštění hotelového pokoje až do svého zadržení, platí, že stran určení jeho totožnosti nepanovaly žádné pochybnosti a nebyly tak zásadně splněny podmínky pro postup podle §104b odst. 1 tr. řádu.
31. Nejenže tedy v tomto směru nepanují žádné dílčí pochybnosti ohledně místa, kde mělo dojít k nerealizovanému předstíranému převodu kokainu, jakož i času, kdy se tak mělo stát, ale zároveň je třeba odmítnout námitku obviněného, že jeho souvisejícím výhradám stran skutkových zjištění se soudy nižších stupňů nijak nevěnovaly. Opak je totiž pravdou. Lze proto uzavřít, že závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo se dne 19. 10. 2018 dostavil v čase kolem 12:30 hod do pokoje č. 1309 v Hotelu K. v Praze 6, se zcela jednoznačně podává z provedeného dokazování, přičemž v samotném hodnocení ve věci provedených důkazů Nejvyšší soud nezjistil žádné diskrepance. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud plně shoduje i se závěry přezkumné činnosti odvolacího soudu (srov. bod 30. jeho usnesení).
32. Co se týče otázky vědomosti obviněného o tom, že se podílí na obchodu s kokainem, pak platí, že na základě shora připomenutých důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný musel být srozuměn s tím, že do České republiky přicestoval z Italské republiky právě za účelem převzetí drogy.
33. K tomu je třeba říci, že co se týče vědomosti obviněného o tom, že se podílí na obchodu s drogami, přičemž byl přinejmenším smířen s tím, že půjde o omamnou látku kokain, tak její existenci soud prvního stupně dovodil z řady nepřímých důkazů. Jednak ze samotného způsobu komunikace, když obviněný byl v kontaktu s osobou, která mu předávala informace, které předtím spoluobviněný O. předával osobě označené jako „B.“ (označené hotelu, číslo pokoje, fotografie zavazadla), a nebyl v přímém kontaktu s osobou, s níž se měl setkat (srov. bod 62. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze však odhlédnout ani od skutečnosti, že osoba „B.“ spoluobviněnému O. k jeho dotazu, zda přijede stejný člověk jako minule, sdělila, že „neví, protože černoši v Itálii se tam navzájem znají“ (srov. bod 47. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný je přitom osobou tmavé pleti, z Italské republiky do České republiky přicestoval dne 19. 10. 2018, ještě téhož dne se do ní chtěl vrátit (viz body 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně) a dlouhodobě se v ní dle svých slov i zdržuje [viz bod 3. in fine rozsudku soudu prvního stupně].
34. Je přitom obecně známé, že existenci skutečností naplňujících subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu lze – co do přímých důkazů – prokázat prakticky pouze na základě doznání obviněného (jež však nelze hodnotit izolovaně – viz §2 odst. 5 tr. řádu). Významu stran daných skutečností proto nabývají důkazy nepřímé a dodržení striktních procesních zásad práce s těmito [KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . Praha: C. H. Beck. 2012, s. 287.; srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06]. Dle hodnocení Nejvyššího soudu přitom lze na základě shora naznačených nepřímých důkazů nade vši důvodnou pochybnost dospět k závěru o vědomosti obviněného o tom, že se podílí na obchodu s drogami, přičemž byl přinejmenším smířen s tím, že půjde o omamnou látku kokain (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně; k uvedenému srov. také argumentaci předestřenou v bodu 32. usnesení odvolacího soudu).
35. Konečně obviněný namítá, že shora vzpomenuté důkazy představují toliko důkazy nepřímé. K této námitce považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že teorie trestního práva, jakož i rozhodovací praxe, připouští pro účely uznání viny jak důkazy přímé i nepřímé. Přímé důkazy jsou takové, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco důkazy nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní, popř. tyto slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný ve vztahu k vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Současně platí, že nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k důkazům přímým a priori podřadné. I na jejich základu je možné prokázat vinu, stejně jako důkazy přímými (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.).
36. Platí však, že nepřímé důkazy musí tvořit vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec, který jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky tedy soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T. a kol. Trestní právo procesní . Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 342-345; nebo obdobně ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní . Praha: C.H. Beck, 2013. s. 360) [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.; viz také nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, bod 20.].
37. Promítne-li Nejvyšší soud shora uvedené judikaturní závěry do poměrů projednávané trestní věci, pak je třeba uzavřít, že řada ve věci provedených – byť nepřímých – důkazů tvoří navzájem ucelený řetězec, jehož jednotlivé články tvoří vzájemně souladné, související závěry, přičemž je okruh zjištěných důkazů zcela zavřen a bez důvodných pochybností tak vede k závěru o vině obviněného shora popsaným trestným činem, čímž je současně vyloučen závěr jiný (tj. jiný závěr, než že účelem návštěvy obviněného v předmětném hotelovém pokoji bylo převzetí omamné látky kokain ukryté v cestovním zavazadle a předání uvedené finanční hotovosti, kterou měl při sobě, a následný převozu kokainu do Italské republiky).
38. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů k závěru o vině obviněného, o němž nepanují ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu žádné důvodné pochybnosti, dospěly procesně bezvadným postupem, přičemž své hodnotící úvahy, jež se nijak nevymykají požadavkům plynoucím z §2 odst. 6 tr. řádu, zcela pečlivě, logicky a přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí (a tedy v souladu s požadavky §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu). Takovým řádným postupem soudů nižších stupňů pak zákonitě nemohlo být dotčeno ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces.
V.
K návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí
39. Obviněný učinil v rámci svého mimořádného opravného prostředku podnět k přerušení výkonu napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. K tomuto návrhu obviněného Nejvyšší soud připomíná, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu) však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela toliko v úvahu, pokud by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu neshledal, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného Ch. M. O. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Rovněž námitky obviněného, jejichž prostřednictvím tento tvrdil údajné porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny a článku 6 Úmluvy Nejvyšší soud nepřijal, neboť žádný exces, jímž by soudy nižších stupňů zasáhly do vzpomenutého základního práva obviněného, v jejich postupu neshledal. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Tomáš Durdík v. r.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. v. r.
Za správnost vyhotovení:
Marcela Oslzlová