ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.24.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 24/2020-4514
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 stížnost obviněného N. V. M. , nar. XY v XY, bytem XY, občana Vietnamské socialistické republiky, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 11 To 47/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného N. V. M. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání dne 12. 10. 2020 napadeným usnesením mimo jiné tak, že obviněný N. V. M. se podle §72 odst. 1, odst. 3 tr. ř. ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. ř. u něj i nadále trvají.
Proti tomuto usnesení podal obviněný N. V. M. prostřednictvím svého obhájce včas stížnost. Tuto stížnost následně odůvodnil tak, že Vrchní soud v Praze při vazebním zasedání nepostupoval v souladu s trestním řádem, když pro ponechání obviněného N. V. M. ve vazbě nebyly splněny zákonné důvody. Vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení dovozuje zejména z výše trestní sazby, kterou je obviněný N. V. M. ohrožen. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže být jediným rozhodujícím kritériem při rozhodování o vazbě. Závěr Vrchního soudu v Praze ohledně viny obviněného N. V. M. a s tím souvisejícího trestu je zcela předčasný a soudem uvedené skutečnosti nenaplňují zákonný důvod pro jeho ponechání ve vazbě. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 56 T 6/2019, bylo sice rozhodnuto o jeho vině, avšak toto rozhodnutí nenabylo doposud právní moci, tudíž je obviněný N. V. M. stále osobou netrestanou a pro projednávanou věc je nutné dodržovat zásadu presumpce neviny. V napadeném usnesení rovněž absentují důvody, které by ozřejmily opodstatněnou obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Obviněný N. V. M. má k České republice silné osobní a rodinné vazby, když zde již několik let žije a získal povolení k trvalému pobytu, přičemž žije s manželkou a dcerou. Hrozba útěku do Vietnamu je nereálná i s ohledem na stávající situaci, kdy prakticky nelze opustit území České republiky, neboť Vietnamská socialistická republika osoby z České republiky nepřijímá.
3. K vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. stěžovatel namítl, že od počátku trestního řízení předkládal nabídky pro jeho zaměstnání, avšak soudy tuto okolnost při svém rozhodování vůbec nevzaly v potaz. Odůvodnění existence vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř. považuje za zcela nedostačující, a tím pádem i za nepřezkoumatelné.
4. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud stížností napadené usnesení zrušil a propustil jej na svobodu, případně aby bylo rozhodnuto, že se vazba nahrazuje některým z institutů podle §73 odst. 1 písm. c), příp. písm. d) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s ustanovením §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného N. V. M. není důvodná.
6. Pokud jde o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého spisového materiálu konstatuje, že v trestní věci obviněného N. V. M. byla dodržena jak zákonná ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby podle §72 odst. 1 a odst. 3 tr. ř., tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby podle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s §72a odst. 2 tr. ř.
7. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby. Trestní stíhání obviněného N. V. M. je vedeno vazebně, když k jeho vzetí do vazby došlo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2018, sp. zn. 0 Nt 21063/2018. Od této doby soudy opakovaně v zákonných lhůtách rozhodovaly o ponechání obviněného N. V. M. ve vazbě s tím, že u něj nadále shledávaly trvání důvodů vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř.
8. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný N. V. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 56 T 6/2019, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímto rozsudkem bylo odsouzeno ještě dalších jedenáct obviněných, přičemž rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním a věc se tak nyní nachází ve stádiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze.
9. Po prostudování spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvodnost útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř. v této konkrétní věci není založena pouze na výši trestní sazby, kterou je obviněný N. V. M. ohrožen. Obviněný N. V. M. je totiž stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost, která vykazuje prvky organizovanosti a soustavnosti. Důvodnost podezření z této trestné činnosti není ani v současné době vyvrácena a je založena na podané obžalobě a konkrétních důkazních prostředcích, které byly provedeny v hlavním líčení. V návaznosti na existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rovněž upozorňuje na skutečnost, že obviněný N. V. M. má sice vazby na Českou republiku spočívající v rodinném zázemí, avšak rodinné zázemí má rovněž i ve Vietnamu, přičemž v průběhu řízení byly zjištěny i jeho vazby na Polsko (bod 16. napadeného usnesení).
10. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že s výše uvedeným závěrem Vrchního soudu v Praze o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. se v zásadě ztotožňuje. V souvislosti s tím Nejvyšší soud poukazuje i na řadu rozhodnutí, v nichž Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003). V daném případě byl obviněnému N. V. M. v době rozhodování o ponechání ve vazbě nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, tudíž i výše trestu uloženého nepravomocným rozsudkem odůvodňuje zesílenou obavu z útěku, resp. skrývání se před trestním stíháním či výkonem trestu.
11. Byl-li obviněnému N. V. M., byť nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny se povaha omezení osobní svobody mění, když se již nejedná o vazbu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak také plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikaturních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
12. Podle názoru Nejvyššího soudu odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi, jakými je závažnost páchané trestné činnosti a způsob jejího páchání, významně zesiluje obavu, že obviněný N. V. M. v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, resp. uloženému trestu. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze o existenci daného vazebního důvodu, za situace, kdy shora uložený trest odnětí svobody lze ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu považovat za „vysoký trest“.
13. Ve vztahu k závěru Vrchního soudu v Praze o trvání vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že se i s tímto, byť stručně odůvodněným, závěrem v zásadě ztotožňuje. Z napadeného usnesení se podává, že obviněný N. V. M. od března 2018, kdy přerušil podnikatelskou činnost, nebyl oficiálně zaměstnán a byl bez legálního zdroje příjmu, přičemž tato doba odpovídá i době páchání předmětné trestné činnosti. S ohledem na rozsah, dobu a způsob páchání trestné činnosti jsou zde okolnosti dostatečně odůvodňující obavu předpokládanou v §67 písm. c) tr. ř.
14. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval též možností nahrazení vazby jinými opatřeními (srov. bod 20. usnesení). V předmětné trestní věci i podle názoru Nejvyššího soudu nejsou splněny zákonné podmínky pro nahrazení tzv. vazby útěkové a předstižné navrhovaným opatřením, a to především s ohledem na charakter a společenskou škodlivost trestné činnosti, pro kterou je obviněný N. V. M. stíhán, a rovněž s ohledem na hrozbu vysokého trestu.
15. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného N. V. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 11 To 47/2020, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu