ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1911.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1911/2019-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobců A) J. L. , narozeného XY, bytem XY, a B) V. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Andreou Večeřovou, advokátkou se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Havlíčkové Brodě pod sp. zn. 8 C 74/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2018, č. j. 24 Co 142/2018-518, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Gabriely Kaprálkové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkové Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 8 C 74/2014-474, zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí (specifikovaných a označených č. 1 až 16, č. 18 až 40 a č. 24 až 65 ve výroku I. rozsudku) z exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Pavlou Fučíkovou, Exekutorský úřad Ostrava, pod sp. zn. 024 EX 3774/13 a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 24 Co 142/2018-518, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporné věci byly zahrnuty do soupisu movitých věcí soudní exekutorky pro účely exekučního řízení pod sp. zn. 024 EX 3774/13, takže se žalobci, tvrdící, že věci nabyli darováním a koupí, obrátili s tzv. vylučovací žalobou na soud, kde uspěli vyloučením toliko v případě vyloučení dvou od prodávajícího R. A. zakoupených movitých věcí (původně označených položkami č. 17 a 41). K darovací smlouvě ze dne 13. 10. 2009, mající prokazovat převod zbývajících věcí a uzavřené mezi obdarovanými žalobci a dárci P. a R. L., soudy obou stupňů z provedeného dokazování po právní stránce shodně uzavřely, že uvedenou smlouvou, kterou „je třeba pokládat za vzniklou“, účastníky smlouvy skutečně podepsanou a nikoliv antidatovanou, smluvní strany sledovaly záměr zkrátit práva věřitelů dárců (povinných manželů P. a R. L.), resp. věřitelů společnosti L., jejímž jediným společníkem a jednatelem je P. L. Existenci takového úmyslu odvolací soud (a soud prvního stupně) dovozoval ze skutečnosti, že dárci měli ke dni uzavření darovací smlouvy „měli přinejmenším závazek z blankosměnek“ (vystavených 7. 5. 2008), přičemž mezi dárci a obdarovanými žalobci byl „velmi blízký vztah“. Uvedená darovací smlouva je proto od počátku neplatná podle §39 ve spojení s §628 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobci pak nemohli vlastnické právo ke sporným movitým věcem rovněž vydržet (§134 odst. 1 obč. zák.) pro nedostatek dobré víry, kterou „důvod absolutní neplatnosti darovací smlouvy“ vylučuje (§130 odst. 1 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vymezili tak, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva (viz dále v následujícím odstavci), při jejichž řešení se odvolací soud (a soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to a) „zda je pro platnost darovací smlouvy nezbytná existence rozumného důvodu darování a jaká jsou kritéria rozumnosti“ , jakož i ustálené judikatuře dovolacího soudu odporující (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3776/2008) otázky procesního práva, b) zda může žalovaný po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve svém odvolání proti dalšímu rozsudku soudu prvního stupně uplatňovat nové důkazy, jimiž zpochybňuje věrohodnost již provedených důkazů , nadto důkaz (smlouvu o zřízení zástavního práva a věcného břemene) veřejně přístupný po celou dobu řízení v katastru nemovitostí. Přípustnost dovolání žalobci dovozovali také z důvodu porušení jejich základních lidských práv, zejména práva na spravedlivý proces [poukázali k tomu na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016 (N 251/83 SbNU 903), sp. zn. I. ÚS 3507/16], neboť skutková zjištění („s prvky libovůle“) i právní závěry jsou mylné v důsledku nesprávného procesního postupu soudů a „jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním“.
Rozhodné otázky hmotného práva dovolatelé spatřovali v tom, c) zda není třeba pro závěr o úmyslu dárců „řádně zkoumat objektivní možnost uspokojení věřitele z jiného majetku dlužníka“, zda je pro uvedený závěr o úmyslu dárců „relevantní skutečnost, (…) že se obdarovaným nezdařil důkaz“ ohledně absence jejich úmyslu poškodit věřitele „obdarovaných“, a to za situace, kdy žalovaný nic v tomto směru netvrdil ani neprokazoval a kdy z dokazování nevyplynulo, že „ke dni uzavření darovací smlouvy měli povinní velké množství úvěrů“ . Řešení takto (nesourodě) formulovaných otázek dovolatelé kladli do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3337/2012. V převážné části dovolání (v čl. V. až XXII.) obsáhle vylíčili průběh řízení před soudy obou stupňů (odvolací soud v řízení vydal dvě kasační rozhodnutí) a navrhli dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek odvolacího soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rovněž aby odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do doby rozhodnutí o dovolání.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, jehož závěry jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015, či rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání žalobců rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky (§90 ve spojení s §267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Na úkor srozumitelnosti komplikovaná formulace „otázek hmotného práva“ (ad c/), představující podle názoru dovolatelů odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve svých důsledcích směřuje k hodnocení jednotlivých důkazů, k (ne)plnění důkazního břemene a ke zpochybnění skutkového stavu věci, z něhož soudy obou stupňů vycházely; toliko na takto vyjádřených námitkách zvolenou přípustnost dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). S tím logicky souvisí (a nedostatek vymezené přípustnosti dovolání jenom násobí) zjištění, že dovolateli odkazovaná judikatura dovolacího soudu se problematiky průkaznosti vlastnického práva žalobců ke sporným věcem a neplatností jejich nabývacího titulu netýká, oproti vylučovací žalobě je založena na odlišném skutkovém základě a její právní závěry na posuzovaný případ proto nedopadají. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se vypořádává s otázkou aplikace §39 obč. zák. i pro obchodněprávní vztahy a s problematikou prokázání shodného úmyslu obou smluvních stran jakožto nezbytného předpokladu pro úspěšné uplatnění odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu §42a obč. zák. Závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, je - obdobně - řešení otázky odporovatelnosti právnímu úkonu se zdůrazněním rozhodného stavu, jaký tu existoval v době, kdy dlužník právní úkon učinil, a povahy nemovité věci, která byla předmětem odporovaného právního úkonu. Předpoklady odpůrčí žaloby (nikoli žaloby excindační) se v širších souvislostech zabývá i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3337/2012, jehož závěry nejsou pro posuzovanou věc případné a dovolání žalobců si ostatně ani nečiní ambice právní propojenost uvedené judikatury s posuzovaným případem blíže objasnit.
Řešil-li odvolací soud v napadeném rozsudku otázku neplatnosti právního úkonu (darovací smlouvy), příčícího se obsahem nebo účelem dobrým mravům (§39 obč. zák.), pak je zřejmé, že „(ne)existence rozumného důvodu darování“ představuje toliko podpůrnou argumentaci odvolacího soudu ve vztahu ke konkrétním okolnostem uzavření darovací smlouvy a k nalezenému důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu (ten je postaven na úmyslu smluvních stran zkrátit darovací smlouvou práva věřitelů povinných); „kritéria rozumnosti“ darování proto nemohou být otázkou, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí (ve smyslu §237 o. s. ř.).
Protože většinová argumentace dovolatelů směřovala do oblasti nalezení skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů (např. ke zjišťování možnosti uspokojení věřitele dárců z jejich jiného majetku), je třeba (opakovaně) zdůraznit, že prostřednictvím těchto námitek nelze přípustnost dovolání vymezit; současně dovolací soud v rozhodování odvolacího soudu neshledal prvky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19).
V neposlední řadě tvrzení dovolatelů ohledně nepřípustnosti „nového“ důkazu po předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu má povahu námitky, že řízení bylo postiženo vadou (žalobci odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3776/2008, se předestřenou námitkou v tomto ohledu a pouze marginálně zaobírá), k níž by bylo možné přihlédnout toliko za předpokladu přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z nadepsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců bez nařízení jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu (§243 o. s. ř.) důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§343f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu