ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2139.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2139/2019-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně L. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalované CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 202/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2018, č. j. 8 Co 253/2018-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 23 C 202/2015-27, vyloučil bytovou jednotku č. XY v domě č. p. XY na pozemku parc. XY se spoluvlastnickým podílem o velikosti 7681/251376 na společných částech domu a pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro katastrální území a obec XY (dále „nemovitost“, „bytová jednotka“ či „byt“), z exekuce „zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech“ vedené soudním exekutorem JUDr. Robertem Pazákem, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 59 EX 556/05 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2/ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále rovněž „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Co 253/2018-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala vlastníkem bytové jednotky z titulu darovací smlouvy uzavřené dne 30. 11. 2011 s dárkyní J. M., manželkou povinného J. M., s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 6. 12. 2011. Manželka povinného nemovitost nabyla do výlučného vlastnictví smlouvou o převodu bytové jednotky s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 5. 5. 2011 poté, co bylo rozhodnutím soudu podle §148a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“), zrušeno ke dni 3. 5. 1995 její bezpodílové spoluvlastnictví s povinným. Vymáhaný závazek vznikl povinnému z titulu úvěrové smlouvy uzavřené dne 4. 3. 1992 s Českou spořitelnou, a. s. (právní předchůdkyní žalované), tj. za trvání manželství povinného aj. M. Exekuce na majetek povinného J. M. byla nařízena usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 8. 2005, č. j. 17 Nc 5196/2005, podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2000, č. j. 26 Cm 869/97-28, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, č. j. 6 Cmo 459/2001-60. Pověřený soudní exekutor následně dne 11. 6. 2012 vydal pod č. j. 59 EX 556/05-96 exekuční příkaz, jímž zřídil k bytové jednotce exekutorské zástavní právo a současně „se dovolal“ neplatnosti převodu vlastnického práva mezi manželkou povinného a žalobkyní s odůvodněním, že bytová jednotka byla uvedeným darováním „vyvedena“ ze společného jmění povinného a jeho manželky, čímž byl porušen zákaz nakládat s majetkem podle §44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“).
3/ Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vymezila tak, že rozsudek odvolacího soudu „ závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud posoudil z části v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, z části pak šlo o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny “. K prvně předestřené otázce „právního režimu převodu bytové jednotky na manželku povinného“ v souvislosti s „podmínkami postižení nemovitosti“ dovolatelka podotkla, že bytovou jednotku nabyla manželka povinného převodem podle §23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o vlastnictví bytů“), byl-li režim převodu podmíněn v případě manželů „především“ jejich společným členstvím v družstvu. Odvolací soud se uvedenou problematikou nezabýval a v konečném důsledku se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve znění jeho rozsudku ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněného pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů, a to před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§262a odst. 2, §267 odst. 1 o. s. ř., §143a odst. 4 obč. zák.). V souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2925/2009, žalovaná dále namítala, že na posuzovaný případ mělo být aplikováno ustanovení §143a obč. zák. (ve znění účinném od 1. 8. 1998), neboť vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před zrušením bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“). Otázku dovolacím soudem dosud uspokojivě nevyřešenou žalovaná formulovala způsobem, „ zda nebýt zrušení BSM by došlo k nabytí bytové jednotky při převodu ve smyslu ust. §23 zákona č. 72/1994 Sb. do BSM (resp. nyní do SJM) povinného a jeho manželky, nikoli do výlučného vlastnictví manželky povinného “. Dovolatelka rovněž namítala, že nebyla soudem poučena o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle §118a o. s. ř. (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 2114/2017), a dovolávala se nesprávného posouzení účinků tzv. generálního inhibitoria (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 4116/2013), jakož i chybného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS 3628/12, a nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07 /N 133/53 SbNU 669/). Navrhla z oznámených důvodů, aby dovolací soudu zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4/ Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (§90 ve spojení s §267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
7/ Otázku „právního režimu převodu bytové jednotky na manželku povinného podle zákona o vlastnictví bytů“ dovolatelka vymezuje nepříliš jednoznačně, a to ve vztahu ke zjištění soudů obou stupňů, že manželka povinného nabyla v květnu 2011 (5. 5. 2011) výlučné vlastnictví k nemovitosti poté, co bylo zrušeno její BSM s povinným (po právní moci dne 3. 5. 1995 rozsudku Okresního soudu v Chomutově z téhož dne, č. j. 10 C 36/95-7); z tohoto titulu mohla bytovou jednotku darovat žalobkyni. Z obsahu dovolání je zřejmé, že se manželka povinného dovolává závěru, podle něhož se ke zrušení BSM nepřihlédne, pročež bytová jednotka mohla připadnout toliko do společného jmění povinného a jeho manželky. Tvrdí-li zároveň, že podmínkou pro převod bytové jednotky bylo především společné členství manželů v družstvu, jde jednak o tvrzení nepřesné (převod bytové jednotky podle zákona o vlastnictví bytů není takto výlučně podmíněn), jednak založené na novém (v předchozím řízení) neohlášeném tvrzení. V průběhu řízení před soudy obou stupňů dovolatelka (ale rovněž ani další účastníci řízení) neuvedla nic konkrétního k charakteru bytu, tj. že by mělo jít o byt družstevní, je-li nutno podotknout, že i podle zákona o vlastnictví bytů mohla manžel(ka) nabýt družstevní bytovou jednotku do svého výlučného vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003, uveřejněný pod číslem 50/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z obsahu vyjádření žalované k vylučovací žalobě ze dne 11. 12. 2017, z protokolu o ústním jednání soudu prvního stupně konaném dne 20. 3. 2018, z odvolání žalované ze dne 13. 4. 2018 ve znění doplnění odvolání ze dne 27. 4. 2018 a z protokolů o ústních jednáních odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2018 a ze dne 19. 12. 2018, dovolatelka se k povaze sporného bytu, k případnému členství manželů v bytovém družstvu a k okolnostem převodu bytu do vlastnictví žalobkyně nevyjadřovala (vyjma jedné podmiňovací věty v odvolání, kde se zmiňuje toliko o převodu bytové jednotky do SJM, neboť manželé „v předmětném bytě v době rozhodné žili“) a poprvé tak učinila – opět kondicionálem – až v dovolání („…zda, nebýt zrušení BSM, by došlo k nabytí bytové jednotky“ do společného jmění povinného a jeho manželky, „a to buď z důvodu společného členství v družstvu, případně z důvodu obecného pravidla §143 zákona č. 40/1964 Sb.“).
8/ V uvedených souvislostech nemůže být znamenaná otázka v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, protože nejen žalovanou označený rozsudek ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale rovněž na něj navazující a judikaturní větu aprobující následná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vychází z odlišného skutkového stavu věci (žalobkyní či žalobcem ve sporu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí /exekuce/ zde byl/a/ přímo manžel/ka/ či bývalý/-lá/ manžel/ka/ povinného, nikoli třetí osoba, a předmětem sporu byl majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, nikoli věc ve vlastnictví třetí osoby). Odvolací soud se proto v případě otázky řešící nabývací titul manželky povinného nemohl odchýlit od specifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolatelka tak předpoklad přípustnosti dovolání nevystihla.
9/ S ohledem na shora uvedený závěr není případná ani druhá – poněkud spekulativně formulovaná – otázka dovolatelky, „ zda nebýt zrušení BSM by došlo k nabytí bytové jednotky při převodu ve smyslu ust. §23 zákona č. 72/1994 Sb. do BSM (resp. nyní do SJM) povinného a jeho manželky, nikoli do výlučného vlastnictví manželky povinného “, která de facto míří stejným směrem jako otázka předchozí, s tím rozdílem, že nyní má jít o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Předpoklad přípustnosti v tomto případě neobstojí ze dvou důvodů: napadený rozsudek odvolacího soudu na řešení takto konstruované otázky nezávisí (jak je zřejmé z předchozího výkladu) a dovolatelka ze zákonem taxativně určených předpokladů přípustnosti (viz §237 o. s. ř.) nemůže ke stejné (byť jinak formulované) otázce zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť tato hlediska se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 20 Cdo 4176/2019).
10/ Rozhodná (tudíž naplňující předpoklad přípustnosti dovolání) není ani otázka posuzování účinků tzv. generálního inhibitoria, protože ohledně bytové jednotky (by) se manželka povinného stala účastnicí exekučního řízení (v obdobném postavení jako povinný) až v důsledku exekučního postižení této nemovitosti, tj. až po doručení exekučního příkazu ze dne 11. 6. 2012, č. j. 59 EX 556/05-96; v té době však již nebyla vlastníkem bytové jednotky, kterou s účinky vkladu ke dni 6. 12. 2011 převedla darem na žalobkyni (srov. §36 odst. 2 ve spojení s §47 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném do 31. 7. 2013). Odvolací soud z tzv. speciálního inhibitoria (§47 odst. 4 ex. řádu) vycházel (správně tedy dovodil, že režim generálního inhibitoria na manželku povinného a její výlučný majetek nedopadá) a otázku řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 4116/2013.
11/ Namítaný nedostatek procesního poučení podle §118a o. s. ř. označuje v obecné rovině vadu řízení, k níž (i kdyby existovala) dovolací soud pro nepřípustnost dovolání nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatelka totiž v dovolání nezmiňuje, že před soudy obou stupňů měla být poučena o chybějícím tvrzení (a důkazu k němu), bez něhož nelze věcně rozhodnout, tj. o tvrzení nezbytném k objasnění skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009), příp. neuvádí, že předmětným poučením měla být odstraněna spornost konkrétního tvrzení či důkazu (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018). V posuzované věci žádná z uvedených situací nenastala (v důsledku toho, že žalobkyně prokázala své vlastnictví k vylučovanému bytu), a námitka žalované založená na rozporu s judikaturou dovolacího soudu proto neobstojí.
12/ K otázce náhrady nákladů řízení dovolatelka žádný předpoklad dovolání nepřiřadila, nutno-li zdůraznit, že proti tomuto výroku není dovolání beztak přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13/ Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ Podle výsledku dovolacího řízení vzniká právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni, která však žádné účelné náklady tohoto řízení nevynaložila, takže žádná z účastnic uvažované právo nemá (§146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu