ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4176.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 4176/2019-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CP Inkaso s. r. o. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Štěpánská 317/3, proti povinnému J. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1235/32, pro 62 917,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 EXE 12136/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 9 Co 857/2017-284, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. května 2019, č. j. 9 Co 857/2017-284, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 8. 2017, č. j. 48 EXE 12136/2017-62, ve výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, PhD., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 10878/17.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že „ právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak “. Dovolatel namítá, že v době, kdy byla uzavřena smlouva o úvěru, která „měla být právním titulem pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení“, trpěl duševní poruchou, pro kterou nebyl schopen posuzovat smysl svého jednání, docházelo-li rovněž ke „zneužití identity povinného a k manipulaci s povinným“ (dovolatel nebyl dlouhodobě schopen psát, žádné peněžité plnění nedostal a neuměl by s ním ani nakládat). Tyto okolnosti představují podle názoru dovolatele důvody pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť exekuce je vedena v rozporu s principy právního státu [s odkazem dovolatele na nález Ústavního soudu
ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503), nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16 (N 62/85 SbNU 137), a nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16 (N 103/85 SbNU 713)].
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinný nedostatečným způsobem vymezil přípustnost dovolání, neboť se opírá o kontradiktorní hlediska přípustnosti, nadto ani blíže jednotlivá kritéria přípustnosti nerozvádí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět jen „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.) a řádně vystižen není ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3127/2019, a mnoho dalších). Dále ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že k řešené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují a není-li zároveň dovolatelem náležitě rozvedeno, na základě jakých důvodů tak smýšlí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013).
Dovolatel uvedeným požadavkům v posuzované věci nevyhověl, primárně proto, že dovolání opírá o dvě kritéria přípustnosti (tj. na otázce dovolacím soudem dosud neřešené a současně na otázce dovolacím soudem již vyřešené, jenž má být posouzena jinak), aniž by z celého textu dovolání bylo (alespoň) seznatelné, k jakému z těchto hledisek se přiklonil (jaké kritérium přípustnosti definitivně zvolil). K tomu je nutné poznamenat, že poslední ze čtyř zákonných hledisek přípustnosti míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit odlišně otázku vyřešenou soudem odvolacím. Uplatnění tohoto předpokladu přípustnosti zároveň vyžaduje uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013); dovolatel však v posuzované věci takovou judikaturu dovolacího soudu neoznačil či alespoň nepřiblížil citací právních závěrů dovolacího soudu, které by měly být nově překonány.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolatelem specifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu (jimiž však shora zmíněné hledisko přípustnosti dovolání beztak vymezit nelze, protože jimi není demonstrována ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu) sice v obecné rovině dopadají na §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., avšak skutkově se týkají naprosto odlišných situací, tj. tzv. šikanózních návrhů na zahájení exekučního řízení za situace, kdy ke splnění závazku nedošlo pouze z důvodu nedostatku součinnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14), a případů jízdy nevidomého bez platného jízdního dokladu v hromadné veřejné dopravě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16, a nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16).
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi naopak vysvětlil, že bylo-li soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá to současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 433/2013). Okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011,
sp. zn. 20 Cdo 1234/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 936/2019). Jelikož měl dovolatel k dispozici jakožto mimořádný opravný prostředek žalobu pro zmatečnost, mohl touto žalobou napadnout pravomocná rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu na základě tvrzení, že neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen [srov. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; mohl tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ustanovení §234 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, usnesení Ústavního soudu
ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 4733/2018).
Jelikož dovolatel nevystihl žádný další (jiný) předpoklad přípustnosti dovolání a nedostatek této obligatorní náležitosti dovolání již po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit, přičemž uvedená vada dovolání brání tomu, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud dovolání bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Pro nepřípustnost dovolání nemohl dovolací soud přihlédnout ani k případným vadám řízení, které ostatně dovolatel explicitně netvrdil (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud samostatně nezabýval návrhem povinného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz §243 o. s. ř.); výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2484/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu