ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.531.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 531/2020-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova č. 1803/3a, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému L. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní č. 1988, o zaplacení 1 075 261,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 207/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2019, č. j. 7 Co 1073/2019-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 7 Co 1073/2019-195, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 9. 5. 2019, č. j. 6 C 207/2017-172, kterým soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 075 261,92 Kč (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Písku soudní poplatek ze žaloby ve výši 21 506 Kč (výrok II.) a že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává; odvolací soud dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V podání ze dne 16. 1. 2020 navrhl dovolatel odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatel, ač zastoupen advokátem, nedostál, neboť se s požadavkem přípustnosti dovolání dostatečně nevypořádal, když pouze uvedl, že „přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř.“ a nezvolil-li žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016).
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolací soud dodává, že dovolatel ve svém dovolání rovněž nevymezil ani důvod dovolaní v souladu s §241a o. s. ř., neboť ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tyto námitky dovolatele směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu však nemohou samy o sobě dovolací důvod založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Nadto se dodává, že odvolací soud své závěry dostatečně srozumitelně vysvětlil a odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že půjčka částky 4 010 000 Kč žalovaným společnosti XY poskytnuta nebyla a nebyla ani uzavřena smlouva o zápůjčce ze dne 1. 12. 2011. Odvolací soud totiž dovodil, že „nelze mít za doložené, že částka 4 010 000 Kč podle smlouvy o zápůjčce byla fakticky společnosti XY předána“, když v účetnictví společnosti XY jsou evidovány případné půjčky této společnosti osobou odlišnou od žalovaného, a to manželkou žalovaného, která byla v době poskytnutí peněz jedinou společnicí, přičemž společné jmění žalovaného a jeho manželky v té době neexistovalo, a že smlouva o zápůjčce ze dne 1. 12. 2011 byla vyhotovena účelově, protože kromě použité terminologii zákona č. 89/2012 Sb., který byl schválen až po uzavření smlouvy o zápůjčce dne 3. 12. 2012, tomuto závěru nasvědčovaly rozpory v účastnických a svědeckých výpovědích, předložení dohody o změně splatnosti půjčky ze dne 12. 2. 2016, jejíž existenci „žalovaný vůbec nezmínil v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 161/2016, ačkoliv i v tomto řízení byla řešena stejná otázka týkající se započtení vzájemných pohledávek jako v projednávané věci“, a nakonec i „personální propojení žalovaného a společnosti Auto Kolář s. r. o., kdy žalovaný jednal za obě smluvní strany“.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu