ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1170.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1170/2020-210
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce S. J. , IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované I. A. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého nám. 653, o 98 161 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 108/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1370/2019-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1370/2019-191, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 16 C 108/2018-151, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce – spolek založený za účelem společné péče jeho členů o dům č. p. XY na adrese XY (dále jen „předmětný dům“) – se po žalované domáhal zaplacení 98 161 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v rámci svého působení zajišťoval dodávky (některých) energií a služeb spojených s užíváním, údržbou a provozem předmětného domu. V souvislosti s touto činností vybíral od spoluvlastníků domu zálohy na služby spojené s užíváním jednotlivých bytů v domě a příspěvek do tzv. fondu oprav; s jednotlivými dodavateli služeb uzavřel dodavatelské smlouvy a za poskytované služby prováděl přímé platby. Žalovaná – jako spoluvlastník předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 414/10000 – v domě užívala bytovou jednotku o velikosti 3+1. V období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 však služby poskytnuté a spotřebované v souvislosti s jí užívaným bytem neuhradila, ani se nepodílela na opravách a údržbě domu (včetně jeho společných částí). Žalobce měl za to, že tímto jednáním se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 16 C 108/2018-151, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1370/2019-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce je právnickou osobou – spolkem
– zřízenou s cílem společné péče jeho členů o předmětný dům; ze stanov žalobce vyvodil, že členové spolku jsou povinni podílet se na hospodaření žalobce a že žalobce postupuje při realizaci svého cíle v dohodě s obyvateli domu, kteří nejsou jeho členy. Za účelem zajištění dodávky energií a služeb souvisejících s možností řádného užívání a údržby domu uzavřel s jednotlivými dodavateli smlouvy, a to konkrétně smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, o dodávce a odběru tepla a teplé užitkové vody, o komplexním servisu výtahů, o dodávce elektřiny, smlouvu o dílo (týkající se zajištění úklidu) a smlouvu mandátní (ohledně zajištění správy nemovitosti a výkonu dalších práv a povinností). Dále zjistil, že žalovaná je (resp. v rozhodném období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 byla) podílovou spoluvlastnicí předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 414/10000. Z tohoto titulu užívala v domě umístěný byt o velikosti 3+1; na energie a služby spojené s užíváním a údržbou společné věci a do tzv. fondu oprav však nic nezaplatila. Současně měl odvolací soud za nesporné, že žalovaná není členkou žalobce. Mezi účastníky nedošlo ani k žádné dohodě ohledně dodávek energií a služeb a plateb do fondu.
Za správné odvolací soud považoval i právní posouzení věci soudem prvního stupně. Předně se ztotožnil se závěrem, že žalobce není aktivně věcně legitimován. Uvedl, že správa společné věci zahrnuje zejména „opravy, údržbu a (dílčí) změny společné věci sloužící k zachování její funkčnosti (podstaty), užívání společné věci i zajištění jejího provozu (dodávky energií, vody a odvod odpadních vod, úklid, servis technických zařízení – např. výtahu, atd.).“ K účasti na správě společné věci jsou oprávněni spoluvlastníci; spoluvlastnický podíl vyjadřuje mimo jiné i to, jak se spoluvlastník bude podílet na výnosech ze společné věci a na nákladech na ni. Měl za to, že pokud se jeden ze spoluvlastníků na nákladech na zachování, užívání a provoz společné věci nepodílí a částku odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu za něj uhradí zbývající spoluvlastníci, dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení a spoluvlastník (resp. spoluvlastníci), který náklady vzniklé při správě společné věci uhradil za jiného spoluvlastníka, může své nároky uplatnit žalobou u soudu. Z uvedeného dovodil, že v projednávané věci jsou aktivně věcně legitimovaní k uplatnění nároků uvedených v žalobě zbývající spoluvlastníci, nikoli žalobce. Uzavřel, že žalobce fakticky vystupoval pouze jako správce společné věci (předmětného domu), nedisponoval vlastními finančními prostředky, ani nejednal vlastním jménem na vlastní účet, ale vystupoval vždy jménem spoluvlastníků na jejich účet (riziko), a to i při jednání s třetími osobami. Nebyla-li na něj pohledávka spoluvlastníků vůči žalované postoupena, nezbylo než žalobu zamítnout. Za nepřiléhavou přitom považoval námitku žalobce, že v projednávané věci vystupoval jako redistributor energií ve smyslu energetického zákona. Uvedl, že veškeré v žalobě vymezené nároky lze podřadit pod pojem správy společné věci, a proto se v jejich případě uplatní výše uvedené závěry. Správnost svého rozhodnutí podpořil i odkazem na dřívější rozhodnutí ve skutkově obdobných věcech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, zda platby spoluvlastníků domu za spotřebu energií a služeb jsou hospodařením se společnou věcí, otázka, vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu, pokud nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, které na základě jí uzavřených smluv dodavatelům hradí třetí osoba, odlišná od spoluvlastníků, z prostředků na svém účtu pocházejících od ostatních spoluvlastníků domu, jakož i otázka, zda tato třetí osoba je správcem společné věci. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace. Souhlasí s tím, že obecně právo hospodařit se společnou věcí (resp. ji spravovat) náleží spoluvlastníkům, a to každému z nich v míře odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu. Má však za to, že tento závěr neplatí pro spotřebu energií a služeb v souvislosti s bydlením. „Energie nejsou součástí společné věci (stavby, pozemku), tj. nejsou ve spoluvlastnictví spoluvlastníků a na jejich spotřebu, resp. úhradu za tuto spotřebu, se nemohou vztahovat pravidla pro spoluvlastnictví.“ Za zcela absurdní považuje závěr opačný, neboť v jeho důsledku by spoluvlastník nehradil svoji skutečnou spotřebu energií a služeb, ale spotřebu odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu. Pokládá za logické, aby úhrady za energie (jejich rozúčtování) byly posouzeny podle speciálních právních předpisů, zejména podle zákona č. 67/2013 Sb., vyhlášky č. 269/2015 Sb. a „energetického zákona“. Zdůrazňuje, že žádný ze spoluvlastníků za žalovanou ničeho neuhradil, ani žalované žádné služby či energie neposkytl a nedodal. Všichni spoluvlastníci hradili (a hradí) pouze svou spotřebu a příspěvek do fondu oprav; pohledávka z přeplatku, příp. dluh z nedoplatku, spotřebovaných energií a služeb proto spoluvlastníkům vzniká pouze mezi nimi a žalobcem. Současně nesouhlasí se závěrem, že je pouze správcem společné věci, který má postavení příkazníka a nedisponuje svou věcí a svými finančními prostředky. Obecně souhlasí s výkladem, že je správcem společné věci. Ve vztahu k energiím a službám však tento závěr považuje za nepřiléhavý. Upozorňuje, že je právnickou osobu (spolkem) nadanou způsobilostí nabývat práva a povinnosti. Jednotlivé smlouvy o dodávkách energií a služeb přitom uzavíral vlastním jménem a na svoji odpovědnost, nikoli v zastoupení spoluvlastníků. Namítá, že spoluvlastníci nejsou z těchto smluv jakkoli zavázáni; vlastnické právo k energiím a službám vzniklo na základě smluv přímo jemu, následně pak docházelo k jejich redistribuci a rozúčtování nákladů na jednotlivé spoluvlastníky. Dále nesouhlasí se závěrem, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou ve vlastnictví spoluvlastníků. V této části závěry odvolacího soudu považuje za odporující ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ze které jednoznačně vyplývá, že finanční prostředky na účtu u banky jsou ve vlastnictví banky; majitel účtu má k účtu pouze pohledávku na jejich výplatu. Současně odvolacímu soudu (resp. i soudu prvního stupně) vytýká, že své právní závěry založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, protože neprovedl veškeré (jím navržené) důkazy nutné pro rozhodnutí ve věci – zejména výpisy z účtů, doklady o účtování energií a služeb a doklady o nákladech na údržbu a opravu domu. V neposlední řadě nesouhlasí s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení. Má za to, že pokud za daného skutkového stavu nalézací soudy přiznaly žalované právo na náhradu nákladů řízení, je jejich rozhodnutí zjevně nespravedlivé. Za správnou považuje aplikaci §150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, které považuje za plně odpovídající stavu věci a ustálené rozhodovací praxi. Otázku, zda náklady na energie a služby spadají pod pojem hospodaření se společnou věcí, považuje za vyřešenou jak v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Odkazuje i na komentářovou literaturu a na rozhodnutí odvolacího soudu ve skutkově obdobných věcech. Uvádí, že nositeli případné pohledávky mohou být pouze spoluvlastníci předmětné nemovitosti, nikoli žalobce. Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace proto považuje za správný. Odkaz dovolatele na ustanovení zákona č. 67/2013 Sb. považuje za zcela mylný a v rozporu s právní úpravou. V této souvislosti upozorňuje na obsah důvodové zprávy a Metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj. Dále uvádí, že nezpochybňuje způsobilost dovolatele vlastnit a nakládat s majetkem, poukazuje pouze na to, že dovolatel žádné finanční prostředky, ze kterých by případně služby hradil, nemá. Zdůrazňuje, že spolek nesmí členům, natož nečlenům, ukládat, kromě plateb členských příspěvků, jiné povinnosti majetkového charakteru. Má za to, že založení spolku za účelem výstavby nebo správy nemovitosti určené k bydlení členů není možné, neboť k tomu slouží bytová družstva nebo společenství vlastníků. Proto už z povahy statutu žalobce má za to, že nemůže být v dané věci aktivně věcně legitimován. Odmítá i aplikaci §150 o. s. ř. V neposlední řadě namítá, že dovolání nesplňuje zákonem předepsané obsahové náležitosti. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a aby žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“, srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K otázce osoby správce společné věci:
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Při posouzení správnosti tohoto závěru je z povahy věci nezbytné zabývat se i povahou postavení správce společné věci jako zástupce spoluvlastníků, a to včetně posouzení otázky, zda resp. za jakých podmínek správce společné věci vystupuje vůči třetím osobám jako přímý, či jako nepřímý zástupce spoluvlastníků.
Pří právním posouzení je třeba za situace, kdy ke vzniku rozhodných skutečností došlo před 1. 1. 2014, vycházet z právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); pokud však rozhodné skutečnosti nastaly až po tomto datu, je nutné příslušné právní otázky posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – viz §3028 odst. 1, 2 o. z.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je uzavření dohody spoluvlastníků o určení osoby správce realizací hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2654/2009). Obdobně lze určení správce zařadit v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, do problematiky správy společné věci.
Rozhodování spoluvlastníků o správě společné věci nelze chápat jako zákonem stanovený formalizovaný postup, ale jako (ne)shodu při řešení určité věcné otázky. Z povahy (podílového) spoluvlastnictví přitom vyplývá, že primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků je jejich dohoda [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, nebo ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15)]. Dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci; může být uzavřena i ústně nebo konkludentně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007).
Uvedené judikatorní závěry jsou v zásadě použitelné i pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 (uveřejněného pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dále viz např. Králík M., komentář k §1128. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 488.
Správcem společné věci může být osoba fyzická i právnická, může jím být jak jeden ze spoluvlastníků, tak osoba třetí (od spoluvlastníků odlišná). Přestože právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ustanovení o správci společné věci neobsahovala, vycházela rozhodovací praxe soudů z toho, že na obsah práv a povinností mezi správcem a spoluvlastníky lze analogicky aplikovat ustanovení o příkazní smlouvě [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 6, str. 221)]. Tímto způsobem judikatura navázala na právní úpravu předcházející účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; současná právní úprava právní postavení správce jako příkazníka upravuje výslovně (§1135 o. z.).
V poměrech nyní projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce vykonával správu předmětného domu. Tuto skutečnost účastníci nezpochybňují ani v rámci dovolacího řízení, a proto z ní dovolací soud ve svých dalších úvahách vychází.
Platí, že za situace, kdy při určení správy a ustanovení správce není přesně vymezen rozsah práv a povinností, které má vykonávat, je nutné vycházet především z povahy věci (k tomu z odborné literatury srov. např. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 155). Do oblasti správy společné věci spadá vše, co slouží k zajištění hospodárného využití společné věci. V případě obytného domu, v němž se nacházejí pronajaté byty, tak půjde zejména o výběr nájmů a úhradu nákladů s pronájmem bytů, zajišťování oprav a údržby společného domu, včetně hodnotové evidence a vyjádření této činnosti; současně sem lze zahrnout vedení listin o výdajích a příjmech ze společné věci a provádění záznamů o příjmech a výdajích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004). K hospodárnému využití věci může být nutné i zajistit poskytnutí dodávky energií, avšak nemusí tomu tak být vždy.
V posuzované věci nelze nechat bez povšimnutí, že předmětný dům byl v rozhodné době fakticky (nikoli právně) rozdělen na bytové jednotky, a každá z nich byla dána jednotlivým spoluvlastníkům do užívání. S běžným užíváním bytu je bezpochyby spojeno i zajištění dodávek energií – zejména vody, elektřiny a tepla; přitom do jisté míry je dodávka energií i nezbytná k tomu, aby nedošlo k poškození společné věci (tzv. temperování stavby v zimních měsících). Tyto skutečnosti naznačují, že činnost dovolatele, spočívající v zajišťování dodávek energií a služeb, skutečně byla výkonem správy společné věci. Tento závěr však nelze učinit, aniž by se nalézací soudy zabývaly tím, zda nebyl rozsah práv a povinností správce společné věci vymezen jinak. To bylo úkolem odvolacího soudu, pokud tak v projednávané věci neučinil, je jeho rozhodnutí neúplné, a tudíž nesprávné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že je nepochybné, že správce společné věci vystupuje v postavení příkazníka. Činnost příkazníka pro příkazce může být faktická, nebo může spočívat v právním jednání (hmotněprávním i procesněprávním); v případě právního jednání je přitom nutné rozlišovat mezi zastoupením přímým a nepřímým.
Byť zákonná úprava pamatuje pouze na zastoupení přímé (§22 odst. 1 obč. zák.; §436 o. z.), nelze existenci nepřímého zastoupení opomenout, neboť zákon jej nevylučuje a tento institut je znám i odborné literatuře (viz např. Dávid R., komentář k §436. In: Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654) . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1657).
Pro oba případy zastoupení je společné, že v něm zástupce činí vlastní projev vůle (právně jedná). Zatímco přímý zástupce činí právní jednání jménem zastoupeného na jeho účet, takže práva a povinnosti (jedná-li zástupce v mezích oprávnění) vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce jedná svým jménem, i když opět na účet zastoupeného. V důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen takto nabytá práva a povinnosti převést na zastoupeného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1798/2009).
Zastoupení přímé je pro příkazní smlouvu charakteristické (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009), ani v jejím případě však nelze zastoupení nepřímé vyloučit. Správce společné věci má postavení příkazníka (§1135 o. z.) a z ustanovení o příkazu nejen že nevyplývá, že musí jít o zastoupení přímé, ale znění §2435 o. z. výslovně počítá i se zastoupením nepřímým ("Příkazník ... převede na příkazce užitek z prováděného příkazu"; kdyby šlo o zastoupení přímé, pak by tento užitek nabýval příkazce automaticky). Ostatně i §1400 o. z., upravující postavení správce cizí věci, stanoví vyvratitelnou domněnku, že správce jedná jako zástupce vlastníka; nepřímé zastoupení tedy nevylučuje. Současná právní úprava formuluje nevyvratitelnou právní domněnku, že není-li z právního jednání patrné, že někdo jedná jako zástupce, jedná sám za sebe a je z právního jednání zavázán sám (§436 věta druhá o. z.). Pokud by tak žalobce jednal v pozici nepřímého zástupce, nebylo by možné právní závěry odvolacího soudu akceptovat.
Jedná-li správce společné věci jako nepřímý zástupce spoluvlastníků, svým jménem uzavírá ohledně správy společné věci smlouvy s třetími osobami a plnění z těchto smluv pak dále poskytuje spoluvlastníkům, je vůči jednotlivým spoluvlastníkům aktivně legitimován k vymáhání toho, co jsou povinni za takto poskytnutá plnění (služby, dodávky vody, energií apod.) zaplatit – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 994/2020, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020.
Závěr odvolacího soudu, že jednáním žalobce (z pozice příkazníka) vznikala práva a povinnosti přímo zastoupeným (spoluvlastníkům předmětného domu), je tak předčasný. Zejména nelze opomenout, že žalobce uzavíral s třetími osobami smlouvy o dodávce prací (služeb) a energií vlastním jménem; spoluvlastníci nebyli účastníky takto vzniklých právních vztahů. Už to mělo vést k úvaze, že může jít o nepřímé zastoupení. Odvolací soud se otázkou existence nepřímého zastoupení nezabýval, ani se nevypořádal s (v této souvislosti uplatněnými) námitkami dovolatele. Dovolací soud proto uzavírá, že také v této části jsou úvahy odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné.
K otázce vlastnictví peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu:
Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky uložené na jeho bankovním účtu jsou ve vlastnictví spoluvlastníků předmětného domu, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je v této části přípustné i důvodné.
Dovolací soud projednal dovolání v souladu s §3077 o. z. podle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2006, vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Od těchto právních závěrů (z novější judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 900/2019) není důvod se odchýlit – s ohledem na značnou podobnost příslušných ustanovení (k tomu srov. znění §708 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a znění §2662 o. z.) – ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014.
Závěr odvolacího soudu, že vlastníkem peněžních prostředků na bankovním účtu dovolatele jsou (někteří) spoluvlastníci předmětného domu, neboť tyto byly dovolateli (jako správci společné věci) pouze svěřeny do správy, je tak v rozporu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Ostatně zřídil-li účet žalobce svým jménem a pro sebe, nemají spoluvlastníci k bance žádný právní vztah a nelze dovozovat, že by byli z účtu nad rámec toho, co bylo dohodnuto ve smlouvě o jeho zřízení, jakkoliv oprávněni. Nároky vzniklé v souvislosti s prostředky tak uloženými mohou uplatnit v zásadě jen vůči žalobci.
Ke zbývajícím námitkám dovolatele:
Otázkou dovolatele, vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu, pokud nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie – nezabýval. Pro řešení této otázky je významné posouzení povahy postavení žalobce (správce společné věci, nebo redistributora energií a služeb na základě dohody se spoluvlastníky). S ohledem na neúplné úvahy odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – je proto předčasné zabývat se jejím řešením.
V případě námitky týkající se aplikace §150 o. s. ř. dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, neuvádí ani v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně dovolání týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je důvodné. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení bude úkolem soudu, aby se náležitě vypořádal s otázkou postavení žalobce – tj. zda vystupoval vůči spoluvlastníkům z pozice správce společné věci, nebo z pozice jiné, vyplývající z dohody mezi ním a spoluvlastníky. V případě, že dojde k závěru, že žalobce byl správcem společné věci, bude jeho úkolem náležitě posoudit, zda právní jednání žalobce (příkazníka) bylo povahou zastoupením přímým, či nepřímým.
Soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu