ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1321.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1321/2020-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 148/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2019,
č. j. 15 Co 137/2019-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2019,
č. j. 21 C 148/2017-270, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „předmětný pozemek“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 17. 12. 2019, č. j. 15 Co 137/2019-314, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, eventuálně aby bylo určeno, že předmětný pozemek byl ke dni úmrtí L. P., tj. ke dni 27. 4. 1979, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů L. P., narozeného XY, a A. P., narozené XY, se zamítá. Současně změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se při posouzení otázky dobré víry, řádné a poctivé držby a splnění podmínek vydržení vlastnického práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry jejích rodičů, že přídělovou listinou z roku 1950 nabývají celou zahradu u rodinného domku č. p. XY (tedy včetně předmětného pozemku; nikoli jen pozemek v současné době označený jako parc. č. XY), je nesprávný. Zdůrazňuje, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4484/2007 a 22 Cdo 2166/2000 nedostatečně zohlednil dobové okolnosti, zejména skutečnost, že v době po roce 1948 byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů. Domnívá se, že po jejích rodičích nebylo spravedlivé požadovat, aby ověřovali, jaké pozemky jim byly skutečně přiděleny, když jim byl do užívání předán rodinný dům včetně zahrady jako celek pod jedním oplocením. Skutečnost, že přídělová listina přídělový pozemek neobsahovala, nemůže za dané situace omluvitelnost jejich omylu zpochybnit. Má za to, že ve prospěch dobré víry svědčí i to, že stát se o předmětný pozemek několik desetiletí (prakticky až do roku 2015) nezajímal, přičemž žalobkyně (resp. její rodiče) jej užívají po dlouhou dobu. Zdůrazňuje, že oprávněnou držbu není nutné opírat o existující právní důvod, postačí i důvod domnělý ( titulus putativus ). K tomu cituje několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále má za to, že ve prospěch dobré víry svědčí i to, že předmětný pozemek není od jiného pozemku žalobkyně (parc. č. XY) nijak oddělen; vždy byl a je s domem žalobkyně užíván jako jeden celek. Překážkou dobré víry přitom není – dle jejího názoru – ani výměra předmětného pozemku, ani zápis v katastru (evidenci) nemovitostí. Stejně tak ji nevylučuje ani to, že matka žalobkyně v minulosti nejasnosti okolo vlastnictví předmětného pozemku řešila. Uvádí, že příslušné úřady o pozemek nejevily zájem, resp. jednání matky zůstalo bez náležité odezvy. Má za to, že tvrzení odvolacího soudu, že jí muselo být jednání její matky známo, neboť v té době jí bylo 28 let, není podloženo žádnými důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a žalované uložil povinnost nahradit jí náklady odvolacího a dovolacího řízení.
Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, které považuje za zcela odpovídající ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Poznamenává, že dovolatelka pomíjí a bagatelizuje skutečnosti, které existenci její dobré víry zpochybňuji; k tomu uvádí některé konkrétní skutečnosti a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že posouzení otázky dobré víry je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů a dovolacímu soudu její přezkum přísluší jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah či nedostatku odůvodnění. Současně vyvrací jednotlivé konkrétní námitky dovolatelky. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v posouzení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku; konkrétně brojí proti posouzení (ne)existence dobré víry (dovolatelky, resp. i jejích rodičů) v oprávněnost držby.
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/2001, str. 152), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se „zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.
I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
Judikatura Nejvyššího soudu přitom připouští vydržení vlastnického práva k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl.
Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolností konkrétního případu však Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska (k vývoji judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a z jakého důvodu.
V nyní projednávané věci je z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedené rozhodovací praxe důkladně zabýval a zohlednil všechny relevantní okolnosti, které vyšly v řízení najevo. Vyšel přitom nejen ze zjištění, že předmětný pozemek nebyl uveden v přídělové listině z roku 1950, ale zohlednil i další specifika dané věci svědčící jak ve prospěch žalobkyně, tak proti ní (např. polohu a rozlohu pozemku, jednání žalobkyně i její matky, jakož i postup žalované). Jeho úvahy přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a tudíž nesprávné. V této souvislosti lze upozornit např. na skutečnost, že předmětný pozemek převyšuje svojí výměrou výměru sousedního pozemku žalobkyně o 292 m 2 (tj. přibližně o 107 % sousedního pozemku žalobkyně). Za situace, kdy jde zjevně o přehledný (rovinatý) terén, lze z pohledu průměrné osoby omluvitelnost omylu shledat jen za zcela výjimečných okolnosti – ty však z obsahu spisu nevyplývají. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyně (resp. její právní předchůdci) nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, protože nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc patří, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Jelikož není na základě shora uvedeného dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu