ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1927.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1927/2020-791
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalovaným 1) T. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Zavadilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Erbenova 270/2, a 2) P. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému I. C., bytem XY, o odstranění stavebních úprav, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod zp. zn. 12 C 361/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 1. 10. 2019, č. j. 69 Co 136/2019-698, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Stanislava Sochora.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 12 C 361/2010-616, ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vlastním nákladem odstranit neoprávněné stavby (jejich části), nacházející se na parcele st. XY nebo spojené s budovou č. p. XY na parcele st. XY, oboje zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, v katastrálním území a části obce XY, obec XY, v rozsahu vyznačeném v situačním plánu, který je součástí rozsudku, a dva ocelové sloupky, vyznačeno plochami M a N; část železobetonové konstrukce, včetně kovového zábradlí, v ploše vymezené body A, C, E, H ; část kovového schodiště, včetně kovového zábradlí, v ploše vymezené body E, H, B, L; část přístavby (balkon), postavené (přistavené) na štítové zdi ve 2. nadzemním podlaží, vyznačena plochou R. Výrokem II. uložil žalovaným povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vlastním nákladem odstranit neoprávněné stavby (jejich části) nacházející se na parcele č. st. XY nebo spojené s budovou č. p. XY na parcele č. st. XY, v rozsahu vyznačeném v situačním plánu, který je součástí tohoto rozsudku, a to zídku, v ploše vymezené body C, D, F, G. Výroky III., IV. a V. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci jako soud odvolací k dovolání žalobkyně a žalovaných rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 69 Co 136/2019-698, rozsudek okresního soudu ve výroku I. vyjma částečného zamítnutí žaloby na odstranění části přístavby (balkon) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaní jsou povinni odstranit na vlastní náklady ve lhůtě 8 měsíců od právní moci tohoto rozsudku neoprávněné stavby (jejich části) vyznačené v měřickém náčrtu – půdorys (příloha 1 znaleckého posudku č. 174-4/2018 znalce Ing. Vlastimila Duška), jehož kopie je nedílnou součástí rozsudku, a to část dvou ocelových sloupků vyznačených modře jako plochy M a N v rozsahu, v němž se dle měřického náčrtu nacházejí na p. č. st. XY v k. ú. XY; část železobetonové konstrukce (nesené na sloupcích) vymezené na náčrtu modrou čarou vedenou od okraje plochy N směrem k ploše M včetně kovového zábradlí, a to v rozsahu, v němž se konstrukce dle měřického náčrtu nachází na p. č. st. XY v. k. ú. XY; část kovového schodiště (vyznačeno v náčrtu modře s popisem schodiště) včetně kovového zábradlí, a to v rozsahu, v němž se schodiště dle měřického náčrtu nachází na p. č. st. XY v k. ú. XY; část zídky (označena v náčrtu popisem opěrná zeď) vymezené body C, H, D, F v rozsahu, v němž se dle měřického náčrtu nachází na p. č. st. XY v k. ú. XY. Žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala na žalovaných odstranění níže uvedených staveb (jejich částí) na vlastní náklady v rozsahu, v němž se tyto dle měřického náčrtu – půdorys (příloha 1 znaleckého posudku č. 174-4/2018 znalce Ing. Vlastimila Duška) nacházejí na p. č. st. XYv k. ú. XY a současně dle situačního plánu, který je též nedílnou součástí tohoto rozsudku, se mají nacházet na p. č. st. XY v k. ú. XY, a to části dvou ocelových sloupků označených jako plocha M a N; části železobetonové konstrukce včetně kovového zábradlí označené na situačním plánu body A, C, E, H; části kovového schodiště včetně kovového zábradlí označené na situačním plánu body E, H, B, L; části zídky označené na situačním plánu body C, D, F, G (výrok I.). V další části výroku I. v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na odstranění části přístavby (balkon) postavené (přistavené) na štítové zdi ve 2. nadzemním podlaží označené jako plocha R na situačním plánu, rozsudek okresního soudu potvrdil [výrok II.]. Výroky III. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu žalobkyně podala, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/ , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Jinak řečeno: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především konkrétně a jasně vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li dovolatel povinnost řádně vymezit důvod přípustnosti dovolání, nezbývá, než dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud je skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě přímo před ním provedeného dokazování, vázán. Pochybení při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Převážná část dovolacích výtek je formulována tak, že zjištění a závěry odvolacího soud nemají oporu v provedeném dokazování. Takový dovolací důvod ani důvod přípustnosti dovolání platná právní úprava dovolání nezná; proto k těmto tvrzením nelze přihlížet.
Dovolatelé vymezují důvod přípustnosti dovolání jen citací §237 o. s. ř., a to zčásti nepřesnou; proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda vymezení důvodů jeho přípustnosti nevyplývá dostatečně z textu dovolání. Z něj se podává, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3523/2015 (vyneseným v této věci), aniž by však konkrétně vymezili právní otázku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s tímto rozhodnutím; totéž platí o zmínce o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002.
Důvod přípustnosti, spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, by měl být vymezen tak, že dovolatel specifikuje řešení konkrétní právní otázky v napadeném rozhodnutí a konfrontuje jej s řešením stejné právní otázky v rozhodnutí dovolacího soudu. Takové vymezení však v dovolání není uvedeno a nevyplývá ani z jeho obsahu; jádrem dovolání je (v dovolacím řízení v zásadě nepřípustná) polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Již proto nemůže být dovolání přípustné.
Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ovšem ani takovou právní otázku nijak nevymezují a z obsahu dovolání se nepodává. Konečně tvrdí, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. To je však jiná formulace, než jakou používá zákon; ten zní „anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Tento důvod přípustnosti se domáhá změny judikatury dovolacího soudu, a o to dovolatelům zjevně nejde.
K dovolacím námitkám se dále uvádí: Ve sporném občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací (viz §101 o. s. ř.), která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Také v odborné literatuře se konstantně a tradičně uvádí: „Pro určení charakteru občanskoprávního řízení z hlediska procesní odpovědnosti za zjištění skutkového stavu je významné, zda se v řízení uplatní zásada projednací nebo naopak zásada vyšetřovací. Zatímco u vyšetřovací zásady je povinností soudu kromě navržených důkazů provést i všechny další (účastníky nenavržené důkazy), které jsou potřeba ke zjištění skutkového stavu věci, u zásady projednací tíží tato povinnost účastníky (hovoří se též o břemenu tvrzení a důkazním břemenu). Jsou to tedy účastníci, kteří mají povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a ke svým tvrzením navrhnout důkazy k jejich prokázání. Nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (tzv. neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene) má za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci pro toho z účastníků, který svoje povinnosti (či některou z nich) nesplnil. Z §101 odst. 1 je zřejmé, že občanskoprávní řízení (mimo většiny řízení upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních) je ovládáno zásadou projednací.“ (Králík, M., Vašíček, J., in Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, díl I., s. 414 a násl.).
Je skutečností, že judikatura označila demonstrativně řadu okolností, které je třeba vzít při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby do úvahy, včetně účelnosti a hospodárnosti odstranění stavby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2003). To však neznamená, že by soud měl z vlastní iniciativy po uvedených skutečnostech pátrat. V souladu se zásadou projednací bylo na žalovaných, aby v nalézacím řízení tvrdili vše, co by i podle judikatury bránilo odstranění staveb či jejich částí, a pokud tak neučinili, nemohou to napravit v dovolacím řízení, které je řízením jen přezkumným. Žalovaní ani ve vyjádření k žalobě, ani v závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně a ani později v odvolacím řízení netvrdili, že odstraněním částí stavby bude ohrožena její stabilita jako celku a nekonkretizovali nijak nehospodárnost takového postupu. Ostatně ani v dovolání nijak neodkazují na svá tvrzení a důkazní návrhy ohledně těchto skutečností. Protože na řešení v dovolání naznačených otázek – procesním zaviněním žalovaných – rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemohou ani založit přípustnost dovolání.
Nad rámec dovolacího přezkumu se k dovolání uvádí:
Skutečnost, že stavba byla zřízena na základě stavebního povolení neznamená, že nemůže jít o neoprávněnou stavbu podle §135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. „Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující tuto stavbu na cizím pozemku zřídit. Podle ustálené judikatury je pro klasifikaci stavby jako neoprávněné nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, a řadu dalších rozhodnutí).
Dovolatelé tvrdí, že závěr soudu, že odstranění stavby je účelné, „nenachází opodstatnění v důkazním řízení“; uvádějí též, že odstranění stavby je neúčelné. Není zjevné, v čem by úvaha o účelnosti odstranění v této věci mohla být v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, které se dovolávají. Nejde tu o odstranění stavby obytné budovy, ale o odstranění jejich částí – dvou ocelových sloupků, části železobetonové konstrukce, části kovového schodiště a zábradlí a části zídky. Dovolatelé sice tvrdí, že po odstranění podpěrných sloupů se „veškeré stavební úpravy zřítí“, nicméně takové skutkové zjištění soudy v řízení neučinily. Totéž platí o hospodářské újmě, vzniklé odstraněním staveb.
To, že žalobkyně, resp. její předchůdci, stav vyvolaný stavbou žalovaných delší dobu trpěli, ještě neznamená, že by neoprávněná stavba nemohla být odstraněna. „Právo na ochranu proti neoprávněné stavbě se nepromlčuje“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002). Stavební povolení bylo v této věci vydáno v roce 2002, a už v roce 2006 probíhal mezi účastníky spor o určení vlastnického práva; v roce 2010 pak žalobkyně navrhla soudu vypořádání neoprávněné stavby. Ještě předtím, v roce 2005, bylo zrušeno rozhodnutí o povolení úprav domu. Nejde tedy o tak dlouhou dobu, kdy byly tyto úpravy trpěny, aby sama o sobě mohla mít zásadní vliv na rozhodnutí. Nedostatek dobré víry žalovaných pak odvolací soud odůvodnil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 8. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu