ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2873.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2873/2019-541
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Čejkovice , IČO 00284823, se sídlem v Čejkovicích, Templářská 500, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo , identifikační číslo osoby 45475148, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 88/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, č. j. 38 Co 88/2018-460, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, č. j. 38 Co 88/2018-460, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 16 C 88/2009-385, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 16 C 88/2009-385, zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí sklepa (vinného sklepa) pod budovou č. p. XY na pozemku par. č. st. XY, v obci XY, k. ú. XY, a pod pozemky přiléhajícími k budově, a sice pod pozemky par. č. st. XY, a par. č. XY, všemi v k. ú. XY, obci XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí vinného sklepa. Své vlastnické právo k vinnému sklepu odůvodnila tím, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 12. 1974 byla podle §347 tehdejšího hospodářského zákoníku převedena na tehdejší Místní národní výbor XY – předchůdce žalobkyně – správa nemovitosti specifikované v této smlouvě. Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nabyl pak vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v hospodářské smlouvě, a to k budově č. p. XY (konkrétně se jednalo o původní tvrz následně přestavěnou na zámek) nacházející se na pozemku p. č. st. XY pro obec a katastrální území XY (dále jen „budova“), pod níž se nachází část vinného sklepa. Vinný sklep tvoří společně s budovou jednotný celek, tudíž ho je nutno považovat za její součást, neboť vinný sklep jakožto věc vedlejší nelze oddělit od budovy jako věci hlavní. Pokud tedy nabyl na základě výše citovaného zákona vlastnické právo k budově, nabyl rovněž vlastnické právo k vinnému sklepu.
Soud prvního stupně uvedl, že vinný sklep nebyl výslovně učiněn předmětem výše uvedené hospodářské smlouvy; nicméně se musel zabývat otázkou, zda vinný sklep lze považovat za součást budovy; v kladném případě by byl předmětem hospodářské smlouvy a následně i přechodu vlastnického práva ze státu na obec. V současné době (tj. v době rozhodování soudu) funguje tvrz i vinný sklep prakticky nezávisle na sobě bez jakýchkoli obtíží; vinný sklep tak není součástí budovy. Může být příslušenstvím budovy, „přičemž však příslušenství na rozdíl od součásti automaticky nesdílí osud věci hlavní a může být samostatným předmětem právních vztahů. Aby mohlo být předmětem hospodářské smlouvy, muselo by být v této smlouvě výslovně uvedeno, což nebylo.“ Protože právo hospodaření se sklepem žalobkyni nesvědčilo, považoval soud za nadbytečné zabývat se splněním další podmínky pro přechod vlastnictví, že totiž žalobkyně se sklepem skutečně hospodařila ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
Soud prvního stupně se pak zabýval tvrzeným vydržením a dospěl k závěru, že ani takto žalobkyně vlastnické právo nenabyla, neboť její držba se neopírala o právní důvod, byť domnělý, způsobilý založit vlastnické právo. „Jediným domnělým titulem v tomto případě mohla být uzavřená hospodářská smlouva a v důsledku této následně výše citovaný zákon, avšak v této smlouvě nebyl vinný sklep zmíněn. Dobrá víra nemohla být založena pouze na základě subjektivního přesvědčení žalobkyně, že se jedná o součást věci za situace, kdy sklep z převážné části vůbec neleží pod budovou, ale zcela mimo ni. Při zachování potřebné míry opatrnosti muselo být žalobkyni zřejmé, že vinného sklepa, ve smlouvě nezmíněného, se tato smlouva netýká“.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 38 Co 88/2018-460, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Odvolací soud uvedl: „Jestliže tedy větší část pozemků, pod nimiž se prostory vinného sklepa nacházejí, je ve vlastnictví jiných vlastníků než žalobkyně, nemohou být sklepní prostory součástí věci (tvrze). Žalobkyně však v tomto řízení uplatňuje vlastnické právo k vinnému sklepu jako celku, tj. k jedné nemovité věci, s tím, že je vlastníkem budovy…jejíž je vinný sklep součástí. Tento vinný sklep, jak výše uvedeno, se však nachází i pod pozemky jiných vlastníků, a nemůže tedy jít o součást věci (budovy č. p. XY), a již z tohoto důvodu by nebylo lze žalobě vyhovět“. „Soud I. stupně uvedl, že vinný sklep může splňovat pouze definici příslušenství věci, ovšem příslušenství nesdílí automaticky osud věci hlavní, a může být samostatným předmětem právních vztahů. Hospodářská smlouva z 10. 12. 1974, uzavřená mezi tehdejším XY a XY, však sklepní prostory v textu nezahrnuje, a navíc z provedeného dokazování plyne, že hospodářské využití vinného sklepa před rokem 1974 nebylo spojeno s využitím budovy č. p. XY (tvrze). Nebyly tedy splněny podmínky zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť obec XY se sklepy ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) fakticky nehospodařila“.
K vydržení sklepa odvolací soud konstatoval: „Soud I. stupně správně posoudil i otázku vydržení, kdy se podrobně zabýval listinou nazvanou Protokol č. 1 Č/96. I kdyby bylo lze tuto listinu považovat za domnělý (putativní) titul, od něhož by počala běžet desetiletá lhůta pro nabytí vlastnického práva vydržením (§134 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb.), kdy v letech 1996 – 2004 žalobkyně s vinným sklepem hospodařila, o čemž svědčí uzavřená nájemní smlouva, pak bylo v roce 2004 ze strany Pozemkového fondu ČR vysloveno zcela jednoznačně, že se nejedná u vinných sklepů o vlastnictví žalobkyně (viz dopisy Pozemkového fondu ČR, adresované žalobkyni ze dne 27. 4. 2004 a ze dne 19. 10. 2004). Od roku 2004 tedy žalobkyně nemohla být v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo k vinnému sklepu, neboť došlo k prolomení tvrzené existence jeho dobré víry, a nemohla nabýt vlastnické právo vydržením“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se zčásti odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka především namítá, že sklepní prostory jsou součástí budovy (tvrze) v jejím vlastnictví. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že sklepní prostory nemohou být součástí tvrze již proto, že větší část pozemků, pod nimiž se nacházejí, nepatří dovolatelce; judikatura připouští, že sklepy mohou být součástí jiné věci než pozemku, pod nímž se nacházejí (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2711/2018). Jestliže odvolací soud nezohlednil zákonná kritéria pro určení součásti věci a namísto toho svou úvahu založil na kritériu, které není pro věc rozhodné (vlastnictví pozemků nad sklepy), pak je taková úvaha ohledně právní povahy sklepních prostor zjevně nepřiměřená a závěr odvolacího soudu, že sklepy nejsou součástí tvrze, předčasný. Otázka právní povahy sklepů (konkrétně jsou-li součástí tvrze či nikoli) je tak řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že skutečně nejde o součást tvrze, pak dovolatelka namítá, že jde o její příslušenství. Sklepení bylo předmětem hospodářské smlouvy z roku 1974, na jejímž základě byla na tehdejší Místní národní výbor XY převedena správa budovy tvrze. Podle §10 odst. 3 a §11 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, přešly na dovolatelku spolu s věcí hlavní (tvrzí) rovněž sklepní prostory, a to jako příslušenství věci. Vlastnické právo k tvrzi i sklepu později dovolatelka nabyla na základě zákona č. 172/1991 Sb. Otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, spatřuje dovolatelka v tom, zda hospodářskou smlouvou, uzavřenou podle zákona č. 109/1964 Sb., došlo rovněž k převodu příslušenství, byť v ní toto příslušenství nebylo výslovně uvedeno. Neřešenou otázkou je také to, zda podle zákona č. 172/1991 Sb. nabyla obec do vlastnictví bez dalšího také příslušenství věcí, které podle zákona na obec přešly.
V případě, že by vlastnické právo k příslušenství hospodářské smlouvy nepřecházelo na nabyvatelku bez dalšího, případně nepřecházelo následně podle zákona č. 172/1991 Sb., namítá dovolatelka, že vlastnické právo ke sklepu vydržela. Odvolací soud nesprávně zhodnotil, že zákon č. 172/1991 Sb. nemohl sám o sobě představovat putativní titul, o nějž by se mohla opírat dobrá víra ve vlastnictví věci; jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Eventuálně mohl dobrou víru založit protokol Pozemkového fondu ČR o vydání nemovitosti ze dne 13. 3. 1996, č. 1Č/96, v němž Pozemkový fond potvrdil, že sklepní prostory náleží dovolatelce – také zda spatřuje dosud neřešenou otázku, zda může být protokol Pozemkového fondu ČR putativním titulem k nabytí vlastnického práva vydržením.
Současně nebyla zjištěna skutečnost, která by dobrou víru dovolatelky zpochybnila. Obsahem vyjádření žalovaného z 21. 8. 2017 bylo pouze opakování již několikrát tvrzených argumentů a odkazování na dříve předložené listiny; žádné nové důkazy, které by zpochybňovaly dobrou víru dovolatelky, žalovaná nepřinesla. S ohledem na to, že nebyly předloženy důkazy, které by dobrou víru dovolatelky zpochybňovaly, je překvapivý závěr o tom, že dobrá víra dovolatelky byla narušena nejpozději podáním vyjádření žalovaného. Pokud odvolací soud dospěl k takovému závěru, měl dovolatelku poučit ve smyslu §118a o. s. ř. Jestliže tak neučinil, odchýlil se např. od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2497/2013.
Dále namítá, že protokol Pozemkového fondu ČR o vydání nemovitosti ze dne 13. 3. 1996 lze po obsahové stránce hodnotit také jako narovnání, které uzavřela dovolatelka s Pozemkovým fondem ČR, a v němž Pozemkový fond přenechává vlastnictví sklepních prostor dovolatelce. Také tuto otázku považuje za dosud neřešenou.
Soudy obou stupňů se odchýlily rovněž od ustálené rozhodovací praxe týkající se závaznosti posouzení předběžné otázky. Již v průběhu soudního řízení o vyklizení sklepů vedeného Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 346/93 bylo o celých sklepech jednáno jako o součásti tvrze. Podle judikatury byla-li žaloba na vyklizení nemovitosti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není vlastníkem této nemovitosti, nelze v následném řízení (ani v témže řízení v rámci rozhodování o vzájemné žalobě) mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalobce vlastníkem této nemovitosti je (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007). Bylo-li tedy žalobě na vyklizení vyhověno s tím, že dovolatelka je vlastnicí sklepních prostor, nelze v dalším řízení mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalobkyně vlastnicí není.
Konečně pak dovolatelka namítá vadu řízení, která má spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy (namátkou nájemní smlouvu ze dne 1. 7. 2005, přípis Památkového ústavu v Brně ze dne 29. 6. 1993 a další), resp. nedostatečně se vypořádal s námitkami, které dovolatelka vznesla vůči postupu soudu prvního stupně. Tím, že se soud prvního stupně navrženými důkazy nezabýval, resp. odvolací soud tuto vadu k námitce dovolatelky nenapravil, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.
Navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná podala obsáhlé vyjádření, v němž se ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.) zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Jednotlivé důvody přípustnosti dovolání nejsou vždy v dovolání řádně specifikovány; pod bodem I. jsou sice uvedeny, aniž by však bylo u každého tvrzeného důvodu uvedeno, v čem konkrétně žalobkyně spatřuje důvod přípustnosti. Nicméně částečně lze tento nedostatek překlenout výkladem textu dovolání.
Ve věci jde o to, v jakém rozsahu právní předchůdce žalující obce, místní národní výbor, nabyl v roce 1974 správu národního majetku, tedy zda ji nabyl i ke spornému sklepu, zda s ním obec hospodařila i v době rozhodné k nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. a podle toho pak rozhodnout, zda na ni mohlo přejít vlastnické právo ke sklepu podle zákona č. 172/1991 Sb. Pokud tomu tak nebylo, pak bude třeba zvážit, zda soudy správně posoudily možné vydržení vlastnického práva ke sklepu.
„Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily“ (§1 odst. 1 zákona č.172/1991 Sb.).
Podmínkou přechodu vlastnictví podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Je i to, že obec s majetkem ke dni účinnosti zákona skutečně hospodařila. Zatímco soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval, odvolací soud, aniž doplnil či opakoval dokazování, uvedl, že žalobkyně se sklepy fakticky nehospodařila. Postupoval tak v rozporu s judikaturou týkající se změny skutkového stavu v odvolacím řízení (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, a celou řadu dalších rozhodnutí), a ani neuvedl, na základě kterých důkazů toto skutkové zjištění učinil (viz §157 odst. 2 o. s. ř.). Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom tato otázka je významná pro rozhodnutí ve věci. Tuto vadu bude třeba napravit v dalším řízení. Povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně hospodaření se sklepem a jeho držby leží na žalobkyni.
K uplatněným důvodům přípustnosti se uvádí:
„Došlo hospodářskou smlouvou, uzavřenou dle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, rovněž k převodu příslušenství předmětu převodu, byť v ní toto příslušenství nebylo výslovně uvedeno?“
K zákonné terminologii se uvádí, že institut „správy národního majetku“, o které se jednalo v §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „HZ), ve znění účinném v době uzavření hospodářské smlouvy z roku 1974, byl novelou č. 98/1988 Sb. transformován v institut „práva hospodaření s národním majetkem“.
V této části je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Soudy v této věci vyšly z toho, že sklep nebyl předmětem hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 10. 12. 1974, neboť v ní nebyl uveden, a tudíž žalující obci nemohlo ke dni 23. listopadu 1990 příslušet právo hospodaření. To dovolatelka zpochybňuje a tvrdí, že pokud snad sklep součástí tvrze nebyl (to popírá), pak na základě hospodářské smlouvy (§347 HZ) přešla bez dalšího i správa národního majetku k příslušenství převáděné budovy, a tím byl, jak soudy připustily, sporný sklep. Dovolatelka tento právní názor opírá o §10 odst. 3 a o §11 odst. 3 HZ, podle kterých spolu s věcí přechází na nabyvatele i její příslušenství.
Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§121 odst. 1 obč. zák.).
Ustanovení §10 HZ ve znění účinném v době převodu správy národního majetku se zjevně věci netýká, ostatně ani není členěno na odstavce (k tomu došlo až pozdějšími novelami). Ustanovení §11 v roce 1974 HZ znělo:
1) Nabývá-li se do socialistického společenského vlastnictví smlouvou věc, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak, převzetím věci.
(2) Nabýt věc do socialistického společenského vlastnictví rozhodnutím státního orgánu lze jen v případech stanovených zákonem. Vlastnictví přechází dnem určeným v rozhodnutí, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.
(3) Není-li stanoveno nebo dohodnuto něco jiného, nabývá se s věcí i jejího příslušenství a práv s vlastnictvím věci spojených, pokud nejsou omezena na dřívějšího vlastníka.
Je zjevné, že toto ustanovení se vztahuje jen na nabývání do „socialistického společenského vlastnictví“; ostatně je zařazeno pod marginální rubriku „Socialistické společenské vlastnictví“. Důvodem takové úpravy byla zjevně jeho preference před jinými formami vlastnického práva. Naopak ustanovení §347 HZ, upravující převod správy národního majetku, obdobné ustanovení nemá, a §11 odst. 3 HZ se na tento převod zjevně nevztahuje. Ostatně ani dobová literatura neuváděla, že by ex lege přecházela i správa příslušenství převáděného majetku (viz např. Plíva. J.: Hospodaření s národním majetkem. 2. vydání. Orbis Praha 1975, s. 97 a násl.; Čapek, K.: Hospodářský zákoník a předpisy souvisící. 3. vydání. Panorama Praha 1984, komentář k §347 HZ).
Lze tak uzavřít, že na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku (§347 HZ) nepřecházela správa i k příslušenství k samostatné podzemní stavbě – sklepu, který byl příslušenstvím budovy. I pokud by tak byl v dané věci sklep příslušenstvím budovy, právo správy národního majetku by na předchůdce žalobkyně nepřešlo. Dovolání v této části není důvodné.
K otázce, zda sklep je ve vlastnictví žalobkyně jako součást budovy:
Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku (§120 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Pokud by sklep byl součástí budovy, a to jak v roce 1974, tak i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., pak by právo správy národního majetku na předchůdce dovolatelky na základě hospodářské smlouvy a později i vlastnické právo na dovolatelku přešlo (za předpokladu, že by tato práva svědčila žalobkyni k budově tvrze) „bez dalšího“. Bylo by též třeba zvážit, zda užívání jedné součásti věci (budovy tvrze) nesplňuje podmínku užívání věci celé (hospodaření s ní) ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Dovolatelka v této části spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; cituje závěry jednotlivých rozhodnutí, aniž by však konkrétně uvedla, v čem spatřuje rozpor každého z nich s právním názorem odvolacího soudu, na závěr však shrnuje: „Dovolatelka má za to, že v poměrech projednávané věci soudy při úvaze, že sklepy nejsou součástí věci tvrze, nezohlednily všechny okolnosti projednávané věci ani relevantní zákonná kritéria, svou úvahu založily na kritériu, které není pro věc rozhodné (vlastnictví pozemků nad sklepy), a proto je tato úvaha zjevně nepřiměřená a závěr odvolacího soudu, že sklepy nejsou součástí tvrze, předčasný“. Vytýká tedy, že soudy nepřihlédly ke všem relevantním kritériím stanoveným judikaturou Nejvyššího soudu pro posouzení, zda sklep je součástí budovy, a zpochybňuje úvahu, že sklep není součástí budovy proto, že leží pod pozemky více vlastníků.
Odvolací soud jen uvedl, že sklep je pod pozemky více vlastníků, a proto nemůže být součástí budovy; dovolací soud dosud výslovně neřešil otázku, zda povahu podzemního sklepa jako součásti budovy vylučuje fakt, že sklep leží i pod pozemky různých vlastníků; proto je dovolání i v této části přípustné a je i důvodné.
V rozsudku ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002, na který dovolatelka upozorňuje, prezentoval Nejvyšší soud závěr: „Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla v smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda nabyvatel si uvědomil, že s věcí nabývá i její součást.“ Dovolatelka má za to, že zmíněný závěr je plně použitelný i v posuzovaném případě a je tedy zcela bez významu, zda vinný sklep byl či nebyl v hospodářské smlouvě výslovně zmíněn. Vinné sklepy jakožto součást tvrze sdílely osud věci hlavní, a vlastnické právo k nim tedy přešlo na dovolatelku na základě zákona č. 172/1991 Sb.
Judikatura ke sklepu jako součástí budovy:
Pro věc je relevantní následující judikatura: V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, se uvádí: „Není sporu o tom, že sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást, resp. netvoří-li jeho základy) může být samostatným předmětem právních vztahů – věcí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. Rv I 1813/22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010). Dále je zřejmé, že mezi věcí a její součástí (§120 odst. 1 obč. zák.) vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím (§121 odst. 1 obč. zák.); rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, se uvádí, že v některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Posouzení toho, zda stavba je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu“.
Z citovaného rozsudku též vyplývá, že je-li posouzení otázky, zda sklep je součástí jiné nemovitosti nebo zda je samostatným předmětem právních vztahů, významné pro zjištění, kdo je jeho vlastníkem, pak je třeba vyjít ze stavu, jaký tu byl v době významné pro nabytí vlastnictví.
„Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí potíže určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, a řada dalších rozhodnutí).
Závěry k rozhodnutí soudů o povaze sklepa v dané věci:
Z uvedeného vyplývají pro nyní posuzovanou věc tyto závěry: Z toho, že sklep pod více pozemky různých vlastníků může být samostatným předmětem vlastnického práva, se podává závěr, že pro jeho právní režim není v zásadě významný právní režim pozemků, na kterých se nachází (samozřejmě pokud nějakým způsobem nevystupuje na povrch nebo těsně pod něj). Pak ovšem nemůže být pro posouzení, zda jde o součást jiné nemovitosti rozhodné, že leží pod pozemky více vlastníků. Úvaha odvolacího soudu, který opřel posouzení sklepa jako součásti budovy o uvedenou skutečnost, je tak zjevně nepřiměřené a dovolací důvod nesprávného posouzení věci podle §241aodst. 1 o. s. ř. je tak dán.
Soud prvního stupně založil úvahu o tom, že sklep není (správně měl zkoumat, zda v době v době, kdy měla žalobkyně nabýt vlastnické právo, nebyl) součástí budovy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, ve kterém se též uvádí: „Znehodnocením věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné“; dovodil, že podstatné je, že budova může bez vinných sklepů samostatně fungovat, aniž by došlo k jejímu funkčnímu či estetickému znehodnocení. Nicméně slova „nejen ztráta hodnoty peněžní“ je třeba vyložit tak, že pro závěr o tom, zda jde o součást věci, je významná i ztráta hodnoty věci po oddělení součásti.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu se uvádí: „Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží”, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98 a ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98)“.
Poznamenává se, že opakovaný poukaz na způsob užívání sklepa „v současné době“, je pro posouzení nevýznamný; je třeba vyjít z užívání sklepa v době uzavření hospodářské smlouvy v roce 1974 (kvůli otázce, v jakém rozsahu mohla žalobkyně nabýt právo správy národního majetku), dále v době významné pro nabytí vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb. Pokud by se totiž žalobkyně dříve stala vlastnicí sklepa, pak by pozdější oddělení od tvrze na vlastnictví nic nezměnilo. Nicméně samotná skutečnost, že součást věci je užívána jinak než věc hlavní, ještě sama o sobě nezakládá její samostatnost; tak např. v jednom křídle zámku je zřízen hotel, ve druhém museum nebo prohlídkový okruh, a každou z těchto činností provozuje jiná osoba; přesto jde o jedinou nemovitost.
V dalším řízení tak bude třeba zjistit a v rozsudku jasně a konkrétně vyložit, jaký byl vztah sklepa a budovy v roce 1974 (pokud jde o otázku, zda v tomto roce nabyl předchůdce žalobkyně právo správy národního majetku), a v době rozhodné pro nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. (kvůli možnému nabytí vlastnictví podle tohoto zákona). Je významné, zda tehdy byl sklep užíván spolu s budovou nebo zda bylo jeho užívání na budově nezávislé, zda byly tyto nemovitosti trvalým způsobem (ne tedy jen provizorně) fyzicky odděleny, zda do sklepa byl i jiný přístup než z budovy. Bude třeba zvážit, zda oba objekty měly společný vchod, infrastrukturu (vodovodní a elektrické, příp. i další přípojky) a zda byly bez problému užívány nezávisle na sobě. V pochybnostech bude třeba přihlédnout i k tomu, že „historicky“ sklep k budově patřil. Není sice vyloučeno, aby součást věci byla oddělena a stala se samostatnou věcí, to však u nemovitostí – budovy a sklepa – zpravidla předpokládá trvalé stavební úpravy.
K důsledkům řešení otázky, zda sklep je součástí budovy, v jiném řízení:
Dovolatelka též upozorňuje na to, že předběžnou otázku, zda je sklep součástí budovy (tvrze) již kladně řešil Okresní soud v Hodoníně v řízení pod sp. zn. 4 C 346/93; na to marně v tomto řízení poukazovala, soudy se tímto řešením necítily být vázány. V tom spatřuje dovolatelka rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ve kterém se uvádí: „Je z ústavněprávních hledisek stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné“. Dovolací soud k tomu dodává:
V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), se uvádí: „Povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy. Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu“. Soud samozřejmě není předchozím rozhodnutím, řešícím stejnou otázku mezi jinými účastníky, vázán, měl by se však s jeho závěry vyrovnat, hodlá-li věc posoudit jinak. Ústavní soud konstatoval: „Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat v úvahu legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou… bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, stejně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4096/2017, a řada dalších rozhodnutí). Případy, ve kterých je okruh účastníků totožný, pak řeší rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012.
V dané věci odvolací soud dostatečně nevysvětlil, proč se odchýlil od závěrů vyslovených ve věci Okresního soudu v Hodoníně v řízení pod sp. zn. 4 C 346/93; pouze uvedl, že v předchozím řízení nešlo o žalobu na určení vlastnického práva a týkala se jen části sklepa. Přesto se měl s tímto rozsudkem, zejména s argumenty ohledně sklepa (byť i jen jeho části) jako součásti budovy, vyrovnat; jeho rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a i zde je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
K vydržení vlastnického práva ke sklepu:
Pro případ, že by dovolatelka nenabyla sklep jako součást či příslušenství věci, dovolává se jeho vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.). Tvrdí tři důvody přípustnosti dovolání, kterým je společné to, že jde o posouzení dobré víry a tím i oprávněné držby ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. a následného vydržení vlastnického práva:
„Může být zákon, podle nějž subjekt práva má nabýt vlastnického práva bez nutnosti jakéhokoli dalšího právního úkonu (právního jednání), tzv. putativním titulem pro účely posouzení vydržení?
Je písemné vyjádření Pozemkového fondu České republiky (či jiné zákonem zřízené právnické osoby spravující mj. majetek státu) o tom, že vlastníkem jím držené a spravované věci je určitá osoba, putativním nabývacím titulem, od nějž tato osoba může dovozovat svou dobrou víru?
Je písemné vyjádření držitele věci o tom, že vlastníkem věci je druhá osoba a že se jí zavazuje věc vydat, projevem vůle, směřujícím k odstranění spornosti nebo pochybnosti vznikající o tom, zda byly splněny předpoklady vzniku vlastnického práva této druhé osoby k věci?“
Poté uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. K tomu dovolací soud dodává, že jsou i další rozhodnutí, která jsou tomuto konkrétnímu případu blíže:
Relevantní judikatura k vydržení sklepa:
„Jestliže se obec ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., ačkoliv nemovitost ve skutečnosti státu nepatřila, mohla ji později nabýt vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Při zkoumání, zda byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. Pro přechod věci do jejího vlastnictví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016; viz též navazující rozsudek ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).
Podobný případ řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2018,sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, takto: „Nejvyšší soud připomíná, že při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je třeba mimo jiné zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Potud proto nemůže jako s judikaturou souladná obstát poněkud zkratkovitá úvaha krajského soudu dovozující nedostatek dobré víry z absence právního titulu (byť tímto byl právě zákon č. 172/1991 Sb.), aniž by patřičně zkoumala další aspekty kauzy, zejména případný omluvitelný omyl obce, jenž může úsudek stran dobré víry držitele podstatně ovlivnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4210/2017)… Každá věc musí být zkoumána v intencích jejích konkrétních individuálních okolností, jež závěr o přítomnosti dobré víry determinují (blíže k náležitostem hodnocení dobré víry srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018, jakož i jeho usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2439/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí). Předestřenému nepochybně musí předcházet kladný úsudek o tom, že byl dotčený subjekt (zde žalované město) skutečně držitelem sporných nemovitostí, a byly tedy splněny všechny ze znaků držby. Tím je i fyzické ovládání předmětné věci, corporalis possessio (k tomu blíže viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3433/2014)“.
Aplikace judikatury o vydržení na projednávanou věc:
Z toho pro daný případ vyplývá, že nejprve je třeba zjistit, zda a kdy se žalobkyně chopila držby sklepa; toto zjištění v rozhodnutích obou soudů chybí. Chopila-li se žalobkyně držby sklepa (vlastnického práva k němu) proto, že se domnívala, že se i na něj vztahuje nabytí podle zákona č. 172/1991 Sb., představuje tento zákon titul, o který držbu opírala, a to bez ohledu na to, zda podmínky tohoto zákona pro přechod vlastnictví byly splněny či nikoliv. Pokud odvolací soud měl za to, že držba žalobkyně se o žádný právní důvod (titul), byť domnělý („putativní“) neopírala, protože tento zákon titulem držby nebyl, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li držba v období, ve kterém mohlo dojít k vydržení, prokázána, nemohlo k vydržení dojít a další dokazování ohledně něj by bylo zbytečné. Jestliže však bude postaveno najisto, že se žalobkyně začala ke sklepu chovat jako jeho vlastnice s tím, že vlastnictví nabyla podle uvedeného zákona, a chopila se tak jeho držby, bude třeba zvážit, zda její držba byla oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.) a mohla vést k vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.). Soudy vyšly z toho, že držba oprávněná nebyla, protože žalobkyně musela vědět, že v hospodářské smlouvě z roku 1974, kterou nabyla právo správy národního majetku, není sporný sklep uveden. Tento závěr však dovolací soud považuje za předčasný.
K problematice příslušenství a součásti věci ve vztahu k omylu držitelky o právním důvodu držby:
Jestliže se postaví najisto, že od roku 1974 žalobkyně právo správy národního majetku ve vztahu ke sklepu fakticky vykonávala (i toto zjištění v relevantní formě chybí) a měla za to, že je jeho subjektem, ač jí toto právo nepříslušelo, bude třeba zvážit, zda její omyl byl omluvitelný.
Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se (držitel) postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
Soudy vyšly bez dalšího z toho, že sklep nebyl v hospodářské smlouvě uveden, a proto žalobkyně nemohla být v dobré víře, že nabyla k němu i právo správy. Takový závěr je předčasný. Především je třeba zjistit, zda jí byl sklep předán, a zda toto právo fakticky a vykonávala až do doby, kdy se ujala držby vlastnického práva (pokud se ji ujala). Poté je třeba zvážit toto:
Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, a ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2875/2015).
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1987, judikoval: „Příslušenství věci (§121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím." Odlišný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, v němž dovodil, že "při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali". Závěr, že příslušenství věci, kterým je nemovitost, bez dalšího nepřechází na nabyvatele věci hlavní, vyplývá až z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodného kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po č. 75/2004. Režim příslušenství věci byl sporný přesto, že byl v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. upraven (viz k tomu Spáčil, J.: Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. Právní rozhledy, 2010, č. 2, s. 39-48). To platí tím spíše pro úpravu podle hospodářského zákoníku, která se o příslušenství věci zmiňovala jen v souvislosti s nabýváním věci do socialistického společenského vlastnictví.
Z tohoto hlediska je pak třeba hodnotit právní omyl žalobkyně, že příslušenství věci přechází na nabyvatele ze zákona (pokud v takovém omylu jednala). Předpokladem omluvitelnosti omylu též bude zjištění, že sklep fakticky splňoval charakteristiku příslušenství budovy ve smyslu §121 obč. zák. Hospodářský zákoník totiž příslušenství nijak nevymezoval, a tak pro jeho oblast bylo nutno vyjít z definice v občanském zákoníku.
Žalobkyně podle jejích tvrzení mohla vyjít i z toho, že sklep je součástí tvrze, a právo správy národního majetku a později právo vlastnické k němu nabyla bez dalšího spolu s budovou (tvrzí). Pak je nutno přihlédnout při hodnocení její objektivní dobré víry k tomu, že sklep byl „historicky“ součástí tvrze a zvážit, jak byl sklep užíván v roce 1974 a v době významné pro nabytí vlastnictví k němu, zda nemuselo být ze stavebních úprav zřejmé, že došlo k jeho trvalému oddělení od budovy. Bude třeba zjistit, zda oba objekty měly společný vchod, infrastrukturu (vodovodní a elektrické, příp. i další přípojky) a zda byly bez problému užívány nezávisle na sobě. Jestliže by každý v postavení žalobkyně mohl a měl vědět, že jde o dvě samostatné věci, byl by její omyl neomluvitelný.
Pro posouzení této otázky je významné, že i Okresní soud v Hodoníně ve věci sp. zn. 4 C 346/93 považoval sklep za součást tvrze. Jestliže se totiž v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy, není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
Protože se odvolací soud otázkou oprávněné držby žalobkyně nezabýval i z těchto hledisek, je jeho právní závěr předčasný a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nicméně je třeba zopakovat, že tyto úvahy mohou být relevantní jen, bude-li držba žalobkyně prokázána.
K otázce, zda je písemné vyjádření Pozemkového fondu České republiky (či jiné zákonem zřízené právnické osoby spravující mj. majetek státu) o tom, že vlastníkem jím držené a spravované věci je určitá osoba, putativním nabývacím titulem, od nějž tato osoba může dovozovat svou dobrou víru?
Putativním nabývacím titulem je taková právní skutečnost, která je způsobilá založit nabytí vlastnického práva, nicméně v konkrétním případě jej nezaložila proto, že nebyly splněny podmínky pro takové nabytí (právní úkon byl vadný, nebyly splněny další podmínky pro nabytí práva anebo výjimečně taková skutečnost vůbec nebyla dána, nicméně držitel jednal v omylu, že dána je). Pokud tomu tak není, pak nejde o domnělý (putativní) nabývací titul, o který by bylo možno opřít oprávněnou držbu.
Samotné vyjádření Pozemkového fondu nemohlo založit vlastnické právo, a to již z důvodů uvedených níže; ostatně není v pravomoci Pozemkového fondu pouhým jednostranným vyjádřením založit vlastnické právo. Proto ani nemohlo být domnělým (putativním) důvodem nabytí vlastnictví.
K otázce, zda je písemné vyjádření držitele věci o tom, že vlastníkem věci je druhá osoba a že se jí zavazuje věc vydat, projevem vůle, směřujícím k odstranění spornosti nebo pochybnosti vznikající o tom, zda byly splněny předpoklady vzniku vlastnického práva této druhé osoby k věci?“
Odvolací soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že „protokol č. 1 Č/96“ je narovnáním uznávajícím vlastnictví žalobkyně; to odmítl s tím, že chybí „jakýkoliv projev vůle státu o narovnání vztahů se žalobcem“. Podle soudu prvního stupně jde o to, že žalovaný v tomto protokolu rozhodl o vydání vinného sklepa žalobkyni na základě rozhodnutí soudu. Z toho je zjevné, že úvaha odvolacího soudu, vykládajícího uvedený protokol, není zjevně nepřiměřená a tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
K neprovedení navržených důkazů:
Soudy nejsou v civilním sporném řízení povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, jsou však povinny se s důkazními návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod č. 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud vysvětlil, byť jen stručně, proč další navržené důkazy neprováděl (bod 18 rozhodnutí); z pohledu právního názoru, který zaujal, totiž další důkazy na věci nemohly nic změnit. Tvrzená vada tak není dána.
K překvapivému rozhodnutí:
Tato námitka se týká toho, že žalobkyně nedostala možnost doplnit tvrzení ohledně putativního titulu; protože v dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem, že takovým putativním titulem mohl být zákon č. 172/1991 Sb., bylo by nadbytečné se touto otázkou zabývat, na věci by nic nezměnila.
K formulaci žalobního petitu:
Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí vinného sklepa, současně však tvrdila, že sklep je součástí budovy (tvrze). Pak se měla domáhat určení, že je vlastnicí sklepa jako součásti věci hlavní, v petitu uvedené (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, rozsudek ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008). Jestliže v dalším řízení žalobní návrh neupraví, nebude možno vyhovět žalobě na základě tvrzení, že sklep je součástí tvrze. Jde o částečný rozpor žalobního tvrzení s žalobním návrhem; ve skutečnosti žalobkyně uplatňuje nárok na určení vlastnictví ke sklepu jako součásti budovy (k tomu viz výše) a eventuální nárok na určení vlastnického práva k samotnému sklepu opírající se o tvrzení, že sklep nabyla jako příslušenství věci; protože příslušenství je samostatným předmětem vlastnictví, na tento případ je stávající žalobní návrh (petit) uplatněn správně.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu