ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3342.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3342/2020-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markétou Ulmanovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Novákova 1328, proti žalovanému R. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 18/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 28 Co 42/2020-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 28 Co 42/2020-296, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 600 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupkyně JUDr. Markéty Ulmanové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. 9. 2019, č. j. 19 C 18/2019-213, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, a k pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, obci XY, okres XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a tyto nemovitosti se přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I). Na vypořádání spoluvlastnictví uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 2 250 000 Kč (výrok II) a dále částku 455 354,50 Kč (výrok III). Žalobkyni dále zavázal převzít a doplatit úvěr od Raiffeisen Bank, a. s. z úvěrové smlouvy č. 131/03612/15/1/01 ze dne 17. 4. 2015, váznoucí na nemovitých věcech uvedených ve výroku I rozsudku (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 28 Co 42/2020-296, odvolací řízení o odvolání proti výroku III napadeného rozsudku zastavil (výrok I). V části výroku I. formulačně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stavba č. p. XY není součástí pozemku, nýbrž samostatnou věcí, a ve zbývající části výroku I a ve výrocích II a IV jej potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Nejprve má jít o otázku, zda lze při vypořádání spoluvlastnictví upřednostnit kritérium účelného využití nemovitostí před kritériem schopnosti jednoho z účastníků uhradit finanční vypořádání rychleji a ve vyšší absolutní částce, a dále o otázku, zda při rovnocennosti ostatních kritérií může být rozhodným kritériem pro přikázání věci druh zaměstnání a jeho spjatost s místem, kde se nacházejí společné nemovitosti. Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, 22 Cdo 2024/2016, 22 Cdo 2821/2014, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 1914/2004 a 22 Cdo 1900/2005; z nich dovozuje povinnost soudu přihlédnout ke schopnosti vyplatit vypořádací podíl rychleji (usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016), a dále oprávnění soudu podle své úvahy vyhodnotit další relevantní okolnosti případu a podle nich rozhodnout ve prospěch té které strany, vyznívá-li kritérium velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci pro oba účastníky rovnocenně (usnesení ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005).
Namítá, že v jeho prospěch hovořilo kritérium solventnosti i likvidity, a to po celou dobu řízení; ostatní kritéria vyznívala pro účastníky rovnocenně. Žalobkyně tato kritéria naopak nesplňovala, přičemž sám odvolací soud konstatoval, že se její situace v tomto směru zlepšila až v průběhu odvolacího řízení v důsledku úmrtí jejího otce a realizace dědictví; odvolací soud tak pochybil, nevzal-li v potaz kritérium lepší likvidity žalovaného. Byl to také žalovaný, kdo nabídl na vypořádání spoluvlastnického vztahu vyšší částku a umořil také významnou část dluh (900 000 Kč) váznoucího na nemovitostech z titulu hypotečního úvěru. Proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a žádá rovněž o odklad jeho vykonatelnosti, neboť mu v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí vážná újma na právech.
Žalobkyně se ve vyjádření plně ztotožnila s právním hodnocením odvolacího soudu a připomněla, že kritérium solventnosti i likvidity svědčilo v její prospěch.
Dovolání není přípustné.
Tvrdí-li dovolatel, že v jeho prospěch svědčila schopnost rychleji zaplatit vypořádací podíl (likvidita), zpochybňuje skutkové zjištění, k němuž předkládá vlastní – odlišný – skutkový závěr.
V rozporu s tím, co dovolatel tvrdí, bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně měla již od 9. 8. 2019 – tedy ještě před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně – za účelem vypořádání k dispozici úvěr u Wüstenrot hypoteční banky a. s. ve výši 3 100 000 Kč, který může čerpat až do 31. 8. 2021 (bod 75 odůvodnění). Odvolací soud proto po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně má k dispozici dostatečné finanční prostředky, které je schopna ihned vyplatit dovolateli.
Od 1. 1. 2013 nicméně nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (právě to činí dovolatel v projednávané věci); samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolatel dále namítá, že při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je třeba upřednostnit kritérium vyšší nabídnuté částky na vypořádání spoluvlastnického podílu, resp. tvrdí, že odvolací soud takové kritérium nezohlednil. Má za to, že jde o otázku dosud judikaturně neřešenou, přestože svoji argumentaci opírá o četná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Závěr, podle něhož při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je třeba upřednostnit kritérium vyšší nabídnuté částky na vypořádání spoluvlastnického podílu před účelným využitím věci, z judikatury dovolacího soudu nevyplývá. Nevyplývá ani z rozhodnutí, na která dovolatel odkazuje.
Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je solventní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz , stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria.
Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
U nemovitosti sloužící k bydlení je třeba přihlížet i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat [srovnej rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 (uveřejněný pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135)].
Ani dovolatelem předložené otázky nejsou neřešené; judikatura již dříve dovodila, že je třeba přihlížet k likviditě, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016), a lze rovněž zohlednit, že spoluvlastník navrhne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013]. Nejedná se však o kritéria rozhodující, soud je povinen vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria.
Zpochybňuje-li dovolatel přikázání věci tím, že namítá nesprávné právní posouzení kritérií rozhodných pro přikázání věci (tvrdí, že odvolací soud nevzal v potaz vyšší nabídnutou částku na vypořádání podílu žalobkyně), je třeba připomenout, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazuje i dovolatel ve svém dovolání).
V nyní projednávané věci odvolací soud uvedl, že oba účastníci jsou solventní, oba váže k nemovitým věcem to, že jejich syn bydlí v jejich blízkosti, oba nemají aktuálně jinou možnost bydlení, společné nemovité věci užívají, oba se podílí na údržbě (žalobkyně více, neboť je častěji doma) a hradí náklady na provoz. Žalovaný v řízení nabídl oproti žalobkyni vyšší náhradu, která přesahuje vypořádací podíl odpovídající polovině ceny obvyklé o 200 000 Kč; žalobkyně v rámci mediačního řízení nabídla žalovanému na vypořádací podíl částku cca o 1 000 000 vyšší, než by mu náležela, přičemž dohodu žalovaný nakonec neuzavřel. Ve prospěch žalobkyně naopak hovořila skutečnost, že měla vždy zájem o přikázání nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví, zatímco žalovaný o ně soustavný zájem neměl; nemovité věci navíc v minulosti opustil s tím, že čekal, že jej žalobkyně vypořádá. Uvedl také, že žalovaný sice zaplatil na společný úvěr dvě mimořádné splátky v celkové výši 910 709 Kč, nicméně to nelze zohlednit v jeho prospěch, neboť polovinu z této částky mu žalobkyně zaplatí (výrok III rozsudku soudu prvního stupně).
Takové úvahy odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, přičemž zohlednil i výši nabídnutého vypořádacího podílu a likviditu obou účastníků, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání není přípustné, zamítl Nejvyšší soud rovněž návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu