ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2404.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2404/2019-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CEMEX Czech Republic, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Laurinova 2800/4, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 27892638, zastoupené Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186 00, proti žalované Kajima Czech Design and Construction s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Generála Píky 430/26, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 28538862, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3 268 020,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 378/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co 111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 70 Co 111/2018-258, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co 111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 70 Co 111/2018-258, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 2. 2018, č. j. 11 C 378/2016-186, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 C 378/2016-235, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byla ve smlouvě o dílo ze dne 3. 12. 2015 účastnicemi, jakožto smluvními stranami, sjednána platně rozhodčí doložka, proto řízení podle §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil. Dovodil, že z ujednání stran v čl. 19.2 ve znění: „ Strany se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k rozhodčímu řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít od čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení.“ vyplývá vůle stran podřídit případné spory, vzniklé ze smlouvy o dílo, rozhodčímu řízení. Poukazovala-li žalobkyně na to, že uvedené ujednání čl. 19.2 smlouvy bylo po revizi smlouvy v ní ponecháno nedopatřením, soud konstatoval, že je to pro posouzení věci nerozhodné, neboť smlouva byla uzavřena při podnikatelské činnosti a podnikatelé mají povinnost dostatečně pečovat o svá práva. Vzhledem k tomu, že rozhodčí doložka je součástí hlavní smlouvy o dílo, je podle soudu prvního stupně vymezen i okruh právních vztahů, na něž rozhodčí doložka dopadá, neboť rozhodčí doložka dopadá právě na právní vztahy, resp. spory z právních vztahů vyplývajících ze smlouvy o dílo. Vzal v úvahu ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - dále jen „zákon o rozhodčím řízení“, které stanoví, že není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související, a též na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o vztah dvou podnikatelů, nejsou dány zákonem o rozhodčím řízení žádné další požadavky na platnost rozhodčí doložky, mimo podmínky určitosti projevu vůle stran k přenesení pravomoci k rozhodování sporu na rozhodce. Za nedůvodnou považoval námitku k určení jména, počtu rozhodců a způsobu jejich ustanovení, a to s odkazem na §7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006 a usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Neopodstatněná je podle soudu prvního stupně též námitka žalobkyně, týkající se tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci specifikace odměňování rozhodců, jelikož určení způsobu odměňování není obligatorní náležitostí rozhodčí doložky. Odmítl rovněž námitku vznesenou k neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci určení okamžiku či způsobu zahájení rozhodčího řízení, je-li způsob a okamžik zahájení rozhodčího řízení jasně vymezen v ustanovení §14 zákona o rozhodčím řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením, v záhlaví uvedeným, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje, neboť se neztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že rozhodčí doložka je v dané věci sjednána platně. Odvolací soud právní závěr odůvodnil tím, že v čl. 19.2 smlouvy o dílo zcela absentuje projev vůle, z něhož by bylo možno jednoznačně a určitě dovodit, že strany měly v úmyslu vyloučit pravomoc obecných soudů při řešení jejich sporů a svěřit řešení sporů výlučně rozhodčímu řízení. Podle odvolacího soudu lze jazykovým výkladem citovaných vět čl. 19.2 smlouvy o dílo maximálně dospět k závěru, že rozhodčí řízení by mohlo být jednou z možností řešení sporu, pokud by se tak strany dohodly, viz slova „může“ nebo „záměru“. Za důvodnou považoval rovněž námitku žalobkyně, že rozhodčí doložka v čl. 19.2 smlouvy o dílo není sjednána určitě, není-li z ujednání seznatelné, zda se váže k určitému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z určitého okruhu právních vztahů. V daném případě z rozhodčí doložky nelze podle názoru odvolacího soudu zjistit, k jakému okruhu sporů se váže. Stejně jako soud prvního stupně neshledal však odvolací soud důvodnou námitku žalobkyně, týkající se neplatnosti rozhodčí doložky pro způsob určení rozhodců. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící výkladové principy projevu vůle (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1569/99 a usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009 a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007). Z citované judikatury podle názoru žalované plyne jednoznačný závěr soudní praxe o upřednostňování jazykového vyjádření vůle v písemné podobě. Závěr odvolacího soudu, že čl. 19.2 smlouvy neobsahuje projev vůle stran řešit případný spor v rozhodčím řízení, je podle dovolatelky ve zjevném rozporu s výslovným slovním vyjádřením vůle stran obsaženém v tomto smluvním ujednání. Žalovaná je přesvědčena o tom, že čl. 19.2 předmětné smlouvy splňuje požadavek určitosti jednání, obsahuje výslovný projev vůle stran řešit spor ze smlouvy o dílo v rozhodčím řízení a tento projev vůle považuje za srozumitelný i vůči třetím osobám.
Za chybný považuje dovolatelka s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu rovněž závěr odvolacího soudu o neurčitosti rozhodčí doložky z důvodu absence určení, zda se rozhodčí doložka váže k určitému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z určitého okruhu. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 a ustanovení §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení, které hovoří o „právech z právních vztahů přímo vznikajících a s těmito právy souvisejících“. Těmito právy je třeba podle dovolatelky rozumět práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky, resp. smlouvy o dílo, v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána. Dovolatelka poukázala též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Podle Ústavního soudu není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná doplnila dovolání podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 25. 9. 2019.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, které dvakrát doplnila, a v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Poukazuje na to, že žalovaná v dovolání namítá nesprávné právní posouzení nesrozumitelnosti rozhodčí smlouvy, neuvádí však, který ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání by měl odůvodňovat posouzení této otázky dovolacím soudem. Cituje-li v dané souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se interpretace právního úkonu a polemizuje-li s ohledem na cit. rozhodnutí pouze s právním závěrem odvolacího soudu ohledně neurčitosti, nesrozumitelnosti a neplatnosti rozhodčí doložky zachycené ve smlouvě o dílo, pak takto formulované dovolání ve světle podmínek přípustnosti dovolání nemůže podle žalobkyně obstát. Má za to, že odvolací soud správně dovodil, že rozhodčí doložka byla ve smlouvě o dílo sjednána neplatně, není-li z jejího ujednání zřejmé, pro který právní vztah, resp. okruh sporů, je rozhodčí smlouva sjednána. Závěr odvolacího soudu je podle žalobkyně v souladu s dikcí zákonných ustanovení a rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. I když samotná absence specifikace sporů, pro které by měla být rozhodčí smlouva, resp. rozhodčí doložka, sjednána, sama o sobě představuje neplatnost rozhodčí smlouvy pro neurčitost, považovala žalobkyně za účelné doplnit, že čl. 19.2 smlouvy o dílo rovněž nestanoví, zda o blíže nespecifikovaných sporech má rozhodovat rozhodce/rozhodci nebo stálý rozhodčí soud ve smyslu §13 zákona o rozhodčím řízení, stejně jako nestanoví počet a konkrétní osoby rozhodců nebo způsob, jakým má být určen jejich počet a osoby. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 a usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. O neplatnosti čl. 19.2 smlouvy o dílo je žalobkyně přesvědčena i z důvodu, že toto ustanovení smlouvy neobsahuje žádné ujednání týkající se nákladů rozhodčího řízení, včetně poplatku za podání rozhodčí žaloby a odměny rozhodce/rozhodců, a též z důvodu, že – ačkoliv se mělo údajně jednat o dohodu na tzv. rozhodčím řízení ad hoc, jak tvrdí žalovaná – tento článek žádným způsobem nespecifikuje okamžik zahájení rozhodčího řízení, resp. způsob, jakým má být rozhodčí řízení zahájeno.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
K podání doručenému Nejvyššímu soudu dne 25. 9. 2019, označenému jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť s ohledem na doručení usnesení odvolacího soudu žalované dne 22. 5. 2018 skončila lhůta k doplnění dovolání podle §242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř. dne 22. 7. 2019.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelkou první předestřenou otázkou, kdy podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící výkladové principy projevu vůle při sjednání rozhodčí smlouvy (doložky).
Odvolací soud vykládal vůli stran, která byla projevena v písemné podobě v článku 19.2 smlouvy o dílo ze dne 3. 12. 2015, v němž bylo sjednáno, že „strany se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k rozhodčímu řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít od čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení“.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při výkladu smluvního ujednání rozhodčí smlouvy (doložky) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu projevu vůle - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007 (dostupné na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud judikoval, že projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které požité slovní vyjádření obvykle znamená), a že současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn; Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze “nahrazovat” nebo “doplňovat” vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili. V uvedeném usnesení ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, Nejvyšší soud zároveň přijal závěr, že se dovolatel mýlí, pokud se domnívá, že z §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá povinnost jednoznačného stanovení pravomoci rozhodčímu soudu vedle obecného soudu, neboť v tomto ustanovení je účastníkům dána toliko možnost domáhat se svého práva tam, kde by jinak byla dána pravomoc soudu, a to za předpokladu, že spor je v souladu s §2 odst. 1 až 5 zákona o rozhodčím řízení arbitrabilní, u jednoho nebo více rozhodců anebo stálého rozhodčího soudu, a to na základě rozhodčí smlouvy. V usnesení ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, Nejvyšší soud dovodil, že ustálená judikatura dovolacího soudu, týkající se výkladu projevu vůle právního úkonu, je použitelná i pro posouzení právního jednání podle §553 odst. 1 o. z. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016). Při řešení dovolatelkou předestřené otázky, týkající se výkladu vůle stran směřující ke sjednání rozhodčí doložky, je namístě poukázat rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud jsou pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal zároveň na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012, řešící obdobně základní principy výkladu smluv, jež jsou – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz . V usnesení ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že při výkladu obsahu sjednané rozhodčí doložky je třeba postupovat v souladu s pravidly obsaženými v uvedených právních normách, jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V uvedeném usnesení Ústavní soud vyjádřil právní názor, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a zdůraznil princip autonomie smluvních stran. Neplatnost smlouvy má být podle Ústavního soudu výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy České republiky taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, uveřejněný pod číslem 13/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18).
Dovodil-li odvolací soud, že v čl. 19.2 smlouvy o dílo zcela absentuje projev vůle, z něhož by bylo možno jednoznačně a určitě dovodit, že strany měly v úmyslu vyloučit pravomoc obecných soudů při řešení jejich sporů a svěřit řešení sporů výlučně rozhodčímu řízení, odchýlil se od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na závěry výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a právní názory zastávané Ústavním soudem vyjádřené v odkazovaných nálezech, nelze považovat za správný závěr přijatý odvolacím soudem, že jazykovým výkladem citovaných vět čl. 19.2 smlouvy o dílo lze maximálně dospět k závěru, že rozhodčí řízení by mohlo být jednou z možností řešení sporu, pokud by se tak strany dohodly, jestliže odvolací soud přikládal nepřiměřený význam slovům „může“ nebo „záměru“, bez tohoto, že by náležitě posoudil smluvní ujednání čl. 19.2 v celém jeho kontextu. Z uvedeného obsahu ujednání vyplývá jednoznačná vůle stran podřídit se rozhodčímu řízení.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se pravidel výkladu projevu vůle účastníků při sjednání rozhodčí doložky.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolací námitkou žalované, že závěr odvolacího soudu o neurčitosti rozhodčí doložky z důvodu absence určení, zda se rozhodčí doložka váže k určitému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z určitého okruhu právních vztahů, je chybný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009).
Při přezkoumání uvedené námitky je namístě vyjít ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017 (dostupné na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud uvedl, že podle ustanovení §553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je právní jednání zdánlivé pro neurčitost či nesrozumitelnost jen tehdy, nelze-li jeho obsah zjistit ani výkladem (k tomu srov. např. i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016).
V rozsudku ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007, Nejvyšší soud uvedl, že podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla ve smyslu shora popsaného určitě vyjádřena. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).
Dovolatelce lze přisvědčit, že případně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že základní podmínkou pro rozhodování v rozhodčím řízení je projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce, a s poukazem na právní úpravu v §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související, vyslovil právní názor, že pokud ustanovení §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení hovoří o „právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení apod.
Z uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že rozhodčí doložka je sjednána platně, i když není výslovně určeno k jakému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z určitého okruhu právních vztahů se váže, neboť se vždy váže k řešení sporů ohledně práv a povinností vznikajících mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné, neboť byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) otázky výkladu smluvního ujednání o rozhodčí smlouvě a otázky platnosti rozhodčí smlouvy.
Je-li rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení uvedených právních otázek, bylo již nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími do vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2258/2015 – dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu