ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2434.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2434/2020-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce A. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, PSČ 639 00, proti žalované NN Životní pojišťovně N.V. , registrační číslo 24042211, se sídlem Weena 505, 3013AL Rotterdam, Nizozemské království, jednající organizační složkou NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, IČO 40763587, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 520 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 479/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 17 Co 327/2019-481, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 520 500 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění podle ustanovení §669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obch. zák.“), v souvislosti s ukončením smlouvy o zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví a smlouvy o výkonu činnosti vedoucího obchodní skupiny.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 26 C 479/2014-447, výrokem pod bodem I zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím, výrokem pod bodem II uložil žalobci povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení a výrokem pod bodem III uložil povinnost žalobci uhradit náhradu nákladů řízení České republice.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 17 Co 327/2019-481, výrokem pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, výrokem pod bodem II jej ve výroku pod bodem II částečně změnil jen ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil, výrokem pod bodem III jej ve výroku pod bodem III změnil tak, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a výrokem pod bodem IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v souvislosti s ukončením smlouvy o zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví nevznikl žalobci nárok na odškodnění, když za dobu trvání smluvního vztahu sjednal jménem žalované pouze dvě nové pojistné smlouvy, z toho jednu sám se sebou a docílil navýšení pojistného u jedné už dříve uzavřené smlouvy. Nijak tedy svou činností žalobce nerozvinul obchod žalované a žalované z této činnosti žalobce nemohou plynout do budoucna jakékoliv podstatné výhody.
Stejně tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že ani v souvislosti s ukončením smlouvy o výkonu činnosti vedoucího obchodní skupiny žalobci nárok na odškodnění nevznikl. Zdůraznil, že důvodem, proč dala žalovaná žalobci výpověď této smlouvy, byly neuspokojivé výsledky jeho práce s podřízenými pojišťovacími zprostředkovateli, nekonání pravidelných konzultací s podřízenými a neplnění vlastní produkce pojistných smluv. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, vysvětlil, že pokud žalobce nevykonával řádně svou funkci vedoucího obchodní skupiny, nemohl se ve smlouvě předpokládaným způsobem zprostředkovaně podílet na činnosti podřízených obchodních zástupců a ani na výsledcích jejich práce při získávání nových zákazníků a rozvíjení obchodu s dosavadními zákazníky. Nelze tedy uzavřít, že by žalované z činnosti žalobce jako vedoucího obchodní skupiny vyplývaly do budoucna podstatné výhody a ani to, že by za této situace bylo placení požadovaného odškodnění spravedlivé.
Proti výrokům pod body I a II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř. a namítá, že „odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení pro rozhodnutí zásadních právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo které již dovolací soud částečně ve své rozhodovací praxi řešil, avšak podle dovolatele tyto otázky mají být doplněny a posouzeny jinak“.
Poté formuluje následující otázky:
a) Je za účelem posouzení vzniku nároku na odškodnění ve smyslu ustanovení §669 obch. zák. podstatné zjištění, zda byla činnost vedoucího obchodního zástupce vykonávána řádně?
b) Je za účelem stanovení výše odškodnění ve smyslu ustanovení §669 obch. zák. podstatné zjištění, zda byla činnost obchodního zástupce vykonávána řádně?
c) Lze při stanovení maximální možné výše odškodnění ve smyslu ustanovení §669 obch. zák. přihlédnout ke způsobu, jakým byla činnost obchodního zástupce vykonávána?
d) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento nad rámec zákonných podmínek pro vznik nároku na odškodnění a posouzení jeho výše ve smyslu ustanovení §669 obch. zák. požaduje po vedoucím obchodním zástupci splnění dalších podmínek (například podmínku určitého způsobu výkonu činnosti obchodního zástupce)?
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, a z 25. 6. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, lze aplikovat v nyní posuzované věci, protože dopadají na situaci, kdy je spornou zjištěná výše nároku na odškodnění, nikoliv posuzován jeho základ.
Uvádí rovněž, že své závěry učinil odvolací soud bez dostatečných skutkových zjištění, tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, judikaturu Nejvyššího soudu aplikoval na souzený případ nepřiléhavě, nerespektoval vymezení zákonných podmínek vzniku nároku na odškodnění ve smyslu §669 obch. zák. a bez dostatečného odůvodnění přistoupil k rozšíření interpretace tohoto zákonného ustanovení v neprospěch dovolatele, čímž své rozhodnutí zatížil vadou.
Žalobce má rovněž za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně práva na svobodu pohybu zaručeného v čl. 14 Listiny základních práv a svobod.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Současně lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Ústavní soud dále vyslovil rovněž, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že žalobce sice ohlašuje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I a II, ale ve skutečnosti v dovolání neuvádí žádné důvody, pro které napadá nákladový výrok pod bodem II, nehledě k tomu, že zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Výtky dovolatele se kromě toho podle jejich obsahu vztahují pouze k odůvodnění napadeného rozsudku ohledně smlouvy o výkonu činnosti vedoucího obchodní skupiny.
Dovolatel však zejména nedostál požadavku jednoznačného vymezení důvodů, pro které pokládá dovolání za přípustné. Formuluje sice čtyři otázky, ale co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „odvolací soud založil napadené rozhodnutí na posouzení zásadních právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo které již dovolací soud částečně ve své rozhodovací praxi řešil, avšak podle dovolatele tyto otázky mají být doplněny či posouzeny jinak“. Dovolatel dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel však nerozlišuje, který z těchto předpokladů přípustnosti dovolání se ke které otázce má vztahovat. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu ke konkrétní otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Pokud poukazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ne proto, že by se od jejich závěrů měl odvolací soud odchýlit, ale proto, že s jejich aplikací na posuzovanou věc odvolacím sudem nesouhlasí.
Pokud pak dovolatel spojuje nesouhlas s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu s kritikou skutkových zjištění a hodnocením důkazů, z nichž odvolací soud při rozhodování o jeho nároku na odškodnění vycházel, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný a že ani případná nesprávná nebo nedostatečná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Tvrdí-li pak v závěru dovolání žalobce, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádné rozhodnutí, od něhož by se odvolací soud měl odchýlit, neuvádí.
Dovolatel vzhledem ke shora uvedenému požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostál.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu