ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2531.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2531/2020-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EXIMET s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Chodov, Hrabákova 1978/6, PSČ 148 00, IČO 48038652, zastoupené Mgr. Janem Polesným, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220a, PSČ 100 00, proti žalované BV elektronik s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Nusle, V luhu 715/6, PSČ 140 00, IČO 60468173, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, PSČ 500 03, o zaplacení částky 147 178 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 110 C 27/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, č. j. 27 Co 263/2019-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 857 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miloše Znojemského, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, PSČ 500 03.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 110 C 27/2017-79, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 147 178 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II) a vůči státu (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 27 Co 263/2019-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá k řešení otázku, zda se soud vypořádal se všemi navrženými důkazy a zda všechny důkazy a námitky řádně odůvodnil, přičemž v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 245/2004. Dle dovolatelky se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly zásadním důkazem – e-mailem J. Z. ze dne 11. 5. 2017, přičemž ten má svým obsahem prokazovat, že žalovaná věděla o výši provize, nesporovala tuto výši a navrhla pouze její snížení na částku 76 310 Kč. Mělo tak jít svým způsobem o uznání dluhu ze strany žalované. Dovolatelka dále poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, týkající se povinnosti soudu vypořádat se s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů, a rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, řešící problematiku tzv. opomenutých důkazů. Odvolacímu soudu vytýká v důsledku výše uvedeného nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Jejím prostřednictvím zčásti brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti dle jejího názoru nesprávnému hodnocení důkazů, když předkládá vlastní skutková tvrzení nekorespondující se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů – srov. §241a odst. 6 o. s. ř.) a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li pak dovolatelka, že soud odmítl hodnotit provedený důkaz a jeho rozhodnutí je z toho důvodu nepřezkoumatelné, uplatňuje námitku možné vady řízení, k níž je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Tato námitka však sama o sobě není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť nezahrnuje relevantní otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit ani tvrzení dovolatelky ohledně porušení jejího ústavně zaručeného základního práva s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, z něhož dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání. Závěr vyjádřený v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., byl pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18). V již citovaném nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zdůraznil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), které jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo splňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu