ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2748.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2748/2019-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. D. , advokáta, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelem Rosenfeldem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 923/9, PSČ 120 00, proti žalovanému městu Kostelec nad Černými lesy , se sídlem v Kostelci nad Černými lesy, náměstí Smiřických 53, PSČ 281 63, IČO 00235474, zastoupenému JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, PSČ 530 02, o zaplacení částky 1 626 451,75 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 322 037,45 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 235/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 21 Co 351/2018-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 844 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. 8. 2018, č. j. 12 C 235/2017-68, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 626 451,75 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a smluvní pokutu ve výši 322 037,45 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 21 Co 351/2018-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 1 626 451,75 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 322 037,45 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně dodává, že tyto otázky dosud nebyly vyřešeny ve všech souvislostech, případně mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel v dovolání uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky výkladu právních úkonů, zejména pak výkladu pojmů „vymožení“ a „uhrazení“. Dovolatel současně uvedl, že shora uvedené otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny ve všech souvislostech, příp. mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak.
Dovolatel tedy uvedl tři předpoklady, proč by mělo být dovolání přípustné. Tyto předpoklady se však vzájemně vylučují. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když ani nevymezil, která konkrétní otázka nebyla dosud vyřešena ve všech souvislostech, resp. jaká již vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, tedy od jakého svého rozhodnutí by se měl dovolací soud odchýlit.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se dle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky výkladu právních úkonů, zejména pak při výkladu pojmů „vymožení“ a „uhrazení“. Neztotožňuje se s výkladem dohody o poskytnutí právních služeb uzavřené mezi účastníky ze strany odvolacího soudu, přičemž uvádí, že jazykovým, logickým i systematickým výkladem čl. III, odst. 1 písm. C této dohody (ve spojení s odstavcem 2), týkajícího se práva na zvláštní odměnu za poskytnuté služby ve výši 20 % z vymožené a uhrazené částky, lze dospět toliko k závěru, že žalobní nárok je zcela oprávněný. Odvolací soud se měl dle názoru dovolatele odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu právních úkonů, když neprovedl žádný výklad předmětného smluvního ujednání. Dále pak dovolatel poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, týkající se úhrady za postoupení pohledávky prostřednictvím započtení vzájemných pohledávek, a podotýká, že úhrada nemusí spočívat pouze v bezhotovostním přírůstku na účtu či ve složení peněžních prostředků v hotovostní formě v pokladně, ale může spočívat i v započtení vzájemných pohledávek. Dovolatel je toho názoru, že došlo k uhrazení nároku žalované ve výši 8 489 000 Kč prostřednictvím jednostranného zápočtu, tímto zápočtem došlo současně i k faktickému „vymožení“ této částky ve smyslu dotčeného smluvního ujednání.
Otázkou výkladu právních úkonů se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), platí, že ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
Při výkladu dohody o poskytnutí právních služeb ze dne 29. 9. 2008 (odvolací soud správně dovodil, že vzhledem k datu uzavření této dohody se podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vztah účastníků řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem) přitom odvolací soud nevybočil z limitů výkladu projevu vůle a neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů, když k závěru, že mimořádná odměna ve smyslu čl. III odst. 1 písm. C dohody měla být vyplacena skutečně pouze z vymožené a uhrazené částky a nenáležela žalobci v případech, kdy se majetek žalovaného nezmenší v důsledku neúspěchu protistran ve sporech proti žalovanému, dospěl za užití výše uvedených výkladových metod.
Předkládá-li dovolatel současně otázku výkladu pojmů „vymožení“ a „uhrazení“, tedy otázku zpochybňující samotný výsledek procesu, jehož prostřednictvím odvolací soud zjišťoval obsah dohody o poskytnutí právních služeb uzavřené mezi účastníky, pak je třeba uvést, že tato otázka nepředstavuje otázku hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť jejím prostřednictvím dovolatel pouze zpochybňuje výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu a o skutečné vůli stran jimi projevené (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, či ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019). Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice – k takovému závěru však Nejvyšší soud v projednávané věci nedospěl. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, je v této souvislosti nepřípadným, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc, resp. předmětem výkladu zde byla naprosto odlišná smlouva.
Přípustnost dovolání pak konečně nemohou založit ani námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká nesprávný postup spočívající v nepoučení žalobce dle §118a o. s. ř. a v porušení zásady kontradiktornosti a zásady rovnosti účastníků řízení, stejně tak jako námitky týkající se nepředvídatelnosti či nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Těmito námitkami dovolatel brojí proti možným vadám řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci dovolatele, kterou vytýká odvolacímu soudu postup rozporný s §118a o. s. ř. a v této souvislosti porušení jeho práva na spravedlivý proces, podotýká, že v řízení nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno (tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srovnej §101 odst. 1 písm. a/ a b/, §120 odst. 1 a odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Postup podle §118a o. s. ř. přitom přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu