ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3339.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3339/2019-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně E.U.D.GROUP, a.s. , se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, IČO 27681700, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, PSČ 692 01, proti žalované NOMATECH s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Nusle, V zálomu 1269/7, PSČ 140 00, IČO 28175271, zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, o zaplacení částky 186 588 Kč s příslušenstvím, částky 209 376 Kč s příslušenstvím a částky 286 283,30 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 412 956,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 399/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 12 Co 13, 14/2019-498, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 23 C 399/2014-376, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 137 806 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 186 588 Kč s příslušenstvím, částky 209 376 Kč s příslušenstvím a částky 148 477,30 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ze žaloby (výrok pod bodem III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované ze vzájemného návrhu částku 408 181,83 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem IV), co do částky 4 774,41 Kč řízení o vzájemném návrhu zastavil (výrok pod bodem V), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ze vzájemného návrhu (výrok pod bodem VI) a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení vůči státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok pod bodem VII).
Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením ze dne 30. 10. 2018, č. j. 23 C 399/2014-447, uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení ve výši 5 980,86 Kč (výrok pod bodem I) a žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení ve výši 701,67 Kč (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 12 Co 13, 14/2019-498, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 23 C 399/2014-447, potvrdil ve vyhovujících výrocích o věci samé pod body I a IV a v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II (výrok pod bodem I), změnil ve výrocích pod body III a IV o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II), změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu – respektive navrhuje v celém rozsahu jeho zrušení, je z obsahu dovolání zřejmé, že brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I o věci samé, a to v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV a ve výroku pod bodem II. Výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů a výrokem pod bodem I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen vyhovující výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v první řadě vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů obou stupňů ohledně konstatovaného porušení prevenční povinnosti, jehož se měla dopustit při sjednávání smlouvy se společností GALARA a.s., přičemž namítá, že nelze hodnotit děje, které by mohly nastat, nýbrž je potřeba se držet toho, co se skutečně stalo. Podle dovolatelky je zcela nerozhodné, jaká byla nejzazší lhůta dodání stroje žalovanou, nelze se podle jejího názoru ztotožnit s názorem, že měla předvídat prodlení s tímto dodáním. Kdyby žalovaná dodala stroj včas, žalobkyně by mohla včas a řádně dodat plnění objednané společností GALARA a.s., přičemž by nebyla povinna uhradit smluvní pokutu a současně měla zisk v důsledku úspěšně realizované zakázky. Dovolatelka současně poukazuje na to, že není rozhodné, jaká byla sjednána lhůta pro uvedení stroje do provozu, neboť kdyby byl stroj včas dodán, avšak žalovaná by otálela s jeho uvedením do provozu, mohl stroj do provozu uvést subdodavatel žalobkyně.
Touto argumentací dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jedná o pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry soudů obou stupňů, jež však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016).
Namítá-li pak dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, že ze strany žalované došlo k nesplnění obecné prevenční povinnosti, pak ani touto námitkou nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud se otázkou možného porušení prevenční povinnosti ze strany žalované nezabýval, přičemž žalobkyně tuto námitku nevznesla ani v rámci odvolacího řízení. Nejedná se tedy o otázku na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a pro jejíž řešení by bylo dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5913/2016, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2212/2009, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4351/2018).
Dovolatelka dále poukazuje na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, týkající se výkladu ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Uvádí přitom, že předmětné ustanovení pojí s porušením povinnosti ze závazkového vztahu povinnost k náhradě škody, jež tím byla způsobena druhé straně, ledaže ten, kdo povinnost porušil, prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle názoru dovolatelky se soudy obou stupňů ve zde projednávané věci od závěrů vyslovených v citovaném rozhodnutí odchýlily, když neuložily žalované povinnost uhradit žalobkyni způsobenou škodu, přestože nebyly dány okolnosti, pro které by byla odpovědnost žalované za vznik škody vyloučena. Tato argumentace dovolatelky však není případnou, neboť dovolatelka opomíjí, že otázka existence okolností vylučující odpovědnost žalované za škodu nebyla určující pro závěr o nevyhovění nároku žalobkyně na náhradu škody. Odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, konkrétně není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Otázka existence liberačních důvodů je tedy v posuzované věci právně nevýznamná, neboť zproštění se odpovědnosti přichází v úvahu pouze v případě, že tu odpovědnost za škodu je, tj. že jsou splněny všechny její předpoklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010).
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani námitky dovolatelky, týkající se ujednání o výhradě vlastnického práva, kdy žalovaná měla být dle jejího názoru vlastníkem stroje až do úplného zaplacení ceny. Dovolatelka v tomto ohledu vyjadřuje toliko nesouhlas s právním posouzením soudů obou stupňů, když uvádí, že se měly zabývat primárně otázkou, komu v daném momentu – v době provádění servisních úkonů, příslušelo vlastnické k právo k věci. Ve vztahu k těmto námitkám však nijak nevymezuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Uvedené pak rovněž platí ve vztahu k argumentaci dovolatelky směřující proti dle jejího názoru nesprávnému řešení otázky, která strana sporu je zatížena důkazním břemenem ohledně skutečnosti, zda došlo k dodání stroje bez vad.
V další části dovolání dovolatelka brojí proti závěru soudů obou stupňů o tom, že servisní zásahy žalované ve dnech 17. 9. 2012, 20. 9. 2012, 22. 10. 2012 a 7. 11. 2012 byly službami, které žalovaná poskytla žalobkyni na základě uzavřených smluv o dílo. Soudy se dle jejího názoru nezabývaly tím, že tvrdila existenci vad na dodaném stroji, přičemž tyto vady opakovaně vytýkala – nejčastěji telefonicky, ale i přípisem ze dne 27. 9. 2012, tedy tři dny po dodání stroje. Uvádí přitom, že v zákoně není stanovena závazná forma pro vytknutí vad, relevantním tedy může být i vytknutí telefonické. K otázce včasnosti vytčení vad stroje přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. Dovolatelka má dále za to, že žalovaná nikdy netvrdila existenci jednotlivých smluv o dílo, přičemž ze strany žalobkyně zde chyběla vůle tyto smlouvy uzavřít a zavázat se tak k úhradě konkrétní částky za poskytnutí servisních služeb. Uvádí, že u žalované žádné služby nad rámec kupní smlouvy neobjednala, předmětné servisní zásahy pak žalovaná prováděla v důsledku uplatněných reklamací, přičemž dovolatelka důvodně a legitimně očekávala, že tyto služby budou poskytnuty zdarma. Soudy obou stupňů se tak nedostatečně vypořádaly s otázkou existence vůle k uzavření těchto smluv na straně žalobkyně. V tomto ohledu dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 543/2003. Dále dovolatelka dodává, že v rámci zkoumání existence smluv by vyvstala i otázka, kdo je fakticky subjektem na straně objednatele, neboť v předmětném řízení vyšlo najevo, že žalovaná ohledně oprav stroje komunikovala jak s žalobkyní, tak s třetí osobu od žalobkyně odlišnou. Podle dovolatelky se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly posouzením vůle a jejího projevu, přičemž dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06. Dovolatelka má za to, že bez dalšího dokazování nelze dospět k tomu, že mezi stranami byly opakovaně uzavřeny smlouvy o dílo, jejichž předmět byl dohodnut, a že obě stranám bylo známo, že se nejedná o vyřízení žalobkyní uplatněné reklamace, ale o poskytnutí služeb nad rámec, jež je nutné zaplatit.
Ani touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud předně opakovaně podotýká (jako již učinil ve svých předešlých rozhodnutích – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017, či usnesení ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 511/2018), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolatelka přitom ve výše vyložené argumentaci předestírá vlastní skutkovou verzi věci stran způsobu, jakým mělo dojít k vytknutí vad dodaného stroje, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevzal za prokázané, že by vady vytkla telefonicky, či v dopisu ze dne 27. 9. 2012. Jedinou vadou dodaného stroje, jejíž existenci se podařilo dle odvolacího soudu prokázat, byla jeho neschopnost balit 10 kg balení z fólie 660 mm, jelikož tato fólie byla příliš široká na to, aby bez problému prošla strojem. Ze zjištěného skutkového stavu se přitom podává, že tuto vadu žalobkyně vytkla žalované až v únoru 2013 – tedy více než čtyři měsíce po tom, co byl stroj dodán. Za této situace přitom nelze shledat ve věci dovolatelkou namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, v otázce výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“.
Námitky dovolatelky směřující do tvrzené neexistence smluv o dílo, resp. absence vůle uzavřít tyto smlouvy ze strany dovolatelky, pak představují námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Námitky dovolatelky zpochybňujících konkrétní zjištění ohledně vůle jednajících stran, resp. zjištění ohledně existence či neexistence smluvního ujednání mezi určitými subjekty, tedy nelze považovat za způsobilé k založení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť skutková zjištění sama o sobě nemohou být předmětem dovolacího řízení. Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
Rovněž ve vztahu k argumentaci dovolatelky brojící proti nesprávným zjištěním o okamžiku objednání fólií a fotopolymerních štočků (když objednávku dle svých tvrzení uskutečnila ještě v době, kdy nevěděla o neschopnosti stroje tyto fólie balit) je třeba uvést, že se jedná toliko o zpochybnění zjištěného skutkového stavu.
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí, uplatňuje námitku možné vady řízení, k níž je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Tato námitka však sama o sobě není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu