ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.398.2020.3
sp. zn. 23 Cdo 398/2020-401
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně OMAYA s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 720/46, identifikační číslo osoby 24768138, zastoupené Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze, Růžová 1416/17, proti žalované E.ON Energie, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení částky 714.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2693/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 108/2017-340, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 108/2017-340, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 714.000 EUR s příslušenstvím jako kupní ceny dle smlouvy o jednorázovém obchodu s povolenkami na emise v rámci schématu EU uzavřené dne 12. 2. 2009, kterou právní předchůdkyně žalobkyně prodala žalované povolenky na emise skleníkových plynů.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č. j. 13 Cm 2693/2009-152, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 714.000 EUR s příslušenstvím blíže ve výroku určeným (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Vyšel přitom z toho, že:
a) Společnost XY (právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřela dne 12. 2. 2009 se žalovanou smlouvu o jednorázovém obchodu s povolenkami na emise v rámci schématu EU (dále jen „Smlouva“).
b) Za právní předchůdkyni žalobkyně je ve smlouvě uveden K. K., jako jednatel právní předchůdkyně žalobkyně.
c) Bylo dohodnuto, že žalovaná uhradí kupní cenu 600.000 EUR bez DPH převodem na bankovní účet uvedený ve faktuře.
d) Fakturou č. 12209 ze dne 12. 2. 2009 právní předchůdkyně žalobkyně vyfakturovala žalované částku 714.000 EUR (600.000 EUR cena a 114.000 EUR DPH) splatnou 16. 2. 2009.
e) Faktura obsahuje číslo účtu XY a variabilní symbol 12209 (jde o stejné číslo účtu, které je uvedeno ve smlouvě).
f) Z e-mailové adresy právní předchůdkyně žalobkyně došla žalované dne 13. 2. 2009 zpráva: „(…) vzhledem k podezření na neoprávněnou manipulaci na našem bankovním účtu, žádám o pozastavení platby ze dne 12. 2. 2009, splatné 16. 2. 2009 v částce 714.000 EUR. Do vyřešení vzniklé situace prosím o nepřevádění finančních prostředků na náš účet. Po vyřešení situace Vás budu informovat. K. (…)“. Žalovaná na zprávu téhož dne odpověděla.
g) Z e-mailové adresy právní předchůdkyně žalobkyně došla žalované dne 16. 2. 2009 zpráva: „na základě požadavku o proplacení faktury č. 12209 zasílám žádost s číslem účtu, v příloze fotokopii faktury a smlouvy o obchodu (…)“.
h) V žádosti, jež byla naskenovanou přílohou e-mailu, je uvedeno: „Za společnost XY (…) žádám, aby platba za fakturu na povolenky CO2 ze dne 12. 2. 2009, č. 12209 na částku 714.000 EUR včetně DPH byla zaslána na účet Komerční banky č. XY (…)“.
i) Na žádosti je razítkem vytištěna obchodní firma XY a připojen nečitelný podpis, který zjevně neodpovídá podpisu K. K., jenž obsahuje smlouva ze dne 12. 2. 2009.
j) Předmětná platba od žalované ve výši 714.000 EUR byla dle smlouvy o inkasu a úschově poukázána na osobní účet J. K., přičemž shora uvedené finanční prostředky byly policejním orgánem jako peněžní prostředky obchodní společnosti XY na bankovním účtu J. K. zajištěny.
k) V písemném vyhotovení smlouvy o inkasu a úschově ze dne 13. 2. 2009, uzavřené mezi společností XY (označená jako „společnost“) aj. K. (označený jako „schovatel“), je uvedeno: „Ve společnosti nastaly problémy s užíváním účtu a inkasem plateb a jednatel společnosti potřebuje čas k vyřešení problému. Společnost v současné době obchoduje s obchodní skupinou E.ON a očekává od této skupiny významnou platbu. Společnost potřebuje po dobu řešení citovaných problémů provést inkaso očekáváné platby a její úschovu do doby dokončen řešení. Strany se dohodly na tom, že schovatel provede pro společnost na svůj k tomu speciálně zřízený účet inkaso platby od obchodní skupiny E.ON ve výši 714.000 EUR (…).“.
l) Obchodní společnost XY svoji pohledávku vůči žalované ve výši 714.000 EUR smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2009 postoupila společnosti Desperado club, a. s., která předmětnou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2010 postoupila žalobkyni.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná plnila nikoliv na účet právní předchůdkyně žalobkyně (byť třeba jiný než uvedený ve smlouvě), ale na účet jiného subjektu. Z tohoto pohledu není důležité, zda smlouva o inkasu a úschově ze dne 13. 2. 2009 byla podepsána K. K. a zda je tedy platnou či nikoliv. Podstatné je, zda místo plnění odpovídá smluvnímu ujednání žalované a právní předchůdkyně žalobkyně. Ve Smlouvě ze dne 12. 2. 2009 je uvedeno konkrétní číslo účtu, na který má být plněno. Na základě toho, že dne 16. 2. 2009 došla žalované e-mailová zpráva, jejíž přílohou byla naskenovaná žádost o zaslání platby na účet č. XY, nelze učinit závěr, že pouhým dáním příkazu k zaplacení předmětné částky (tedy konkludentním jednáním) na nový účet mohl zaměstnanec žalované účinně projevit vůli změnit písemnou Smlouvu ze dne 12. 2. 2009 v části o místu plnění. Protože žalovaná plnila na jiný účet, než si smluvní strany dohodly, nelze dle soudu prvního stupně dospět k závěru, že by svůj peněžitý závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně splnila.
5. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 108/2017-340, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., co se týče úroku z prodlení od 30. 12. 2009 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % bodů, změnil tak, že žaloba se zamítá, a ve zbytku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud se ztotožnil se všemi zjištěními soudu prvního stupně. Ztotožnil se i se závěrem, že žaloba je co do částky 714.000 EUR důvodná. Odvolací soud vycházel z čl. 7.1 Smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 12. 2. 2009, podle níž jakékoliv oznámení nebo jiná písemná zpráva, která má být učiněna nebo předána podle této smlouvy nebo v souvislosti s ní jednou ze smluvních stran druhé straně, bude učiněna nebo předána písemně na adresu druhé strany. Písemné oznámení je druhé straně považováno za doručené, pokud je doručováno osobně, v den doručení, pokud je zasláno doporučenou poštou, v den doručení.
7. Odvolací soud konstatoval, že pokud nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že by, co se týče sdělení čísla účtu, na který má být provedena úhrada částky 714.000 EUR a na který žalovaná tuto částku uhradila, bylo postupováno v souladu s uvedenou dohodou stran Smlouvy, není možné dospět k tomu, že by žalovaná plnila na místo dle uvedené Smlouvy. V souladu s tímto závěrem nelze dovodit, že by žalovaná splnila svoji povinnost vyplývající z uvedené Smlouvy tím, že uhradila kupní cenu na účet č. XY na základě pokynu, který obsahovala příloha e-mailové zprávy došlá žalované dne 16. 2. 2009, tedy na účet, který jí nebyl sdělen dohodnutým způsobem.
8. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalované uhradit žalobkyni předmětnou kupní cenu ve výši 714.000 EUR trvá a žaloba je v tomto rozsahu důvodná.
9. Odvolací soud dále vycházel z čl. 5.3 Smlouvy, podle něhož prodávající vystaví fakturu, v ní stanoví splatnost faktury 2 dny od data doručení faktury a kupující uhradí kupní cenu na bankovní účet uvedený ve faktuře. Odvolací soud konstatoval, že nebylo v řízení zjištěno, že faktura byla žalované vystavena v souladu s čl. 7.1 Smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že tím, že žalované byla zaslána faktura pouze v příloze e-mailové zprávy došlé žalované dne 16. 2. 2009, nebyla splněna povinnost vyplývající z čl. 5.3. Odvolací soud učinil závěr, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala podle Smlouvy, co se týče sdělení čísla účtu, na který má být kupní cena uhrazena, žalované dosud nebylo dohodnutým způsobem sděleno číslo účtu, na který má být kupní cena uhrazena. V souladu s tímto závěrem nelze dovodit, že je žalovaná v prodlení s úhradou kupní ceny.
10. Odvolací soud též konstatoval, že vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že je předmětná kupní smlouva ze dne 12. 2. 2009 platnou smlouvou a smluvní strany jsou jí tedy dosud vázány, a vzhledem k tomu, že e-mailová korespondence mezi smluvními stranami nebyla podle této smlouvy písemnou formou, tedy formou, kterou by mohla být smlouva změněna, není možno uzavřít, že uvedenou e-mailovou korespondencí došlo ke změně smlouvy ze dne 12. 2. 2009.
11. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil v rozsahu zaplacení úroku z prodlení z částky 714.000 EUR v žalobě požadované výši a žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve zbytku napadený rozsudek potvrdil.
12. Po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 13 Cm 2693/2009-353, přerušil řízení do doby pravomocného ukončení dovolacího řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1665/2013.
13. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3765/2019, bylo odmítnuto dovolání žalobkyně (společnosti PD - obchodní s. r. o.) ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1665/2013.
II. Dovolání žalobkyně
14. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení otázky splatnosti dluhu (kupní ceny) a prodlení dlužníka (žalované). Žalobkyně dovozuje, že žalované byla v souladu se Smlouvou doručena faktura na částku 714.000 EUR, a to s datem splatnosti 16. 2. 2009. Pokud odvolací soud nepovažoval doručení za souladné se Smlouvou, pak splatnost kupní ceny nastala nejpozději doručením žaloby žalované. Nesplněním povinnosti k úhradě kupní ceny se dle žalobkyně dostala žalovaná do prodlení a počal tak běžet i úrok z prodlení z uvedené částky. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že pokud odvolací soud ukládá žalované povinnost k úhradě kupní ceny, je zřejmé, že tato již musí být splatná.
15. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud změnil první výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 714.000 EUR od 5. 3. 2010 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % bodů, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
16. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej považuje za zcela nedůvodné, když těžiště celého sporu spočívá v tom, že žalovaný nárok byl žalovanou před podáním žaloby uhrazen. Z tohoto důvodu navrhuje, aby bylo podané dovolání žalobkyně zamítnuto, případně odmítnuto.
III. Dovolání žalované
17. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti žalovaná namítá nesprávné právní posouzení (i) povinnosti řádně odůvodnit soudní rozhodnutí, (ii) povinnosti rozhodnout o návrzích na provedení dokazování, (iii) nerespektování rozhodovací praxe, že i písemně uzavřená smlouva může být změněna neformálním jednáním smluvních stran, (iv) nerespektování rozhodovací praxe v otázce autonomie vůle smluvních stran. Z obsahu dovolání dále plyne, že žalovaná dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje též v právním posouzení místa plnění, kdy ve Smlouvě bylo výslovně ujednáno, že žalovaná bude plnit na účet uvedený ve faktuře.
18. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
19. Žalovaná též navrhovala, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí. O tomto návrhu dovolací soud usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 398/2020, rozhodl tak, že návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 108/2017 - 340, se zamítá (I. výrok). Vykonatelnost výroku I. v jeho potvrzující části a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 108/2017-340, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2011, č. j. 13 Cm 2693/2009-152, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání (II. výrok).
20. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za důvodné, kdy zejména dovozuje, že nedošlo ke změně platebního místa v souladu s č. 7.1 Smlouvy.
IV. Přípustnost dovolání obecně
21. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
22. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
23. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
25. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
26. Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
V. Dovolání žalobkyně a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože neúplně, a proto nesprávně posoudil právní otázku, zda je žalovaná v prodlení s úhradou předmětné kupní ceny.
28. Dovolání je též důvodné.
29. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Dle §340 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odst. 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odst. 2).
31. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017, podle něhož nebyl-li dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen. Okamžik doručení žaloby je tudíž rozhodující též z hlediska prodlení s plněním a povinnosti platit úroky z prodlení.
32. Odkazované závěry se však uplatní ve vztahu k §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dle kterého není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
33. Pro právní vztahy podléhající režimu obchodního zákoníku se uplatní závěry jiné ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný pod č. C 1746 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. odůvodnění rozsudku ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněného pod č. 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle které lze za kvalifikovanou upomínku (žádost věřitele o plnění) považovat i podání žaloby na zaplacení pohledávky.
34. Dovolací soud však opakovaně ve své rozhodovací praxi k výkladu §340 obch. zák. uvádí, že splatnost pohledávky je stanovena dohodou smluvních stran či právním předpisem, a teprve pokud takto stanovena není, je pohledávka splatná prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán (v občanskoprávních vztazích) nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (v obchodněprávních vztazích); viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. 29 NSCR 74/2015. Jinými slovy ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. lze použít pouze v případě, nemá-li smlouva nebo právní úprava určitého typu smlouvy zvláštní ustanovení (viz např. dále blíže rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 978/2003).
35. V projednávané věci je tak určující především ujednání stran o splatnosti kupní ceny, zejména čl. 5.3 Smlouvy, podle něhož prodávající vystaví fakturu, v ní stanoví splatnost faktury 2 dny od data doručení faktury a kupující uhradí kupní cenu na bankovní účet uvedený ve faktuře.
36. Na odvolacím soudu bylo, aby zkoumal, zda a kdy tyto smluvní podmínky splatnosti kupní ceny byly žalobkyní naplněny a ke kterému dni se stala pohledávka na zaplacení kupní ceny splatnou.
37. V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že povinnost žalované uhradit žalobkyni předmětnou kupní cenu trvá. Současně však uvedl, že nelze dovodit, že žalovaná je v prodlení s úhradou předmětné kupní ceny, neboť pokud právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala podle Smlouvy, co se týče sdělení čísla účtu fakturou, na který má být kupní cena uhrazena, nebylo žalované dosud dohodnutým způsobem sděleno číslo účtu, na který má být kupní cena hrazena.
38. Tato argumentace dovolacího soudu je vnitřně rozporná, kdy na jednu stranu ukládá žalované povinnost k úhradě kupní ceny (tedy lze předpokládat, že jde o pohledávku již splatnou), avšak současně dovozuje, že žalovaná není v prodlení s její úhradou, tedy že cena ještě splatná není.
39. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neobstojí pro svou vnitřní rozpornost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08, a ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2338/08).
40. Právní posouzení odvolacího soudu spočívající v tom, že nelze dovodit, že žalovaná je v prodlení – stejně jako závěr ohledně splatnosti předmětné kupní ceny – je proto neúplné, tudíž nesprávné.
41. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu k dovolání žalobkyně v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
VI. Dovolání žalované a právní úvahy dovolacího soudu
42. Dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože nesprávně posoudil právní otázku, zda mohla žalovaná plnit na místo dle uvedené smlouvy.
43. Dovolání žalované je též důvodné.
44. Podle §272 obch. zák. vyžaduje smlouva k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (odst. 1). Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (odst. 2).
45. Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva (uzavřená v režimu obchodního zákoníku) ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze písemně. Případná konkludentní dohoda by tedy neměla formu sjednanou účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního úkonu je důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, neuplatní se §267 obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodněprávních vztahů, je-li důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z nich. Je proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů obsažená v §40a obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008).
46. Úkon účastníka řízení, jímž je zpochybněno uzavření dodatku, obsahuje též námitku neplatnosti dodatku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013).
47. Přitom i pro výkon práva vznést námitku neplatnosti platí, že nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr je plně uplatnitelný i z hlediska případného rozporu výkonu tohoto práva s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák. (v kontextu námitky promlčení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 427/2006).
48. Je tak vždy na zvážení soudu, zda doložce písemné formy změny smlouvy přiznat plný účinek, a vyslovit proto neplatnost právního jednání, které mění závazek jinak než sjednanou formou, či zda této námitce právní účinky odepřít.
49. Při těchto úvahách soudy musí na jedné straně brát zřetel k autonomii vůle stran, které mění závazek jiným než ujednaným způsobem (formou), a na straně druhé straně zohlednit účel a smysl sjednané doložky písemné formy změny smlouvy. Pravidelně jde o ujednání, které má za cíl zvýšení právní jistoty ohledně změny obsahu právního vztahu a potencionálně omezuje případné spory o obsahu změny závazku v soukromoprávním styku.
50. Ustanovení §272 odst. 2 obch. zák. je proto třeba vykládat v tom smyslu, že jde o obecné pravidlo, dle kterého musí být pod sankcí relativní neplatnosti dodrženo ujednání stran o formě změny závazku, jež však současně v některých případech, podle jeho okolností, může vyloučit možnost strany dovolat se porušení této doložky o písemné formě změny smlouvy.
51. Ostatně obdobně k doložkám písemné formy změny smlouvy přistupuje jeden z inspiračních zdrojů obchodního zákoníku, a to Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží vyhlášená pod č. 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“) v čl. 29 odst. 2, dle kterého písemná smlouva, která obsahuje ustanovení, že její změna nebo ukončení dohodou stran vyžaduje písemnou formu, může být takto změněna nebo ukončena jen při dodržení této formy. Strana však může svým chováním ztratit možnost dovolávat se tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování.
52. Jakkoliv právní úprava §272 odst. 2 obch. zák. neobsahuje výslovné ustanovení obdobné znění v čl. 29 odst. 2 Vídeňské úmluvy, dle kterého strana může svým chováním ztratit možnost dovolávat se tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování, je tento závěr v poměrech obchodního zákoníku plně odvoditelný ze zákazu zneužití práva a z principu poctivosti, jenž je pro obchodněprávní vztahy vyjádřen v §265 obch. zák.
53. V obecné rovině tak lze předpokládat, že závěr soudu o nemožnosti strany dovolat se neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy přichází v úvahu zejména v případech zneužití formy. O takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že jednáno bude bezformálně (resp. že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy.
54. V takových případech je nutno mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010).
55. Podpůrně k možnosti soudu zohlednit následné jednání stran po nedodržení dohodou vymíněné formy je možno poukázat i na současnou úpravu občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“), nálezovou judikaturu Ústavního soudu či principy evropského smluvního práva ( DCFR II.-4:105 či PECL 2:106). Dopady neplatnosti změny smlouvy při nedodržení formy tak jsou omezeny zejména ustanovením §582 odst. 2 o. z., dle kterého se nelze neplatnosti dovolat, bylo-li již plněno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, poukazujícího na význam změny smlouvy a možného konfliktu dřívější shodné vůle smluvních stran činit právní úkony ve vymíněné formě a pozdější, taktéž shodné vůle, projevené v rozporu s jejich dřívější dohodou, může oblát namítat relativní neplatnost oferty, není-li dodržena sjednaná forma. Akceptant může projevit svoji vůli přijmout návrh a ofertu akceptovat taktéž ve formě s dohodou rozporné. Oferent pak může namítat relativní neplatnost této akceptace. Je tedy zřejmé, že zákonodárce preferoval faktickou (shodnou) vůli účastníků smlouvy s tím, že kterákoli ze smluvních stran může včas svým právním úkonem způsobit neplatnost úkonů protistrany, a tím dosíci stavu vymíněného dříve, tj. aby takové právní úkony byly činěny v písemné formě.
56. V projednávané věci se uvedené projevuje tak, že odvolací soud měl v první řadě při svém právním posouzení postavit na jisto, zda je právní jednání ze dne 16. 2. 2009, jehož přílohou byla naskenovaná žádost o zaslání platby na účet XY, právním jednáním právní předchůdkyně žalobkyně. Až na základě těchto zjištění lze dále posuzovat námitku neplatnosti tohoto právního jednání pro nedostatek ujednané formy. Přitom však musí být brán náležitý zřetel ke všem skutečnostem, jež se v právním vztahu mezi žalovanou a právní předchůdkyní projevují a jež žalobkyně tvrdí, tj. zejména okolnosti a způsob vzájemné předchozí kontraktace stran, následné jednání právní předchůdkyně žalobkyně atd. Na odvolacím soudu proto v dalším řízení je, aby na základě konkrétních zjištění této věci posoudil, zda se žalobkyně dovolává neplatnosti změny smlouvy oprávněně, či je takový výkon práva zneužívající, a svůj právní závěr náležitě odůvodnil.
57. Dovolací soud současně odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi, jež řešila případy, kdy platba byla dlužníkem na jiný účet zaslána proto, že dlužník vycházel z nesprávných údajů, které mu ovšem poskytl věřitel. Pak byla věc posouzena ve prospěch dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009). Pokud věřitel dal dlužníkovi najevo ochotu přijmout plnění jeho dluhu na účet třetí osoby (odlišné od věřitele) a dlužník na tento účet plnil, došlo tím k zániku peněžitého závazku dlužníka (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2269/2010). Dále lze uvést např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv k bezdůvodnému obohacení třetí osoby; obdobně např. srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, v němž se uzavírá, že splní-li dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi účastníky nedošlo.
58. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a učiněné závěry ohledně skutečnosti, zda žalovaná řádně plnila na dluh z kupní smlouvy, jsou přinejmenším předčasné, a proto je dovolání žalované důvodné.
59. Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení otázky určení místa plnění odvolacím soudem se již dovolací soud nezabýval dalšími žalovanou namítanými procesními vadami v postupu odvolacího soudu, neboť vzhledem k výše uvedenému toho již nebylo třeba.
60. Protože vymezený dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
VII. Závěr
61. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
62. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu