ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4328.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4328/2019-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce T. K. , nar. XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, PSČ 110 00, proti žalované TGC Corporate Lawyers s.r.o se sídlem v Praze 7, Holešovicích, U garáží 1611/1, PSČ 170 00, IČO 28486781, zastoupené Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 357/2016, o zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 14 Co 102/2019-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 986 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lucie Sabolové, advokátky se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4. 1. 2019, č. j. 5 C 357/2016-230, zamítl žalobu na zaplacení částky 130 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 65 000 Kč od 16. 11. 2015 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 65 000 Kč od 16. 12. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod bodem II a III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2019, č. j. 14 Co 102/2019-263, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle žalobce je dovolání přípustné proto, že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu proto, že v něm řešení právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Odvolací soud se navíc zcela zásadním způsobem odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Současně lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Ústavní soud dále vyslovil rovněž, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Posuzované dovolání žalobce (s výjimkou námitky pod bodem 43 dovolání) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce předně v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo. Námitky dovolatele představují pouze polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Současně žalobce u uvedených námitek nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v úvodu svého dovolání žalobce obecně uvádí tři ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatel totiž (pouze) souhrnně uvádí předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž byť i jen k některému z nich výslovně přiřadil příslušnou právní otázku. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání (s výjimkou námitky pod bodem 43 dovolání) trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z bodu 43 dovolání obsahově vyplývá, že dovolatel v tomto rozsahu spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda může být výpověď smlouvy učiněna nikoliv v písemné formě. Tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž učinil skutkové zjištění, že žalovaná výpověď smlouvy učinila písemně. Za této situace tudíž napadené rozhodnutí nezávisí na správnosti výkladu ustanovení §564 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Navíc Nejvyšší soud už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil i na závěru, že k ukončení smlouvy mezi účastníky došlo i jejich konkludentní dohodou. Tento závěr přitom žalobce dovoláním řádně nenapadl, neboť ohledně této otázky, jak vyplývá ze shora uvedeného, řádně nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání.
Námitka dovolatele pod bodem 43 odovolání tudíž nemůže založit přípustnost dovolání.
Žalobce konečně namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odůvodnění, které by se vypořádalo s veškerými argumenty žalobce, současně odvolacímu soudu vytkl, že připustil a hodnotil prohlášení J. F. po koncentraci řízení. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť žalobce v první řadě vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách). Ostatně to, že se jedná o vadu řízení, připouští sám žalobce v dovolání.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu včetně prvostupňového rozhodnutí ve výrocích ohledně povinnosti k náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval. Navíc odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě pojmově nepřichází v úvahu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu