ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.98.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 98/2020-818
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, ve věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym) , narozenou dne XY, bytem XY, zastoupenou opatrovníkem Městskou částí Praha 15, se sídlem v Praze 15, Boloňská 478/1, dceru rodičů L. J. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, a R. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o návrhu otce na snížení výživného, o přenesení místní příslušnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 0 P 204/2018, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2019, č. j. 58 Co 23/2019-691, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2019, č. j. 58 Co 23/2019-691, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne do 30. listopadu 2018, č. j. 0 P 204/2018-663, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Otec se návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal, aby jeho vyživovací povinnost k nezletilé dceři, naposledy upravená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. ledna 2018, č. j. 0 Nc 17007/2015-496, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 58 Co 159/2018-568, byla snížena.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30. listopadu 2018, č. j. 0 P 204/2018-663, přenesl místní příslušnost na Obvodní soud pro Prahu 10 podle ustanovení §5 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), protože se změnilo bydliště nezletilé, která nyní s matkou bydlí v obvodu tohoto soudu, kde má sídlo i kolizní opatrovník nezletilé.
K odvolání otce Městský soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 25. ledna 2019, č. j. 58 Co 23/2019-691, usnesení soudu prvního stupně. Vyšel ze změny bydliště nezletilé (§4 odst. 2 z. ř. s.) s tím, že je v jejím zájmu, aby rozhodoval soud, který jí je geograficky nejblíže a v rámci svého obvodu si může za součinnosti s místně příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí o nezletilé zjistit co nejvíce informací. Zájem nezletilé se „odvíjí i od ‚blízkosti‘ tohoto orgánu, jakož i celé řady dalších vazeb, které si k místu vytváří.“ Okolnost, že Obvodní soud pro Prahu 6 je obeznámen s věcí, nepovažoval za podstatnou, neboť místní příslušnost byla přenesena v souvislosti se zahájením dalšího řízení a soud bude tvrzenou změnu poměrů účastníků porovnávat s těmi, které jsou shrnuty v posledním rozhodnutí. Neplatí tedy, že na obeznámení se s dosavadními výsledky řízení musí vynaložit více času. Kdyby mělo platit, že „nejlepší předpoklady pro rozhodnutí o poměrech nezletilého má vždy jen soud, který vedl poslední (již skončené) řízení, vedlo by to k závěru, že místní příslušnost nebude možno přenést nikdy (a ustanovení §5 z. ř. s. by tak prakticky ztrácelo význam).“ Kromě toho je v tomto případě význam obeznámení soudu s věcí dále fakticky stírán tím, že řízení zahájené návrhem otce na snížení vyživovací povinnosti projedná a rozhodne jiná soudkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil zájem nezletilé na přenesení místní příslušnosti, který odvíjí (jen) od bydliště nezletilé a „blízkosti“ orgánu kolizního opatrovníka. Otázku přenesení místní příslušnosti neposuzoval s ohledem na všechny okolnosti případu, které ani nezjišťoval; zejména obeznámenosti soudu (Obvodního soudu pro Prahu 6) s poměry nezletilé a jejich rodičů. Položil následující právní otázky: 1. „Zda při rozhodování o přenesení příslušnosti (nyní dle ust. §5 z. ř. s.) je třeba z hlediska zájmu nezletilého zvážit všechny okolnosti daného případu tak, aby s ohledem na nejlepší zájem dítěte, poměry nezletilého byly upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a rychle, anebo zda postačí vyjít ze skutečnosti, že došlo ke změně místa bydliště nezletilého, jež spočívá třeba jen v přestěhování do jiného obvodu Prahy?“; 2. „Zda je přípustné, aby soud rozhodl o přenesení příslušnosti, aniž by účastníkům řízení umožnil se k otázce přenesení příslušnosti, resp. k tomu, co je v zájmu nezletilého, vyjádřit?“ Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že při řešení 1. právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou představují usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, a ze dne 2. března 2017, sp. zn. 21 Cdo 3468/2016, a 2. právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Matka se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s usnesením odvolacího soudu považujíc je za správné, obdobně jako kolizní opatrovník. Navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda při shodném sídle obou soudů (Justiční areál na Míčánkách, 28. pluku 1533/29b, Praha 10) k přenesení místní příslušnosti podle ustanovení §5 z. ř. s. postačuje zjištění, že došlo ke změně bydliště nezletilé, aniž by soud dále zjišťoval a vážil jiné okolnosti, vyjma obeznámení soudu s věcí, které zásadu nejlepšího zájmu dítěte také naplňují. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva, takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, roč. 2014). Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §4 odst. 2 z. ř. s. je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.
Podle ustanovení §5 z. ř. s. změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. března 2017, sp. zn. 21 Cdo 3468/2016, nebo v usnesení ze dne 16. ledna 2019, sp. zn. 21 Cdo 2500/2018 [kterými navázal na svou ustálenou rozhodovací praxi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, roč. 2014, nebo usnesení ze dne 4. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 3572/2015) z jejichž závěrů týkajících se ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. účinného do 31. prosince 2013, lze vycházet i za současného stavu právní úpravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2015)] vysvětlil, že rozhodným hlediskem pro přenesení místní příslušnosti soudu ve věcech péče soudu o nezletilé podle ustanovení §5 z. ř. s. je zájem dítěte. V zájmu dítěte přitom je, aby o věci rozhodl soud, který k tomu má nejlepší podmínky. Toto kritérium ovšem nelze chápat tak, že tímto soudem musí být vždy soud geograficky nejbližší místu bydliště dítěte. Soud je povinen k nalezení nejlepších podmínek pro rozhodnutí ve věci zkoumat také další okolnosti případu a vyvažovat zájmy všech účastníků řízení. Naplnění zásady nejlepšího zájmu dítěte vyžaduje v prvé řadě, aby byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro zájem dítěte.
Soud prvního stupně v rozporu s touto judikaturou rozhodl o přenesení místní příslušnosti pouze na základě změny bydliště nezletilé. Další rozhodné okolnosti, jak vyplývá z obsahu spisu, zjišťovány nebyly (např. existence nadále pevných vazeb nezletilé v obvodu původního soudu; povšechný poukaz odvolacího soudu na další vznikající vazby k novému bydlišti, který postrádá jakýkoliv konkrétní skutkový podklad, není vypovídající a neodstraňuje nedostatek zjištění ani o této z dalších rozhodných okolností). Ke korekci nepřistoupil ani odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž v reakci na nosnou odvolací námitku se dále (nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) zabýval okolností spočívající v obeznámenosti soudu s věcí.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) předně rezignoval na zjištění všech okolností rozhodných pro zájem dítěte, v důsledku čehož je nemohl zvážit (jak vyžaduje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zmíněná výše), a proto dovoláním napadené rozhodnutí nemůže obstát, přičemž ani závěr o marginalizaci relevance okolnosti spočívající v obeznámení soudu s věcí, se nejeví dovolacímu soudu jako správný.
Odvolací soud do své úvahy náležitě nepromítá, že procesní institut přenesení místní příslušnosti představuje výjimku ze zásady perpetuationis fori, podle níž místní příslušnost obecného soudu nezletilého určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, roč. 2014, nebo ze dne 6. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2015, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2011, sp. zn. II. ÚS 8/11, nebo ze dne 26. listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 3737/12) a skutečnost, že shodné sídlo soudů je oba fakticky staví do pozice nejbližšího soudu. Důsledkem této specifické pozice je, že předpoklad nejlepších podmínek k rozhodnutí svědčí soudům oběma, což se nezbytně dotýká i náležité součinnosti s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí, včetně jeho přímého kontaktu se soudem. Oba soudy jsou pro tento orgán stejně dosažitelné. Odvolacím soudem použitá argumentace „blízkosti“ orgánu sociálně-právní ochrany dětí je neopodstatněná.
Ustupuje-li hledisko blízkosti do pozadí, při absenci dalších rozhodných okolností, nabývá okolnost, že soud je obeznámen s věcí na významu, a to i v situaci, kdy [vzhledem k pravomocnému skončení (dílčího) řízení o úpravě poměrů a styku] právně významný skutkový stav popisující poměry nezletilé je uveden v rozsudku. Jinak vyjádřeno, jsou-li podmínky pro zjišťování aktuálních poměrů vyrovnané, zhodnotit, zda došlo k jejich změně v řízení o snížení vyživovací povinnosti k nezletilé, bude snazší pro soud, který je s věcí již obeznámen (výši vyživovací povinnosti stanovil naposledy).
Opodstatněným dovolací soud neshledává ani argument (reductio ad impossibile), na němž odvolací soud staví závěr o vyloučení aplikace procesního institutu přenesení místní příslušnosti, protože tak činí izolovaně od ostatních rozhodných okolností naplňujících zájem dítěte. Vychází pouze z okolnosti obeznámení soudu s věcí. Nezohledňuje, že zájem dítěte je naplňován vícero různými (jedinečnými) okolnostmi případu a tato okolnost představuje jen jednu z nich.
Zohlednit nelze ani to, že dle pravidel rozdělení jednotlivých věcí, které měly být u Obvodního soudu pro Prahu 6 projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení [§42 odst. 1 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích] vyplývající z rozvrhu práce pro opatrovnický úsek tohoto soudu účinného k 27. listopadu 2017, dílčí řízení zahájené návrhem otce na snížení vyživovací povinnosti projedná a rozhodne jiná soudkyně, neboť by tím byl popřen smysl a účel zásady perpetuationis fori ovládající řízení ve věcech péče o nezletilé jako celek.
Nejvyšší soud si je vědom, že v mezidobí, tedy od vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (29. ledna 2019) do předložení věci dovolacímu soudu (13. ledna 2020), soud, na nějž byla místní příslušnost přenesena, postupoval v řízení (konala se jednání, v jejichž rámci bylo prováděno dokazování). Dovolacímu soudu je ovšem zapovězeno reagovat na změny, ke kterým došlo v mezidobí ve skutkovém stavu či v právních vztazích účastníků, byť by jinak mohly (v tomto případě) rozhodné hledisko pro přenesení místní příslušnosti ovlivnit. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž se přezkoumává pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu a jeho správnost se posuzuje s ohledem na stav, který tu byl v době jeho vydání (§243f odst. 1 o. s. ř.), což sdílí i judikatura Ústavního soudu, který spatřuje v ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř. úpravu tvořící součást nastavení řádného chodu spravedlnosti, k níž mohl zákonodárce přistoupit v rámci stanovení postupu domáhání se svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 21/16, nebo ze dne 18. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1487/19).
Přisvědčil-li Nejvyšší soud otci, že odvolacím soudem nebyly zváženy všechny rozhodné okolnosti naplňující zájem dítěte, jako rozhodného hlediska pro přenesení místní příslušnosti, neboť nebyly ani zjištěny, bylo nadbytečné zabývat se 2. právní otázkou.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu