ECLI:CZ:NS:2020:24.ICDO.63.2020.1
KSOL 16 INS XY
1 ICm XY
sp. zn. 24 ICdo 63/2020-333
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D. v právní věci žalobkyně A. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní nám. 7, proti žalovanému Mgr. Petru Fišerovi , se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, insolvenčnímu správci dlužníka R. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4869, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci , se sídlem v Olomouci, Studentská 7, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 1 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. K. , vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY o dovolání žalobkyně a Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2019, č. j. 1 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOL 16 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2019, č. j. 1 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOL 16 INS XY), se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí ve výroku specifikovaných z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že:
1. Dne 26. dubna 2013 byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní (jako prodávající) a dlužníkem (jako kupujícím), jejímž předmětem byl převod nemovitostí, které jsou předmětem sporu za sjednanou kupní cenu ve výši 3.500.000,- Kč, přičemž podle prohlášení o převzetí a předání peněz ze dne 17. května 2013, měla být celá kupní cena uhrazena.
2. Vklad práva do katastru nemovitostí podle věcné smlouvy ad 1 byl zapsán dne 15. května 2013, a to s právními účinky vkladu práva ke dni 29. dubna 2013.
3. K datu soupisu sporných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka zveřejněného dne 4. ledna 2017 byl jako vlastník sporných nemovitostí zapsán dlužník.
4. Žalobkyně zcela jednoznačně spornou kupní smlouvu uzavřela dobrovolně, a pokud u ní došlo k omylu v pohnutce, což nemůže učinit spornou kupní smlouvu absolutně neplatnou, musela být srozuměna s případnými nepříznivými důsledky, které pro ni mohou z tohoto právního úkonu vyplynout.
Vrchní soud v Olomouci (dále již „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a státního zastupitelství v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavření kupní smlouvy ze strany žalobkyně bylo míněno vážně, neboť „ze skutečnosti, že došlo k zavkladování vlastnického práva ve prospěch dlužníka, jakož i z toho, že sama žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že po určité době měly být nemovitosti převedeny zpět na její osobu, nelze dovodit, že by uzavření kupní smlouvy z její strany nebylo míněno vážně, a že se tedy jedná o simulovaný právní úkon.“ .
Dále odvolací soud neshledal uzavřenou kupní smlouvu absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák., z důvodu, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, uzavřel, že: „jde-li o právní úkon dvoustranný (jímž uvedená kupní smlouva je), je právní úkon neplatný (jen) v případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran, nikoliv pouze jedné strany. Na základě skutkových zjištění, který vyšla v průběhu řízení najevo nelze…dovodit, že jednání obou účastníků by bylo takového charakteru, aby bylo možno dovodit, že jednání účastníků se příčilo dobrým mravům, v důsledku čehož by bylo možno uzavřít, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem.“
Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by jí svědčilo vlastnické nebo jiné právo vylučující zařazení majetku do majetkové podstaty dlužníka, tedy že žalobkyně neprokázala, že by kupní smlouva ze dne 26. dubna 2013 byla absolutně neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části jeho meritorního výroku I., podalo dovolání Krajské státní zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „státní zastupitelství“), a žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky, která svým dovoláním napadá výše uvedený rozsudek v celém rozsahu. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) a namítá, že soudy posuzovaly kupní smlouvu formalisticky, bez ohledu na skutečnou vůli účastníků a nevypořádaly se s argumentací dovolatelky. Závěrem navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zastupitelství namítá, že v řízení před soudem I. stupně i ve svém odvolání považovalo smlouvu za absolutně neplatnou podle §39 obč. zák., pro rozpor s dobrými mravy. Důvody neplatnosti spatřuje na straně dlužníka, který využil jako kupující strana smlouvy ke svým účelům dobré vztahy v rodině tak, aby celkové smluvní ujednání mezi stranami nastavil ve svůj prospěch, kdy ujednání mezi oběma smluvními stranami jsou v rozporu se zásadami poctivého a slušného jednání. Státní zastupitelství ve svém dovolání odkazuje na judikaturu dovolacího soud řešící otázku tzv. lichevních smluv (ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 4665/2009) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2710/2010. Přípustnost svého dovolání státní zastupitelství spatřuje v tom, že: „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Sporná otázka hmotného práva pak spočívá v tom, zda v případě vícestranného právního úkonu je pro posouzení jeho rozporu s dobrými mravy rozhodující, zda rozpor s dobrými mravy byl způsoben jen některou stranou právního úkonu, nebo je nutné, aby byl rozpor s dobrými mravy zjištěn u všech stran právního úkonu.“ V další části pak poukazuje na to, že již ve svém odvolání odkazovalo na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v případě, že by byla aplikována, mohla vést odvolací soud k jiným právním závěrům, ale odvolací soud na tuto argumentaci vůbec nereagoval. Závěrem státní zastupitelství navrhuje napadený rozsudek odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil žalovaný tak, že odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně i státního zastupitelství a obě dovolání považuje za nepřípustná ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání (v části I.) uvedla pouhou citaci ustanovení §237 o. s. ř. a v další části svého dovolání uvádí: „Dané skutkové i právní závěry učiněné odvolacím soudem a i soudem prvního stupně jsou pro věc naprosto nepřiléhavé a v rozporu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými skutečnostmi, a jsou v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu a především Ústavního soudu ČR, na základě čehož odvolací soud učinil nesprávné právní závěry.“
Dovolatelka zopakovala souvislosti, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy, přičemž zdůraznila, že na daný případ je neaplikovatelné rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, na jehož základě odvolací soud rozhodl. Dovolatelka dále odkázala na několik rozhodnutí řešících otázku tzv. lichevních smluv.
Z dalšího textu dovolání již nelze zjistit, v čem konkrétně je nesprávnost právního posouzení spatřována. Dovolání je pojato jako (nepřípustná) skutková (neboť v dovolacím řízení nelze nijak revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování) a (prostá) právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, s místy uplatněnými výtkami týkajícími se údajných vad řízení, k nimž by ovšem bylo možné přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde ovšem nejedná (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Aplikovatelnost dovolatelkou označené nálezové judikatury na daný případ dovolacím soudem shledána nebyla, neboť odvolací soud se s argumentací žalobkyně vypořádal (k tomu srov. odst. 23 až 25 rozhodnutí odvolacího soudu), po stránce skutkové, tak i právní, takže nelze učinit závěr o formalistickém výkladu smlouvy z pohledu předmětné nálezové judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, zatímco dovolání státního zastupitelství nelze upřít jisté opodstatnění.
Státní zastupitelství ve svém dovolání má za to, že v případě posouzení právního úkonu, zda je v rozporu s dobrými mravy, či nikoli, je rozhodující, zda byl rozpor způsoben jen některou stranou nebo je nutné, aby byl rozpor s dobrými mravy zjištěn u všech stran, přičemž je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) konsolidovala v názoru, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo ze dne 1. února 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Provázanost úsudku soudu o (ne)souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy se skutkovými zjištěními v konkrétní věci v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, nicméně judikatura Nejvyššího soudu připouští v rámci něho prověřit, zda byly při aplikaci zmiňovaného korektivu dodrženy určité limity bránící jeho svévolnému použití. Judikatura lpí především na patřičně podloženém, jasném a přesvědčivém závěru o rozporu (či souladu) výkonu práva s dobrými mravy, jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností dané věci (k tomu viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, a ze dne 3. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014, dále pak usnesení Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou přístupná na nalus.usoud.cz ).
Nad rozsah toho dovolací soud připomíná, že v jeho judikatuře bylo opakovaně zdůrazněno, že ustanovení §39 obč. zák. (stanovící, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále bylo judikováno, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Judikatura se také ustálila v závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011 není v rozporu s ostatní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pouze jej doplňuje a rozvíjí. Tento rozsudek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, který uvádí, že: „Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Spočívá-li výkon práva, který je objektivně v rozporu s dobrými mravy, v konání právního úkonu, je tento právní úkon též neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a to i v případě, že samotný obsah tohoto úkonu v rozporu s dobrými mravy není; jde -li o právní úkon dvoustranný, je právní úkon neplatný v případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran.
Právní závěr o tom, že k absolutní neplatnosti dvoustranného právního úkonu (smlouvy) podle §39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrým mravům, dojde jen tehdy, je-li takové jednání přičitatelné oběma účastníkům smlouvy, byl aplikován i v dalších případech (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená a v této části se státnímu zastupitelství přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo.
Státní zastupitelství však dále ve svém dovolání mj. poukazuje na okolnost, že ač i v odvolacím řízení stran podpory své argumentace odkazovalo na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozporu právního úkonu s dobrými mravy a rozhodnutí řešící otázku tzv. lichevních smluv, odvolací soud na tuto argumentaci státního zastupitelství reagoval velmi stroze. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí k námitkám týkajících se otázky rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy omezil na odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011 a uvedl, že: „jde-li o právní úkon dvoustranný (jímž uvedená kupní smlouva je), je právní úkon neplatný (jen) v případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran, nikoliv pouze jedné strany…. Na základě skutkových zjištění, která vyšla v průběhu řízení najevo nelze dovodit, že jednání obou účastníků by bylo takového charakteru, aby bylo možno dovodit, že jednání účastníků se příčilo dobrým mravům, v důsledku čehož by bylo možno uzavřít, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem.“ (k tomu srov. str. 10 odst. 30 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud shledal, že státní zastupitelství vskutku ve svém (písemném) odvolání svou odvolací argumentaci podpořilo odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící problematiku tzv. lichevních smluv, avšak z odůvodnění písemného vyhotovení nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud na tuto argumentaci státního zastupitelství reagoval.
Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).
Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018, ve vztahu k rozhodujícím soudem pominuté části argumentace účastníka odkazujícího na předmětnou judikaturu (v daném případě dovolacího soudu) mj. vyložil, že: „Přitom nejde pouze o formální vypořádání se s uplatněnou právní argumentací daného účastníka řízení, nýbrž v prvé řadě jde o to, aby si rozhodující soud při zvažování interpretačních a aplikačních hledisek dané skutkové konstelace jím posuzovaného případu uvědomil dosah a právní význam účastníkem sledovaného právního náhledu na věc, a aby pak - vystaven takové argumentační a judikatorní konfrontaci ze strany předmětného účastníka řízení - smysluplně vybudoval a zákonu odpovídajícím způsobem též v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil právní posouzení věci na zjištěný skutkový stav.
Pokud je v této fázi rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní, je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné (skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např. o možný analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve zjištěných skutkových poměrech dané věci.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 k problematice tzv. lichevních smluv vyložil a odůvodnil následující závěry:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutí k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.
V poměrech této věci proto nepřichází v úvahu, aby sám Nejvyšší soud sanoval za odvolací soud popsané defekty; v takové procesní situaci proto nezbývá nic jiného, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení, v němž odvolací soud bude mj. reagovat na uplatněnou argumentaci státního zastupitelství v otázce tzv. lichevních smluv a jím uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu.
Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti, in eventum odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto (kasačním) rozhodnutím byl konzumován.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu