ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2057.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2057/2020-708
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. C. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem Koněvova 1107/54, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: M. L. , se sídlem XY, zastoupený Mgr. Radkou Landsmannovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 1484, 530 02 Pardubice, o 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 54/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 9. 2019, č. j. 18 Co 14/2019-608, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení náhrady škody v částce 400 000 Kč s příslušenstvím (ušlé mzdy ve výši 375 000 Kč a nemajetkové újmy 25 000 Kč), kterou mu měl způsobit žalovaný vydáním rozhodčího nálezu, neboť na jeho základě byla na majetek žalobce prováděna exekuce, v důsledku níž žalobce přišel o práci a následkem této situace se zhoršil jeho zdravotní stav.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 18 Co 14/2019-608, potvrdil rozsudek ze dne 26. 9. 2018, č. j. 17 C 54/2016-544, jímž Okresní soud v Pardubicích zastavil řízení co do částky 40 703 Kč (poté, kdy již předtím bylo řízení zastaveno ohledně 57 579 Kč) a zamítl žalobu na zaplacení 301 718 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný jako rozhodce vydal dne 7. 4. 2011, pod č. j. La 6611/10-16, rozhodčí nález, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., 223 556 Kč s příslušenstvím. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2011, č. j. 67 EXE 5446/2011-9, nařízena exekuce na majetek žalobce, jež byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2013, č. j. 67 EXE 5446/2011-52, s tím, že usnesení o ustanovení opatrovníka a tím ani exekuční titul, nenabyl právní moci. Žalovaný následně usneseními ze dne 15. 10. 2013, č. j. La 661/10-17, a č. j. La 6611/10-18, zrušil rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, jakož i vydaný rozhodčí nález. Pracovní poměr žalobce u společnosti S.D.A. spol. s r.o. byl v roce 2012 ukončen dohodou na jeho žádost, a u společnosti KOVIS a.s. ve stejném roce výpovědí z jeho strany, přičemž u obou těchto společností mu byly prováděny srážky ze mzdy na základě jiných exekucí, než nařízené na základě předmětného rozhodčího nálezu vydaného žalovaným. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, který na základě §11 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, uzavřel, že vedení exekuce srážkami ze mzdy na základě žalovaným vydaného rozhodčího nálezu nebylo v příčinné souvislosti s ukončením pracovních poměrů žalobce, neboť tato exekuce nebyla u jeho zaměstnavatelů realizována, srážky na základě exekucí ze mzdy žalobce byly u jeho zaměstnavatelů sice prováděny, avšak na základě jiných exekučních řízení, a žalobce ukončil pracovní poměry u svých zaměstnavatelů na základě vlastního rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v posouzení otázky hmotného práva, která podle něho v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to posouzení jeho případu podle přechodného ustanovení §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Domnívá se, že zde bylo možno dovodit mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3 o. z.) a přiznat mu náhradu nemajetkové újmy podle §2956 o. z., neboť jde o případ, kdy dodavatel v rozporu s dobrými mravy hrubě zneužil postavení spotřebitele, včetně zneužití průběhu rozhodčího řízení. Soudy se však posouzením vzniku nemajetkové újmy vůbec nezabývaly. Odklon od ustálené rozhodovací praxe v otázce procesního práva pak s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 a I. ÚS 2771/10 spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který měl podle §2971 o. z. posoudit, zda ze strany žalovaného došlo k hrubé nedbalosti při porušení důležité právní povinnosti vyplývající z §2912 o. z., neboť opakovaně a bezdůvodně porušoval zásady spravedlivého procesu (doručování), aby zajistil vykonatelný titul pro nařízení exekuce. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to nároku na náhradu ušlé mzdy v částce 276 718 Kč a náhradu nemajetkové újmy v částce 25 000 Kč, nepřevyšuje nárok na náhradu nemajetkové újmy limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného při vydání rozhodčího nálezu a ukončením pracovních poměrů žalobce, jako jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák.
Právní otázkou, již žalobce dovolacímu soudu k řešení předkládá, a to posouzení přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z., a v souvislosti s tím i mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele podle §2 odst. 3 o. z., se odvolací soud, vzhledem ke svým skutkovým i právním závěrům, nezabýval. Může-li přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), pak právní otázka, jíž se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, přípustnost dovolání nezakládá. Lze doplnit, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, nebyl dán žádný důvod k postupu podle §3079 odst. 2 o. z. Citované ustanovení se totiž týká pouze druhu a rozsahu náhrady újmy, je-li odpovědnost žalovaného subjektu za ni dána. Navíc podle něho může být přiznána pouze náhrada nemajetkové újmy, ohledně níž však dovolání (vzhledem k zákonnému limitu) není přípustné.
Námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, nezabýval-li se v něm přechodným ustanovením §3079 odst. 2 o. z. a s tím souvisejícími otázkami, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu