ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2574.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2574/2019-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. P. , narozený XY, bytem XY, fakticky bytem XY, omezený ve svéprávnosti, zastoupený opatrovníkem: statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Poruba, právně zastoupený Mgr. Jiřím Janíkem, advokátem se sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti žalovanému: P. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava – Moravská Ostrava, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 270/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2019, č. j. 71 Co 19/2019-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2019, č. j. 71 Co 19/2019-243, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a která by byla v dosavadní judikatuře neřešená, byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou nebo by měla být posouzena odlišně od stávající judikatury.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 300.000 Kč, změnil rozsudek okresního soudu v části, kterou byla žalobci přisouzena částka 150.000 Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce trpí vrozenou trvalou duševní poruchou ve smyslu lehké mentální retardace až slaboduchosti, pro kterou byl soudem omezen ve svéprávnosti a s účinností od 11. 4. 2018 mu byl ustanoven opatrovník. Žalobce byl členem bytového družstva a tím i nájemcem družstevního bytu. V roce 2008 si půjčil od třetí osoby peníze a současně podepsal listinu, o níž mu bylo řečeno, že zajišťuje dluh. Ve skutečnosti jí však převedl členská práva v bytovém družstvu na zmíněnou třetí osobu, která poté členská práva, s nimiž byl spojen nájem žalobcova bytu, převedla na žalovaného. Žalovaný na konci dubna 2010 využil žalobcovy významné rozumové nedostatečnosti, odebral mu klíče a vyměnil zámek od bytu, v němž žalobce po celý život bydlel, a tím jej donutil přebývat na ulici v nedůstojných podmínkách. Vybavení bytu, osobní věci i doklady žalobce zlikvidoval. Do prázdného a zdevastovaného bytu se žalobce mohl vrátit až poté, co soud určil, že členem družstva a nájemcem bytu je žalobce. Tím, že žalovaný shora popsaným způsobem zbavil žalobce možnosti užívat byt, jej uvrhl do těžké a stresující osobní situace a do stavu nouze, způsobil mu psychické i fyzické strádání, tedy podle závěru odvolacího soudu závažným způsobem zasáhl do práva žalobce na soukromí a obydlí, snížil jeho čest a důstojnost, proto je povinen zaplatit žalobci finanční zadostiučinění podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud revidoval jen jeho výši, stanovenou okresním soudem v částce 450.000 Kč, neboť dospěl k závěru, že částka 300.000 Kč lépe vystihuje nejen způsob, závažnost a dlouhodobost zásahu do osobnostních práv žalobce, ale současně je ve vyváženějším poměru k náhradám, přiznávaným judikaturou v případě ztráty osoby blízké podle §444 odst. 3 obč. zák. Žalovaným vznesenou námitku promlčení žalobcem uplatněného nároku na ochranu jeho osobnostních práv neshledal odvolací soud důvodnou s odkazem na §113 obč. zák. Trestní stíhání, vedené proti žalovanému za shora popsané jednání, bylo v roce 2015 podmíněně zastaveno, když účastníci v jeho rámci v roce 2014 uzavřeli dohodu o narovnání, podle které žalovaný žalobci zaplatil 70.000 Kč. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že touto dohodou by měly být vypořádány veškeré případné nároky žalobce, tedy i nárok na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv; podle jejího textu a souvislostí, za nichž byla uzavřena, se týká jen majetkové újmy vzniklé žalobci zničením všech jeho osobních věcí a zařízení bytu.
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a ve všech výrocích. Za judikaturou dosud neřešené pokládal otázky, zda osoba, jíž bylo znemožněno užívat byt, má právo na zadostiučinění podle §13 obč. zák., a pokud ano, jaké jsou limity pro stanovení výše případné náhrady, jaký je počátek běhu promlčecí doby u práva na zaplacení zadostiučinění za trvající závadný stav a zda lze aplikovat ustanovení §113 obč. zák. v případě, že je osoba se sníženým intelektem zastoupena advokátem. Namítal, že nemůže odpovídat za případný trvající protiprávní stav za dobu od 22. 9. 2011, kdy převedl členská práva v družstvu na další osobu, že eventuálních finančních nároků za zásah do osobnostních práv se žalobce vzdal uzavřením dohody o narovnání, vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně duševního stavu žalobce a tvrdil, že i pokud by žalobce duševní chorobou trpěl, on o tom nevěděl a nemohl to poznat.
Podle ustálené soudní judikatury mezi osobnostní práva chráněná ustanoveními §11 a §13 obč. zák. bezesporu patří právo na soukromí, osobní čest a lidskou důstojnost [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1470 (dále jen „Soubor“)]. Nutnost ochrany soukromí obydlí fyzické osoby (domovní svoboda) je v judikatuře konstatována např. ve vztahu k přípustnosti domovní prohlídky se závěrem, že „domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01). Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích musí být vždy prokázáno, že tu jsou okolnosti, které dokládají, že v konkrétním případě nestačí jen přisouzení zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o. z., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci (např. s ohledem na jeho postavení v interpersonálních vztazích). Snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře je pak třeba vymezit tak, že jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 , ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015 , Soubor C 15002).
Soudy obou stupňů své rozhodnutí opírají o závěr, že žalovaný zasáhl závažným způsobem do práva žalobce na ochranu jeho soukromí, vážnosti a lidské důstojnosti, když zneužil jeho rozumové slabosti a bezradnosti a vyhodil jej z bytu na ulici ze dne na den, čímž ho zbavil osobního zázemí, veškerých osobních věcí a vlastního životního prostoru a přivodil mu psychické strádání a ponížení, jež žalobce pociťoval a prožíval jako závažné. Rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož je žalovaný povinen za toto strádání, stres, snížení žalobcovy cti a vážnosti a zásah do jeho lidské důstojnosti zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák., je tedy v souladu se závěry shora citované judikatury.
Způsob stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. nelze pokládat za otázku v judikatuře dosud neřešenou. Základní východiska pro její řešení byla definována například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, pod č. 98/2010, tak, že „Zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009, ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení výše finanční náhrady za zásah do osobnostních práv, ale „Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.“ Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu ohledně přiměřené výše náhrady za zásah do osobnostních práv žalobce přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Úvahy odvolacího soudu stran výše přiměřeného zadostiučinění v daném případě pak nelze pokládat za zjevně nepřiměřené a vymykající se shora citované judikatuře.
Poslední dovolatelem kladená otázka týkající se promlčení byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, podle něhož „účinek ustanovení §113 obč. zák. se vztahuje na celou dobu, kdy osoba stižená duševní poruchou, jež ji činí k právním úkonům neschopnou, nemá zákonného zástupce, nejen na časový interval mezi právní mocí rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům a právní mocí rozhodnutí o ustanovení opatrovníka; zastoupení této osoby ve sporu advokátem na základě plné moci podmínku zákonného zastoupení nenaplňuje“. Vzhledem k tomu, že v této věci byla žaloba podána dne 7. 8. 2015 a žalobci byl opatrovník ustanoven až dne 11. 4. 2018, nemohla promlčecí doba do dne podání žaloby uplynout; způsob posuzování běhu promlčecí lhůty u nároků z trvajícího závadného stavu je za této situace bez významu.
Námitky žalovaného stran existence duševního omezení žalobce a vědomosti žalovaného o této skutečnosti, jakož i námitky ohledně soudy zjištěného obsahu dohody o narovnání, jsou námitkami proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které dovolacímu přezkumu nepodléhají (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc vědomost žalovaného o duševním stavu žalobce není pro rozhodnutí ve věci relevantní s ohledem na objektivní povahu povinnosti k náhradě újmy způsobené zásahem do osobnostních práv (viz Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud ČSSR, Praha 1980, str. 177, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1563/2013).
Námitka, že žalovaný nemůže odpovídat za stav, v němž se žalobce nacházel poté, co žalovaný pozbyl členských práv k bytu, se míjí s podstatou závěrů odvolacího soudu. Zásah do osobnostních práv žalobce započal ve chvíli, kdy mu žalovaný zabránil ve vstupu do bytu a v jeho užívání a dovršen byl zničením žalobcových věcí. Strádání žalobce je v přímé příčinné souvislosti s tímto jednáním žalovaného. Okolnost, že členská práva k bytu byla v době, kdy se žalobce snažil domoci nápravy, převáděna na další subjekty, je z pohledu prvotní příčiny žalobcova stavu bez významu. Konečně je třeba dodat, že okolnost, zda v době vyklizení žalobci svědčilo právo bydlení k bytu či nikoli, je bez významu. Právní řád poskytuje zákonné prostředky, jimiž lze dosáhnout vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, svévolné vyklizení fyzické osoby z bytu, který dlouhodobě nerušeně užívá, je proto nepřípustné. Navíc v daném případě žalobce nikdy podle práva nepřestal být členem družstva ani nájemcem bytu (soud shledal smlouvu o převodu členských práv neplatnou pro rozpor se zákonem a pro omyl vyvolaný třetí osobou).
Jelikož žádná ze vznesených námitek ve vztahu k výroku, jímž byla potvrzena část rozsudku okresního soudu co do 300.000 Kč, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta co do 150.000 Kč, není žalovaný subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Měnícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně však žalovanému nebyla žádná újma způsobena, a žalovaný tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimován k podání dovolání v tomto rozsahu. Dovolání žalovaného bylo proto v této části rovněž odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu