ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2810.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2810/2019-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: O. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Jelínkem, advokátem se sídlem Výstaviště 405/1, 603 00 Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 315 605 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 227/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 14 Co 100/2019-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce utrpěl škodu na zdraví při dopravní nehodě způsobené pojištěncem žalované. Žalovaná vyplatila žalobci náhradu odpovídající jedné polovině celkové výše vzniklé škody (s výjimkou nákladů na vypracování znaleckého posudku znalcem MUDr. Králem, jež nehradila vůbec), ve zbylé části uplatněný nárok neshledala oprávněným vzhledem k nepřipoutání žalobce bezpečnostním pásem. Žalobce však považoval za přiměřené krátit plnění pouze o 20 % a žalobou se domáhal zaplacení zbylých 30 % náhrady v částce 315 605 Kč (151 365 Kč na bolestném, 251 647 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 4 441 Kč na účelně vynaložených nákladech léčení, 109 922 Kč za výpomoc v domácnosti a 3 300 Kč na nákladech spojených s uplatněním nároku – za vypracování znaleckého posudku).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 26 C 227/2017-67, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 8. 9. 2014 zraněn při dopravní nehodě, jíž zavinil pojištěnec žalované. Žalobce utrpěl vážná zranění s trvalými následky, jejichž léčba trvala řádově roky. Na základě znaleckých posudků T. (vyhotoveného v rámci trestního řízení vedeného proti viníku nehody) a K. uzavřel, že žalobce nebyl v okamžiku nehody připoután bezpečnostním pásem, neboť ke zranění hlavy došlo nárazem do čelního skla a i poranění kyčelního kloubu odpovídá vržení těla proti přístrojové desce. Pokud by připoután byl, utrpěl by (při kombinaci pásu a airbagu) mnohem lehčí poranění s celkovou dobou léčení asi měsíc, s omezením běžného způsobu života asi 14 dní a velmi pravděpodobně bez trvalých následků. Znalecký posudek MUDr. Krále, CSc., který uzavřel, že hematom na levém rameni žalobce vznikl nejpravděpodobněji tlakem bezpečnostního pásu, uvedené závěry nevyvrátil, neboť se vyjadřoval pouze k původu hematomu, jenž mohl vzniknout i v případě selhání pásu. Soud tak věc posoudil podle §2953 odst. 1, §2958 a §2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též je jen „o. z.“), a shledal příčinnou souvislost mezi nepřipoutáním žalobce bezpečnostním pásem a závažnými následky na jeho zdraví, a proto plnění žalované v rozsahu 50 % považoval za maximální.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2019, č. j. 14 Co 100/2019-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, kdy částečně zopakoval dokazování, se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Závěry znalce MUDr. Krále se shodují se závěry K., že bezpečnostní pás, pokud by byl zapnut nebo fungoval, by zadržel tělo žalobce ve stabilizované poloze bez vymrštění proti palubní desce a čelnímu sklu a spolu s aktivním aibagem by byl natolik účinnou ochranou, aby poranění byla minimální. Ve shodě s tím jsou i závěry znaleckého posudku T. i zjištění K. z ohledání vozidla žalobce, že bezpečnostní pás byl po dopravní nehodě navinutý na buben a zaseknutý, což by bylo vyloučeno, byl-li by žalobce řádně připoután. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že nárok je třeba posoudit podle §9 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), avšak s odkazem na §2918 o. z. shledal správným závěr soudu prvního stupně o podílu žalobce na vzniku újmy na jeho zdraví v rozsahu 50 %. Pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného je podstatné, že při řádném použití bezpečnostního pásu by nedošlo k takovým poraněním žalobce, která utrpěl, jeho poranění by byla řádově lehčí, bez trvalých následků a vyžadovala by asi měsíční léčbu. Je nepodstatné, zda se žalobce nepřipoutal nebo pásy nefungovaly správně, neboť i v takovém případě je ve smyslu §2918 o. z. vyloučena odpovědnost škůdce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká, že při individuálním posouzení všech okolností případu nevzal v úvahu rozdílnost judikatury dovolacího soudu, jakož i mimořádné okolnosti případu, tj. nevědomost žalobce o možnosti selhání bezpečnostního pásu, jeho pomalejší a opatrnější jízdu a naopak neopatrnou a rychlou jízdu viníka dopravní nehody, která kromě přejetí do protisměru měla určitý negativní vliv na celkové následky nehody. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vyplacené pojistné plnění ve výši 50 % je s ohledem na nepřipoutání žalobce při dopravní nehodě výší maximální, ačkoliv sám připustil, že judikatura v obdobných případech dovozuje zavinění v rozsahu 30 – 50 %. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 se domnívá, že jelikož primární příčinou daného stavu byla rychlejší nedbalá a nezodpovědná jízda pojištěnce žalované, měla být míra spoluzpůsobení následků na zdraví žalobce posouzena individuálně, tedy v nižší míře než 50 %. Navrhl proto změnu rozsudků soudů obou stupňů tak, že žalobě bude plně vyhověno, případně „jejich zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení”.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a uvedla, že je zcela v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Žalobce v dovolání mísí předpoklady vzniku odpovědnosti škůdce s problematikou spoluzavinění, jakožto účastí poškozeného na vzniku škody, a dovozuje tak zcela mylné závěry. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen "o. s. ř.", a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Odvolacím soudem byla zamítnuta žaloba sestávající z více samostatných nároků, přičemž nárok na účelně vynaložené náklady léčení ve výši 4 441 Kč nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval uplatněnými nároky ve zbývajícím rozsahu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se jedná o otázku hmotného a procesního práva, která je rozhodována rozdílně, avšak na podporu svých tvrzení uvádí pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007. Z obsahu jeho dovolání tedy plyne, že ve skutečnosti namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce míry spoluzpůsobení následků na vlastním zdraví poškozeného, přičemž má za to, že měla být stanovena v nižší míře než 50 %.
Ohledně poměrného snížení povinnosti škůdce nahradit škodu, vznikla-li nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, vychází nová úprava, i přes rozdíly ve formulaci §2918 o. z. a §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Dosavadní právní úprava §441 obč. zák. užívala nepřesný výraz spoluzavinění poškozeného, což navozovalo dojem, že nedopadá na případy objektivní odpovědnosti, popřípadě na okolnosti nezaviněně způsobené poškozeným. Nejvyšší soud ale opakovaně dovodil, že použití daného ustanovení je univerzální a má širší dopad (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002; Hrádek Jiří, komentář k §2918, in: Švestka Jiří, Dvořák Jan, Fiala Josef aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, Wolters Kluwer, 2014, dostupné též v systému ASPI.). Ustanovení §2918 o. z. používá přiléhavěji pojem okolnosti, které se přičítají poškozenému, a je tedy třeba hovořit spíše o spoluzpůsobení si újmy poškozeným či o jeho spoluúčasti na škodní události nebo na vzniku újmy (škodlivého následku).
Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Vzhledem k tomu, že §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti poškozeného na vzniku škody vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Dovodil-li za daného skutkového stavu věci (jehož správnost ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) odvolací soud, že okolnosti na straně žalobce přispěly ke zvýšení rozsahu vzniklé škody na zdraví zásadním způsobem a stanovil-li míru jeho spoluzavinění na 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, C 13869, podle nějž okolnost, že spolujezdec nebyl při jízdě motorovým vozidlem připoután bezpečnostními pásy, lze hodnotit jako důvod výraznějšího spoluzpůsobení si škody poškozeným, jestliže je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků a v jakém rozsahu). Určení rozsahu spoluzavinění poškozeného totiž podle ustálené judikatury není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). Není tedy vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019). Bylo-li v řízení prokázáno, že primární příčinou těžkých zranění žalobce bylo nepřipoutání bezpečnostními pásy, podílela se tato skutečnost na závažných zdravotních následcích poškozeného zásadním způsobem, neboť kdyby připoután byl, byla by jeho zranění lehká. Na tomto závěru by nic nezměnilo ani to, kdyby žalobce připoután byl a pásy selhaly. I tak by se jednalo o okolnost na straně žalobce (náhodu), jež v rozsahu, v jakém se podílí na škodném následku, vylučuje odpovědnost škůdce. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 pak není přiléhavý, neboť v tomto případě shledal soud spoluúčast poškozeného na vzniku škody (v rozsahu 20 %) v tom, že vědomě podstoupil jízdu s podnapilým řidičem, jenž neměl ani řidičské oprávnění, a to za nepříznivých povětrnostních podmínek, a nikoli v nepoužití bezpečnostních pásů, jež se v řízení neprokázalo.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při posouzení míry spoluzpůsobení škody na zdraví poškozeného od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Napadá-li pak dovolatel výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, není dovolání ani v tomto směru objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu