ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3239.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3239/2019-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, adv okátem se sídlem Lidická 1875/40, 602 00 Brno, proti žalovanému: město Moravské Budějovice , IČO 00289931, se sídlem úřadu nám. Míru 31, 676 02 Moravské Budějovice, zastoupené JUDr. Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem Husova 800, 676 02 Moravské Budějovice, o 362 003 Kč, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, č. j. 17 Co 47/2019-118 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Stanislava Juránka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 17 Co 47/2019-118, potvrdil rozsudek ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 C 118/2018-92, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu na zaplacení 362 003 Kč (bolestné v částce 43 141 Kč, náhrada za ztrátu na výdělku v částce 307 343 Kč a náhrada nákladů léčení 11 519 Kč), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 8. 1. 2016 hrál žalobce hokej na zimním stadionu v Moravských Budějovicích, a když jej krátce po půlnoci (dne 9. 1. 2016) opouštěl, uklouzl a upadl před jeho vchodem na zledovatělém povrchu chodníku ve vlastnictví žalovaného, konkrétně v prostoru mezi vchodem a kovovou rohožkou, o jejíž vystouplý okraj se zarazil nohou a přisedl si ji. Následkem pádu utrpěl zranění levé dolní končetiny. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu podle občanského zákoníku, neboť mezi jejím vznikem a jednáním žalovaného není dána příčinná souvislost. S ohledem na místo a dobu vzniku úrazu žalovaný neporušil svou povinnost předcházet škodám, neboť po vlastníku chodníku přiléhajícího ke vstupu do budovy (zimního stadionu) nelze spravedlivě požadovat, aby zejména v pozdních nočních hodinách tato místa udržoval v naprosté čistotě. Odvolací soud dále uzavřel, že nešlo ani o závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť ke vzniku námrazy došlo v místě vstupu do zimního stadionu v okolí rohožky, kde v důsledku čištění obuvi návštěvníky stadionu dochází ke zvýšenému nanášení sněhu a vzniku zmrazků, přičemž ve vlhkém prostředí (bezprostřední blízkost potoka) bylo v časných ranních hodinách možno námrazu důvodně očekávat, byť při příchodu žalobce na stadion tam nebyla. Nejednalo se tedy o takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemohl žalobce předvídat při pohybu přizpůsobenému stavebnímu stavu chodníku a zejména povětrnostní situaci, která v daném místě a čase panovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že nesprávné právní posouzení spatřuje v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 (potažmo IV. ÚS 1156/16) a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, ze kterých obsáhle cituje s tím, že soudy nehledaly rovnováhu mezi zaviněním žalobce a žalovaného a jednostranně, v rozporu s judikaturou, rozhodly, že žalovaný neměl možnost ani povinnost komunikaci včas ošetřit, a není proto odpovědný za způsobenou škodu. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nebylo-li žalobě vyhověno ve třech nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na bolestné v částce 43 141 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku částce 307 343 Kč a náhradu nákladů léčení v částce 11 519 Kč [k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], nepřevyšují, kromě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o nárocích na bolestné a náhradu nákladů léčení nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Těžiště dovolání žalobce spočívá v námitce, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví, jež mu vznikla kvůli stavu chodníku, je třeba, aby soudy zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a v souvislosti s tím se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu, včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Současně je však nutno hodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. Jinak řečeno, o přiznání náhrady a její výši je třeba rozhodnout podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. V souladu s těmito závěry odvolací soud postupoval, neboť na základě zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), posuzoval jak jednání žalobce, tak i plnění povinností žalovaným. Závěru, že za situace, kdy v době příchodu žalobce na zimní stadion (kolem 22 hodiny) náledí nikde nebylo (napadaný sníh se přes den rozpouštěl) a nános sněhu a v pozdních nočních hodinách i námraza, na níž žalobce uklouzl a upadl, se hromadila pouze v okolí rohožky u vstupu v důsledku čištění obuvi návštěvníky stadionu, nelze dovodit porušení povinnosti žalovaným předcházet škodám a nejedná se o závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 zákona č. 13/1997 Sb., nelze tedy vytýkat rozpor s citovaným nálezem Ústavního soudu. Jestliže se námraza vytvořila v pozdních nočních hodinách na ojedinělém místě – pouze v okolí rohožky před vstupem (nešlo o ledovku či jinou obdobnou jednolitou vrstvu ledu), neporušil žalovaný neošetřením takového jednotlivého místa svou prevenční povinnost podle občanského zákoníku. Naproti tomu žalobce, který dotčené místo znal, mohl vytvoření námrazy (byť tam při jeho příchodu nebyla) před vchodem do stadionu v místě, kam se v důsledku čištění bot návštěvníky nanáší sníh, předpokládat a přizpůsobit tomu svou chůzi. I z tohoto důvodu není námraza v daném místě ani závadou ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť takovou závadou je jen závada, jejíž výskyt chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže předpokládat a účinně na ni reagovat (vedle odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, 25 Cdo 1713/2008, srov. rovněž např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, nebo ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014), což ohraničená a viditelná námraza, jíž navíc mohl v daném místě žalobce předpokládat, není.
Nepřiléhavý na danou věc je odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, které je založeno na závěru, že porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za škodu je, jestliže vlastník zařadí mezi komunikace malého dopravního významu, u nichž neprovádí zimní údržbu, komunikaci, která do této kategorie nepatří. Toto rozhodnutí je tak založeno na zcela odlišných skutkových okolnostech než v projednávané věci.
Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, proto dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury zásadně presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož se v projednávané věci nejedná o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), bylo žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalobce v paušální výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu