ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3479.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3479/2018-435
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) M. D. , narozený XY, a žalobkyně b) M. N. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti žalované: TV Nova s.r.o. , sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5, IČO 458 00 456, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 110/2012, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3 Co 153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-421, 3 Co 153/2014, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3 Co 153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-421, 3 Co 153/2014, se ve výrocích II, IV a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 31 C 110/2012-258, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. 8. 2014, č. j. 31 C 110/2012-264, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouváme se tímto M. D. za to, že jsme v rámci reportáže odvysílané v pořadu XY dne XY týkající se plánovaného prodeje stanic metra D. odvysílali neopodstatněné informace, že veřejná obchodní soutěž „XY“, jejímž vyhlašovatelem byl D. v době, kdy M. D. byl generálním ředitelem D., byla zmanipulovaná. CET 21, spol. s r. o., provozovatel televizního vysílání programu TV NOVA“ (výrok I). Týmž rozsudkem soud uložil žalované uveřejnit v prvním nejbližším díle pořadu XY vysílaném po právní moci tohoto rozsudku omluvu ve znění: „Omlouváme se M. N. za to, že jsme v rámci reportáže odvysílané v pořadu XY dne XY týkající se plánovaného prodeje stanic metra D. uveřejnili spekulace, ze kterých vyplynulo, že M. N. profitovala v souvislosti s veřejnou obchodní soutěží na „XY“ z působení svého syna ve funkcích v D. CET 21, spol. s r. o., provozovatel televizního vysílání programu TV NOVA“ (výrok II); soud dále uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 150.000 Kč (výrok III), zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně b) na úhradu částky 4.850.000 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky V a VI) a vůči státu (výroky VII až IX). Žalobci předestřené žalobní nároky dovozovali ze skutečnosti, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jejich osobnostních práv, zveřejnila-li dne XY v pořadu XY reportáž týkající se aktivit D. (dále též jen „D.“), v němž žalobce a) působil v minulosti jako generální ředitel a člen představenstva. V reportáži uveřejněná tvrzení poškozovala čest a dobrou pověst jak žalobce a), tak i jeho matky, žalobkyně b). V reportáži padla tvrzení v tom smyslu, že v D. existovala struktura firem zaměřených na vyvádění peněz, že připravovaný prodej tří stanic metra je podezřelou transakcí, stanice byly prodávány výrazně pod cenou, přičemž za vítěznými společnostmi ze skupiny C. stojí stejné osoby z advokátní kanceláře Š., kteří zároveň pracovali i pro D. a organizovali zadávání předmětné zakázky. Rovněž mělo zaznít, že z padesáti procent vlastní zmíněné společnosti ze skupiny C. kyperská společnost A., jež v době rozhodování o prodeji zaslala částku 94 milionů Kč žalobkyni b), formálně za odkoupení patnácti procentního podílu na společnosti C., který však zdaleka nemohl mít hodnotu poskytované částky. Provedené dokazování vedlo soud k závěru, že žalovaná prokázala propojení zadavatele, organizátora a úspěšných účastníků veřejné soutěže vyhlášené D. za účelem odprodeje nemovitého majetku prostřednictvím osob advokátů advokátní kanceláře nesoucí tehdy název A. Jestliže jsou všichni aktéři veřejné obchodní soutěže propojení osobami advokátů, pak lze takovouto soutěž nepochybně označit za zmanipulovanou, což implikuje závěr o nedůvodnosti žaloby žalobce a). Oproti tomu žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně pravdivosti svého hlavního argumentu stran zapojení žalobkyně b) do machinací s předmětnými nemovitostmi, tedy že částka 94 milionů Kč za patnáctiprocentní podíl společnosti C. je cena mnohonásobně přehnaná; sdělení týkající se žalobkyně b) tak neobstojí jako pravdivá, a z nich vycházející hodnotící soudy tudíž nejsou přípustné. Zveřejněnými tvrzeními přitom žalovaná zasáhla do práva žalobkyně na ochranu cti, včetně cti profesní, a práva na dobrou pověst. Žalobkyni b) tak v souladu s §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) svědčí právo na omluvu a peněžitou satisfakci, jejíž výše byla s ohledem na veškeré zjištěné okolnosti stanovena na částku 150.000 Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3 Co 153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-421, 3 Co 153/2014, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, V a VII (výrok I), změnil jej ve výrocích II a III tak, že se žaloba žalobkyně b) zamítá, a potvrdil jej ve výrocích VIII a IX (výrok II), soud dále rozhodnul o povinnosti žalobce a) nahradit žalované náklady řízení před odvolacím soudem (výrok III) a o povinnosti žalobkyně b) nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) a před soudem odvolacím (výrok V). Odvolací soud konstatoval, že účelem vedeného řízení je toliko posoudit, zda zveřejněné údaje o žalobcích byly nepravdivé, nactiutrhačné a objektivně způsobilé zasáhnout do práva žalobců na jejich čest, důstojnost a profesní způsobilost, aniž by však soudy byly v tomto řízení oprávněny hodnotit, zda veřejná obchodní soutěž byla zmanipulovaná. Zásadním momentem přitom je, že reportáž usilovala o informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu, jímž je nepochybně i postup žalobce a) v pozici ředitele D. i jednání jeho matky v souvisejících obchodních případech. Veřejnost má právo na informace o způsobu vypsání výběrového řízení sdělovacími prostředky, jakož i na jeho kontrolu a hodnocení sdělovacími prostředky, autoři reportáže tedy svým postupem naplňovali právo veřejnosti na informace o společenském dění a nakládání s veřejnými prostředky. Žalovaná tudíž nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce a) ani žalobkyně b), jež jako matka žalobce vstoupila do veřejné a sledované sféry, pročež musí snést obsah informací, které se týkají nejen jejího syna, ale i jí samotné, a musí si být vědoma, že veřejnost má právo na informace, které jsou pravdivé a které jsou dávány do souvislosti s dalšími obchodními případy, v nichž figuruje žalobkyně b), a které informují o nakládání s veřejnými prostředky.
Proti výrokům II, IV a V rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka míní, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95, ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, a usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007. Zdůraznila, že je soukromou osobou, přičemž podle usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 11/2004, je na uvážení každého, zda se rozhodne snášet stinné stránky spojené s postavením veřejně činné osoby, a dovolatelka se na rozdíl od svého syna nerozhodla vstoupit do veřejného života. I pokud by byla osobou veřejně činnou, nemůže být podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, oprávněná kritika založena na nepravdivých údajích či hodnotících soudech z nich vycházejících. Dovodil-li odvolací soud správnost zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, měl jeho rozsudek potvrdit, neboť tak bylo zjištěno, že předmětná tvrzení žalované nejsou pravdivá, což implikovalo nepřípustnost z nich dovozených kritických soudů. Měl-li naopak za to, že lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, měl přistoupit k zopakování dokazování, případně jeho doplnění, či rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Z rozsudku odvolacího soudu přitom není seznatelné, jak dospěl k závěru o pravdivosti závadných sdělení. Ve změně rozsudku při závěru o správnosti zjištěného skutkového stavu dovolatelka usuzuje na jeho nepředvídatelnost představující současně zásah do práva na spravedlivý proces. Dovolatelka zdůraznila, že právu veřejnosti na informace neodpovídá uvádění nepravdivých informací a hodnotících soudů z nich vyplývajících, ale pouze poskytování informací pravdivých, opírajících se o objektivně existující a dokazováním zjistitelnou realitu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II změnil tak, že ve výrocích II a III potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporovala přiléhavost argumentů žalobkyně b) i přípustnost podaného dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť při posouzení otázky předpokladů oprávněnosti zásahu do osobnosti člověka se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Podle §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
V souladu s §13 obč. zák. tedy ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck, str. 113, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). Lze též podotknout, že i když jedním z podstatných momentů při řešení kolize mezi právem na svobodu projevu a ochranu osobnosti může být též postavení dotčené osoby (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19), není důvodu ani osoby veřejně činné vylučovat z uplatňování práv na ochranu osobnosti, byť u nich je namístě aplikovat měkčí měřítka než u jiných fyzických osob (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci odvolací soud v rozporu s výše předestřenými judikatorními tezemi vyšel ve svém posouzení výlučně ze závěru, že reportáž žalované usilovala o informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu, jímž jsou i transakce žalobkyně b) související s nakládáním s veřejným majetkem, a že kritickým vyjádření ohledně počínání žalobců bylo naplňováno právo veřejnosti na informace o společenském dění a o nakládání s veřejnými prostředky. Pominul, že právo na informace není bez dalšího nadřazené právu na ochranu osobnosti, jak bylo vyloženo výše, a že při střetu daných práv je třeba v rámci zabránění nedůvodné preference jednoho z nich bedlivě uvážit veškeré relevantní skutečnosti a zabývat se intenzitou a přiměřeností konkrétních problematických sdělení (jak ostatně v dané věci činil již soud prvního stupně), tedy zejména tím, zda se jedná o verifikovatelná skutková tvrzení a podložené hodnotící soudy neobsahující v neúměrné míře prvek hanlivosti. Ani okolnost, že se informace týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu, jako je nakládání s veřejnými prostředky, neměla opravňovat ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby. Závěr odvolacího soudu založený na jednostranné preferenci práva veřejnosti na informace o záležitostech celospolečenského významu a vyslovený bez uvážení povahy jednotlivých problematických sdělení tedy jako správný neobstojí, dovolání tedy bylo již s ohledem na tuto skutečnost podáno důvodně.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že ji označil za veřejnou osobnost, byť ona sama se do veřejného života nerozhodla vstoupit, je předně třeba poněkud korigovat její výhrady potud, že odvolací soud neoznačil žalobkyni b) za veřejnou osobnost, toliko za osobu vstoupivší do veřejné a sledované sféry, v níž se pohybuje její syn a v níž se jedná o nakládání s veřejnými prostředky. Nahlížení na osobu jako veřejně činnou a podléhající zvýšené kontrole veřejnosti přitom není dáno jejím rozhodnutím vstoupit do veřejného života, ale povahou aktivit, v nichž se z vlastní vůle angažuje (jak se v podstatě podává i z dovolatelkou zmiňovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 11/04), přičemž důvodem zvýšené kontroly veřejnosti může být i zapojení soukromé osoby do smluvních vztahů vznikajících v souvislosti s veřejnými zakázkami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). I v tomto ohledu ovšem nabývá na významu pravdivost sdělení ohledně zapojení žalobkyně b) do obchodních transakcí navázaných na nakládání s veřejnými prostředky v rámci veřejné zakázky, k němuž se přitom s ohledem na jednoznačnou preferenci práva na informace (viz výše) odvolací soud náležitě nevyslovil.
V případě přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud i k vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., zabýval se tedy též dovolatelkou poukazovanými procesními nedostatky, jež by mohly ohrožovat správnost rozhodnutí ve věci. Námitku nepředvídatelnosti přitom nelze mít za důvodnou. Za nepředvídatelné je třeba pokládat především takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). Byl-li veřejný zájem na sděleních obsažených v reportáži žalovanou v průběhu řízení opakovaně vyzdvihován (viz vyjádření k žalobě ze dne 4. 12. 2012 či odvolání žalované ze dne 15. 8. 2014) a právě na tomto momentu založil odvolací soud své rozhodnutí, byť nikoliv zcela korektně (jak bylo rozebráno výše), nemohla být žalobkyně připravena o možnost se k danému náhledu vyjádřit. Výtce, že z rozhodnutí není seznatelné, co vedlo soud k závěru o pravdivosti závadných sdělení, lze odvětit připomenutím, že odvolací soud zjevně založil své rozhodnutí na jednoznačném upřednostnění práva na informace bez bližšího prověřování povahy předmětných sdělení. Na uvedeném nic nemění ani zmínka o pravdivosti v závěru posouzení odvolacího soudu, jež se přitom – jak lze usuzovat ze zvolené formulace – má týkat zjevně informací, které jsou dávány do souvislosti s obchodními případy, v nichž figuruje žalobkyně b), aniž by však bylo jednoznačně deklarováno, že rovněž sdělení o dalších obchodních případech dovolalatelky soud má za pravdivá. Ač vyjádření odvolacího soudu v tomto směru působí poněkud zavádějícím a matoucím dojmem, nelze z něj jednoznačně dovodit, že by pokládal problematická sdělení o obchodních transakcích žalobkyně b) za pravdivá, zvláště pak s přihlédnutím k předchozím pasážím jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, jakož i v akcesorických nákladových výrocích IV a V, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud, popřípadě žalobkyně zváží, zda požadovaný obsah omluvy a způsob jejího zveřejnění je s ohledem na změnu okolností realizovatelný a žalobní návrh (petit), jímž je soud vázán, po případném převzetí do výroku rozsudku vykonatelný.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu