ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4222.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 4222/2018-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. K. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Plewou, advokátem se sídlem Studentská 541/3, Praha 6, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s. , sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČO 47115971, o 375.528 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 147/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 16 Co 91/2018-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 16 Co 91/2018-99, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2017, č. j. 30 C 147/2016-77, v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 38.336 Kč s příslušenstvím, a řízení v této části pro částečně zpětvzetí žaloby zastavil, ohledně zbývající částky 337.192 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby zabýval přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu neuhrazené škody způsobené pronájmem vozidla ve výši 298.320 Kč a pronájmem garáže ve výši 38.872 Kč. Žalobce se těchto částek domáhal s poukazem na to, že poté, co bylo jeho vozidlo dne 6. 8. 2012 poškozeno při dopravní nehodě způsobené řidičem vozidla se sjednaným pojištěním odpovědnosti za škodu u žalované pojišťovny, žalovaná otálela s výplatou pojistného plnění a vyčkávala výsledku trestního řízení vedeného v souvislosti s nehodou vůči žalobci. Pojistné plnění odpovídající tzv. totální škodě (původně bylo zvažováno jako adekvátní náhrada škody uhrazení nákladů na opravu) pak žalobci vyplatila až dne 27. 2. 2015 po právní moci zprošťujícího trestního rozsudku, do té doby žalobce v zájmu zachování důkazu pro prokázání svého nároku poškozené vozidlo uchovával v garáži a pronajímal si jiný vůz. Odvolací soud odmítl názor žalobce, že by na jeho požadavek bylo možné pohlížet jako na přímý nárok na náhradu škody vůči pojistiteli a shodně se soudem prvního stupně dovodil absenci příčinné souvislosti mezi chováním žalované a vznikem tvrzených nároků žalobce (byť pojišťovna mohla činit své vlastní šetření, nezávisle na trestním řízení, k dlouhodobému garážování a nájmu náhradního vozidla žalobce přistoupil v zájmu zachování důkazu pro trestní řízení, jež jednání pojišťovny nijak neovlivnilo). Soud dále nepovažoval za prokázané, že žalobci tvrzené náklady vůbec vznikly, opaku nasvědčuje antedatování příslušných smluv, jež žalobce uzavřel se svým synem, sjednaná splatnost nájemného až za rok a půl po vyřešení škodní události a tvrzené zaplacení dva dny před podáním žaloby na účet neidentifikované osoby i to, že auto bylo půjčeno od subjektu, do jehož předmětu činnosti to zjevně nepatřilo a za podmínek mimo běžný standard.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku a závislým výrokům nákladovým) podal žalobce dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též otázce, jež doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Klade otázku, zda pojišťovna odpovídá sama za škodu způsobenou porušením povinnosti ukončit šetření ve lhůtě stanovené právními předpisy, a pokud ano, za jakých podmínek, k čemuž se doposud Nejvyšší soud nevyslovil. Za rozporný s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (reprezentovanou rozsudkem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1307/2016) má dovolatel náhled odvolacího soudu na otázku, zda je probíhající šetření pojišťovny v příčinné souvislosti se zachováním důkazu i v případě, že je důkaz současně zachováván i pro účely řízení trestního. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah). Odvolací soud v dané věci současně přezkoumával zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na náhradu škody odpovídající nákladům na garážování poškozeného vozidla a současně o nároku na náhradu škody ve výši nákladů na pronájem náhradního vozidla (aniž by uplatňované nároky snad měly povahu plnění ze spotřebitelské smlouvy – k tomu viz přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2376/2014, uveřejněné pod číslem 12/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2345/16, rozlišující mezi primárním spotřebitelským smluvním závazkovým vztahem a sekundárním závazkovým vztahem, jež sice s původním vztahem částečně svou genezí souvisí, ale již si nežádá zvýšené ochrany spotřebitele). V řízení požadovaná náhrada nákladů na garážování činila 38.872 Kč, jedná se tedy o peněžité plnění nepřevyšující zákonný limit 50.000 Kč, ve vztahu k němuž je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o nároku na náhradu nákladů na pronájem náhradního vozidla, kde se majetkový limit podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní. Odvolací soud totiž dovodil neopodstatněnost tohoto nároku mimo jiné z toho, že nepovažoval za prokázaný vznik škody odpovídající tvrzeným nákladům. Úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody (to platí i u nároku na pojistné plnění proti pojistiteli odpovědnosti z provozu motorového vozidla) přitom vyžaduje kumulativní naplnění všech zákonem stanovených předpokladů, mezi něž patří i vznik škody samotné (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, či ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1921/2012, Soubor C 12903). Obstojí-li tedy zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o neprokázání vzniku škody, jehož správnost dovolatel nenapadá (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky). Dovolatelem vymezené (jiné) právní otázky za této procesní situace totiž nemají povahu otázek, jejichž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu dovolatele by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání v plném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu