ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1149.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1149/2020-578
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) L. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, a b) I. B. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému F. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 682.791 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 53/2013, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 72 Co 460/2016-499, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 72 Co 460/2016-499, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 20. 2. 2013 se žalobci domáhali zaplacení částky 682.791 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdili, že s žalovaným uzavřeli dne 25. 9. 2009 smlouvu o nájmu mezonetového bytu č. 5 o velikosti 4+kk ve třetím a čtvrtém patře v XY, o výměře 155 m 2 , na dobu určitou od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2012, dohodli si nájemné ve výši 20.000 Kč a zálohu na plnění spojená s užíváním bytu (dále též jen „služby“) ve výši 4.000 Kč měsíčně, sjednali si výpovědní dobu, způsob zvyšování nájemného a smluvní pokutu pro případ prodlení s placením nájemného (dále též jen „Byt“, „Smlouva“); žalovaný nájem vypověděl ke dni 31. 10. 2011. Doposud nezaplatil nájemné za 8 – 12/2010 ve výši celkem 85.000 Kč, za 1 – 10/2011 ve výši 203.000 Kč, nezaplatil ani vyúčtování služeb za rok 2010 ve výši 43.081,70 Kč a za rok 2011 ve výši 47.925 Kč, přičemž na dluh za služby za rok 2010 mu započetli složenou kauci ve výši 24.000 Kč (zbývá mu tak zaplatit 19.081,70 Kč). V souladu s nájemní smlouvou mu také vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, která činí ke dni podání žaloby celkem 327.784,56 Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 72 Co 460/2016-499 (druhým v pořadí – předcházející rozsudek ze dne 26. 4. 2017, č. j. 72 Co 460/2016-431, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 26 Cdo 5261/2017-483), potvrdil výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 25. 5. 2016, č. j. 25 C 53/2013-378, kterými zamítl žalobu co do zaplacení částek 350.473,70 Kč (dlužné nájemné a služby) a 327.784,56 Kč (smluvní pokuta) s tam specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobcům 4.533 Kč, nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci).
Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli Smlouvu, v níž si sjednali nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně s každoročním zvyšováním o míru inflace a zálohy na služby (dodávka elektřiny, plynu, tepla, vodné, stočné, odvoz odpadů, úklid, vytápění a osvětlení společných prostor, provoz výtahu) ve výši 4.000 Kč měsíčně, které budou vyúčtovány vždy do 31. 3. Ujednali si, že nájemce může od Smlouvy odstoupit, stane-li se předmět nájmu bez jeho zavinění nezpůsobilý ke smluvenému užívání. V Bytě byly v průběhu nájmu zjištěny závady, o nichž účastníci jednali. Horní patro Bytu bylo v zimě těžko vytopitelné a v létě v něm bylo teplo. Dopisem ze dne 25. 8. 2010 žalovaný (nájemce) sdělil žalobcům (pronajímatelům), že od Smlouvy odstupuje podle §679 odst. 1, 2 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), neboť „byl při podpisu smlouvy nesprávně informován o výši nákladů, termínech vyúčtování a stavu bytu, do bytu stále teče, v zimních a letních měsících není možné využívat horní patro bytu kvůli nevyhovujícím teplotám“. I když žalobci s odstoupením nesouhlasili, žalovaný dne 1. 9. 2010 Byt vyklidil a předal jim klíče. Za správné považoval i zjištění soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali, že by žalovaného seznámili se skutečnou výší nákladů na služby v Bytě, že jim žalovaný „naivně“ uvěřil při uzavírání Smlouvy, že výše záloh na služby odpovídá celkovému vyúčtování a může se podle zimy lišit jen o „tisícovky“, a že výše služeb pro něj byla důležitá (rozhodující) pro uzavření Smlouvy, kterou by neuzavřel, kdyby byl o jejich skutečné výši informován. Záloha na služby stanovená ve výši 4.000 Kč nepostačovala, vyúčtování služeb za rok 2010 stanovené zálohy výrazně převyšovalo; za rok 2010 činil nedoplatek z vyúčtování služeb 43.081,70 Kč a za rok 2011 (kdy již žalovaný zálohy neplatil) pak 47.925 Kč.
Stejně jako soud prvního stupně posoudil věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Z důvodů podrobně rozebraných v napadeném rozsudku považoval za správný i jeho závěr, že žalovaný od Smlouvy platně neodstoupil. Dále dospěl k závěru, že dopis ze dne 25. 8. 2010 obsahoval nejen odstoupení od Smlouvy, ale žalovaný se jím zároveň dovolal relativní neplatnosti Smlouvy podle §49a obč. zák. (měl být uveden v omyl ohledně výše služeb poskytovaných s nájmem bytu). K promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti Smlouvy nedošlo. Žalobci stanovili výši záloh částkou 4.000 Kč měsíčně, náklady na služby však tyto zálohy značně přesahovaly, což se projevilo výrazným nedoplatkem po jejich vyúčtování. Měl za to, že „lze přisvědčit tvrzení žalovaného“, že byl v tomto ohledu při uzavírání Smlouvy nesprávně informován, tedy uveden v omyl, nebyl seznámen se skutečnou výší nákladů na služby a že by Smlouvu neuzavřel, kdyby o ní věděl. Dále uzavřel, že skutečnou výši nákladů na služby nemohl žalovaný předvídat ani přes svou odbornost v oblasti realitních služeb, nemohl ani předpokládat, že Byt není řádně izolován. Smlouva je tak podle §40a, 49a obč. zák. neplatná. Vyklidil-li a předal-li žalovaný žalobcům Byt k 1. 9. 2010, je správný i závěr soudu prvního stupně, že měl povinnost hradit jim za užívání Bytu jen do jeho vyklizení (vydat bezdůvodné obohacení), takže žaloba v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení náhrady za užívání bytu (nájemné) od 1. 9. 2010, nedoplatku z vyúčtování služeb a smluvní pokuty (sjednané v neplatné Smlouvě), není důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním.
Žalobce a) vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (poukázal přitom na usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2388/2013, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013, rozsudek ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3777/2011) posoudil otázku nositele povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní u dovolání se omluvitelného omylu. Navíc mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu je extrémní nesoulad. V řízení bylo prokázáno, že žalobci předali informace o výši nákladů na služby zprostředkovateli žalovaného (jehož přítomnost u soudu se nepodařilo zajistit a nebyl proto jako svědek vyslechnut), žalovaný však (jak sám uvedl) tyto informace po něm nechtěl. Žalobci tedy o výši nákladů na služby žalovaného informovali prostřednictvím jeho zprostředkovatele. Rovněž závěr odvolacího soudu, že šlo o omluvitelný omyl, je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V rozsudcích ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že omluvitelný je pouze omyl, k němuž došlo, ačkoliv mýlící se osoba vyvinula obvyklou a povaze věci přiměřenou péči a jednala s obvyklou mírou opatrnosti; kladen je i důraz na aktivní přístup osoby dovolávající se omylu. Těmito kritérii se odvolací soud neřídil, když vůbec nepřihlédl k „naivitě žalovaného“ (jak to nazval sám žalovaný), který se spolehl na ujištění svého zprostředkovatele o přiměřenosti výše záloh a rezignoval na zjištění jejich výše. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom založeno (jen) na závěru o nepoměru výše zálohy na služby a skutečných nákladů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) v dovolání nejprve obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Měla za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [poukázala stejně jako žalobce a) na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2388/2013, 28 Cdo 882/2013 a 28 Cdo 3777/2011] posoudil otázku, kdo má důkazní břemeno ohledně předpokladů neplatnosti právního jednání pro omyl v případě dovolání se jeho neplatnosti. Poukázala i na právní literaturu, která rovněž dospěla k závěru, že důkazní břemeno ohledně předpokladů neplatnosti právního jednání pro omyl nese ten, kdo se omylu dovolává (publikace Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, Petr Lavický, nakladatelství Leges, rok vydání 2012, str. 204, čl. 7). Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3574/2015) je závěr o tom, který z účastníků nese důkazní břemeno, závěrem právním. Vytýkala odvolacímu soudu, že dospěl i k nesprávným skutkovým závěrům, neboť do nich nepromítl zjištění ve prospěch žalobců (významná pro závěr o omluvitelnosti omylu) a svůj postup nijak neodůvodnil. Jde zejména o zjištění, že žalobci předali realitnímu makléři žalovaného vyúčtování služeb za rok 2008 a ten ho předal žalovanému; rovněž z účastnické výpovědi žalovaného je zřejmé, že o omluvitelný omyl jít nemohlo. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 29/2009, které vycházelo z obdobné skutkové podstaty, v němž Nejvyšší soud dospěl k jinému závěru než odvolací soud v napadeném rozsudku (z obsahu dovolání vyplývá, že vytýká odvolacímu soudu, že otázku „omluvitelnosti omylu“ posoudil v rozporu s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu). Dále namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmá skutková stránka věci, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, jeho odůvodnění je nepřezkoumatelné, jeho právní posouzení je tak neúplné a tedy nesprávné, a bylo proto porušeno právo žalobců na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Otázku platnosti Smlouvy a její skončení posuzoval dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) s ohledem na dobu jejího uzavření a žalované období podle obč. zák. (§3028 odst. 3, §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení [§240 odst. 1 o. s. ř.); žalobce a) zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), žalobkyně b) doložila, že má právnické vzdělání (§241 odst. 1, 2 písm. a) a 4 o. s. ř.)], proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky, zda omyl žalovaného při uzavření Smlouvy (o výši skutečných nákladů na služby) je omluvitelný, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Otázkou omylu podle §49a věty první obč. zák., pro který se může jednající osoba dovolat relativní neplatnosti smlouvy (§40a obč. zák.), se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně, a to nejen v rozhodnutích, které označili dovolatelé (sp. zn. 32 Cdo 29/2009 a 30 Cdo 1251/2002), ale i v řadě dalších – např. rozsudek ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury a právní literatury v něm citované). Nejvyšší soud v nich vyložil, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. O omluvitelný omyl tedy jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co by vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. O omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí, nevyužitím možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu.
Žalovaný tvrdil, že jeho omyl spočíval v tom, že byl „naivní“ a při uzavírání Smlouvy uvěřil ujištění žalobců o přiměřenosti výše záloh na služby celkovému vyúčtování, a že výše služeb byla pro něj důležitá (rozhodující) pro uzavření Smlouvy a Smlouvu by neuzavřel, kdyby byl informován o jejich skutečné výši (to však z jiných důkazů, než jen z jeho účastnické výpovědi, nevyplývá). Podle tvrzení samotného žalovaného tedy spoléhal na údaje uvedené žalobci (pronajímateli), ačkoliv šlo o skutečnost pro něj významnou. Takové okolnosti ovšem nečiní jeho omyl omluvitelným z hlediska požadavků na něj kladených, jde-li o zachování obvyklé míry opatrnosti a vyvinutí běžné péče. S nájmem bytu jsou zpravidla spojeny i náklady na služby, které jsou nájemci poskytovány spolu s nájmem. Byla-li výše těchto služeb a jejich přiměřenost zálohám stanoveným žalobci pro žalovaného tak významná, jak tvrdí, dalo by se očekávat, že si jejich výši ověří. Běžnou míru opatrnosti mohl v takovém případě projevit např. tím, že by si vyžádal alespoň k nahlédnutí doklady, z nichž by byla zřejmá výše nákladů na standardní služby poskytované v Bytě v období předcházejícím uzavření Smlouvy (poslední vyúčtování apod.). Jestliže se spolehl jen na ujištění žalobců, aniž by měl alespoň rámcovou představu o množství spotřebovaných služeb v předcházejících letech a jejich ceně, nemůže se účinně dovolat relativní neplatnosti Smlouvy podle §49a obč. zák. jen proto, že náklady na služby značně převyšovaly zálohy stanovené žalobci. Takový omyl o výši služeb spojených s užíváním Bytu není omylem omluvitelným, neboť žalovaný (nájemce) při uzavření Smlouvy nevyvinul obvyklou péči, kterou po něm lze požadovat a jejímž prostřednictvím by se tomuto omylu vyhnul.
Požadavek omluvitelného omylu, coby předpokladu účinného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle §49a věty první obč. zák. pro podstatný skutkový omyl vyvolaný druhou smluvní stranou, je plně v souladu se zásadou vigilantibus iura (podle níž „jen bdělým svědčí jejich práva”) opakovaně zdůrazňovanou nejen v rozhodovací praxi Nejvyššího, ale i Ústavního soudu.
Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že šlo o omyl omluvitelný, tak není správný.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že lze přisvědčit dovolatelům, že důkazní břemeno ohledně předpokladů neplatnosti právního jednání pro omyl nese ten, kdo se omylu dovolává; na posouzení této otázky však v konečném důsledku (s ohledem na výše uvedené závěry) právní posouzení omluvitelnosti omylu nespočívá.
Pro nadbytečnost se dovolací soud podrobně nezabýval ani vadami řízení, které měly podle dovolatelů za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, jen stručně lze uvést, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo nepřezkoumatelné [splňuje požadavky kladené na něj ustanovením §157 o. s. ř. a podle obsahu dovolání zjevně ani nebylo na újmu uplatnění práv dovolatelky – žalobkyně a) - srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013] a nebylo ani porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro změnu napadeného rozsudku (odvolací soud se doposud s ohledem na svůj právní názor nezabýval námitkami žalovaného, který zpochybňuje správnost vyúčtování služeb, ani námitkami, že požadavek žalobců je v rozporu s dobrými mravy), dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu