ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2756.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 2756/2018-1375
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, 2) J. Š. , narozenému XY, bytem XY, 3) M. J. , narozenému XY, bytem XY, a 4) P. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, PSČ 602 00, o zaplacení 225.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 65/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-1289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-1289, se – s výjimkou prvního výroku – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále též jen „společnost V.“) – která je v řízení zastoupena jednou ze svých akcionářek – se žalobou domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit 225.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, kterou měli žalovaní způsobit společnosti V., když jako členové jejího představenstva rozhodli, že společnost V. uzavře smlouvu o úplatném převodu 90% podílu (připadajícího na vklad ve výši 54.000.000 Kč) [dále jen „obchodní podíl“] ve společnosti S., identifikační číslo osoby XY (dále jen „S.“).
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 28 Cm 65/2012-1088, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm 65/2012-1135, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“):
1) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby společnosti V. zaplatili společně a nerozdílně 225.000.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 6. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.),
2) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby společnosti V. zaplatili společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 5.179.686,90 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.),
3) uložil společnosti V., aby České republice zaplatila na náhradu nákladů řízení 18.349,17 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.),
4) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby České republice zaplatili na náhradu nákladů řízení 73.396,66 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), a
5) uložil společnosti V., aby České republice zaplatila soudní poplatek ve výši 1.850.000 Kč (výrok V.)
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, 28 Cm 65/2012-638, ve znění usnesení ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Cm 65/2012-767 (dále jen „první rozsudek“), Krajský soud v Ostravě:
1) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby společnosti zaplatili společně a nerozdílně 225.000.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 6. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.),
2) zamítl část žaloby, kterou se společnost V. domáhala, aby byla prvnímu a čtvrtému žalovanému uložena povinnost zaplatit úrok z prodlení z 225.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.),
3) zamítl část žaloby, kterou se společnost V. domáhala, aby byla druhému a třetímu žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 225.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.),
4) rozhodl o nákladech řízení a povinnosti společnosti V. doplatit soudní poplatek (výroky IV. až IX.).
[4] K odvolání společnosti V. a prvního a čtvrtého žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 11/2015-970:
1) změnil výrok IX. prvního rozsudku (první výrok) a
2) ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a čtvrtým žalovaným zrušil výrok I., IV., V., VI., VII. a VIII. prvního rozsudku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
[5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Společnost V. je v řízení zastoupena svojí akcionářkou, společností K. I., se sídlem XY, registrační číslo XY (dále jen „akcionářka“). Akcionářka má akcie společnosti V. o souhrnné jmenovité hodnotě zhruba 10,6 % základního kapitálu.
2) Ačkoli akcionářka požádala dozorčí radu společnosti V., aby uplatnila právo na náhradu škody, které má společnost V. vůči členům představenstva, dozorčí rada akcionářce sdělila (dopisem datovaným 4. 4. 2012), že ze strany členů představenstva nedošlo k porušení právních předpisů či stanov.
3) Podle strategického plánu společnosti V. na roky 2005 až 2007 vznikl ve „skupině V.“ požadavek na rozšíření slévárenských kapacit.
4) Ve druhé polovině roku 2007 začala jednání společnosti V. o „převodu“ výrobních kapacit S.
5) Podle původního záměru měl být „převod“ výrobních kapacit S. realizován prodejem podniku této společnosti.
6) Podle dokumentu označeného jako „ocenění podniku“, který je datovaný 7. 5. 2008 a který zpracoval J. H., na objednávku S., činila k 31. 12. 2007 tržní hodnota podniku S. 262.223.000 Kč (dále jen „posudek H.“).
7) Ačkoli se ve svém posudku H. označil za „znalce v oboru ekonomika“, znalcem (zapsaným v seznamu vedeném krajským soudem) nebyl. Svůj posudek zpracoval jako podnikatel s předmětem podnikání „oceňování majetku pro věci movité, věci nemovité, obchodní závod“.
8) V dokumentu označeném jako „podnikatelský plán“, který je datován 28. 2. 2008 a který zpracoval jednatel společnosti S. (Š. P.), je popsána hospodářská situace S. a na několika místech se zmiňuje „skupina V.“ v souvislosti s možnými výhodami vzájemné spolupráce (dále jen „podnikatelský plán S.“).
9) V dokumentu označeném jako „S. – investiční příležitost“, datovaném „březen 2008“ (s aktualizací v „květnu 2008“), který pro představenstvo společnosti V. zpracoval ředitel pro strategii společnosti V., se srovnává varianta výstavby nových slévárenských kapacit „na zelené louce“ a varianta převodu obchodního podílu s tím, že zde je jako cena za převod obchodního podílu uvedena částka 225.000.000 Kč (dále jen „dokument investiční příležitost“).
10) Ve svém vyjádření (datovaném 16. 1. 2014) společnost V. – v průběhu řízení před soudem prvního stupně – zpochybnila dataci podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční příležitost s tím, že oba dokumenty vznikly později, než v únoru, resp. březnu 2008 (jsou antedatované), k čemuž společnost V. uvedla řadu dalších skutečností a navrhla provedení několika důkazů.
11) Společnost REGENT FINANCE LIMITED, se sídlem v Lonndýně, 94 Wigmore Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 02978826, uzavřela se společností V. 14. 5. 2008 smlouvu o převodu obchodního podílu. Cena za převod obchodního podílu činila 225.000.000 Kč.
12) Podle posudku KPMG Česká republika, s. r. o., č. 213-16-13 (datovaného 8. 10. 2013), který byl vyžádaný akcionářkou, byla tržní hodnota obchodního podílu k 14. 5. 2008 nulová (dále jen „posudek KPMG“). Investiční hodnota obchodního podílu činila podle posudku KPMG 11.000.000 Kč.
13) Podle posudku BDO Appraisal services – Znalecký ústav s. r. o., č. 26-11-2013/241 (datovaného 26. 11. 2013), který byl vyžádán dozorčí radou společnosti V. byla tržní hodnota obchodního podílu k 14. 5. 2008 nulová (dále jen „posudek BDO“). Investiční hodnota obchodního podílu činila podle posudku BDO minimálně 298.621.000 Kč.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve konstatoval, že akcionářka je v řízení oprávněna jednat za společnost V., neboť jednak má akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota dosahuje alespoň 3 % základního kapitálu, a jednak dozorčí rada společnosti V. bez zbytečného odkladu neuplatnila právo na náhradu škody, které má společnost V. vůči členům představenstva (ačkoli o to akcionářka dozorčí radu požádala).
[7] Poté soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011) uvedl, že škoda, která se nahrazuje, vychází z definice obvyklé ceny daného aktiva, a proto není přípustné, aby byla hodnota aktiva stanovena na základě odhadů o jeho budoucí hodnotě. Byla-li tedy tržní hodnota obchodního podílu v době jeho převodu nulová, vznikla společnosti V. škoda ve výši ceny, kterou za nabytí obchodního podílu zaplatila. K tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006, a dodal, že nemá-li při „ekonomické transakci“ vzniknout škoda, je třeba ji realizovat nejen za obvyklou cenu, ale současně musí existovat v budoucnu očekávaný přínos dané transakce. Nabyla-li tedy společnost V. obchodní podíl za cenu, která neodpovídá jeho tržní hodnotě, není třeba posuzovat, zda mohl obchodní podíl pro společnost V. znamenat (v budoucnu) „reálný ekonomický přínos“.
[8] Při řešení otázky, zda první a čtvrtý žalovaný jednali s péčí řádného hospodáře, soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005 (uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudky ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015 (uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) [dále jen „R 131/2017“].
[9] Soud zdůraznil, že prvního a čtvrtého žalovaného vůbec nezajímala tržní hodnota obchodního podílu. Ačkoli oba žalovaní vypověděli, že měli k dispozici podnikatelský plán S. (z něhož jsou patrné ekonomické problémy S.), uvěřili závěrům posudku H., který nepodrobili žádnému bližšímu zkoumání (byť svůj posudek H. zpracoval jako podnikatel, nikoli jako znalec). Obrana žalovaných, která spočívala v tvrzení, že obchodní podíl měl značnou investiční hodnotu, vychází z představ žalovaných, které nejsou podloženy reálnými daty, neboť v době realizace posuzované transakce žalovaní neznali hodnotu očekávaných příjmů.
[10] Proto soud uzavřel, že pokud by žalovaní přistupovali k majetku společnosti V. s péčí, kterou by vynaložila „každá jiná osoba nadána rozumem průměrného člověka ke svému vlastnímu majetku,“ ke vzniku škody by nedošlo. K námitce společnosti V., která zpochybnila pravost podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční příležitost – viz odstavec [5] bod 10) – soud prvního stupně uvedl, že „z důvodu procesní ekonomie“ neprováděl dokazování k ověření pravdivosti těchto dokumentů.
[11] K odvolání společnosti (která napadla II. a V. výrok rozsudku soudu prvního stupně) a k odvolání prvního a čtvrtého žalovaného (kteří napadli výroky I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-1289:
1) potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok),
2) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 225.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 6. 2012 do zaplacení zamítl (druhý výrok),
3) uložil společnosti, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
a. prvnímu žalovanému 3.290.909,60 Kč a
b. čtvrtému žalovanému 2.768.722 Kč (třetí výrok),
4) uložil společnosti, aby České republice do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 91.745,83 Kč (čtvrtý výrok),
5) uložil společnosti, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila na náhradu nákladů odvolacího řízení
a. prvnímu žalovanému 4.257.346,50 Kč a
b. čtvrtému žalovanému 4.257.346,50 Kč (pátý výrok).
[12] Odvolací soud s odkazem na dokazování provedené soudem prvního stupně (které zčásti zopakoval) uvedl, že ve „skupině V.“ vznikl požadavek na rozšíření slévárenských možností. Proto byla zvažována možnost koupě podniku S., ale i výstavba nových výrobních kapacit „na zelené louce“. S odkazem na závěry R 131/2017 zdůraznil, že splnění povinnosti jednat při výkonu své funkce s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, je nezbytné posuzovat prizmatem skutečností, které statutárnímu orgánu byly či při vynaložení příslušné péče mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Ve vazbě na to odvolací soud uvedl, že žalovaní několikrát navštívili S., seznámili se s jejich závody a ekonomickou situací, vypracovali investiční záměr pro výstavbu nové slévárny, seznámili se s podnikatelským plánem S. a dokumentem investiční příležitost, vzali v úvahu synergický efekt pro celou „skupinu V.“ a zvolili jako efektivnější variantu pro rozšíření slévárenských kapacit koupi podniku S. (oproti výstavbě nových kapacit).
[13] Ačkoli nakonec nedošlo k prodeji podniku S., nýbrž k převodu obchodního podílu, a ačkoli byla podle posudků KPMG a BDO tržní hodnota obchodního podílu nulová, je na místě vzít v úvahu investiční hodnotu obchodního podílu, která byla podle obou posudků kladná (podle posudku BDO dokonce převyšovala cenu, za kterou byl obchodní podíl převeden). Pro společnost V. nebyly rozhodující aktuální hospodářské výsledky S., nýbrž získaná výrobní kapacita. Podle odvolacího soudu tedy ze strany žalovaných nešlo o neuvážené rozhodnutí, nýbrž o výsledek dlouhodobého procesu, ve kterém byly zvažovány růžné možnosti.
[14] Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala společnost V. dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:
1) existence kladné investiční hodnoty nabytého aktiva, jehož tržní hodnota je nulová, představuje důvod pro závěr, že takovou akvizicí nevznikla škoda,
2) existence tvrzených „neekonomických přínosů“ nabytí konkrétního aktiva, nabývaného za vyšší než tržní cenu, představuje skutečnost, jež má být posouzena v rámci hodnocení, zda člen statutárního orgánu jednal s péčí řádného hospodáře,
3) je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno (a břemeno tvrzení) o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva,
4) je přípustné, aby obecný soud (bez dalšího) vyšel ze soukromé listiny, jejíž pravost byla v řízení popřena, a to aniž by k pravosti takové listiny provedl dokazování,
5) je obecný soud oprávněn samostatně posoudit odbornou otázku, která byla posouzena více znalci odlišně, aniž by se s rozpory mezi znaleckými posudky „vyrovnal“.
[15] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
[16] Dovolatelka brojí proti tomu, že odvolací soud při posuzování vzniku škody vyšel z investiční hodnoty obchodního podílu, ačkoli uznal, že tržní cena obchodního podílu byla nulová. Podle mínění dovolatelky není investiční hodnota objektivní kategorií, která by byla nezávislá na postavení osoby, pro kterou je tato hodnota zjišťována. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že společnosti V. nevznikla škoda, i když nabyla obchodní podíl, jehož tržní hodnota byla nulová, bylo jeho právní posouzení nesprávné. Při zjišťování obvyklé ceny je totiž zásadně nepřípustné zohledňovat subjektivní poměry kupujícího. Při posouzení odpovědnosti členů představenstva za škodu je třeba vycházet z tržní ceny nabytého aktiva (k tomu dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010, jakož i usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012, a ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011).
[17] Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že cenu za převod obchodního podílu posuzoval při řešení otázky, zda společnosti V. vznikla škoda. Podle jejího mínění měla být tato otázka vyřešena v rámci hodnocení, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře (k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012, či ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3235/2015, nebo na R 131/2017). Jestliže tedy odvolací soud činí dovolatelku „procesně odpovědnou“ za to, že v řízení nebylo prokázáno, zda společnost V. potřebovala získat slévárenský podnik (a tedy i zda společnosti V. vznikla nabytím obchodního podílu škoda), je jeho právní posouzení věci nesprávné, neboť jde o otázku, která by měla být zkoumána při posouzení, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře. Proto by mělo důkazní břemeno (i břemeno tvrzení) tížit žalované (k tomu dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, jakož i na usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 174/2016).
[18] Dovolatelka dále napadá, že odvolací soud vyšel z podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční příležitost, aniž by zkoumal pravost těchto listin. Dovolatelka pravost podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční příležitost zpochybnila již v řízení před soudem prvního stupně s tím, že obě tyto listiny jsou antedatované, k čemuž soud prvního stupně (ale ani odvolací soud) neprováděl žádné dokazování. Vyšel-li tedy odvolací soud z podnikatelského plánu S., resp. z dokumentu investiční příležitost, a vyvodil-li z těchto listin „stěžejní závěry“ o tom, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, jde podle dovolatelky o postup, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006).
[19] Dovolatelka brojí konečně také proti tomu, že se odvolací soud nijak nevypořádal s odlišnými závěry znaleckých posudků KPMG a BDO, jež dospěly k odlišným závěrům ohledně investiční hodnoty obchodního podílu. Odvolací soud vyšel ze závěrů posudku BDO, neboť dospěl k závěru, že ke vzniku škody nedošlo. Pokud by totiž přijal závěry posudku KPMG, musel by dojít k tomu, že nejen tržní, ale ani investiční hodnota obchodního podílu nedosahovala hodnoty 225.000.000 Kč, a že tedy společnosti V. vznikla škoda. Odvolací soud se přitom s rozdílnými závěry posudků KPMG a BDO nijak nevypořádal.
[20] Ve vyjádření k dovolání (datovaném 4. 10. 2018) první žalovaný tvrdí, že se řešení dovolatelkou předestřených otázek nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím.
[21] K první z dovolatelkou formulovaných otázek uvádí, že investiční hodnota obchodního podílu je objektivní kategorií, neboť je objektivně zjistitelná. Vyšel-li tedy odvolací soud z investiční hodnoty obchodního podílu, je jeho právní posouzení této právní věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání není pro řešení první z dovolatelkou formulovaných otázek přípustné.
[22] V reakci na druhou z dovolatelkou formulovaných otázek první žalovaný uvádí, že se „neekonomickými přínosy“ převodu obchodního podílu odvolací soud zabýval i v kontextu řešení otázky, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře. Také tento postup je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není ani řešení této právní otázky s to založit přípustnost dovolání.
[23] Nejinak je tomu též ohledně třetí z dovolatelkou formulovaných otázek. Ve vztahu k vyjádření odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka neprokázala, že společnosti V. v souvislosti s převodem obchodního podílu vznikla škoda, totiž nelze přehlížet, že tato pasáž navazuje na závěry o tom, že žalovaní prokázali jednání s péčí řádného hospodáře. Dovolatelkou zpochybněná formulace odvolacího soudu tedy není projevem „přenesení důkazního břemene“, což je patrné i ze skutečnosti, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně a opakovaně zdůraznil, že je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva.
[24] Ke čtvrté z dovolatelkou formulovaných otázek první žalovaný uvádí, že dovolatelka nezpochybnila pravost podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční příležitost „relevantním způsobem“, neboť nenapadá správnost údajů o tom, kdo tyto listiny vystavil (uvádí jen, že jde o listiny antedatované). Posouzení tohoto tvrzení je podle přesvědčení prvního žalovaného otázkou hodnocení důkazů odvolacím soudem, kterou nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
[25] Na poslední z dovolatelkou formulovaných otázek reaguje první žalovaný tak, že jde o otázku, která je „zcela irelevantní“, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na přesném závěru o konkrétní výši investiční hodnoty obchodního podílu.
[26] Čtvrtý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
[27] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí čtvrté z dovolatelkou formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce pravosti a pravdivosti soukromé listiny se podává, že:
1) Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost.
2) Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno o pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky.
3) Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny, nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.
4) Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá, a nabídl ke svému tvrzení důkazy.
5) Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch.
[29] Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016; v aktuální judikatuře, vztahující se k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018.
[30] Vystavěl-li v projednávané věci odvolací soud závěr o tom, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, mimo jiné i na skutkovém zjištění, že se žalovaní seznámili s podnikatelským plánem S. a dokumentem investiční příležitost – a to aniž by se jakkoli vypořádal s tvrzením dovolatelky, která již před soudem prvního stupně namítala, že jsou oba tyto dokumenty antedatované – odchýlil se od závěrů právě uvedené judikatury.
[31] Ačkoli totiž platí, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy (neboť je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede) [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006], je povinností soudu vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).
[32] V poměrech projednávané věci soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy dovolatelky, které měly prokázat, že podnikatelský plán S. a dokument investiční příležitost byly antedatovány s odkazem na procesní ekonomii (tedy s tím, že tyto důkazní návrhy nesměřují ke zjištění skutečností, které jsou pro posouzení věci významné), neboť dospěl k závěru, že žalovaní při převodu obchodního závodu s péčí řádného hospodáře nejednali (a to ač vzal za prokázané, že žalovaní měli podnikatelský plán S. a dokument investiční příležitost k dispozici již v době rozhodování o převodu obchodního podílu).
[33] Dospěl-li však odvolací soud k opačnému závěru (tedy že žalovaní při převodu obchodního podílu dostáli požadavkům péče řádného hospodáře), není přípustné, aby se s námitkou, podle níž byly podnikatelský plán S. a dokument investiční příležitost antedatovány, nevypořádal a nezdůvodnil, proč nebyly provedeny dovolatelkou navržené důkazy, které měly tuto námitku prokázat. To platí tím spíše, opírá-li odvolací soud závěr o tom, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, výslovně i o tyto dokumenty, a zdůrazňuje-li (s odkazem na R 131/2017), že splnění povinnosti jednat při výkonu funkce s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, je nezbytné posuzovat prizmatem skutečností, které žalovaným byly či při vynaložení příslušné péče mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinili.
[34] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. – s výjimkou prvního výroku – zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[36] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu