ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4296.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 4296/2018-171
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalovanému M. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, PSČ 160 00, o zaplacení 15.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 136/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 8 Cmo 178/2016-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 8 Cmo 178/2016-127, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. 72 Cm 136/2013-94, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 3. 5. 2013 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 15.000.000 Kč s příslušenstvím. Žalovaný jako člen představenstva žalobkyně měl dne 4. 12. 2009 jménem žalobkyně uzavřít se společností L., identifikační číslo osoby XY (dále též jen „L.“), dohodu o ukončení smlouvy o zajištění hypotečního financování ze dne 4. 9. 2006, a to bez vědomí a souhlasu ostatních členů představenstva a dozorčí rady. V dohodě se za žalobkyni vzdal veškerých nároků ze smlouvy vzniklých, konkrétně pohledávek na zaplacení smluvní pokuty a finanční kompenzace ve výši 32.930.000 Kč, aniž žalobkyně za takové vzdání se práv obdržela jakékoliv plnění. Tím žalobkyni způsobil škodu spočívající v zániku uvedených pohledávek.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 72 Cm 136/2013-94, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl od 28. 8. 2009 do 3. 12. 2010 spolu s M. R. a s O. R. členem představenstva žalobkyně.
2) Žalobkyně a L. uzavřely dne 4. 9. 2006 smlouvu o zajištění hypotečního financování (dále též jen „smlouva“), a to na dobu pěti let bez možnosti výpovědi.
3) V preambuli smlouvy je uvedeno, že L. je realitní společnost, která se mimo jiné zabývá nákupem a prodejem nemovitostí a zprostředkováním nákupu a prodeje nemovitostí a v souvislosti s touto činností rovněž zprostředkovává zajištění financování koupě nemovitostí prostřednictvím hypotečního makléře. Žalobkyně je na základě mandátních a obdobných smluv smluvním partnerem 11 hypotečních bank a 4 stavebních spořitelen, a je proto oprávněna pro tyto smluvní partnery získávat zájemce pro sjednání a uzavření smluv o poskytnutí hypotečního úvěru a poskytnout jim finanční poradenství a propočty bonity pro získání úvěru.
4) V článku 1 smlouvy se žalobkyně zavázala zajišťovat přípravu a realizaci hypotečních úvěrů pro hypoteční klienty a další služby ve smlouvě uvedené.
5) Podle článku 3.2 smlouvy poruší-li L. svůj závazek, že po dobu trvání smlouvy bude pro veškeré hypoteční klienty k financování koupě nemovitostí využívat výhradně služeb žalobkyně, zavazuje se zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 5.000.000 Kč se splatností 10 dnů ode dne doručení výzvy.
6) Podle článku 4.1 smlouvy bude žalobkyně provádět činnosti bez nároku na odměnu či nároku na úhradu jakýchkoli nákladů ze strany L.
7) Podle článku 4.2 smlouvy doporučí-li L. hypoteční klienty třetí straně, má žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši násobku 30.000 Kč a čísla, které se bude rovnat počtu všech hypotečních klientů v projektech zmenšenému o počet jednotek v projektech, pro které žalobkyně zajistila hypoteční úvěr.
8) V článku 5.2 smlouvy se strany dohodly na smluvní pokutě ve výši 100.000 Kč pro případ, že L. použije autorské dílo žalobkyně bez předchozího písemného souhlasu žalobkyně.
9) Dne 7. 9. 2007 uzavřely strany dodatek č. 1 ke smlouvě, podle něhož se smlouva uzavírá na dobu 1 roku od jejího uzavření, a pokud nebude vypovězena, prodlužuje se její platnost o další rok, a to i opakovně. Smlouvu je možné vypovědět, a to i bez uvedení důvodu, s třicetidenní výpovědní dobou.
10) Dne 1. 10. 2008 uzavřely strany dodatek č. 2 ke smlouvě, v němž se dohodly na marketingovém produktu „L. hypotéka“ výlučně pro klienty L.
11) Dne 4. 12. 2009 uzavřela žalobkyně, jednající žalovaným jako členem představenstva, a L., jednající J. S. jako předsedkyní představenstva, dohodu o ukončení smlouvy (dále též jen „dohoda I“).
12) V článku II. bodu 1 dohody I smluvní strany shodně konstatují, že „veškeré nároky a závazky vyplývající pro kteréhokoliv z účastníků dohody ze smlouvy o zajištění hypotečního financování jsou ke dni podpisu dohody vyrovnány, jako jsou splněna ke dni podpisu dohody i veškerá práva a povinnosti vyplývající pro kteréhokoliv z účastníků dohody ze smlouvy o zajištění hypotečního financování“. Dále strany konstatují, že jakákoli další případná spolupráce bude probíhat pouze na základě samostatně uzavřených smluv pro jednotlivá konkrétní plnění.
13) Podle zápisu ze zasedání představenstva žalobkyně ze dne 17. 3. 2010 se zasedání účastnili M. R., O. R. a žalovaný. V bodu 2 zápisu žalovaný informoval, že nejednal s žádným partnerem, ani neuzavřel s žádným partnerem jakoukoli dohodu.
14) Dopisem ze dne 20. 9. 2010 žalobkyně vyzvala L. k zaplacení smluvních pokut v celkové výši 32.930.000 Kč, a to smluvní pokuty ve výši 5.000.000 Kč za porušení článku 3.2 smlouvy, finanční kompenzace ve výši 27.630.000 Kč podle článku 4.2 smlouvy a smluvní pokuty ve výši 300.000 Kč podle článku 5.2 smlouvy (dále též jen „pohledávky“). Výzva byla doručena L. dne 21. 9. 2010.
15) Dne 16. 11. 2010 uzavřely žalobkyně a L. dohodu o vypořádání vzájemných práv a povinností (dále též jen „dohoda II“), kterou za žalobkyni podepsali M. R. jako předseda představenstva a žalovaný jako člen představenstva.
16) V článku II. bodu 4 dohody II žalobkyně prohlašuje, že „pohledávky nikdy platně nevznikly a rovněž ke dni podpisu dohody neexistuje žádná jiná pohledávka ze smlouvy o zajištění hypotečního financování“.
[4] Na takto ustaveném základu soud konstatoval, že žalobkyně požaduje náhradu škody „ve formě pohledávky“, která by jí vznikla za L., kdyby tato za trvání smlouvy porušila články 3.2, 4.2 a 5.2 smlouvy. Smlouva však byla ukončena dohodou I ke dni 4. 12. 2009. Lze předpokládat, že pokud by nedošlo k ukončení smlouvy, L. by podle ní i nadále plnila, tj. neporušila by exkluzivitu ani autorská práva. Jde-li o výnosy z dohodnutých obchodů, pokládal soud tuto otázku za hypotetickou, „neboť nikde není prokázáno, kolik by takových hypotečních úvěrů s potenciálními klienty v daném období uzavřela, navíc by se jednalo o provize od jednotlivých hypotečních bank, nikoli od L.“.
[5] Soud uzavřel, že „žádná škoda jako taková v účetnictví žalobkyně nevznikla (žalobkyně to ani netvrdila), neboť vztahy s L. byly zcela narovnány oběma dohodami“. Samotný fakt, že žalobkyně začala vymáhat škodu na žalovaném až po téměř třech letech po ukončení spolupráce s L., se soudu jevil „podivným“. Vznikla-li žalobkyni nějaká škoda, bylo podle soudu její povinností „vymáhat na žalovaném s péčí řádného hospodáře škodu dřív a v celém rozsahu, řádně a prokazatelně vyčíslenou“. Nadto žalobkyně ani netvrdila, jaké konkrétní povinnosti žalovaný při výkonu své funkce člena představenstva porušil.
[6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[7] Odvolací soud uvedl, že z hlediska jeho rozhodování nebylo významné „ne zcela přesné konstatování“ soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně požaduje „nahradit škodu v podobě toho, co by v případě porušení smlouvy musela zaplatit L. na smluvních pokutách a kompenzacích“. Odvolacímu soudu bylo zřejmé, že soud prvního stupně vycházel z tvrzení žalobkyně, podle něhož jí „nárok na peněžité plnění z titulu úhrady smluvní pokuty a kompenzací“ měl vzniknout již před uzavřením dohody I, přičemž po uzavření dohody I vymožení jakýchkoli nároků vyplývajících ze smlouvy nebylo možné z důvodu svévolného narovnání vzájemných nároků žalovaným obsaženého v dohodě I.
[8] Odvolací soud učinil dílčí závěr, podle něhož jednání žalovaného spočívající v uzavření dohody I za žalobkyni bez předchozího projednání s ostatními členy představenstva sice vykazuje formální znaky jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře, avšak takové jednání nelze považovat za protiprávní za situace, kdy je s odstupem času žalobkyně schválila v dohodě II. „Jiná by byla situace, jestliže by se žalobkyně takovéto jednání žalovaného, o němž tvrdila, že je jednáním excesivním, snažila jednostranně, případně smluvně, napravit.“
[9] Dohoda II byla podle odvolacího soudu uzavřena s vědomím představenstva žalobkyně, neboť její uzavření stvrdil svým podpisem M. R. jako předseda představenstva. Žalobkyně v dohodě II „zhojila“ předchozí jednání žalovaného, které předtím považovala za „exces“, a vyjádřila vůli být tímto jednáním vázána. V dohodě II žalobkyně uvedla, že v minulosti pohledávky evidovala, ale stalo se tak pouze v důsledku administrativní chyby. Proto ani výzva ze dne 20. 9. 2010 k plnění neexistujících pohledávek nemá schopnost přivodit „tímto právním jednáním (výzvou)“ zamýšlené právní následky.
[10] Odvolací soud měl rovněž za to, že pohledávky „v minulosti z důvodu jejich nevyúčtování a nepožadování po L. nedospěly“ a na základě dohody II ani „v budoucnu dospět nemohou“. Žalobkyně tak podle odvolacího soudu sama „navodila stav nevymahatelnosti jí tvrzeného nároku“. Takový stav „navozený jednáním právnické nebo fyzické osoby nelze považovat za újmu na majetku této osoby, jejíž majetek se v důsledku tohoto jejího jednání v budoucnu nezvětší, ačkoli by se tak při obvyklém průběhu událostí stát mělo, jestliže uvedená osoba toto své jednání k vlastní škodě není schopna zpochybnit a dokonce, jak se stalo v projednávaném případě, dodatečně tato osoba souhlasila se svým předchozím jednáním majícím za následek nevymahatelnost takovéhoto jejího tvrzeného nároku“.
[11] Odvolací soud se zabýval rovněž žalobkyní tvrzenou tísní M. R. při sjednávání dohody II. a uzavřel, že nešlo o psychické donucení M. R. k tomuto právnímu jednání, ale mohlo se jednat o stav tísně spočívající v tom, že neuzavřením dohody II by v obchodních vztazích žalobkyně mohlo dojít „k ovlivnění další obchodní transakce představované převody cenných papírů“. Taková skutečnost by podle odvolacího soudu mohla být pouze důvodem pro odstoupení od smlouvy podle §49 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nikoliv pro vyslovení absolutní neplatnosti dohody II pro nedostatek svobody podle §37 odst. 1 obč. zák. Použití ustanovení §49 obč. zák. v obchodních závazkových vztazích však vylučuje §267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
[12] Odvolací soud na základě shora uvedeného uzavřel, že žalobkyně neprokázala „současné naplnění všech znaků skutkové podstaty odpovědnosti žalovaného k náhradě tvrzené škody“.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se výkladu §118a odst. 1 a 3, §120 a §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., §37 odst. 1 obč. zák. a §266 obch. zák. Dovolatelka dále v dovolání otevírá (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou) otázku, „nakolik může následně uzavřená dohoda (zde dohoda II) mezi dvěma právnickými osobami, z nichž jedné byla členem jejího statutárního orgánu způsobena škoda, zbavit člena statutárního orgánu poškozené společnosti odpovědnosti za škodu, pokud člen statutárního orgánu (škůdce) poškozené společnosti není stranou takové dohody“.
[14] Dovolatelka se především domnívá, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně jednal a rozhodoval „o něčem, co vůbec nebylo skutkovým a právním základem žaloby“. Neučinil-li tak, porušil §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4266/2014.
[15] Odvolací soud podle dovolatelky na okolnosti uzavření dohody II chybně aplikoval §49 obč. zák. a §267 odst. 2 obch. zák., namísto §37 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka tvrdí, že zeť žalovaného odmítl vydat M. R. akcie dovolatelky a jejich vydání podmiňoval podepsáním dohody II. Takové jednání podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99) naplňuje znaky bezprávné výhrůžky podle §37 odst. 1 obč. zák. a vylučuje posouzení takové situace jako tísně, neboť se nejednalo o objektivní stav. Podle §37 obč. zák. jde o neplatnost, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.
[16] Odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, má dovolatelka za to, že odvolací soud měl povinnost ji podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvat k označení důkazů potřebných k prokázání jejího tvrzení, že M. R. bylo v případě odmítnutí podpisu dohody II odepřeno vydání akcií, dospěl-li k jinému právnímu názoru a měl-li za to, že dohoda II není neplatná a způsobuje právní následek spočívající v zániku práva dovolatelky na náhradu škody vůči žalovanému. Dovolatelka až z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zjistila, že odvolací soud na okolnosti podpisu dohody II nahlíží pouze jako na tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Totéž podle dovolatelky platí pro její tvrzení, že se uzavřením dohody II a činěním aktivních kroků k uzavření nové smlouvy s L. snažila jednání žalovaného napravit.
[17] Dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s §120 o. s. ř. a se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání nabízeny důkazy.
[18] Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od pravidel uvedených v §266 obch. zák. a od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, neboť „chybně právně zhodnotil“ důsledky dohody II. Touto dohodou se dovolatelka žádných práv nezbavila, škodu si sama nezpůsobila, ani k jejímu vzniku nepřispěla, neboť ke dni 16. 11. 2010 žádná práva vůči L. neměla. Smlouva byla ukončena dne 4. 12. 2009 dohodou I s tím, že byly vyrovnány veškeré vzájemné závazky. Vůlí smluvních stran při uzavírání dohody II bylo podle dovolatelky zjevně pouze potvrzení, že smlouva byla ukončena. Dovolatelka má za to, že uzavřením dohody II z právního hlediska neschválila jednání žalovaného. Způsobil-li žalovaný uzavřením dohody I dovolatelce škodu, nemůže mít následné jednání dovolatelky spočívající v potvrzení stavu, který žalovaný vyvolal, vůči osobě žalovaného žádné právní následky.
[19] Odvolací soud podle dovolatelky též v rozporu s §118a odst. 1 o. s. ř. opomenul její právně významné tvrzení, že jí L. přislíbila uzavření nové smlouvy, k čemuž však nedošlo, ačkoliv dovolatelka činila k projednání návrhu nové smlouvy a k jejímu uzavření „aktivně kroky“, a tedy usilovala o to, aby škodu způsobenou žalovaným alespoň „nějak eliminovala“.
[20] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[21] Žalovaný se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, dovolání považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je soud zamítl.
[22] Dovolání je přípustné, a to k posouzení otázky výkladu právního úkonu (dohody II), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[23] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[24] Z §261 odst. 1 obch. zák. plyne, že třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
[25] Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (třetí odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (čtvrtý odstavec).
[26] Nejvyšší soud přijal při výkladu §266 obch. zák. následující závěry:
1) Z ustanovení §266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák., soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
K tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, nebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[27] Závazkový vztah ze smlouvy i z dohody II se řídí třetí částí obchodního zákoníku [§261 odst. 1 obch. zák.]. Výklad takové smlouvy se provádí podle pravidel §266 obch. zák.; soud tak musí zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran a u toho přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem souvisejícím s projevem vůle (k tomu srov. i důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010 - 2013, s. 686).
[28] Odvolací soud bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení dospěl k závěru, podle něhož žalobkyně v dohodě II „zhojila“ předchozí jednání žalovaného, které předtím považovala za „exces“, a vyjádřila vůli být tímto jednáním vázána, čímž sama „navodila stav nevymahatelnosti jí tvrzeného nároku“. Takový stav „navozený jednáním právnické nebo fyzické osoby“ nelze podle odvolacího soudu považovat za újmu na majetku této osoby. Uvedený závěr odvolací soud učinil, aniž (v rozporu s §266 obch. zák., jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu tohoto ustanovení) zkoumal skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran při uzavírání dohody II a aniž při jejím zjišťování přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i k následnému chování stran.
[29] Odvolací soud především zcela pominul skutečnost, že se žalobkyně nemohla uzavřením dohody II vzdát pohledávky (prominout dluh pohledávce odpovídající), která měla zaniknout (vzdáním se práva, resp. prominutím dluhu) nejpozději již v důsledku uzavření dohody I. Jinými slovy řečeno, mezi zánikem pohledávky a uzavřením dohody II nemůže být vztah příčiny a následku (k posuzování příčinné souvislosti srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5453/2015, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, či ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). Zanikla-li pohledávka žalobkyně (tj. vznikla-li žalobkyni podle jejího tvrzení škoda) již v důsledku jednání žalovaného spočívajícího v uzavření dohody I, nemohla žalobkyně uzavřením dohody II na této skutečnosti nic změnit.
[30] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[31] Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se zabýval tvrzenou odpovědností žalovaného za škodu. Při posuzování této otázky nepřehlédne, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tíží žalovaného. Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti člena představenstva za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobkyně, nikoliv žalovaný člen orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
[32] V poměrech projednávané věci proto bude především na žalobkyni, aby prokázala vznik pohledávky a její následný zánik v důsledku jednání žalovaného spočívajícího v uzavření dohody I za žalobkyni. Podaří-li se žalobkyni tyto skutečnosti prokázat, bude na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že při uzavírání dohody I jednal s péčí řádného hospodáře.
[33] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[34] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu