ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1311.2019.3
2
7
sp. zn. 28 Cdo 1311/2019-204
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně IBC International Broker Company s. r. o. , identifikační číslo osoby: 276 23 017, se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Nádražní 213/10, zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovanému Z. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení 644 212,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 194/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2018, č. j. 69 Co 212/2018-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 12. 2018, č. j. 69 Co 212/2018-111, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 18 C 194/2017-84, Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 644 212,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky od 1. 4. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (jako kupující) dne 14. 7. 2014 uzavřela s žalovaným a L. M. (prodávajícími) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY s rodinným domem č. p. XY jako jeho součástí; prodávající byli spoluvlastníky prodávané nemovité věci – žalovaný s podílem o velikosti tří čtvrtin, L. M. (bratr žalovaného) vlastnil zbylý čtvrtinový podíl. Kupní cena byla sjednána částkou 920 000 Kč a žalobkyní byla převedena ve smlouvou určených částkách na účty tam uvedených třetích subjektů – věřitelů L. M., čímž byly uhrazeny výlučně jeho dluhy a dále zaplacena daň z nabytí nemovité věci. V již dříve skončeném řízení mezi týmiž účastníky, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 19 C 311/2014-330, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2016, č. j. 69 Co 256/2016-366, bylo určeno, že vlastníkem podílu o velikosti id. ¾ na předmětné nemovité věci je žalovaný, neboť shora označená kupní smlouva je neplatná pro jednání žalovaného v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat (§581 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ačkoliv byl žalovaný spolu se svým bratrem stranou kupní smlouvy, jež byla shledána neplatnou, dle posouzení soudu prvního stupně není legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy (§2993 o. z.), neboť „není stranou, která by něco získala, ať přímo, nebo za kterou by bylo cokoli plněno“; tou byl L. M., bylo-li plnění žalobkyně – dle srozumění těchto subjektů – přímo směřováno toliko k úhradě dluhů L. M. Nadto soud prvního stupně poukázal na institut dobrých mravů (§2 odst. 3 o. z.), jenž se prosadí i v posuzované věci, neboť žalovaný byl při podpisu kupní smlouvy „zjevně zneužit“, aniž byl schopen chápat smysl daného právního jednání, které by jej bez jakéhokoliv protiplnění připravilo o jeho jediný majetek – k vlastnímu bydlení užívaný rodinný dům.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2018, č. j. 69 Co 212/2018-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 644 212,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 1. 4. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Při právním posouzení věci akcentoval, že v případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy se aktivní i pasivní legitimace ve smyslu §2993 o. z. připíná zásadně smluvním stranám, s výjimkou situací předpokládaných ustanovením §2995 o. z. Je-li v tomto případě ochuzenou stranou žalobkyně a nikoliv žalovaný, podle odvolacího soudu „je vyloučeno, aby nastala některá z taxativně vypočtených výjimek §2995 o. z., kdy by se žalobkyně mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení po třetí osobě, bratru žalovaného L. M.“. Jako nedůvodnou odvolací soud vyhodnotil i argumentaci žalovaného, že kupní smlouva je „nicotná“, a v tom směru poukázal i na dikci ustanovení §581 o. z., podle kterého je právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, neplatné. Za nesprávné označil také posouzení soudu prvního stupně o použitelnosti korektivu dobrých mravů, s argumentací, že „následkem rozporu s dobrými mravy je (také) podle §580 odst. 1 o. z. neplatnost právního jednání a ta – jde-li o účastníky uzavřenou smlouvu – byla již deklarována rozsudkem soudu“. Dodal, že žalobkyní uplatněný nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy vůči žalovanému, jemuž bylo plnění z neplatné smlouvy již „vráceno“ (byl-li již na podkladě rozhodnutí soudu obnoven zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí), „je zcela v souladu s právem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K němu klade otázku, je-li účastníky uzavřená smlouva neplatná (jak uzavírá odvolací soud) či nicotná (zda jde o právní jednání zdánlivé ve smyslu §551 o. z.), namítaje, že jako jednající osoba netrpěl duševní poruchou, nýbrž neměl skutečnou vůli právně jednat, a to pro svoji „intelektuální inkompetenci ve spojení se situačním tlakem“, pročež k takovému právnímu jednání (smlouvě) se vůbec nepřihlíží a je třeba aplikovat i odlišná pravidla pro vypořádání bezdůvodného obohacení. Ovšem i v případě neplatnosti smlouvy – pokračuje dovolatel – nebyl by k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován on jako jeden z prodávajících, nýbrž jeho bratr L. M., v jehož prospěch byla vyplacena celá kupní cena a jenž byl současně i dalším účastníkem smlouvy na straně prodávající; ani L. M. proto není ryze třetí osobou a jako účastník smlouvy je nositelem povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení i podle výslovného znění §2993 o. z.; přitom dovolatel poukazuje na tzv. princip fakticity obohacení, jenž dle jeho mínění prostupuje všechny varianty bezdůvodného obohacení. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil i tím, že žalobkyni poskytl právní ochranu v rozporu s ustanovením §2 odst. 3 a §8 o. z., ačkoliv žaloba (uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému) je očividně v rozporu s dobrými mravy. Za nesprávný má dovolatel i závěr odvolacího soudu, že otázka dobrých mravů byla relevantní v předešlém řízení při posuzování (ne)platnosti kupní smlouvy, zatímco ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení konkrétní okolnosti případu již význam nemají. V tomto směru znovu poukazuje na skutečnosti provázející uzavření smlouvy, připomínaje i zjištění plynoucí za znaleckého dokazování, dle nějž „podprůměrný kognitivní potenciál žalovaného byl zřejmý i laikovi při běžném rozhovoru“, čili žalobkyně – jako profesionál – si měla být vědoma nevhodnosti a rizikovosti svého jednání; přitom znovu zdůrazňuje, že v tomto řízení je po něm žádáno vrácení plnění, jež nikdy neobdržel, když celou transakcí měl být připraven o svůj jediný majetek, rodinný dům užívaný k bydlení. I z tohoto pohledu žalovaný vnímá rozhodnutí soudu jako krajně nespravedlivé. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podal dovolatel i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně zamítnutí jako neopodstatněného. Poukázala na právní úpravu a rozhodovací praxi řešící důsledky duševní poruchy jednajícího na platnost právního jednání, odmítajíc tak dovolatelem zastávaný názor, že účastníky uzavřená smlouvy byla nicotná a nikoliv neplatná podle §581 o. z., nehledě na to, že dovolatel nevymezuje, proč by mělo být vypořádání bezdůvodného obohacení z nicotné smlouvy jiné než v případě neplatné smlouvy. Věcná legitimace u závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy se pak dle žalobkyně připíná výlučně účastníkům smlouvy, tedy – jde-li o pasivní legitimaci
– žalovanému. Aplikace institutu dobrých mravů není v posuzovaném případě namístě, jelikož žalobkyně „nemůže nést odpovědnost za životní neúspěchy žalovaného“ a při uzavírání smlouvy „byla v plném přesvědčení“, že žalovaný si je vědom důsledků svého právního jednání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán vymezeným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem kladená otázka týkající se posouzení následků jím učiněného (vadného) právního jednání, jímž (dle skutkových zjištění obou soudů) akceptoval návrh na uzavření kupní smlouvy ve stavu duševní poruchy, pro kterou nebyl schopen rozeznat obsah a podstatu svého jednání a jež proto odvolací soud – v souladu s ustanovením §581 věty druhé o. z. – posoudil jako neplatné právní jednání (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Argumentuje-li oproti tomu dovolatel, že jeho jednání bylo netoliko deformované duševní poruchou, nýbrž při něm zcela chyběla vůle jednat (a proto je třeba posoudit je jako zdánlivé právní jednání dle §551 o. z.), činí tak na základě jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (jenž reflektoval i výsledky předchozího řízení o určení, že žalovaný je vlastníkem dotčeného podílu, včetně provedeného znaleckého dokazování). Tato obrana dovolatele tudíž v zásadě ani nevystihuje (jediný) způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť předpokládá jiná než odvolacím soudem učiněná zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se také v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, s ohledem na jeho ustanovení §2993 o. z., prosadí závěr, že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle §2995 o. z.); princip vázanosti bezdůvodného obohacení na smluvní strany se může uplatnit i tam, kde je obsahem smluvního plnění povinnost vyrovnat cizí dluh. K tomu přiměřeně dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1406/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a další v nich citovaná rozhodnutí, jež řeší danou otázku v režimu předchozí právní úpravy, která rovněž akcentuje vzájemnou spjatost práv a povinností stran smlouvy, zpravidla vylučující uplatnitelnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě (šlo-li o plnění neplatného či později zrušeného závazku), pročež v zásadě není rozhodné, v čí majetkové sféře se takové plnění přímo projevilo a mezi kterými osobami došlo k přesunu majetkových hodnot. V neposlední řadě lze pak odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dotýkající se problematiky vzniku bezdůvodného obohacení v případě plnění na základě smlouvy neplatné pro nedostatek svéprávnosti (v režimu předchozí právní úpravy způsobilosti k právním úkonům) jedné ze smluvních stran (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2243/2012), taktéž akcentující objektivní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení.
Z výše uvedeného současně vyplývá i nezávažnost argumentace dovolatele opírající se o předpoklad, že účastníky uzavřená smlouva je „nicotná“ (je-li věcná legitimace účastníků smlouvy k vydání bezdůvodného obohacení v zásadě dána i v případě smlouvy zdánlivé), nehledě na to, že pro takový závěr skutková zjištění podklad neskýtají. Pro řešení takto nastolených otázek tudíž dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné není.
Institut bezdůvodného obohacení přitom směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění (a nevyžaduje se proto ani deliktní způsobilost). Tedy není vyloučeno, aby povinnost k vydání bezdůvodného obohacení měla i osoba s omezenou svéprávností (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020), obdobně pak i osoba jednající při nabývání bezdůvodného obohacení v duševní poruše, jež ji činila neschopnou právně jednat. Neplatnost právního jednání má primárně chránit tím, že nevznikne závazek; současně ve spojení s pravidly o bezdůvodném obohacení má zakládat právo na vrácení poskytnutého plnění a tedy ani vady volního aktu, na kterém se plnění zakládá, v zásadě nevylučují závazek z bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu (na základě neplatné smlouvy), jímž je určena i aktivní a pasivní legitimace stran (§2993 o. z.), s výjimkami uvedeným v §2995 o. z. (jež v tam uvedených případech pasivní legitimaci rozšiřují i na osoby třetí).
Při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním nelze však postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I. části první občanského zákoníku (srov. přiměřeně např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, formulované v bodě 42. odůvodnění, či nálezu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11), jež se promítají i do interpretace soukromého práva (srov. §2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (srov. §2 odst. 3 o. z.). Z tam uvedených principů lze pak v kontextu posuzované věci dále zmínit např. i zásadu ochrany slabších, obsaženou v ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ o. z. (jež zakazuje, aby kdokoliv utrpěl neodůvodněnou újmu pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení), povinnost poctivého právního jednání (srov. §6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§8 o. z.). Rozhodnutí soudu – zohledňující i zde uvedené principy – musí být v souladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a nesmí kolidovat ani s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení – jak připomíná i judikatura dovolacího soudu k danému institutu v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, jíž některé závěry v tomto směru jsou přiměřeně použitelné i v poměrech nové soukromoprávní úpravy – zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019) – nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporující dobrým mravům (jak je ostatně připouštěno i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, či ze dne 23. 5. 2006,
sp. zn. 33 Odo 820/2004).
Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl poté, kdy s ohledem na zjištěné okolnosti věci označil požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému za nepřiměřený a nemravný (zejména s akcentem na pluralitu subjektů na straně povinné, z nichž právě žalovanému žádný prospěch z prodeje společné věci nevznikl, přičemž – jako osoba neschopná k danému právnímu jednání, jejíž deficit byl zjevný – byl v transakci „zneužit“ a poškozen), odvolací soud dané závěry popřel stručným konstatováním, že i tvrzený rozpor právního jednání s dobrými mravy měl by za následek neplatnost právního jednání (dle §580 odst. 1 o. z.), jež byla tak či tak již deklarována soudním rozhodnutím, a že žalobní žádání „je zcela v souladu s právem“, byl-li již obnoven zápis vlastnického práva žalovaného ve veřejném seznamu (byť jako projev ochrany vlastnického práva žalovaného). Takovým konstatováním ovšem odvolací zcela rezignoval na reflexi výše zmíněných principů, nezohlednil účel pravidla o neplatnosti právního jednání dle §581 o. z. [jež má chránit jednajícího v duševní poruše], ani případné hledisko dobrých mravů [nepovažoval-li za významné, zda se žalovaný, jenž pro rozumový deficit (označovaný znalci za „zjevný“) nebyl schopen právně jednat, právě pro tento svůj hendikep nestal obětí nepoctivého právního jednání, z nějž sám neměl žádný prospěch, nýbrž mu měla být způsobena újma v podobě ztráty (spolu)vlastnického práva k nemovité věci].
Jestliže tedy dovolatel napadá i úsudek odvolacího soudu nezohledňující specifické okolnosti nyní projednávané věci a výše uvedené principy soukromého práva, ve svém důsledku pak prakticky vedoucí i k odmítnutí principu ochrany slabších a institutu dobrých mravů [k tomu srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, odkazující i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018], je jeho dovolání přípustné (pro odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; §237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné (z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ačkoliv i závěr o rozporu výkonu práva s dobrými mravy je zpravidla vždy spojen s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů nalézacího soudu přísluší zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech zjevné nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§3 odst 1 obč. zák.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014,
a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k §2 odst. 3 o. z. a §8 o. z.) – srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, či jeho usnesení ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2511/2019, dále pak např. i usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018], je třeba právní posouzení odvolacího soudu, jež – vzdor učiněným skutkovým zjištěním – prakticky rezignuje na reflexi zmíněného aspektu, kvalifikovat jako neúplné, přinejmenším předčasné, a tedy nesprávné. Jde přitom o posouzení, jež koliduje s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešící otázku eventuálního rozporu výkonu uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy (krom rozhodnutí již shora citovaných k dané otázce dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017).
Nejenom v rámci svých úvah, zda je v souladu s dobrými mravy, že se žalobkyně domáhá vrácení plnění z neplatné smlouvy právě vůči žalovanému (jako jednomu z prodávajících), odvolací soud dosud přesvědčivě nezodpověděl ani otázku možné uplatnitelnosti nároku vůči jiné osobě, L. M. jako dalšímu účastníku smlouvy (nikoliv osobě třetí), která – na základě ujednání smluvních stran, jež směřovalo k převodu nemovité věci jako celku (viz čl. II účastníky dne 14. 7. 2014 uzavření kupní smlouvy) – byla výlučným příjemcem celého plnění (kupní ceny sjednané jednou částkou – viz čl. III kupní smlouvy), jejíž dluhy byly takto plněním zapraveny. [K tomu lze přiměřeně poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu v režimu předchozí soukromoprávní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb.), dle níž sama formální účast osoby nikoliv plně způsobilé k právním úkonům (v tehdy řešené věci šlo o osobu nezletilou) jako spoluvlastnice prodávaných nemovitostí na neplatné převodní smlouvě, obdržela-li bezprostředně celé plnění (kupní cenu) podle smlouvy jiná osoba (další spoluvlastník věci či osoba třetí), bez dalšího nemusí zakládat její věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010]. Přitom není vyloučeno, aby i v případě absence vztahu z plnění (má-li se zde plnění připínat toliko k převodu spoluvlastnického podílu žalovaného, jenž však pro duševní poruchu nebyl sto projevit relevantní vůli k uzavření smlouvy ani k přijetí plnění prostřednictvím třetí osoby) byl závazek z bezdůvodného obohacení založen na naplnění základních předpokladů bezdůvodného obohacení, plynoucích z přímo aplikovatelné generální klausule bezdůvodného obohacení (srov. §2991 odst. 1 o. z.), a za pasivně legitimovaný byl považován ten subjekt, jemuž – objektivně posuzováno – plněním vznikl majetkový prospěch (obohacený, jemuž bylo plněno a v jehož majetkové sféře se plnění projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, spočívá-li na (přinejmenším předčasném) závěru, že k vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni je výlučně legitimován právě žalovaný a že vůči němu uplatněný požadavek na vrácení plnění není nemravný ani nepřiměřený.
Protože vymezený dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – napadené rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu