ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.430.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 430/2017-473
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Polanecké kreditní a finanční s.r.o. , IČ 294 41 951, se sídlem v Ostravě – Polance nad Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovanému městu Kutná Hora , IČ 002 36 195, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 165.384 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 29 C 15/2010, o dovoláních žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 68.910 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 29 C 15/2010-299, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 6. 2015, č. j. 29 C 15/2010-309, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání částky 371.397 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); doplňujícím usnesením pak nepřiznal náhradu nákladů řízení státu. Nevyhověl tak žalobkyni požadující vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo bezesmluvním užíváním pozemků v jejím vlastnictví (resp. jejího právního předchůdce) skrze pozemní komunikace, související plochy a veřejnou zeleň. Vyšed z posudku ustanoveného znalce Ing. Oty Meissnera, zjistil okresní soud rozsah skutečného užívání pozemků žalovaným, jakož i výši v místě a čase obvyklého nájemného (48 Kč/m 2 /rok). Byť žádání žalobkyně právně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nepřiznal jí právo na jeho vydání, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a označil za nelogické, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání jeho nemovitostí, jež jsou jako veřejný statek využívány neurčitým okruhem osob. Vedle řečeného shledal počínání žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (spekulativní koupi předmětných pozemků vedoucí k nabytí toliko holého vlastnictví s úmyslem domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném) rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a tudíž nehodné právní ochrany.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, změnil tak, že žalovaného povinoval k úhradě 68.910 Kč se specifikovaným příslušenstvím; jinak je potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů účastníků za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok III.). Odvolací soud připomněl ustálený náhled prolínající se judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle něhož je obec pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků třetí osoby jejími občany coby veřejné prostranství. Nález Ústavního soudu, o nějž své rozhodnutí opřel soud okresní, nazval ojedinělým. Nachází-li se v nyní posuzované při na pozemcích žalobkyně pozemní komunikace, chodníky, parkoviště, veřejná zeleň apod., jež jsou využívány širokou veřejností, je to právě žalovaný, kdo je povinen vydat náhradu za takové užívání cizí věci. Při určování výše popsaným způsobem vznikajícího prospěchu žalovaného vyšel krajský soud ze znaleckého posudku. Jelikož cena jím vypočtená převyšovala maximální cenu nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání v daném místě a rozhodné době podle výměru Ministerstva financí č. 01/2008, stanovil hodnotu bezdůvodného obohacení sumou 20 Kč/m 2 /rok. Opodstatněným neshledal argument žalovaného označující výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy. Z tvrzení žalovaného měl za to, že dopustila-li se žalobkyně v tomto směru problematického jednání, stalo se tak ve vztahu ke třetím osobám, nikoliv k žalovanému, pročež jako irelevantní odmítl jím navrhované důkazy, přičemž dodal, že podnikatelskou činnost žalobkyně vedenou ekonomickými cíly nelze samu o sobě považovat za nemravnou. S ohledem na vylíčené žalobě v části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle poměru úspěchu účastníků ve věci.
Proti zmíněnému rozsudku (jeho potvrzující části, omezujíc požadovanou částku na 165.384 Kč s příslušenstvím) brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v od ustálené judikatury dovolacího soudu odlišném řešení pro rozhodnutí stěžejní otázky, jež nadto nebyla Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena, eventuálně jím má být posouzena jinak. Žalobkyně zakládá svou argumentaci především na nesouhlasu s aplikací cenového výměru. Zdůrazňuje, že své pozemky měla v úmyslu užívat k podnikatelským účelům, a proto měla být i výše bezdůvodného obohacení vypočtena jako obvyklé nájemné prostoru užívaného k podnikání. V použití cenové regulace shledává zásah do svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit v takové míře, aby zůstalo toliko ve formě holého vlastnictví. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 prosazuje, aby omezení jejího vlastnického práva limitací výše bezdůvodného obohacení regulovanou cenou bylo podrobeno testu proporcionality zvažujícímu na druhé straně veřejný zájem. Nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, domnívajíc se, že jí přísluší jejich plná náhrada, poněvadž rozhodnutí soudu o věci vycházelo ze znaleckého posudku (srov. §142 odst. 3 o. s. ř.), případně neměla být náhrada přiznána žádnému z účastníků. Závěrem navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude žalobě vyhověno v částce 165.384 Kč s příslušenstvím, a odpovídajícím způsobem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K dovolání žalobkyně se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, navrhuje je jako nepřípustné odmítnout.
Proti rozsudku krajského soudu v části výroku I., jíž mu byla uložena povinnost k úhradě shora uvedené částky, brojí dovoláním též žalovaný, vymezuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. mimo jiné potřebou odlišného posouzení Nejvyšším soudem již řešené otázky. Za ni považuje problematiku vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce skrze užívání veřejného prostranství nevymezeným okruhem osob, jež by měla být řešena v souladu s tezemi vyjádřenými v rovněž soudy zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Zdůrazňuje, že žalobkyně (její právní předchůdce) si pořídila pozemky, jež už v okamžiku jejich nabytí vykazovaly charakter veřejného prostranství přístupného každému, pročež nemohla uvažovat o jejich individuálním užívání. Závěrem nesouhlasí s posouzením námitky rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, s níž se odvolací soud dostatečně nevypořádal. Pro vyslovené navrhuje rozsudek v napadené části zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podala negativní vyjádření žalobkyně.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jako na přípustné lze pohlížet na dovolání žalovaného, a to v části, jíž brojí proti úsudku odvolacího soudu o souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, neboť zde patřičně nereflektoval judikaturu Nejvyššího soudu.
Žalovaný se nejprve dovolává revize dosavadní judikatury v otázce vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce, jež spočívá ve využívání pozemků třetí osoby jako veřejného prostranství neomezeným okruhem subjektů. V tomto ohledu odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, konkrétně jeho body 31 a 40. Ve vztahu k naznačenému se jeví nejpřípadnějším připomenout opakovaně vyjadřovaný názor dovolacího soudu akcentující, že shora citovaný nález se zabývá primárně překážkami pro vydávání pozemků v restituci podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tedy otázkami věcně nesouvisejícími s posuzovaným případem, a toliko v části odůvodnění označené jako obiter dictum se vyjadřuje k otázce bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, aniž by šlo o projev nosných důvodů, o něž se opírá výrok tohoto nálezu. Řečeným nálezem sp. zn. I. ÚS 581/14, tak nebyla revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se ostatně opět přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. kasační nález ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se Ústavní soud znovu postavil za stanovisko, že za zmíněné bezesmluvní užívání pozemků přísluší vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). I Ústavní soud opakovaně uzavřel, že zmiňovanou pasáží odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (body 40 a 41) – tj. pouhým obiter dictem – nemohla být překonána ani dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu (k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či jeho usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, nebo usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Z vylíčeného je tedy zjevné, že ani v nyní projednávané při nebylo důvodu k revizi doposud zastávaného náhledu Nejvyššího soudu, v souladu s nímž rozhodoval i odvolací soud.
Opodstatněnost ale nelze upřít těm námitkám dovolatele zpochybňujícím závěr krajského soudu o souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Předně se jeví vhodným připomenout, že úvaha soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se díky povaze shora citovaného ustanovení vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností rozhodované věci, pročež je posouzení zmiňovaného aspektu sporu zpravidla svěřeno do rukou soudů nižších instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení, s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady. Soud dovolací proto může řešení takové právní otázky učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných situacích jeho zjevné nepřiměřenosti (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a další rozhodnutí, na něž odkazuje). Při posuzování pře ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je zároveň zapotřebí dbát toho, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Konečný závěr tak bude vždy nutně individuální a úzce provázán se specifiky dané kauzy, a proto jej zpravidla nebude možné bez dalšího zobecnit a aplikovat na skutkově odlišné věci.
V kontextu projednávaného sporu je ovšem třeba mít při hodnocení daného aspektu na paměti, že optikou dobrých mravů je nepochybně možné nahlížet i na výkon jednotlivých oprávnění spjatých s vlastnictvím věci (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1010/2014, či ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014), a tedy i na právo majitele na vydání bezdůvodného obohacení při neoprávněném užívání jeho vlastnictví. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom již dříve připustil eventualitu, že též o požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství by mohlo být uvažováno jako o rozporném s dobrými mravy, nastaly-li by zvlášť mimořádné okolnosti (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či obdobně jeho usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017). Těmi může být vnímán i spekulativní úmysl žalobkyně při nabývání dotčených pozemků, na nějž pak navázala výkonem svého vlastnického práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnosti stran jeho souladu s dobrými mravy (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013).
S ohledem na nastíněné nelze kvitovat postup odvolacího soudu, jenž neshledal případnými námitky žalovaného o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, neboť jeho úvahu omezující se na odmítnutí žalovaným navrhovaných důkazů pro irelevantnost a vyzdvihnutí podnikatelské činnosti žalobkyně není možné považovat za komplexní a zcela reflektující specifika aktuálního sporu. Odvolací soud rezignoval na vypořádání se s odlišnými zjištěními soudu prvního stupně, jenž zdůraznil především způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní (maje je za spekulativní), jež, vědoma si jejich charakteru, musela být od počátku srozuměna s tím, že nabývá toliko holé vlastnictví. Upozornil rovněž na jí požadovanou výši bezdůvodného obohacení, která za jeden rok užívání převyšuje pořizovací cenu nemovitostí. Nezbytným je dodat, že ani počínání si subjektu v mezích podnikatelské činnosti zapsané v obchodním rejstříku samo o sobě ještě neodůvodňuje soulad výkonu takového jednání s dobrými mravy. Nezohlednil-li tak odvolací soud náležitým způsobem všechny podstatné aspekty a nelze-li jeho závěry v tomto smyslu pokládat za přesvědčivé a nepřipouštějící pochybnosti, jeví se jeho úsudek o souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. pro jeho neúplnost přinejmenším předčasným.
Při řešení naznačeného aspektu pře je pak nezbytným uvážit veškeré pro věc důležité okolnosti, tedy také počínání obou zainteresovaných stran. Kromě shora nastíněného je tak vhodným zkoumat i přičinění žalovaného, neopomenul-li snad některou ze svých preventivních povinností a jednal-li vzhledem ke své roli veřejnoprávního subjektu s patřičnou měrou obezřetnosti i zodpovědnosti (k řečenému viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015).
Nebylo-li možné závěry krajského soudu o souladu výkonu uplatněného práva s dobrými mravy označit za komplexní a dostatečné, přistoupil Nejvyšší soud ve smyslu §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř., ke zrušení jeho rozhodnutí v žalovaným napadené části výroku I. (jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalovaný povinován k úhradě 68.910 Kč s příslušenstvím), jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně směřující (hodnoceno podle jeho obsahu, dožaduje-li se přiznání celkově 165.384 Kč s příslušenstvím) proti rozhodnutí o částce 96.474 Kč s příslušenstvím naproti tomu přípustným shledat nelze.
Žalobkyni není možné přitakat, domnívá-li se, že se postup odvolacího soudu při určování výše bezdůvodného obohacení příčí nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08. Rozhodovací praxe v obecné rovině akceptuje aplikaci cenových předpisů stanovujících maximální výši nájemného za pozemky využívané k nepodnikatelským účelům. Opačný názor v dovolatelkou odkazovaném nálezu byl pouze výsledkem reflexe pro konkrétní spor specifických skutečností. V nynějším případě se ovšem ze spisu nepodávají takové okolnosti, jež by obdobně vylučovaly veřejný zájem na regulaci nájemného ve vztahu k dotčeným pozemkům, jež nadto představují veřejné prostranství, eventuálně jsou zastavěny veřejnou komunikací, u nichž je zpravidla takový zájem na úpravě maximální ceny za jejich užívání dán (k veřejnému zájmu a regulaci nájemného blíže viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014). Zpochybňované závěry krajského soudu jsou dále zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2079/16, bod 17). Podle v ní vyřčených závěrů není možné za bezdůvodné obohacení považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout (v nyní projednávané při viz dovolatelkou akcentované domnělé podnikatelské využití dotčených pozemků), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžného běhu událostí stalo. Rovněž vyčíslení výše bezdůvodného obohacení odvolacím soudem pak sleduje konstantní judikaturu, jež majetkovým vyjádřením takového prospěchu rozumí peněžitou částku odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase za užívání obdobné věci. Je-li tato v konkrétních poměrech cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku takto cenovými předpisy omezenou (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále namátkou jeho rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016).
S ohledem na vylíčené je tedy zjevné, že v posouzení výše bezdůvodného obohacení odvolacím soudem k namítanému judikatornímu odklonu nedošlo, přičemž naznačená otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již mnohokrát a takřka vyčerpávajícím způsobem řešena, a není ani důvodu k jejímu odlišnému posouzení. Ve zbytku dovolatelka přípustnost svého mimořádného opravného prostředku vzdor úvodnímu avizování nevymezuje. Nedostává tak požadavkům zákona na řádné vymezení přípustnosti dovolání, jež v důsledku toho postrádá patřičné náležitosti (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, a ze dne 1. 9. 2017. sp. zn. 28 Cdo 1277/2017, jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná). Nepředložila-li tedy žalobkyně Nejvyššímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria §237 o. s. ř., muselo být její dovolání coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
Vzhledem k aktuální procesní situaci, přistoupil-li Nejvyšší soud ke kasaci napadeného rozsudku ze shora přiblížených důvodů, bylo by nyní nadbytečným posuzovat korektnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, s nímž vyjadřuje nesouhlas žalobkyně.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu