ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1316.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1316/2020-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, IČO 00005886, proti žalovanému M. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 1169/17, o zaplacení částky 178.443 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení z částek 6.700,64 Kč a 10.244,44 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 33/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019, č. j. 35 Co 283/2019-103, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2019, č. j. 35 Co 283/2019-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného částí výroku I. rozsudku ze dne 29. 10. 2019, č. j. 35 Co 283/2019-103, změnil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2019, č. j. 15 C 33/2017-56, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 166.089 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2015 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 158.677 Kč od 16. 10. 2015 do 23. 11. 2015, dále se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 6.700,64 Kč od 4. 8. 2015 do 3. 12. 2015 a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 10.244,44 Kč od 5. 11. 2015 do 3. 12. 2015, tak, že žalobu co do částky 166.089 K s příslušenstvím zamítl, a ve zbývající části tohoto výroku jej co do smluvních úroků z prodlení potvrdil; výrokem II., ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2019, č. j. 35 Co 283/2019-106, žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 91.609 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Červenky.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 166.089 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - §241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
V posuzované věci dovolatel uvedl v dovolání jen to, že „napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci“, když odvolací soud „měl podle zjištěného skutkového stavu zjistit právní vztah mezi účastníky […], zejména, zda domnělý souhlas žalobce směřoval k úplatnému nebo bezúplatnému užívání nebytového prostoru“; k tomu poukázal (jen) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, aniž však označil otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu dle jeho mínění závisí (§237 o. s. ř. v dovolání ani nezmínil).
Jestliže tedy dovolatel v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu §237 o. s. ř., pak - ačkoliv poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007 - vykazuje jeho dovolání vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce na jejich náhradu nemá právo a náklady vynaložené žalovaným na sepis vyjádření k dovolání advokátem nelze za situace, kdy dovolání trpí vadou, která nebyla v zákonné lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu