ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1425.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1425/2020-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupského kněžského semináře, se sídlem v Olomouci, Žerotínovo náměstí 605/2, IČO 48770370, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 1024/11a, IČO 69797111, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 29/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2019, č. j. 5 Co 40/2019-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Olomouci výrokem I. rozsudku ze dne 18. 12. 2019, č. j. 5 Co 40/2019-125, na základě návrhu účastnice řízení rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje, výrokem II. k odvolání účastnice řízení potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2019, č. j. 23 C 29/2016-101 [jímž bylo rozhodnuto, že se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. SP 16220/2014-115/B, č. j. SPU 589260/2015/Šeb, rozhodnutím soudu tak, že se žalobci vydávají zemědělské nemovitosti v k. ú. Choryně, a to pozemky parc. č. 741/2, 741/3, 741/4, 741/5, 741/6, 741/7, 741/8, 741/51, 741/52, vše vodní plocha, parc. č. 742/1, 742/2, 742/4, 742/5, 742/6, 742/8, 742/9, 742/10, 742/11, 742/12, 742/13, 742/14, 742/15, 742/17, 742/18, 742/19, 742/22, 742/25, 742/26, 742/28, 742/29, 742/31, 742/32, 742/33, 742/34, 742/39, 742/40, 742/42, vše ostatní plochy, pozemky parc. č. 744/1, 744/2, 744/3, 744/5, 744/6, 744/7, 744/8, 744/9, 744/10, 744/11, 744/12, 744/13, 744/14, 744/15, 744/17, 744/18, 744/19, 744/20, 744/21, 744/22, 744/23, 744/24, 744/25, 744/26, 744/28, 744/29, 745/1, 745/5, 745/6, 745/7, 745/8, 745/9, 746/1, 746/2, 746/3, 746/4, 747/1, 747/2, 747/5, 747/6, 747/7, 747/8, 747/10, 747/11, 747/12, 747/14, 747/15, 747/16, 747/17, 747/28, 747/42, 747/44, 747/45, 747/46, 747/47, vše vodní plochy, pozemky parc. č. 748/1, 748/2, 748/3, 748/4, 748/5, 748/6, vše ostatní plochy, pozemky parc. č. 763/1, 763/2, 763/3, 763/4, 763/5, vše vodní plochy, pozemky parc. č. 592/30, zastavěná plocha a nádvoří,
a parc. č. 613/12, vodní plocha (výrok I.), a kterým bylo účastnici řízení uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 16.456 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.)] a rozhodl o povinnosti účastnice řízení zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše (výrok III.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě žalobce podané podle §244 a násl. občanského soudního řádu, ve spojení s §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž převzaly zjištění a závěry správního orgánu (§250e odst. 2 o. s. ř.), že žalobce je oprávněnou osobou dle §3 písm. b) tohoto zákona, že účastnice řízení je osobou povinnou, že je naplněna podmínka vzniku majetkové křivdy, neboť k odnětí pozemků právním předchůdcům žalobce došlo v rozhodném období bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neztotožnily se však s jeho právním závěrem, že vydání předmětných pozemků, na některých z nichž se nacházejí stavby vodních děl - „Rybniční soustava Choryně“ (kterou tvoří 4 rybníky - Velký, Malý, Pravý a Levý, z nichž v roce 1953 a následně v letech 1971 až 1974 byly obnoveny a vyčištěny rybníky Velký a Malý, a v prostoru mezi nimi byly zřízeny dvě pomocné nádrže Levá a Pravá - Choryně) a „Vodní nádrž Pastevník“, brání překážka jejich zastavěnosti dle §8 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb., resp. bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti k užívání stavby. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná po obsáhlém dokazování, přičemž za správné považoval i jeho právní posouzení věci (opírající se o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), že na žádném z pozemků se nenachází stavba ve smyslu soukromoprávním, tedy stavba, jež by byla samostatným předmětem právních vztahů, oddělitelným od pozemku, a že nacházejí-li se na pozemcích rybníky (stavby rybníků), respektive jestliže pozemky v daném případě tvoří součást rybničních břehů a rozlivových ploch, není to důvodem pro nevydání předmětných pozemků žalobci, neboť ani rybník, ani stavba rybníku, respektive stavba hráze (hrází) na pobřežních pozemcích vystavěné navršením místní zeminy, nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním slova smyslu a samostatnými předměty občanskoprávních vztahů. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně, řádně zkoumajíc i stavebně technické provedení hrází, pečlivě odůvodnil své závěry, přičemž pokud jde o „technická zařízení“, pak (ke zcela obecné námitce) účastnice řízení jen doplnil, že byl-li „v hrázi (hrázích) vybudován železobetonový požerák za účelem regulace množství zadržené vody, není předmětná stavba tohoto železobetonového technického zařízení v jinak hliněné hrázi způsobilá ničeho změnit na tom, že podstatou hráze je vytvoření terénního valu ze zeminy v okolí se nacházející (včetně jejího zpracování přehutněním, osetím či drnováním)“. Poukaz účastnice řízení na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 2 As 18/2010, v němž se zabýval definicí rybníka
dle §2 písm. c) zák. č. 99/2004 Sb., o rybářství, přičemž tak učinil v rámci předmětu úpravy tohoto zákona, jak je vymezen v jeho §1, a to ve věci vyhlášení rybářského revíru, nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s ohledem na rozdílné skutkové okolnosti a rozdílný účel výkladu s tím, že v restitučních věcech je třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky, „zda při posuzování existence překážky vydání pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., zastavěných stavbou rybníka, je rozhodující toliko stavební provedení hráze rybníka bez ohledu na stavební provedení dalších technických zařízení tvořících rybník“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dle jejího názoru se odvolací soud též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která připouští, aby nejen hráz rybníka, ale i další technická zařízení tvořící rybník, byly samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, a to především s ohledem na jejich stavební provedení (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, a ze dne 24. 4. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 5997/2017). Poukazuje na to, že při posuzování otázky, zda technická zařízení tvořící rybník dle §2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, jsou samostatnými stavbami a tedy způsobilými předměty občanskoprávních vztahů, klade dovolací soud důraz především na stavební provedení těchto objektů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). V usnesení ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, dále Nejvyšší soud uvedl, že posouzení toho, zda hráz rybníka je samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku, záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu (též v důsledku nejasné právní úpravy a opuštění zásady „superficies solo cedit“) široký prostor pro uvážení soudu. Ohledně výpustného zařízení rybníka Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, mj. uvedl, že „vyřešení otázky právního charakteru výpustného zařízení se v každém jednotlivém případě musí odvíjet od esenciálního zjištění, zda uvedené zařízení je podřaditelné pod kategorii stavby ve smyslu §119 odst. 2 občanského zákoníku … přičemž posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01)“. V rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5997/2017, Nejvyšší soud zdůraznil, že při posuzování toho, zda hráz a technická zařízení sloužící rybníku jsou samostatnými stavbami - předměty občanskoprávních vztahů - je třeba klást důraz především na stavební provedení těchto objektů, nikoliv na to, zda by oddělením stavby od pozemku byla stavba či pozemek znehodnoceny. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že při zohlednění zmíněné judikatury Nejvyššího soudu (třebaže se jinak ztotožňovala ohledně právní povahy stavby rybníka s názorem vyjádřeným rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 2 As 18/2010) neprovedly jí navržený důkaz znaleckým posudkem k posouzení charakteru technických zařízení tvořících stavby předmětných vodních děl za účelem odborného zjištění, zda stavební prvky těchto vodních děl jsou spojeny se zemí pevným základem. Odvolací soud ovšem přisoudil význam technickým zařízením rybníka jen v tom smyslu, zda mohou ovlivnit posouzení stavby hráze z občanskoprávního hlediska. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud dovodil, že pro posouzení možnosti vydání pozemků zastavěných rybníkem oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodující toliko stavební provedení hráze rybníka a stavební provedení technických zařízení rybníka je bez významu a je tudíž nadbytečné se jím zabývat. Na základě provedených důkazů tak dle dovolatelky nebyly prokázány skutečnosti opravňující závěr, že na žádném z žalobou dotčených pozemků se nenachází stavba ve smyslu soukromoprávním. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání (které posoudil podle jeho obsahu) přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (§245 o. s. ř.), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby - jak toto ustanovení stanoví), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, která je výsledkem stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (srov. §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, a ze dne 24. 10. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014), tudíž ji nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007]. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).
Z §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že povinná osoba vydá věc, včetně jejích součástí a příslušenství, oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání. Rozhodným dnem, jímž se stav vydávané věci řídí, je tedy den, kdy byla povinné osobě doručena výzva k vydání věci. Stavem se rozumí jak stav faktický, tak i právní Smyslem uvedené právní povinnosti je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení jeho účelovým změnám (z komentářové literatury viz Jäger, P. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI).
Pro účely zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů, se rybníkem rozumí vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními.
Jestliže odvolací soud v individuálně daných poměrech projednávané věci při řešení otázky, zda existence rybníků včetně jejich hrází a technických zařízení na označených pozemcích představuje výlukový důvod ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dospěl k negativnímu závěru, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, vyplývá-li ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal, že „hráz rybníka Choryňský Malý je zemní, sypaná, homogenní a vybudovaná z místních materiálů, přičemž hlavní hráz v rozmezí vodní hladiny je opevněna kamennou dlažbou, nad ní je včetně koruny a vzdušného svahu zatravněna, že dělící hráz mezi rybníkem Malý, Levý a Pravý je původní, sypaná je hráz rybníka Malého se šířkou koruny 4 m, že rovněž hráz rybníka Choryňský Pravý je zemní, sypaná, homogenní a vybudovaná z místních materiálů, přičemž koruna hlavní hráze je zatravněna (částečně posypána štěrkem), že návodní strany jsou nezpevněné, místy narušené vlnobitím, že hráz rybníku Choryňský Levý je taktéž zemní, sypaná, homogenní a vybudovaná z místních materiálů“, a že hráz „Vodní nádrže Pastevník“ je „zemní sypaná z místní hlinité zeminy, v ose přímé, vzdušný i návodní svah včetně koruny hráze je zatravněn, výpust je ocelový požerák“. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi tak korespondují závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci existence rybníků (jakožto vzdutých vodních ploch) na části předmětných pozemků nebrání jejich vydání oprávněné osobě [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], když samotné vodní plochy nepředstavují samostatné věci v občanskoprávním smyslu, tj. samostatné předměty občanskoprávních vztahů, a že hráze označených rybníků nejsou taktéž samostatnými věcmi (stavbami) v občanskoprávním smyslu schopnými samostatného užívání, stejně jako i „požerák“ (výpust rybníka), zabudovaný v hliněné hrázi („Vodní nádrže Pastevník“, jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně). Právní posouzení věci odvolacím soudem v napadeném výroku je v souladu i s těmi závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž rybník [jak je chápán vodním (veřejným) právem] nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998,
sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný pod č. 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky téhož soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 663/2001, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003, a dále např. Kindl, M.: Jeskyně, rybníky a jiné problémy moderní právní úpravy, Právník č. 10/2009, s. 1123).
Otázka formulovaná dovolatelkou „zda při posuzování existence překážky vydání pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., zastavěných stavbou rybníka, je rozhodující toliko stavební provedení hráze rybníka bez ohledu na stavební provedení dalších technických zařízení tvořících rybník“, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, a to jednak proto, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož ji v takto obecné rovině neřešil, a dále i proto, že dovolatelka žádná technická zařízení (tedy stavby nemovité - samostatné věci v občanskoprávním smyslu, které by byly schopny samostatného užívání a které byly zřízeny v souladu se stavebním zákonem - vylučující restituci pozemků, či jejich částí) tvořící zmíněné rybníky, v dovolání (ani v odvolání) nikterak nespecifikovala, a ani neuvedla, na kterých pozemcích, resp. jejich částech, by se taková technická zařízení měla nacházet.
Lze jen dodat, že bylo-li v řízení zjištěno, že tzv. „požerák“ (výpust rybníka „Vodní nádrže Pastevník“) je zabudován v hliněné hrázi tohoto rybníka (která není nemovitou stavbou v občanskoprávním smyslu schopnou samostatného užívání), z čehož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, přičemž zohlednil jak stavební provedení hráze rybníka, tak i druh „požeráku“ v ní zabudovaný, pak nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud „přisoudil význam technickým zařízením rybníka jen v tom smyslu, zda mohou ovlivnit posouzení stavby hráze z občanskoprávního hlediska“, pakliže v řízení před soudy obou stupňů ani netvrdila, natož prokazovala, že by požerák, ať již ocelový či železobetonový, zabudovaný v hliněné hrázi označeného rybníka, byl samostatnou nemovitou věcí - stavbou v občanskoprávním smyslu schopnou samostatného užívání, zřízenou v souladu se stavebním zákonem. Napadený výrok rozsudku odvolacího soudu není - s ohledem na zjištěný skutkový stav dané věci - v rozporu ani se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, dle nichž „výpustné zařízení rybníka - uvažováno z občanskoprávního hlediska - může, stejně jako hráz rybníka, splňovat podmínky jak samostatné věci v právním smyslu, může ovšem také - coby výsledek stavební činnosti - být pouze součástí zatopeného (rybničního) pozemku, případně může být i součástí hráze rybníka, pokud ta ve smyslu občanského zákoníku v konkrétním případě naplňuje podmínky samostatné věci [není součástí zatopeného (rybničního) pozemku], in eventum může splňovat i podmínky příslušenství věci hlavní ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák.
Vytýká-li dovolatelka opětovně jako v odvolání, že nebyl proveden jí navržený důkaz znaleckým posudkem, a to (jak vyplývá z obsahu spisu) ke zjištění, „zda se na předmětných pozemcích nachází nějaká stavba, např. hráze“, je třeba uvést, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). K případné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Možno je jen dodat, že takovou vadou řízení rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže neprovedení navrhovaného důkazu odůvodnil (stejně jako soud prvního stupně) tím, že prostřednictvím znaleckého posudku nelze zodpovědět otázku, zda se na pozemcích nachází stavba, která je otázkou právní, nikoliv skutkovou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu