ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1969.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1969/2020-661
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Z. B. , narozené XY, bytem XY, b) M. U. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 65/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2020, č. j. 27 Co 294/2019-628, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 10 C 65/2018-546, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 140.229,32 Kč (výrok III.).
K odvolání žalované proti výrokům II. a III. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 27 Co 294/2019-628, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 140.072,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalobcům k rukám jejich zástupce ve výši 42.776,- Kč a České republice – Krajskému soudu v Praze ve výši 6.086,50 Kč (výroky III. a IV.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemek odňatý, jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem zpracovatelů obou v řízení předložených znaleckých posudků, shodně se soudem prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., a uzavřel, že nevydaný pozemek svou hodnotou odpovídá hodnotě žalobci vybraných náhradních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), jakož i pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Dále se táže, zda lze při posouzení aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), vyjít při ocenění pozemku odňatého před rokem 1994 z definice stavební srostlosti zachycené ve vyhlášce č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů (dále „vyhláška č. 178/1994 Sb.“), přičemž připomíná zásadu zákazu retroaktivity právních norem. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že odvolací soud měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, jelikož v řízení provedené znalecké posudky se lišily v otázce ocenění odňatého a nevydaného pozemku, přičemž se jedná o otázku technickou, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí, a tudíž si odvolací soud tuto otázku nemůže posoudit sám. Nesouhlasí též s určením tarifní hodnoty sporu a posouzením otázky úspěchu žalobců ve věci z hlediska jejich nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobcům.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018). Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci o uspokojení restitučního nároku neusilovali dostatečně aktivně) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a nemohou tak založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem vypracovaným prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení (restituční nárok žalobců byl deklarován rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2011 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněné osoby, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání toliko konkrétních jimi zvolených pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, přihlížel-li při řešení otázky aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke skutkovým zjištěním o tom, že odňaté pozemky byly jako celek určeny k pozdější výstavbě továrny a pozemní komunikace v XY, jež byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě, pročež zde pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 uvedené vyhlášky zjevně nebylo místa. Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku vypracovaného prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují, jak již bylo výše řečeno, způsobilý (od 1. 1. 2013 jediný) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Odvolacímu soudu přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckých posudků předložených účastníky v projednávané věci neřídil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto znaleckých posudků a přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou napadaného znaleckého posudku a nikoli z dovolatelkou předloženého posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s., přičemž z uvedeného je zjevné, že odvolací soud (byť implicitně) považoval znalecký posudek vypracovaný prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.
Namítá-li dovolatelka, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz dalším revizním znaleckým posudkem, vystihuje tím vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňuje důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Soud ostatně není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci učinil.
K postupu odvolacího soudu se nad rámec výše uvedeného sluší poznamenat, že dovolací soud již ve své judikatuře dovodil, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1141/2015). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
V projednávané věci odvolací soud uvedené závěry soudní praxe respektoval, neboť po slyšení zpracovatelů obou znaleckých posudků řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nemá pochybnosti o správnosti odborných závěrů obsažených v posudku znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. Důvody, pro které odvolací soud nepřipustil důkaz dalším, v pořadí třetím, znaleckým posudkem, lze považovat za dostatečné a adekvátní okolnostem projednávané věci. Z výše uvedeného je rovněž zjevné, že odvolací soud neučinil žádný vlastní úsudek o odborné – ve věci významné – otázce, pročež nepřípadný je poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016.
Na dovolatelkou předestřené otázce, zda se při ocenění pozemku odňatého před rokem 1994 aplikuje definice stavební srostlosti dle vyhlášky č. 178/1994 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu zjevně založeno není, jestliže odvolací soud své rozhodnutí zakládá na individuálních skutkových okolnostech případu, tedy že pozemek byl odňat jako celek pro výstavbu továrny a pozemní komunikace, jež „stavebně srostla“ s hlavním městem XY (odňatý a nevydaný pozemek se v době jeho přechodu na stát nacházel v oblasti stavebně srostlé s hlavním městem XY) a byla napojena na inženýrské sítě, tedy na skutečnostech odůvodňujících posouzení, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). V situaci, kdy znalkyně prof. Ing. Renáta Schneiderová Heralová, Ph.D., neaplikovala zmíněnou vyhlášku č. 178/1994 Sb., přiléhavost postrádají též výtky dovolatelky stran postupu odvolacího soudu, respektive znalkyně, v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.
Přípustnost podaného dovolání pak nemohou založit ani námitky dovolatelky, že soud při určení tarifní hodnoty sporu vyšel namísto z ustanovení §9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nesprávně z hodnoty náhradních (žalobcům přiřknutých) pozemků, stejně tak jako námitka, že odvolací soud přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení v plné výši podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv žalobci neměli ve věci plný úspěch, neboť jim byly vydány jen některé z náhradních pozemků, jejichž vydání se domáhali (resp. ty, ve vztahu k nimž nevzali žalobu zpět). Uvedenými námitkami žalovaná napadá výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; v tomto rozsahu ovšem dovolání není objektivně – ze zákona - přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 7. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu