ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2392.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2392/2020-907
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 42/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2020, č. j. 25 Co 296/2019-885, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 25 Co 296/2019-885, potvrdil ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 9. 2019, č. j. 3 C 42/2017-776 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. XY v obci a k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v obci a k. ú. XY, parc. č. XY a XY v obci a k. ú. XY, parc. č. XY a XY v obci a k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v obci a k. ú. XY]; vzhledem k tomu, že v části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, vzala žalobkyně žalobu zpět, a odvolací soud výrokem I. rozsudku jeho rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady tohoto řízení ve výši 52.979 Kč, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 21.239 Kč (výrok III.).
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že výrok II. napadeného rozsudku závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. „mají být vyřešeny odlišně“, resp. že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně se jedná o otázku důvodnosti, resp. přípustnosti žaloby oprávněných osob na převod konkrétních náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek, když odvolací soud nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby, o otázku liknavosti a svévole dovolatelky, o otázku ocenění restitučního nároku žalobkyně a o „otázku převoditelnosti“ náhradních pozemků. V souvislosti s řešením otázky liknavosti a svévole povinné osoby při uspokojování restitučního nároku odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Při řešení otázky ocenění restitučního nároku žalobkyně poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/2010. Ohledně „převoditelnosti“ náhradních pozemků, konkrétně pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY a pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 403/2018, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019 a další a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2770/10 a sp. zn. III. ÚS 1961/15). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se dovolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů obou stupňů, že postup dovolatelky v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (žádosti o přecenění restitučního nároku adresované dovolatelce, neúspěšné žádosti o převod zemědělského majetku) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků, na němž dosud trvá (přitom cena odňatých pozemků dle závěrů znaleckých posudků mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, soudy obou stupňů zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodily, že následkem liknavého (až svévolného) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry soudů se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. Případný je i názor odvolacího soudu, že žalobkyně měla legitimní očekávání, že soudem bude předběžná otázka postupu žalované vůči ní při uspokojování jejího nároku posouzena stejně jako v ostatních řízeních vedených mezi účastnicemi.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu korespondují rozhodnutí soudů obou stupňů i v závěrech o výši restitučního nároku žalobkyně, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Jestliže se tedy soudy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v souladu s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem komplexní výstavby sídliště v XY) přiklonily k ocenění nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jejich závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují.
Pokud jde o otázku vhodnosti pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY (zařazených územním plánem do kategorie veřejné zeleně) k převodu na žalobkyni, pak odvolací soud plně odkázal na bod 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu žádnou překážku jejich převodu neshledal, když v řízení bylo znaleckým posudkem znalce Ing. Zemana zjištěno, že jde o zemědělské pozemky druhu trvalý travní porost, že jsou zemědělsky využitelné a že dva vzrostlé stromy, které se na nich nacházejí, jejich hospodářskému využití nepřekážejí. Samotná okolnost, že tyto pozemky jsou územním plánem obce určeny k realizaci veřejné zeleně anebo již k tomuto účelu využité, nepředstavuje žádnou ze zákonných výluk uvedených v §6 zákona č. 503/2012 Sb. a v §11 odst. 1 zákona o půdě a ani jinou překážku jejich vydání, coby náhradního pozemku.
Ohledně otázky vhodnosti pozemků parc. č. XY a čXY v k. ú. XY k převodu na žalobkyni, je pak nutno poukázat na to, že obě účastnice již v řízení před soudem prvního stupně učinily nesporným, že nejsou dány žádné překážky k jejich vydání, coby pozemků náhradních, když neshledaly existenci překážek uvedených v §6 zákona č. 503/2012 Sb., ani v §11 odst. 1 zákona o půdě, či jakoukoli překážku vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu; žádnou z překážek nezjistil ani soud prvního stupně a nevyplynula ani z provedeného dokazování (viz body 44. a 55. rozsudku soudu prvního stupně).
Za daného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, v němž dovolací soud v jiné jím tehdy projednávané věci, jde-li o otázku vhodnosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků, vytkl soudům nižších stupňů, že opomněly prověřit, zda oprávněnou osobou k vydání nárokované pozemky jsou vůbec ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (zatímco v nyní projednávané věci měly soudy nižších stupňů i tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, jež byl vydán za odlišných individuálních skutkových okolností, kdy se oprávněné osoby dle zákona o půdě domáhaly vydání pozemků (již) užívaných výhradně pro veřejné účely a nacházejících se v Centrálním parku XY v XY (veřejná zeleň uvnitř sídliště). Závěr soudů o vhodnosti označených pozemků k převodu na žalobkyni, jakožto pozemků náhradních, se nepříčí ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 4185/2019, taktéž vydanému za odlišných individuálních skutkových okolností, kdy zatížení sporného pozemku veřejným užíváním [odůvodňující uplatnění restituční výluky dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] spočívalo v tom, že byl užíván jako místní komunikace, takže jeho vydáním by oprávněná osoba získala vyprázdněné vlastnické právo, neboť by nemohla realizovat žádnou ze složek vlastnického práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018).
Namítá-li dovolatelka nevhodnost pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu, pak tento pozemek není předmětem daného řízení.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají ani otázky alternativně kladené dovolatelkou pod písmeny A) až C) dovolání, neboť na jejich řešení rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu označených náhradních pozemků nezávisí, jelikož je neřešil (odvolací soud výslovně odkázal jen na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované proti výroku rozsudku o věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti akcesorickým výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu